Jaro

Nemusím mít uši se štětičkami na koncích, jako rys, abych slyšel. Jaro už, jako opilec, mlátí do oken a do dveří pěknou chvíli. A byla vůbec letos zima? Zima 2013/2014 vlastně ani nebyla. Jen se jí tak postaru říká. To, co bylo, byl kočko-pes a ostatní nestálo za řeč. Jindy mám boty a kalhoty dole prosolené posypovou solí, břečkou bůhví z čeho a letos nic. Párkrát to zaklouzalo, sanitka sem tam zahoukala. Ten, kdo musí, má na ještědských sjezdovkách umělý sníh i noční osvětlení. Tak ať si tam jezdí. My důchodci a rozumní nesportovci si užíváme suchých chodníků a silnic. Jsou sice víc vidět ty hrůzné díry na vozovkách, bezdomovci v parcích a hladoví ptáci ve větvích, co tu zůstali. Město ušetřilo na „polské“ posypové soli a tak se těšme na spravené díry na silnicích mimo pořadí.

A co to dělá se stromy? V těch už se vaří míza, pučí jehnědy, kočičky, listy stromů jsou v rozpuku, u vody roste tráva a všelikeré to bílé, žluté, fialové.... Je to prostě paráda. Na teploměru kolem deseti stupňů, den se prodlužuje, je konec února. Jaro si pospíšilo. V Soči, na olympiádě měli sedmnáct stupňů tepla a závodníky v tričkách. To by se mi taky líbilo. Do větví se vrací truhlíci, co odletěli před zimou do teplých krajin a teď se se studem ve tvářích vracejí k nám do zahrad. Mají se dobře na rozdíl od pronájemců horských chat, kteří se v odhadu příjmů zklamali.

Zedníci si mnou ruce, jak na počasí vydělali. Mně bolí koleno, tudíž chodím o holi a děkuji tam tomu nahoře, že se o mě stará, a že mi díky předčasnému jaru cesta neklouže a že mi to jakž-takž chodí.

Byla či nebyla i dříve taková jara? Asi ano, ale už si toho o počasí moc nepamatuji. Většinou po dlouhé zimě se sněhem přišla do nížin voda z tajícího sněhu. Jak rychle přišla, tak rychle odešla, a kdyby nespáchala majetkovou újmu na zahradách a polích nic by se nestalo. Příroda kolem nás má úžasnou schopnost obnovy a za rok po velké vodě není skoro nic vidět.

Nejsem sám, kdo už se nemůže dočkat tepla, slunečních dnů, zpěvu ptáčků a růstu trávy, šeptavého deště, posezení na lavičce. A také setkání kamarádů, kteří, jako já, se opět dožili jara a mají si o čem povídat. Svět je krásný a krásná je každá hodina v něm strávená. Najednou jsou vidět věci, které jindy nevnímáte, všímáte si každé změny: rojících se mušek, komárů, pulců v kalužích, kouře z komína.

Jaro je něco, o čem se těžko vede řeč, co se jen těžko dá zabalit a postavit jinam. Proto se chodím ptát naší paní pošťačky, zda už je tady, zda přiletělo natrvalo a zda už o tom chodí lidem psaní.... Nic neví, zatím roznáší jenom letáky. Ty už jaro dávno propagují. Já hledám něco, co je soudnější. Nejraději nějaké to rekomando kde stojí: Pozor chlapi, jaro už natrvalo tady. Brýle na oči, abyste neoslepli, děvčata zkrátí sukně. Je mnoho pokušení a málo radostí pro toho, kdo se opírá a chodí o holi. Tak mu aspoň dopřejme slunce a vyhřáté lavičky.