Na
vesnici si lidé vidí do talířů. Aspoň tak mi to maminka pokaždé
opakovala. To známé: Co by tomu řekli sousedé?!, jsem slyšel
mnohokrát. Ač měla dozajista, jako všechny maminy pravdu, dařilo
se mi její doporučení vždy nějak obejít. Byla příliš hodná
a měla mě natolik ráda, že mi mlčky dala prostor pro vlastní
iniciativu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Bylo
mi pět let a v podstatě pro každého čtyřletého jsem byl
mazák, každý šesťák se mnou třískal o zem. Blížily se
velikonoce. Naše vesnice byla natolik internacionální, že jsme si
zde po válce už skoro nerozuměli ač obcovací řečí byla
němčina, a pak čeština. Maďaři, východní Slováci,
Rumuni, Rusíni a cikáni měli svou originální překladovou
češtinu. Koledovat posílali děti všichni.
Jak
jsem už řekl čtyřletí, mě poslouchali, páťáci a šesťáci,
když mi před tím namleli, tak taky. Musím přiznat, že židovskou
rodinou jsme ve vesnici byli jenom my. V družné zábavě, den
po dni jsme všichni přežívali, abychom doma za zavřenými dveřmi
pomlouvali jeden druhého. Kdeže ty časy zavřených dveří,
rozestlaných opravdových peřin jsou! To teplo pod nimi, jak k tělu
přilnuly a hřály, hřály. I vzpomínky na teplou duchnu z pravého
husího peří hřejí.
Jak už
jsem řekl. Slušně pozdravit, usmát se, ukázat zuby, nadzvednout
klobouk, nonšalantně políbit ruku a poslat děti koledovat na
velikonoce – to dělali všichni…. Pod kostelem, kde jsme
bydleli, nás bylo šest a měli jsme v zásobě překvapení.
Nedávno, před měnou skončili s krámkem Táborští, co prodávali
jako soukromníci v sortimentu papír. Víc písmen jsem neznal,
ale ,,papír“ na štítu – ve výloze byl. Nikdo jiný by k nim
koledovat nešel. Zatáhli roletu, děti neměli. Já velel a nějaká
natvrdo vařená vajíčka mě nezajímala. Šlo o sortiment, co
ještě nedávno Táborští prodávali. Připadal jsem si trochu
jako Jánošík, nebo šéf podobných dětí v Oděse.
A tak
nás šest mlátilo pomlázkami o
dveře, jako husité cepy. Koledovali jsme s vervou, jako
ti, co zpívali chorály Ktož sú boží bojovníci, u Lipan nebo na
hradbách Sionu. Tak dlouho až otevřeli: „Nic nemáme, běžte
pryč!“ Nešlo to, takže došlo na průpisové barevné papíry,
role krepáku, barevné tužky, gumy, ořezávátka, v podstatě
sortiment, co neprodali… Já byl za Judu Makabejského, u ostatních
za Žižku, za Jánošíka, co bohatým bral a ostatním dával typy.
Naše
vesnice opravdu byla internacionální. Mě doma pro formu za to
koledování u Táborských nařezali. Pak šli hrát šachy a my
kluci za hřbitov, kde jsme měli na stromě ve větvích skrýš.
Tam jsme si řekli, co jsme doma odposlechli a udělali plán, co
s tím…. Většinou jsme byli úspěšní a šťastní. Není
to krásné vzpomínání? Jak moc se liší naše hraní od toho,
jak si hrají děti dnes. K čemu používají své hlavinky, svaly,
klouby, končetiny? Na co budou vzpomínat oni?
Žádné komentáře:
Okomentovat