neděle 30. března 2014

Mé město – které to je?

Mé město má stále své kouzlo. Už dávno to není to město, které jsem poznal a vnímal, jako děcko. Mé město mi připadalo zvláštní, jiné, odlišné od ostatních měst. Město úzkých ulic sevřené vysokými domy, plné hluku aut, lidí, projíždějících tramvají. Město s jednou rovnou ulicí, širokou tam, kde jsem chodil do školy. Město rozhlasu, co poslouchala maminka, obchodů, kam chodila, nemocnice, kde se léčila, dlažby a chodníky, kudy jsme chodili na procházky.
Mé město mělo i tramvaje, které nebyly pohodlné a házely sebou ze strany do strany. Pod viaduktem téměř vypadávaly v zatáčce z kolejí. V městském bazénu jsem se naučil plavat ve chlórové vodě. Na jednom z městských hřbitovů dělal dědeček správce. Město, ve kterém, se vždy něco semlelo. Mělo velkou starou, dělnickou pekárnu i mlékárnu tam, naproti nádraží. Také několik báječných průmyslovek, později i svou vysokou školu. Spoustu textilek a tisíce žen a mužů, co tam pracovali. Přehradu na Harcovském potoce. Spojení tramvají do města 10 km vzdáleného Jablonce nad Nisou.
Mé město bylo městem spolků, hráčů karet, boxu v domečku, fotbalu a tanečních zábav v Imperiálu i v kavárně Nisa. Město mělo svou jízdárnu a také skvělé výstavy v galerii a v muzeu, na které nikdy nezapomenu. Co mě bude doprovázet až do hrobu, bude zvonění tramvají…
Voda, kterou, když v mém městě zapršelo, kanalizace pokaždé nebrala, a ta bublala, vzdychala, nadzvedala poklopy a hrozivě hučela. Mé město bylo o kopcích, lesích a lomech, na kámen. Všude kolem o borůvkách, zmijích a užovkách na stráních. O letním kinu, amfiteátru na konečné tramvají. Kousek níž stojí zoologická zahrada, naproti botanická s lekníny, co unesly chlapce, jako jsem byl byl já. Město, kde se tiskly noviny i krásné knihy. Byla tu velká kina, a továrny jako Tesla a Plastimat. Za městem v přilehlém městečku se tkaly koberce. Každý znal to okřídlené: Textilana obléká moderního člověka… Kdo by neznal výstavní trhy mého města? Určitě si vzpomenete.
Desítky velkých komínů i včetně toho nejstaršího krematoria v Čechách. Řeka tekoucí městem s pozdravem z  okolních barvíren. A že jich bylo! A co ten kopec za městem? Málem bych zapomněl. Těch rozhleden a hospod kolem po lesích, pomníčků, desek v němčině i v českém jazyce. Věznice. Velká, tenkrát před 130 lety moderní budova. Vzorkovna skla, snad jediná tak skvělá v Evropě. Rušné centrum - Brouk a Babka, Baťa, Dunaj, Ypsilonka, Láďa Bareš, Krakonoš pan Peterka, Uherkovi, architekti ze Sialu, tryskové a jiné stavy, Thermix, Radniční Sklípek v centru města, radnice nad kterou v Čechách není. Severáček, Ještěd, fotbaloví matadoři, lyžaři a šermíři, házená, hokej, stará sokolovna. Tam všude byli lidé z mého města. Asi to bylo dřív živější. Ne tolik za peníze, ne každý byl profesionál.
Mé město bylo městem sevřených ulic, nezdravého vzduchu a vody v Nise plné dioxinů. Ale ulice se dala přejít i ve špičce. Když jsem si potřeboval něco koupit, nemusel jsem za město do megaobchodů, kde kupuji dnes i věci, které nemám na seznamu, ale jsou v akci…

Náš život v tomhle městě je životem po životě. Jsme městem úředníků, studentů, prodavaček a opravářů, řidičů, učitelů, lékařů a zdravotních sestřiček. Komu by se chtělo fyzicky pracovat... V městské pokladně už není skoro nic, ale v samotném městě je plno energie. Jen ji umět smysluplně využít.

Žádné komentáře: