sobota 15. března 2014

O sobě, o nás

Když dnes vidím, jak po polích a v lesích pobíhají lovci pokladů s minohledačkami, pak se mi vybavují 50. a 60. léta minulého století v Sudetech odkud museli Němci po roce 1945 odejít. V těch letech jsme jako dorůstající kluci hledali, co oni před našimi rodiči schovali. Ti nemuseli s hledačkami do lesů a polí. Mohli jít skoro na jisto na půdu za trámy, pod krytinu střech, pod podlahy, za falešné stěny pokojů, pod prahy a schody, do ozdob na domech, do chlívků, včelínů, septiků a studní….
Kamarádova babička se jmenovala Enny a její manžel byl Čech. Enny do odsunu nemusela a její kamarádky, než byly odsunuty, se jí svěřovaly, co si kam schovaly s tím, že kdyby se nevrátily, je všechno její. Domek vedle domku, žel ty staré většinou všechny dřevěné, se záhy rozpadaly před očima. Byly dobré leda jako stavební parcely. Muž paní Enny je skoupil a ta je důkladně prohlédla. Věděla kam má jít a co hledat…
To, co jsme nalézali my, kluci, byly paběrky a ještě jsme to měli přísně zakázáno. O to víc nás hledání lákalo a téměř všichni jsme nalézali. Právě těmito zábavami se tolik lišilo naše dospívání od vrstevníků ve vnitrozemí. Prostě, Sudety byly vždy o pokladech.
Ani na mysl nám nepřišlo, že nalézané věci nejsou naše. Že je v tísni schoval někdo v dobré víře, že se pro ně vrátí. Slyšeli jsme kolem sebe, co kdo z dospělých našel. Spíš každý sám z domova věděl něco konkrétního, ale nesměl o tom mluvit. Policie by takového člověka obvinila ze zatajení věci, která patří státu. A to svět hledačů pokladů teprve čekal boom.
Dvacet let po válce se začaly na konfiskátech měnit střechy a okna a teprve velké stavební zásahy odkryly důmyslné skrýše plné pokladů. Pro vyhnané to byly věci většinou rodinné. Doklady k opuštěnému majetku, tehdy už zničené koberce, látky, sklo, obrazy, umělecké předměty, knihy, doklady k politické příslušnosti, obrazy Hitlera a jeho sudetských nohsledů.
V téhle etapě, kdy už bylo jasné, že se původní majitelé nevrátí, jsme nacházeli ve sklepích šavle, pečlivě zabalené uniformy, dýky, pistole, medaile, stříbrné pěti a dvoumarky, optiku, lékařské i kuchyňské nástroje, psací stroje a jiné věci, žel mnohé už plesnivé, rezavé, zničené vodou a časem.
Ani jedna naše klukovská válka se neobešla bez originálních částí nádherných uniforem vojáků, nebo hasičů, slavnostních šavlí, čestných zbraní, dýk. Dnes bychom za ně dostali desetitisíce, možná statisíce korun a muzejníci by plakali a plakali… Torza, okousaná ostří šavlí a mečů mě mrzí, neboť já byl dobrý šermíř. Rodiče mlčky přihlíželi té devastaci hodnot, protože na tom byli stejně jako my. Neznalí toho, s čím si děti hrají.
Nejhorší bylo, že se úplně a bezezbytku likvidovala německá knihovna. Vše, co bylo psáno švabachem, šlo automaticky do koše, nebo do sběru. A byly to takové unikáty, které dnes nemají v archivech, v knihovnách ani v muzeích.
Počátkem šedesátých let minulého století jsem si dal občas inzerát, že koupím německy psané knihy, staré dokumenty, pohlednice. Nemá nikdo ponětí, co mi milí drazí spoluobčané od Krkonoš, přes Vansdorf a doma v Liberci nabídli. Antikvariáty tyhle unikáty nebraly, leda tak pro podpultové fajnšmekry, ale na půdách jich stále byly mraky. Kdo se věnoval této oblasti v době 60. let mohl za desetikoruny koupit vazby z 18. a 17. století. Listy nejznámějších světových grafiků byly za babku. Žel, já byl student a pokud jsem přinesl domů něco, co jsem musel koupit, ještě dnes slyším maminku jak si stěžuje, že ty knihy strašně páchnou stářím, a že zasmradí celý byt.

Dnes je mi upřímně líto původních majitelů, kteří v důsledku národního socialismu v Hitlerově pojetí zemřeli jako pronásledovaní Židé. Lituji Němce, kteří Hitlerovi uvěřili a nakonec museli opustit své domovy v Sudetech…. Dnes hledáme společné projekty. Máme štěstí, že žijeme na hranicích bez hraničních závor. Měli bychom si vážit téhle dnešní úžasné doby, času, kdy se máme možnost opět poznat a věřit si…..

Žádné komentáře: