Dnešní
špunti chodí do bank ještě v prenatálním věku se svými
matkami. Má generace poválečných pionýrů a svazáků,
recitátorů u hrobů rudoarmějců a účastníků radostných 1.
Májů znala bankéře pouze z karikatur Dikobrazu. Tlusté muže
se zahnutým nosem a s tlustými rty sedících na žoku plném
dolarů s kloboukem na hlavě v barvě vlajky USA. Tak jsme
chápali tok peněz, měnový fond, my, děti druhé poloviny 20.
století v Československu.
Co
z nás mohlo vyrůst? Vyrostli z nás inženýři, doktoři,
konstruktéři, zedníci. Žel bez elementárních znalostí, jak
zacházet s penězi. Kdo nás to měl v táboře lidově
demokratických států naučit? Rodiče sotva. Ti měli jiné,
budovatelské a existenční starosti. A tak jsme se bez zkušeností
ocitli uprostřed Evropy na začátku 21. století. Bylo to úžasné.
Všichni nám chtěli nezištně pomoci a my jim vše dali za
hubičku. Textilní průmysl, sklářský, automobilový,
pivovary-cukrovary, chemičky, strojírenství... Vždyť jsme
vstupovali do Evropy a naše firmy, se spojili se světovými....
A
pak jsme se probudili ze sna. Po Textilaně a textilním průmyslu,
po páteři Sudet, zbyla jen veliká díra a deziluze z toho, jak nás
mají zahraniční investoři rádi. A soukromě to nebylo o nic
lepší. Začali jsme si půjčovat a byli jsme v tom zatraceně
dobří....
Bohatí
restituenti a velkopodnikatelé ruku v ruce s tuneláři a
členy vládnoucích stran bohatli nestydatým způsobem. Chudí
chudli ještě rychleji. Exekutoři nevěděli, kam skočit dřív,
miliardáři zase, zda si pořídit ostrov v moři, nebo si
koupit helikoptéry, letadla, či zlaté kliky do koupelny, a přitom
rodiče nemocných dětí prosí v televizi o příspěvky na
léčení.
Pokusme
se vrátit vše zpátky do bodu nula a začít úplně znova..... Být
chytřejší a všechny ty poradce chytit za zadek, volit uvážlivě
koho zvolit, komu dát hlas a své ušetřené peníze....
Píše
se rok 1953. Je po měně. Je mi víc jak 6 let, chodím do 1. třídy.
Učíme se číst a počítat, psát písmena a číslovky. Maminka
zrovna tlačí do dveří spořitelny ve Felberově ulici v Liberci.
Prší. Držím se maminky a tuším, že to, co bude uvnitř bude
zajímavé. Na přepážce v přízemí pracuje její dobrá
známá paní Michálková.. Za chvilku jsme u ní a ona mi připisuje
do spořitelní knížky 50 korun československých. Proč jsme
tady? Abych viděl na vlastní oči, jak se správně píší
číslovky, co je to vkladní knížka, co si za ušetřené peníze
později koupím, jak je dál investovat.
Pokud
chci dnes žít z úroků, tak to raději ani zkoušet nebudu.
0,08 % je daleko od doporučeného jíst třikrát denně.... Jiný
úrok není, počkejte si tak šedesát let a pak se uvidí.... Stalo
se. Stojím proti Obchodní bance, v ruce pár šprdlíků a
chci je investovat. „Proč ne?“ slyším zřetelně: „Ale ne
krátkodobě. Pak se možná uvidí.“
Vzpomněl
jsem si na maminčinu známou ve Spořitelně, na její vzorně a
úhledně psaná čísla. Dodnes je tak píši a to je vše, co mi
bankovnictví dalo. Nezbohatl jsem, ale proto jsem nežil. Smutné
je, že jsem se snažil, ale znáte to. Čert nosí vždycky na větší
hromadu.....
Žádné komentáře:
Okomentovat