Bylo
mi deset a to kolo k narozkám byl splněný klukovský sen.
Přehazovačku ještě nemělo, ale už se podstatně lišilo od kol
stejně starých kamarádů. Vždyť i já jsem měl jedno takové.
Ostatně na vesnicích jezdila trofejní kola, jež byla součástí
konfiskátů (po Němcích), spolehlivě ještě nejméně dalších
dvacet let. Byla nezničitelná. Však se k nám později
z Ruska dovážela jejich replika – kola Ukrajina. Žel,
jejich design byl stále ještě vázán tím, aby na frontě dovezl
vojáka, kam je třeba, a aby se kolem i kryl. Nebo tak nějak.
Proto
naše „esky“, byly mezi chlapci mé generace tak žádány a
oblíbeny. Byly barevnější, měly berany, lepší zvonky, měkčí
sedadla, byly lehčí… Z kola jsem téměř neslezl. Mé první
,,ruhly“ – hodinky zůstaly v Machníně, po přehlédnutí
díry v prašné vozovce, někde ve škarpě za školou,
hodináři tak na náhradní díly,.
Jindy
mi maminka sama řekla: ,,Jiříčku, skoč na kole pro léky. Tady
máš recept a vyzvedni mi ho.“ A hned bylo nad čím přemýšlet.
Kam do lékárny? Machnín byl pořád ještě samostatnou obcí, ale
svoji lékárnu neměl. Nejblíž byly dvě lékárny vzdálené
odtud stejně, asi čtyři kilometry. První byla v Chrastavě na
rohu v ulici za školou. Parádní cesta tam. Kopeček jenom od
nás ke kostelu a od Mrázků kolem lípy po rovině a z kopce
dolů, pět až deset minut. Cesta zpátky byla do kopce a trvala
dobré půl hodiny.
Druhá
varianta byla s podivem po cestě tam i zpět po rovině…. Do
Stráže nad Nisou, ještě před nedávnem do Alt Habendorfu. Po
cestě z Machnína do Liberce, v půlce odbočit doleva pod
viadukt, směrem k Tesle a vpravo, v takovém malém
domečku, bývala lékárna i pro nás. Já tou cestou jezdil docela
rád. Nebyl na ní skoro žádný provoz.
Stále
mluvím o cestě, která vedla z Ústí nad Labem od Teplic
k nám do Liberce ta, co vedla z Bedřichovky přes Stráž
do metropole Sudet. Klid na tehdejších silnicích byl dán tím, že
bylo málo osobních aut a hlavně, podniky posílaly své výrobky
vlakem. Žádní tiráci, ale nákladní vagony. Takže jsme jezdili
na kole cik – cak z jedné strany asfaltky na druhou, až na
vás prostě (sprostě) někdo zatroubil. A pak, ve Svárově před
skálou byla ze stráně, hned při silnici vyvedena železná
trubka, z které celý rok tekla chladivá, čerstvá a voňavá
voda, kterou jsme si nenechali utéct, a pili ji plnými dlaněmi.
Však si ji tehdy brali celé konve i kolem projíždějí řidiči
autobusů ČSAD k chlazení motorů… A ještě to pan Linka,
řidič autobusu komentoval peprnými slovy…
Složitý
výběr lékárny: buď na předměstí Liberce – do Stráže, nebo
do Chrastavy? Už ani nevím, jak jsem se tehdy rozhodl. Pokud mě
maminka poslala ještě i pro vajíčka k paní Sedláčkové,
k té co se nenaučila česky a kde obchod vypadal tak, že já
ji dal pytlík, v němž byla papírová desetikoruna a za pět
minut poté jsem dostal zpět týž sáček s deseti čerstvými
vajíčky, jel jsem raději do Chrastavy. Paní Sedláčková bydlela
v posledním Machnínském domku, pak už jen starodávná lípa,
Chrastavské oko a lékárna na rohu ulice, za kinem…..
Žádné komentáře:
Okomentovat