K setkání mých tří babiček nedošlo
na náchodském zámku, nebo jinde v centru evropské protinapoleonovské politiky,
ale v Hrádku nad Nisou, v části Loučná, ještě nedávno v Görsdorfu
krátce po tom, co skončila Druhá světová válka.
Psala se první poválečná léta. Místní Němci
opouštěli své domovy a v mnohých případech se usazovali o 2-3 km za
hranicemi v okolí saského města Zittau, české Žitavy. Všechna sídla tady
v okolí měla své české i německé názvy. Ti, co zde žili mluvili obstojně
jazykem toho druhého, ale ne všichni. Někteří se nenaučili.
Moje německá babička žila v Hrádku
nad Nisou po celou dobu okupace. Židovskou si přivedl z Palestiny s sebou
do Čech dědeček a maminčina matka přijela na návštěvu ze středních Čech. Asi to
nebylo jednoduché pro žádnou z nich. Osud každé z nich by stál za
román. Už jenom společný jazyk byl menší problém, stejně jako, kdo pojede se
mnou v kočárku na procházku. Většinou to vyhrála babička z Čech.
Mrzí mě, že jsem u toho byl co mimino, a že
jsem se nemohl zapojit do rozhovoru tří dam, které se jistě pouštěly do debat,
kterým jsem ještě nerozuměl, ale která by mě dnes velmi zajímaly….
Babička od Příbrami mě vozila ráda. Jediná
z babiček byla z vesnice, vdova, která celý život těžce pracovala.
Později vzpomínala, jak mě jednou vezla v kočárku. Bylo dva roky po válce,
zpívala mi a to ji zachránilo před velikým průšvihem.
Seběhlo se to asi takhle. Kočárek se mnou
skáče po černých čedičových kamenech, tak příznačných pro dlažbu Hrádku,
německé Žitavy, a širokého okolí. Do toho babička zpívá české národní, já, malý
rozesmátý hošík v kočárku, mávám radostně ručičkami. Kde se vzal, tu se
vzal – to jsou autentická slova mé babičky z Čech stojí před ní panáček
s flintou a říká jí: „Matko – kam s tím děckem?“ Babička osobám
úředním a v uniformách říkala zásadně panáčku: ,,Panáčku, ale jsem tady u
dcéry a jedeme se s hošíkem podívat do Hrádku. Zajdu do kostela, popovídat
si na náměstí, snad potkám nějakou Češku….“ „Matko, jste na opačné straně,
kousek před Žitavou, v Německu. Co já, ale kontrolují tady i Rusové!“
A
tak česká uniforma, asi celník, odvedla babičku i s kočárkem zpátky za
české, tehdy ještě nehlídané hranice. Ta jen litovala, že jsme nepotkali
ruského kozáka na koni. Že by si s ním rozuměla, a určitě by jí dovolil podívat se do Žitavy. Tam prý je víc Čechů, než v Hrádku nad
Nisou.
Podezírám
babičku z Čech, zda ten výlet do Saska nebyl přeci jen tak trochu
plánovaný. Že si chtěla popovídat česky s ženskýma na žitavském
náměstí. Poválečná léta byla plná nepředvídatelných setkání a příběhů, které
jsou tak vzdálené dnešní realitě, že se jim nechce ani věřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat