neděle 30. března 2014

Z Hrádku do světa

V dobách kamenných hrnců a sekeromlatů, kdy můj tatínek potřeboval jet do Prahy, dvakrát se nerozhodoval. Přesto, že z Hrádku nad Nisou vedou do hlavního města dvě cesty, miloval tu kratší přes Jablonné v Podještědí, Mimoň a Kuřivody. I když pravděpodobně rychlejší a civilizovanější byla liberecká cesta přes Turnov na Mladou Boleslav.
Dnes, po šedesáti letech už není o čem mluvit. Napříč Libercem hurá na silnici I. Třídy! Ale kde zůstal požitek z jízdy? Časoprostor, který se za Českou vsí zastavil. Cesta splynula s oblohou a sopky kolem vás se zelenají, mělká pastvina na loukách kolem na vás pomrkává modrýma očima tůní. Tam spěchají houfně krávy a ovce odevšad. Ptáci jsou mezi nimi králi, vznešená chůze klapy, klap, přiletěl čáp. I dravec padá z hůry do shromáždění žab. Kolem cesty roste tady hradba lesa ze všech stran. Je tohle ještě cesta?
Začíná kopcem uprostřed města na hranicích Grottau, česky Hrádku nad Nisou a končí v Praze, kde si pasažéři vzpomenou. Mě nejde o žádná hlavní města. Já hledám cesty, po kterých kdysi jezdil otec starou pragovkou. Kde šlapal na pedál, když sjížděl dolů, do Polesí, dál kolem zámku na Lemberku, napříč Jablonným, potom kolem domku 62 v České vsi. Náměstím starodávné Mimoně, kde zámek nad Ploučnicí ještě stál. Pak hlubokými lesy, které strážil hrad Vartenberk. Není tu nic, co by tu nestálo před tisíci léty. Jako přes kopírák. Jen ty povozy byly pomalejší, cesty užší, stromy bližší a smrt vždy přicházela rychle.
Tam, kde položil život motorkář, cyklista, co nepřetlačil náklaďák, tam kdysi s šípem v srdci vydechl naposledy vozka. Umlácen lapky ležel knecht ve vysokých škorních s nožem v zádech. Smrt jako smrt. Ve vysoké rychlosti nárazem hlavy bez přilby do stromu, nebo s kudlou v zádech… Tak nějak se v minulosti lišily cesty z Hrádku nad Nisou do Prahy.
Já už si pamatuji jen ty poválečné cesty vojenským prostorem. A byly úžasné. Ty současné na Černý most jsou bezpohlavní, nelidské. Vše cestou aseptické, pro druhá auta na silnici nevidíte krajinu, lidi, zvířata, oblohu. Dají vám noviny, čaj, úsměv od ucha k uchu a řeknou, kdy v Praze přistanou. Je to tak neosobní a prázdné!
Zkusil jsem po letech opět tu tátovu cestu z Hrádku na Prahu, od hřiště do kopce a pořád vzhůru. A bylo mi jako před šedesáti lety. Kouzelně dětsky a rozpačitě. Bylo to jako tehdy. O trochu víc aut, ale to ostatní zůstalo. Míň hospod, víc reklam, víc možností cestou utrácet. Chuť zastavit, podívat se, popovídat si lidmi, u Vietnamců něco nakoupit. A znovu ty lesy. Lesy kolem, lesy nahoře i dole.
Hrádek za šedesát let zkrásněl, ale i ta městečka kolem jsou krásná, moderní a plná života. Nevím, a ani jsem nezjišťoval, o kolik času jsem přišel, když jsem nepoužil druhou cestu. Bylo a je mi krásně a děkuji, nevím komu, že jsou tu ještě městečka jako Hrádek, Jablonné, Mimoň, Kuřivody. Tam svět ještě zůstal místem, kde je možno vybrat si i druhou trasu na cestě do hlavního města, za štěstím.

Štěstí není jenom shon, věci a peníze. Čas je tím, čeho se nám nedostává a proto s ním hospodařme s rozumem. Každá cesta má své. Zvolte tu, na kterou budete vzpomínat. Jako já, když jsem s mým tátou jel poprvé do Prahy přes Kuřivody….

Žádné komentáře: