V Jablonném
v Podještědí padaly kroupy, jako pěst… Jana Hájková, co
tam bydlí, pokud to slyší, bude chtít mluvit: „Bratránku, kdo
ti to uvěří?“ Padaly. Padaly o něco menší, ale padaly…
Konečně
prší. Je 15.března a zima. Letos ani zima nebyla a už je za námi.
Je sucho, čtyřicet dní nepršelo. Židé putující biblickou
Sinají toho taky měli plné zuby. Ono čtyřicet let sucha, kobylek
a nepřátelské sousedy – děkuji nechci. Jo, svět je plný
kamarádů z mokré čtvrti i když, pokud doma není to, co
hledáme, tak se jede do Žitavy, do polské Bogatyni. A tam, tam je
přeci jen levněji a nezlobte se, přece jen jsou především
v Polsku potraviny kvalitnější, než v Čechách. Co
s tím? Česká propaganda jim prostě neuškodí. To je svět,
co? A venku nezaprší…
Pršelo
jen chvíli a bylo veseleji. Nám ten prudký déšť umyl dokonale
auto. Těm, co zaseli, zahnal špatné myšlenky. Nejvíc jsou asi
rádi ti, co obývají zahrádky, pole, stromy, keře, naši kamarádi
z přírody. Těm se konečně rozběhl potravinový řetězec.
Koloběh života, jak má být. Těch pár krup, velkých jako holubí
vejce, nebo nehet od malíčku, nemohlo nikomu uškodit. Mně ta
,,pohroma“ chytila uprostřed Jablonného a v Liberci snad ani
nepršelo.
Liberecké
listí, se lehce zazelenalo, a noviny budou mít o čem psát. Mě se
líbí i internetové Liberecké listy, ty se zelenat nemusí. Píší
natvrdo, tudíž budou mít stále o čem psát. Ať prší, je zima,
nebo teplo, je stále něco, nad čím rozum zůstává stát.
Politika je stále zábavná, byť rozum občas žasne. Déšť občas
zchladí horké hlavy. Mnohem víc má déšť co říct samotné
přírodě, která na něj čeká jako na smilování. Bez deště a
bez vody to prostě nejde a nepůjde.
Zůstaňme
u deště, jak jsme se k němu upnuli a jak hned první zapršení
splnilo naše naděje. Těšíme se na opravdové jaro, co se rodí
ve vodě, v kalužích, ve větvích, na komínech opuštěných
továren. I lidé hned bývají jinačí, ale musí být teplo, pak
voda z nebe nevadí. Tráva bývá ještě hnědozelená, a
hnědá končí, je tu jaro, opravdové s dešti, s kroupami
jako pěsti…. Až zaprší a vše se zazelená, až ovce obsadí
všechny stráně, ptáci vyvedou mladé ze svých hnízd, uslyším
klapot zobáků čapí rodiny ze sto padesát let starého hnízda na
pivovarském komínu v Jablonném v Podještědí. Budu šťastný a
mé Janě se vrátí sen být s ptáky na obloze, dívat se jejich
očima a prožít s nimi den.
Žádné komentáře:
Okomentovat