pátek 4. dubna 2014

Na světě je spousta nádraží

Z neapolského nádraží si pamatuji jen samé sklo a zápach hořících odpadků kolem nádraží, z vídeňského, odkud se jede do Čech, si pamatuji WC za šilink, což mi v roce 1970 přišlo hodně. Z kyjevského v Moskvě nosiče bagáže, v Praze feťáky, v Londýně lampy a pohodlné lavičky…
V Chotyni, kousek za Libercem, úplně všechno, včetně toho kolik je v dřevěné budově rozbitých okének. V Hrádku nad Nisou v podchodu to páchlo ukrutně močí. Naproti nádražní budově stálo WC v podobě šneka, ne nepodobné tomu ve Zvonokosech. Přivádělo mě v úžas, neboť jsem nikde jinde nic hezčího neviděl a už ani neuvidím, protože zmizelo. Škoda. Hrádek tím přišel o skvost průmyslové techniky.
Každé nádraží je svému místu košilí, trenkami, ponožkami i spodním prádlem, úsměvem prodavačky, účesem listonošky, policajtem v upravené uniformě. Je vchodem na rozhlednu odkud vám město, jako na podnose, přinese číšník buď pyžamu, nebo ve fraku…
Já miloval nádraží v Hrádku nad Nisou. Když jsem byl kluk, bylo pro mne přístavištěm lodí, jako Hamburk, nebo polská Gdyně. Ve vlaku jsem si sedal k okénku, odkud jsem měl jako na dlani, asi pět kolejí. A na nich vagón vedle vagónu a lidé je z náklaďáků plnili místními výrobky. Protože tohle nádraží je kousek od hranic, tak všude byla samá uniforma. Celníci, ajzmboňáci, pohraničníci se psy. Tady bylo rušno víc, jak ve městě na náměstí.
V samotné nádražní budově byly klasické provozovny: restaurace, holič a kadeřnice, úschovna zavazadel, stánek s cukrovinkami, prodej jízdenek, WC, lavičky. Nechodilo se po kolejích. U vchodu do podchodu na počátku šedesátých let stáli po obou stranách pohraničníci. Vlakové soupravy z Liberce zastavovaly ve směru do Varnsdorfu už jenom v Hrádku. Tady přistoupili do vlaku pohraničníci, uzavřela se okna a vlaková souprava se vydala na ,,dobrodružnou“ cestu přes dvě další země opět do Čech, do Varnsdorfu a dál k Děčínu.
Cestou jsme koukali z oken a čekali, bůhví co. Pár polských chalup, slepic, králíkárny a ploty po Němcích. Novostavba kostela, hřbitov plný Němců. Most a NDR. Německá štábní kultura, čisto, uhrabáno, kouř z továrniček, šikmo, jeden směr. Stromy ořezané do kuliček, tráva posekaná, na hřbitově jako v kasárnách. Vlak zastavuje v Žitavě /Zittau/, hoši v uniformách si hladí puky, upravují kravaty, uhlazují samolepky, cení na sebe zuby, podávají si ruce, papíry a mávají plácačkami, jako u nás.
Krajina v Sasku nic moc, stromy, domky, louky, pole, sem tam vesnička, lidi, kola, auta, spíš nuda, sem tam motorka... A je tu hranice a za ní hned nádraží ve Varnsdorfu. Asi jsem toho i hodně zapomněl... Bylo mi dvanáct let a jel jsem sám vlakem třemi zeměmi. Vyzkoušet si to.
Když jsem to babičce v Loučné za týden řekl, čekal jsem, že bude vyvádět. Sedla si ale jen ke stolu a začala vyprávět. Jak je tam venku, ve světě, hezky. Sloužila v Budapešti, v Žitavě se učil před válkou její syn, v Berlíně žili s dědou dva roky a jeden můj strýc se tam prý narodil. Utřela si oči a mávla po mně utěrkou, abych šel za trest, že jsem jí to neřekl dřív, utírat nádobí. Babička už se nedočkala otevření hranic a jízd do Žitavy. Umřela v roce 1971.

Snad i proto, kamkoli přijedu, srovnávám nádraží s tím hrádeckým. Ta naše nádraží v Sudetech, v českém pohraničí, vítězí. Mají svůj odraz v zrcadle. Procházeli jimi moji i vaši příbuzní, kamarádi i spolužáci, které už nikdy nepotkám. Nikdy už mi jiskry z lokomotivy nepopálí obočí, nevletí do oka. To jenom náš vlak z libereckého nádraží houká, právě odjíždí…. 

Žádné komentáře: