Z
neapolského nádraží si pamatuji jen samé sklo a zápach hořících
odpadků kolem nádraží, z vídeňského, odkud se jede do
Čech, si pamatuji WC za šilink, což mi v roce 1970 přišlo
hodně. Z kyjevského v Moskvě nosiče bagáže, v Praze
feťáky, v Londýně lampy a pohodlné lavičky…
V Chotyni,
kousek za Libercem, úplně všechno, včetně toho kolik je v
dřevěné budově rozbitých okének. V Hrádku nad Nisou v
podchodu to páchlo ukrutně močí. Naproti nádražní budově
stálo WC v podobě šneka, ne nepodobné tomu ve Zvonokosech.
Přivádělo mě v úžas, neboť jsem nikde jinde nic hezčího
neviděl a už ani neuvidím, protože zmizelo. Škoda. Hrádek tím
přišel o skvost průmyslové techniky.
Každé
nádraží je svému místu košilí, trenkami, ponožkami i spodním
prádlem, úsměvem prodavačky, účesem listonošky, policajtem
v upravené uniformě. Je vchodem na rozhlednu odkud vám město,
jako na podnose, přinese číšník buď pyžamu, nebo ve
fraku…
Já
miloval nádraží v Hrádku nad Nisou. Když jsem byl kluk,
bylo pro mne přístavištěm lodí, jako Hamburk, nebo polská
Gdyně. Ve vlaku jsem si sedal k okénku, odkud jsem měl jako
na dlani, asi pět kolejí. A na nich vagón vedle vagónu a lidé je
z náklaďáků plnili místními výrobky. Protože tohle
nádraží je kousek od hranic, tak všude byla samá uniforma.
Celníci, ajzmboňáci, pohraničníci se psy. Tady bylo rušno víc,
jak ve městě na náměstí.
V samotné
nádražní budově byly klasické provozovny: restaurace, holič a
kadeřnice, úschovna zavazadel, stánek s cukrovinkami, prodej
jízdenek, WC, lavičky. Nechodilo se po kolejích. U vchodu do
podchodu na počátku šedesátých let stáli po obou stranách
pohraničníci. Vlakové soupravy z Liberce zastavovaly ve směru
do Varnsdorfu už jenom v Hrádku. Tady přistoupili do vlaku
pohraničníci, uzavřela se okna a vlaková souprava se vydala na
,,dobrodružnou“ cestu přes dvě další země opět do Čech, do
Varnsdorfu a dál k Děčínu.
Cestou
jsme koukali z oken a čekali, bůhví co. Pár polských
chalup, slepic, králíkárny a ploty po Němcích. Novostavba
kostela, hřbitov plný Němců. Most a NDR. Německá štábní
kultura, čisto, uhrabáno, kouř z továrniček, šikmo, jeden
směr. Stromy ořezané do kuliček, tráva posekaná, na hřbitově
jako v kasárnách. Vlak zastavuje v Žitavě /Zittau/,
hoši v uniformách si hladí puky, upravují kravaty, uhlazují
samolepky, cení na sebe zuby, podávají si ruce, papíry a mávají
plácačkami, jako u nás.
Krajina
v Sasku nic moc, stromy, domky, louky, pole, sem tam vesnička,
lidi, kola, auta, spíš nuda, sem tam motorka... A je tu hranice a
za ní hned nádraží ve Varnsdorfu. Asi jsem toho i hodně
zapomněl... Bylo mi dvanáct let a jel jsem sám vlakem třemi
zeměmi. Vyzkoušet si to.
Když
jsem to babičce v Loučné za týden řekl, čekal jsem, že
bude vyvádět. Sedla si ale jen ke stolu a začala vyprávět. Jak
je tam venku, ve světě, hezky. Sloužila v Budapešti,
v Žitavě se učil před válkou její syn, v Berlíně
žili s dědou dva roky a jeden můj strýc se tam prý narodil.
Utřela si oči a mávla po mně utěrkou, abych šel za trest, že
jsem jí to neřekl dřív, utírat nádobí. Babička už se
nedočkala otevření hranic a jízd do Žitavy. Umřela v roce
1971.
Snad
i proto, kamkoli přijedu, srovnávám nádraží s tím
hrádeckým. Ta naše nádraží v Sudetech, v českém
pohraničí, vítězí. Mají svůj odraz v zrcadle. Procházeli
jimi moji i vaši příbuzní, kamarádi i spolužáci, které už
nikdy nepotkám. Nikdy už mi jiskry z lokomotivy nepopálí
obočí, nevletí do oka. To jenom náš vlak z libereckého
nádraží houká, právě odjíždí….
Žádné komentáře:
Okomentovat