V té
restauraci mnoho hladovějících nesedělo přesto, že bylo půl
jedné. Dva se v přítmí restaurace muckali, v rohu
seděli dva chlapi dětských tváří. Vzali jsme si místo u dveří,
tváří ke vchodu tak, abychom měli pod kontrolou příchod
případných pobudů. Ti, zaplať pán bůh, po dobu konzumace
našeho obědu obšťastňovali jinou hospodu.
Musím
přiznat, že ve městě na jih od severního pólu, je tato hospoda
v zastrčené uličce po levé straně od radnice v prvním
patře omšelého nenápadného domu se znakem mírumilovného
kuřete, strávníky dost navštěvována. Konzumační místnost
avizovaný kurník silně připomíná a do pocitu zakokrhat si,
návštěvníci nemají daleko. Tady zvítězila hmota nad myšlenkou
a architekt, který neměl skrupulí, udělal z restaurace
kurník. V názvu restaurace je slyšet retro, volání dálek,
touha po vládci slepičího hradu, kde slepice vítězně kvoká
nad každou vydanou porcí…
Jídelníček
je většinou z příbuzného masa. Já ho měl v bramboráku se
sýrem. Nepochutnal jsem si. Nade mnou, jako dekorace, starý
vysavač, televizor Šilelis,, ještě, že ten přenosný. Nebylo mi
pod ním a dalšími dobře. Kdo tohle všechno komponoval studoval
v blázinci. Snad takové prostředí ocení mladíci
s tetovacím orgasmem, ti, co jim nevadí schody do hospody
úžlabinou harampádí, které jsou stručně řečeno opravdu
hnusné a odporné. Nejhezčí na tom nepovedeném obědě byl návrat
zpět na ulici. Ne zrovna, že by si tam jeden sedl a neumazal si
kalhoty, ale je to moje město, kde jsem se narodil a dá se to
odpustit.
Takže
shrnuto a sečteno: 320,- Kč za obědy bez polévky plus malé
pitíčko. Žádný velký peníz, o to větší zklamání. Nebylo
to ono. Hvězdu tak akorát na čelo a přitlouct, aby to trošku
bolelo. Mít a provozovat restaurační zařízení není asi o super
rychlém zbohatnutí. Sen mít hospodu od shora po půdu, bylo snem
tak jen majitele ,,Hnojového domu“ na Jizerce. A i tam to
skončilo, jako všude, kde bylo přes míru demokracie, a kde měl
majitel těch vedlejších iniciativ víc.
Dnes
se dobře a levně najíst je, jak se zdá, úplně v rozporu se
záměrem takového majitele, provozovatele. Vše to bude o
časoprostoru jídelny, potažmo restaurace. Všechna předsevzetí
se nedaří proměnit v rozumný konečný produkt. Pokaždé se
něco stane, něco nepředvídatelného se přihodí. Bál jsem se
malých vesnických hospod, ale zdá se, že jestli někde, tak právě
tam se člověk nají a rád dá spropitné. Ty městské přesycené
lokály, plné vysavačů, televizorů, žehliček a starých foťáků
nudí. Už aby z těch trámů nad stoly, kde se jí, zmizely.
Je to pořád to samé – retro. Houby retro, zamrzlá puberta toho,
kdo čím hospodu ,,obšťastnil“. Fuj a tajfl! Je to o parazitech
a vší té poletavé havěti a jejich exkrementech. O Tom to je.
Mluvím
pravdu, přesvědčte se sami. Tam, kde ty hlouposti sundali o tržby
nepřišli, spíš naopak. Bojujme za slušné hospody. Ano, ať tam
mají jednoho Jabůrka v plné zbroji, ale aby na mě koukal i
z polívky, to nechci. Chci se najíst, ne špekulovat, proč je
toho na talíři ,,tolik“, že to zabíjí chuť, není to ani
voňavé, ani to nesmrdí. Je to bezpohlavní.
To
nechci. Vařte kuchyni, proboha, jak vám huba a ruce narostly.
Nepřemýšlejte tolik, čím to jídlo vylepšit, nikdo to od vás
nevyžaduje. Vařte, co vás v učňáku učili, ať to voní,
je to teplé a není to drahé. Pak přijdu a vezmu s sebou i
známé. Proč je v jídelně v Globusu plno, to vás nenapadne?
Samozřejmě, je tam levně, ale strávníci přicházejí za
jistotou. Nikdo nečeká zázraky, ale za své peníze se nají. A to
o každé hospodě v Liberci či Jablonci, nebo v České Lípě říci
nemohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat