sobota 3. května 2014

Jak správně stopovat, na to návod není

Co svět světem stojí a škodovky jezdí, sem a tam se i stopuje. Holky to měly lehčí. Mávly si rukou a auto jim zastavilo. I když to bylo s rizikem, jely.
V Liberci hrála Dukla a na střídačce seděl Josef Masopust. Ještě jsem tam s ním seděl já a dva další kluci ze třídy protějšího gymnázia. Bavili jsme se o cortině, kterou si fotbalista Dukly právě koupil a jak bere stopaře. Rozesmálo nás, že bere i vojáky.... Pár let na to jsem si, ještě před přísahou (do té doby nesměl voják opustit prostor posádky) kousek za Milovicemi, stopnul auto s řidičem v civilu. Malý zázrak. Vše kolem a všichni byli v uniformách Československé armády. Nevím proč, ale chtěl jsem se podívat domů, do Machnína za rodiči, se kterými jsem sice zápasil poctivých osmnáct let, ale musel jsem je tuhle neděli vidět....
Hezky jsme si s řidičem povídali. Mé tři neděle v uniformě a příští dva roky, co mě čekaly, ho rozesmávaly pořád víc a víc... Ale co, jede non stop do Chrastavy, a to je při cestě do Machnína. Byl to úžasný úspěch. Mávnout si a příštích téměř 100 kilometrů dojet na jeden zátah až domů, jako taxíkem.
Štěstí mě opustilo v okamžiku, kdy jsem měl vystoupit. Řidič mě požádal o doklady, vojenskou knížku, představil se mi. Ve mně by se krve nedořezal. Byl sice v civilu a rovněž jel do Chrastavy za rodiči, ale byl taky major, velitel čehosi na velitelství v Milovicích. Nebudete tomu věřit. Já počítal s kulkou do týla, ale on mávl rukou a řekl, ať jdu, že jsem měl prostě štěstí, že jsem si stopnul právě jeho....
Stopovat bylo a je umění. Naše generace stopovala ještě i do Prahy. Dneska to moc nejde. Rychlostní silnice, dálnice, drahá auta a strach o ně, víc než o svůj život, přivedly stopaře na okresky a na periferii zájmu o ně někam, kde je stopař už vlastně výjimkou, kde se to dnešní stopování nedá srovnávat se stopováním předchozích generací.


Jak zaplatit za svezení, za ochotu zastavit a riskovat, že stopař nebude chtít víc, než jen se svézt. Nabídky platit sexem se jen hrnuly. Nejvíc to praktikovaly holky. Ty z internátů kolem osmnácti let by mohly vyprávět a bylo na nich, jak často stopovaly a co je bavilo víc. Když mi po přísaze otrnulo, stopoval jsem velmi často, ale svého majora z Chrastavy jsem už nikdy víc nespatřil. Jakoby bych si ho vymyslel, ale vymyšlený není. To jenom jeden táta nechtěl tomu druhému přidělat vrásky na čele a mě a mojí mámě zkazit víc, než jednu krásnou neděli v říjnu roku 1966....

Žádné komentáře: