Už to
mám, už vím, proč chodím rád lesem a poslouchám. Jít lesem je
jako jít po zamrzlé řece. Na zamrzlé řece i v lese to pod
nohama praská, láme se a puká. Zdá se to být až nebezpečné.
V lese nejde udělat krok, aby vás někdo neslyšel. Snad jenom
po mechu se jde, jak po polštářích, ale vemte si, jak jít pod
borovicemi, nebo lesem plných smrků a neslyšet, jak pod vaší
vahou praská vše, co je suché.
Chodím
tam rád a poslouchám, co se kolem děje. Většinou nahoře ve
větvích a v korunách fouká, o trochu níž je teplo, sucho a
dole u mne v mezipatře jde už o les, co dobře znám. Při
zemi roste borůvčí, kořeny, které místo, aby byly v zemi,
mě chytají za kotníky. Leží tu spousta větviček, listí,
ztvrdlé hlíny, všechno, co kdo ztratil, hledal, aniž by to našel.
Ztráty a nálezy každého lesa.
Les je
jako řeka. Stále šumí, něco si povídá. To dělá vítr, hlasy
dětí, kamení, co se drolí odkudsi padá kamkoli. Jinak je, když
sněží. To ztichne les i řeka v ohromení. Ticho se dá
krájet, houstne v míse a kyne na koláč, až už není les
ani řeka, jen bílo, jako v bílých nocích leningradských. To
trvá jen krátce a následuje sto otázek, co bude, co přijde, až
sníh roztaje a voda ze sněhu poteče krajem.
Jinak
je v lese za kuropění, časně u vody, když se z ní kouří,
jako ve fabrice. Nejhezčí je v lese podzim. Ten čas toho moc
od lesa nevezmeme a přece, kdo není úplně slepý vidí, že se
les chystá do peřin. Zjara z nich vstává a je legrace, být
u toho, když si svléká spoďáry a pere v řece všechno, co
věší na šňůry. Kvete tím pádem vše. Jíva, smrk i bříza,
mohutné habry i útlé stromy u vody, z jejichž větví se
pletou o Velikonocích pomlázky. Pokaždé je to jiné. Jako ten
králík, co dává kožku do sběru a peče se na sto způsobů. Tak
nějak se had zbavuje kůže.
Milá
je snůška vajec těch uřvanců, co vám létají kolem hlavy a
krmí hladové krky do doby, než vyletí z hnízda se vším
všady. Všude kolem je to samý pulec, ještěrčí děti, mloci a
nenajedení komáři. Plno brouků, včel a much, všech, co vám
pijí krev a ještě bzučí, že jsme jim nic nenechali.
Nám
je ještě hej. V řece jsme se o rozbité sklo neřízli,
klíště nechytli. Něco zlého se muselo stát. Les i řeka je
dnes místem spousty lidí a ti se chovají úplně jinak, než by
měli ti, co jsou v lese doma. Ti jsou tu doma. Zvěř, ptáci a
ryby. Lidé by je chtěli nahradit. Pod jejich nohama praskají větve
jinak, než pod mými, jinak zní ostatním les v dešti, když
padá sníh. Les je dnes jako volný ring, či veřejný dům plný
bezdomovců. Les ztratil imunitu, význam slova azyl, něco jako
kostel, kůr, zákristie, kříž, nebo Davidova hvězda. Les je
často už jen tovární šatna, přípravna výroby.
Každý,
kdo do lesa vstoupí, nese do něj pomyslnou pilku a řetěz na
pařezy. Les je dnes tak trochu jako nákupní galerie, výstava psů
a koček, ochutnávka psích konzerv, velké flambování. Že jsem
to přehnal? Les zůstane chrámem jen tehdy, jestliže jím budete
chodit jako mezi vejci po vyznačené trase, kde zajíc i veverka
budou vědět, že se jim nic nestane. Dík, že to respektujete, že
zatím můžeme chodit lesem, kudy chceme v létě i v zimě.
Že voda v řece pořád teče a les je stále azylem zvěře a
lidských myšlenek. Díky i vám, že to tak berete a les zůstal
tím co vždycky byl. Ostrovem naděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat