Prší, prší

A co nejvíc překvapí je, že i přesto, že z nebe padá voda hlava nehlava, šeřík voní. Je květen, máj a oslavujeme tak nějak divně, jako by nebylo co. Prací. Zní to famózně. Ale v neděli se má odpočívat a státní svátek – světit. Počesku slavit, odpočívat. Jít někam, kam se má jít. Mezi ostatní. Bavit se s ostatními lidmi, co podobně odpočívají. Znáte to. V Čechách a odpočívat! Když neprší, tak se jede na chatu, na chalupu dřít, nebo někam do centra nákupů a tam plnit vozíky čínským haraburdím.

Chtělo by to víc hrdosti. Dnes je den osvobození. Sednout si s mladšími a vzpomenout těch, co za osvobozením šli, bojovali o ně a třeba se už domů nevrátili. Vyvěsit vlajky? Byly i průvody, vojenské přehlídky. Manifestace jsme zavrhli jako hlupáci, co si nevidí na konec nosu, ve stylu „co dělali komunisti, bylo špatné“. Tak jenom koukáme, jak na obrazovkách televizorů v průvodech za něco manifestují lidé v Berlíně, v Paříži, v Londýně.... Tam všude jsou lidé jako my. Mají své problémy, ale nejsou tací poseroutkové, aby si dali pivo, klobásu, zahráli si karty a „revoluci“ nechali na studentech a na hercích.

Venku prší. Důvod pro to, zůstat doma. Mnozí už ani neví, proč jsou dnes doma, proč nemusí do školy, do kanceláří. Takový je život. V roce 1945 nám svobodu přivezli na tancích Rybalkovovi rudoarmějci od Berlína. Ze Sachsenhausenu s nimi jel na jednom z tanků osvobozený vězeň, můj otec. Přes vězeňské hadry, mu dali prostřílenou uniformu, aby na korbě tanku v Krušných horách nezmrzl. V Praze voněl šeřík a lidé jej házeli na tanky a rudoarmějce, v Praze, tak jako v Plzni, prostě na osvoboditele.

Mohli být v Praze mnohem dřív, ale politici se dohodli jinak. Tak nějak to na světě, co svět světem stojí, chodí. Nahoře se dohodnou a na novinářích je, komu nasadí psí hlavu.... A tak jedni jsou oslavováni celé dny, ostatní jen, aby si z ruského velvyslanectví nestěžovali. A to jsme sami sobě ještě za hrdiny. Stačí, že ne všechny úřady vyvěsily vlajky... Tibetskou ano, ale na naši zapomněli....

Prší, mnozí sedí doma a bilancují. Máme jasno. Existují jen černí a bílí. Vybrali jsme si správně? Asi ano. Málokdo si troufne veřejně nesouhlasit, pochybovat. Co na tom, že jsme se už sekli s podporou války – bombardování Srbska, uznání podloudnické republiky Kosovo, politického jara v arabských zemích, multikultury a soužití s islamisty v jeden pokojný, mírumilovný svět. Náš svět je jiný. Máme své tradice, své obřady a své rituály a tanečky. Dějiny, na které můžeme být i sporadicky hrdi. Ale to, co nás posunulo dál, bychom asi měli slavit. I když venku prší. Nebude pršet pořád. Jsou i dny, kdy sluníčko svítí....