sobota 28. června 2014

Za deště

Nebývá zvykem oplakávat déšť. Je nad slunce jasné, že pršet přestane za chvíli.... Každý se raději přikrčí, přitiskne se k někomu, kdo už tu chvíli stojí a vnímá, že vlastně neprší, že z nebe padají šňůry teplé vody, že je to i kus městské romantiky.
Bylo to jako v absurdním divadle. Vše kolem znělo echem, jako když nahlas hraje nakřáplé rádio. I poklop kanalizace vibroval a poskakoval po asfaltu, jako když dítě honí káču. Chvílemi se mi zdálo, že voda padá nahoru a cesta je jako podlaha zdviže. Svět kolem mi připadal jako tanečník, vyskakoval z nohy na nohu a rozhazoval rukama a chvílemi uchopil někoho z davu a tiskl k sobě v tanci ne nepodobném jihoamerickému tangu. Voda se řítila městem rychlostí závodů formule stratosférických aut, co se za letu rozpadají na miniaturní kousky. Jako by se městem hnalo mračno splašených mustangů. Stromy a keře podél cest se rozhodly, že se zbaví listí, jako muži svých tóg na antickém fóru před dvěma tisíci lety ve městě Milétu, tuším někde v Antiochii.
Déšť ustal, tak jak začal. Jen větve, listí a potoky ztichlé vody na asfaltové vozovce mluví srozumitelně a jasně: Je konec spektáklu, divadlo končí. Běžte domů a zapomeňte. Je po dešti a i vítr se někam schoval.
Boty mám příšerně zaflákaný a nohavice u kalhot jakbysmet. Ale ušetřil jsem za deštník. Vietnamci jich během chvilky prodali tisíce, možná milióny, na jedno. Jsou jich kolem plné koše. Na jedno použití. Jako když spláchnete vodou na toaletě. Co mělo zmizet, zmizelo, jako když voda zavíří v porcelánové míse....
I mně se zdálo, že se zastavil čas, bylo mi deset a zrovna přestalo pršet. Tenkrát to bylo doma na vesnici a k tomu všemu, co jsem viděl voněla tráva i obyčejná hlína a řeka Nisa, co tekla nad Karlovem i nad školou se pořád potí les, jako když tanečnice sundá kostým a mejkap z čela i z tváře jí stéká po krku, takže je po kráse....
Tenkrát, jako dnes, to zavinila voda, pára a pot. Strach z toho, co mnou bude, až se všichni dospělí utopí a já zůstanu sám na Zemi. Nebude nikoho v Liberci, v Jablonném, kdo by mi uvařil a ráno řekl: „Běž do školy.“ Vlasy mi uschly velmi rychle, zrovna tak kalhoty.
Dnes stojím v Pražské ulici a rozmýšlím se. Jít nahoru, nebo dolů? Skoro mi to přijde stejné..... Nahoře, dole - voda je všude mokrá, dělej co dělej. Je vůbec zajímavé o tom přemýšlet, stát na chodníku a lidem kolem překážet? Tenkrát za mlada jsem skákal do kaluží a počítal, která pořádně vystříkne až na košili, na límec. To byly moje Sudety.

 Za deště se dějí věci. To by snad ani žádný stratég nevymyslel. Já si nemusím vymýšlet. Svět je prostě takový. Miluje každého z nás a umyje si ho podle svého klíče. Kočky a psy nevyjímaje. A je to dobře. Voda je bystrá, čistá, chladivá, rychlá. Nic ji nezastaví. Hojí, tiší, splachuje. Voda je lahodná, minerální, je taková, jaká má být. Nemáme nic lepšího.  

Řidiči


Tatínka jsem si vážil pro jeho báječné vlastnosti. Jednou z nich bylo, jak se uměl chovat na silnici. Jak byl jinak i pruďas, tak emoce za volantem neprojevil nikdy. Prstík nahoru, vášnivý pohled co zabíjí, slova, co nemá slyšet nezletilý, to a mnohé jiné z italské vášnivé automobilní rozmluvy - tatínek ne. Jakoby za volantem naší škodovky seděl anděl, sám svatý František z Assisi. A hned vedle něho já, adolescent opupínkovaný v obličeji a za krkem a moje matka vzadu za tatínkem. Já jsem jí říkal, samozřejmě potichu, aby to nikdo neslyšel, admirál Ušakov, neboť tatínka kárala stále slovem, ale někdy sáhla i fyzickému pokárání a tahala jej za uši.
Moje matka a tatínkova žena se neovládala a za neopakovatelného slovního doprovodu komentovala tatínkovu jízdu, která se jí nelíbila, nebo jízdu někoho, kdo nás míjel. Tehdy tahala tátu za ucho a já vzpomínal na kruté dějiny carského Ruska a na ty, co v minulých stoletích sloužili na lodích na rozbouřených oceánech pod náročnými veliteli Ušakovem a Nachimovem.
My ale brázdili asfaltky druhé poloviny 20. století a mít výdrž, nestrhnout volant, nezabít sebe, spolujezdce, ty naproti v Dacii, mělo v sobě pokaždé kus hrdinství, silné sebeovládání, které jsem bezmezně obdivoval. Tatínek auta miloval. Tak, jako já miloval knížky, ilustrace a obrázky, táta se těšil do auta. Nikdy plechy auta neotíral o pangejty, auto ručně myl, leštil, pumpoval duše, auto luxoval. Samozřejmě, že jsem se pokaždé za odměnu v naší pevné měně na péči o auto rovněž podílel. Peníze jsem nevyžadoval, ale tatínek mě pokaždé za práci odměnil.
Když tátu někdo naštval, každý jiný by třeba zařval, bacil něčím o zem, ztloukl by děti, ženu, psa, rozmačkal kanárka v hrsti na kaši. Táta si ale sedl na židli, dal si čaj a chleba s máslem, protože byl vegetarián. Jedl pomalu, tak aby se vrátil do reality a zareagoval tak, že se šel uklidnit luštěním křížovky. Žádná mu neodolala. Naše knihovna byla z poloviny plná knížek, co mu poslala redakce novin za vyluštěnou tajenku.
Jako dítě vyrůstal v metropoli Sudet - Liberci v období před Druhou světovou válkou, a tudíž poznal fašismus v plné nahotě. Nic z toho, co platilo před rokem 1935, už nebylo pravda po vítězství Henleinovy strany v Sudetech. Sousedé přestali zdravit své sousedy a politika se stala hlavním tématem diskuzí všech vrstev obyvatel. Zdravý selský rozum si zachovali jen někteří. Šest let okupace a vyloučení většiny německého obyvatelstva z tohoto území mělo vliv i na myšlení a konání mého otce. Jednoduchá řešení nebyla to pravé.
Měl jsem to štěstí, že já jsem už vyrůstal v prostředí tolerance, a že můj tatínek mi byl vzorem při řešení řady životních konfliktů svou tolerancí a životními zkušenostmi. Jsem mu za to neskutečně vděčný. Je hezké a naprosto přirozené, že děti by měly mít své vzory. Nacházet by avšak měly hlavně v rodinách, v rodičích a prarodičích, v jejich postojích, v jejich rozhodnutích.

 Pro mě bylo podstatné, co v osudových letech dělali rodiče. Kéž by své zkušenosti přenesli i na mé spolužáky a přátele. Ne všichni měli rodiče jako já.

Do města za kulturou


Dvě vernisáže. V Severočeském muzeu a v Galerii – Lázních. Skoro to vypadá, že si Liberečák „milovník“ umění nevybere. Nestihne být všude. Není tomu tak. Žel, z pohledu toho, kdo chodí na otevírání výstav, pak je to v Liberci stále tatáž skupina lidí a nepozoroval jsem, že jsou z té přemíry a přetlaku výstav vyčerpáni. A i kdyby - občerstvení zdarma, hlavně v Severočeském muzeu je vždy kladně přijato a s chutí konzumováno. Bude-li se „jídelníček“ opakovat, pak skvělý je chléb se sádlem a cibulí....
Vraťme se k samotnému obsahu právě otevřených výstav. Je vidět, že současní ředitelé obou institucí se snaží ze všech svých sil ukázat „své domy“ v co nejlepším ve světle, pracovitosti, odbornosti a zajímavosti výstav. Je to i o vztahu obou institucí k sobě, vzájemné spolupráci a oslovení svých návštěvníků, občanů Libereckého kraje a to ve všech rovinách. O to víc mě překvapilo, že zástupce Galerie si neudělal čas zhruba třicet minut přijít na vernisáž do muzea, když ředitel muzea je přítomen na vernisáži v Galerii-Lázních.
Je toho mnoho, co kulturní instituce v budoucnu čeká. Společná vstupenka, sanitární dny, otevírací doba, společné a preferované akce, výukový program, práce se školami, publikační činnost, nové – progresivní oslovení návštěvníků krajské metropole, společné nabídnutí výstav, na které by se jezdilo z Prahy do Liberce. A když už žijeme na pomezí tří států, tak v Libereckém kraji nabídka pro návštěvníky z Polska a Německa. Znamená to pozvat v rámci Euroregionu Nisa Poláky a Němce z příhraničí. Zatím to nefunguje. Fungují megaprogramy, ale pozvat sousedy do galerie, nebo do muzea na vernisáž si nepamatuji.
Doufám, a jsem o tom hluboce přesvědčen, že sblížením obou rekonstruovaných domů – paláců stoupne zájem o „kulturu“ a tím i o kulturní vzdělanost nás všech, kteří nechceme zůstat v šeru dějinných informací. To nám všem přeje


 Váš Egon Wiener

Panenko skákavá, dědeček byl špion!


Tak nějak jsem zareagoval na mail vědeckého pracovníka z Pamětí národa, co mi píše: Potvrďte mi prosím, zda A. W. narozený tehdy a tehdy v roce 1897 byl vaším dědečkem....
Byl. A byl jím dlouhá léta až do roku 1971. Nikdo si jej s nikým splést nemohl, neboť byl podobný všem, co byli od narození tací, jací byli. Můj dědeček Artur. Jeho oblíbeným vnukem jsem byl já. Měli jej jeho děti rády? Nevím, byl dost tajnůstkářský. Správcoval na židovském hřbitově v Liberci, rád hrál karty, sbíral známky, čile si korespondoval s filatelisty ze západního, kapitalistického Německa. Neměl rád Němce, nekolaboroval s nikým. Byl Čech jako poleno, měl rád českou řeč se níž se rád mazlil a mě, kterého pořád někam a do něčeho strkal.
Ještě za starého Rakousko-Uherska se oženil, počal mého tatínka a celá 20. léta minulého století prožil bůh ví kde a jak. Gestapo si pro něho přišlo hned první den okupace Liberce v říjnu roku 1938. Následoval koncentrační tábor Sachsenhausen a neuvěřitelné vycestování z Německa. Možnost opustit Říši do 48 hodin byla dána dvěma stům rakouským důstojníkům, Židům - držitelům německých vyznamenání z První světové války, což se týkalo i mého dědečka Artura. Nikdy mě nenapadlo vracet se v životopise mého oblíbeného příbuzného k létům 1918 až 1928, k létům, o kterých nikdy nemluvil, a které mi proto připadaly, že nestály za řeč.... A asi ne.
Strýc Waltr, který se narodil v Liberci na konci 20. let minulého století vzpomínal: „Otec, pravděpodobně stále v uniformě, s matkou a tvým tátou byli v Berlíně na vyslanectví. Jestli v uniformě nevím jistě, spíš v hodnosti, kterou získal za První světové války. Ve stejném nasazení pracoval i na vyslanectví v Budapešti. Odtud s celou rodinou odešel do Liberce, do Sudet.“
Teď si vzpomínám, že děda, vedle úžasně čisté češtiny mluvil německy bez libereckého akcentu, dále anglicky, francouzsky a maďarsky. A potom chodil deset roků jen hrát šachy? Proč se mnou nikdy nemluvil o své práci na vyslanectvích? Proč jej gestapo zatklo první den, kdy Němci vstoupili do Sudet? Jak se dostal do seznamu těch, kteří mohli na Hitlerovy narozeniny opustit Říši, koncentrační tábor? Je to vše vůbec pravda?
Děda se opravdu dostal do Palestiny ve skupině významných intelektuálů, spisovatelů. Vzpomínám si, že jednou mi zcela náhodou mezi řečí řekl, že se důvěrně znal se Stefanem Zweigem a snad i Klausem Mannem. Je zajímavé, že všichni prošli Evropou s pomocí československých dokladů, které byly vystaveny v blízkosti místa, kde dědeček Artur žil. Děda se nikdy nechlubil tím, čím byl, co dělal. Myslím si, že jeho život, ač nebyl životem špióna, byl plný dramatických zvratů, z nichž vyšel s čistým štítem, a že se nemusil stydět za to, co dělal.

 Patřil dozajista k těm tisícům, kteří neváhali jít do boje s fašismem a případně obětovat i své životy, aby zachránili jiné. O to víc teď obdivuji takové skromné lidi, jako byl můj dědeček Artur, kteří ať byli, nebo nebyli špióny, bojovali za něco pro nás, pro budoucí generace, které si tak málo váží významu slova mír. Mír, kterého se nám dostálo i tím, že jej za nás pomohli vybojovat i lidé, jako byl můj děda....

Co mi dala škola

Taky vám bylo ráno špatně od žaludku, když jste chodili do první třídy? Mě dozajista na zvracení bylo. Dostat do mě snídani neznamenalo, že dojdu do školy nasnídaný. Obé se podařilo málokdy. Byl jsem měkký, rozmazlený fracek národního správce prosperující machnínské truhlárny Simm a Wagner, až příliš odpovědný maminčin chlapeček, co byl přesvědčen, že není do školy dobře připravený....
Můj mozeček nebyl připraven na zodpovědnost a podvědomě bránil mé útlé chlapecké nitro tím, co měl. Co jsem měl v žaludku, to muselo ven. A tak jsem cestou do školy poctivě zvracívával tu po pravé, tu po levé straně ulice. Nijak jsem partu kluků, co mě pokaždé věrně doprovázela, dlouze nezdržoval. Seznámeni s mým denním rituálem počkali. Věděli, že o nic moc nejde a volali na ty vepředu: „Počkejte chvilku, Jirka Wienerů blije.“ Počkali a do školy jsme dorazili svorně v závěsu jeden za druhým. Prvňáci, co nastoupili školní docházku v roce takových dějinných změn, jako byla Stalinova a Gottwaldova smrt a měnová reforma. Co proti tomu bylo mé ranní zvracení cestou do školy ve vsi Machnín, okres Liberec, kraj tentýž...
Tyhle festovní rakousko-uherské národní školy byly dominantní v každé sudetské vsi. Kasárna a školy, sem tam soudy, obecní úřady, nádraží. Jeden se nemohl splést. Každý hned věděl, kam patří, co teď, a co potom. Maminky nechodily do práce a v rodinách nás bylo víc. Hodinky? Kdo by měl na ruce hodinky. Samosebou, že první televize a telefon byly, aspoň v naší obci, věc téměř neznámá. Zavolat si v noci sanitku, jedině tak z hospody, z vrátnice továrny. Auta byla v obci asi dvě, možná, možná tři.... Ani školu Únorové vítězství pracujícího lidu z roku 1948 ještě plně nezaskočilo. Učitelé jiné politické příslušnosti, než té, co byla vedoucí silou společnosti (KSČ) byly „rozptýleni“ do okrajových částí okresů. Nás prvňáky už učil učitel, co přijel do Sudet z Prahy na umístěnku s cílem dosídlit pohraničí a vychovat ze zdejších dětí ty, co vybudují komunismus. To a ženské bylo skutečně programově nejblíž novému řediteli školy po celých mých pět let docházky do machnínské národní školy.
Domnívám se, že i tento poznatek mě přes slušné studijní výsledky vedl k závěru, že ranní nevolnost se mnou postoupila do druhé třídy. Rákoska, a to že soudruh ředitel nešel daleko pro hrubé, vulgární slovo mě přesvědčilo o tom, že já syn třídního nepřítele musím dosažením vynikajících studijních výsledků, posilovat boj za mír a odhalovat své nedostatky sebekritikou. U mě tedy formou blinkání cestou do školy. Bral jsem ty řeči o černých ovcích, dětech reakcionářů, co mají taková nepřirozená kosmopolitní jména, vážně. Ještě, že Gottwald už byl bradou vzhůru. U nás v machnínské škole by den co den byl nucen poslouchat, jestli není Žid a jestli už doma nestloukají lift na cestu do Izraele: „Viď Wiener?“
Já to řešil tak, že jsem cestou do školy dál zvracel a ve škole se stále hlásil, aby si soudruh ředitel všiml a nedával mě dohromady se zrádcem Slánským. „Á, kdo se nám to hlásí? Vejtaha...“, a už jsem měl nové jméno. Bezva mi posílil sebevědomí a vyvolal jiného. Ten, kdo byl vyvolán, dostal z krabice od margarínu kyselý bonbón – měsíček. Tím, že mě soudruh ředitel ignoroval, mi vlastně zachránil chrup a chuť na oběd.
Musím se zmínit o tom, jak se sedělo ve třídách. Školní lavice byly z pevného rakousko-uherského dřeva, mistrem truhlářem zhotoveny pro tři žáky . V provozu byly 60 – 70 let bez větší změny. Dubové dřevo, kování, řekl bych železničního typu, po sedmdesát let naprosto spolehlivý mechanismus sedátek. Deska sice počmáraná, ale bylo možno si z ní přečíst – vyluštit: Radost z nastolení císaře Karla na trůn, hurá do války té první, ale i něco, jako hoch Hitlerovi….Ano, dějiny prošly mou školou i školní lavicí. Ty pozdější školní lavice už zdaleka nebyly o škole a jejím geniu loci, který každá škola má. Byl to hnusný prefabrikát.

 Časná studená jitra naší školy… Dodnes je cítím v podbřišku, jako v nose térované stěny chlapeckých záchodků naproti naší tělocvičně. Ano, byla to prapodivná doba. Většinou už na ni vzpomínáme v dobrém. Vymazali jsme absurdity padesátých let, dva roky základní vojenské služby a pamatujeme si jen to „dobré“. Bude to ještě chvíli trvat a my budeme vzpomínat na tu naši školu jen v dobrém.

středa 25. června 2014

Prázdniny jsou tady




Čas předprázdninový byl dobou, kdy každý z nás musel vydržet stát třeba na jedné noze a dělat všechno tak, aby to dvouměsíční leháro někdo z dospěláků nezrušil.... Jó, nezrušil.
Dospělí pro nás byli po celé naše mládí a dospívání nevyzpytatelní prehistoričtí savci, všežravci, kterým dělalo potěšení nás mučit, a co hlavně, přetvářet naše duše a těla do jejich komických humorných podob. „Nechci, nechci být jako oni“, řekl jsem si milionkrát, když přitlačili: „Nebudu, nejsem, nechci.“ Měli moc, peníze, styky, měli jízdenky, sirky, klíče od zamknutých kol, od našich úspor. A nebylo se ke komu odvolat. Snad děda a babička, ale ti v mém případě už nebyli.
Co fungovalo, bylo krásné: „Už za pár dní se stěhuju pod stan k příbuzným, co mě budou sice taky dusit raním vstáváním, mytím a snídáním, ale pak ty staronové úžasné party,  známosti s báječnými lidmi, co nám dovolí vylézt na jejich ovocné stromy a nacpat se k prasknutí třešněmi, višněmi, blumami, letní jablky. A pak ležet pod stromy jako mrtvoly, pšoukat, chytat veverky, pít syrová vajíčka kradená slepicím přímo pod zadkem. Doufám, že vy taky. Doma by to vůbec nešlo, pořád něco muselo být hned teď hotovo, uklizeno, posekáno, nakrmeno....
V noci se málo spalo. Pořád se něco dělo, někam šlo. Záleželo na tom s kým, jak svítila baterka, měsíc a hvězdy. K ránu už byla zima a mokro. Od čtyř se začali budit ptáci a povídat si tak hlasitě, že jsme si spací pytle přetáhli přes hlavu spali do devíti v jednom kuse. Močit se chodilo docela blízko a tak jsme sami od sebe stan stěhovali po čtrnácti dnech o kus dál, kde to tak nevonělo.... Ale jinak fajn. Moc fajn.
Do vody jsme chodily rádi v noci, protože se nikde neplatilo a hlavně jsme si mohli dovolit, co ve dne nešlo. Osahávat děvčata už bylo považováno za chlapskou zábavu a děvčata to taky tak brala. Rukama jsme jim hladili silonové hladké a studené podprsenky, chladná a mokrá záda, líbali jejich mokré vlasy. Pak jsme se zas chvěli zimou a tiskli se všichni k sobě a měli zimnicí z toho, jak jsme si připadali odvážní a dospělácký. Chlad noční vody nás skoro zbavil rozumu a drkotání zubů bylo slyšet až u kostela.... A pak, všichni v jednom chumlu zabaleni v dece jsme si předávali teplo kus po kuse.
Na takové prázdniny se nezapomíná. Tranzistorové rádio hrálo až se zajíkalo, hovada a komáři kousali, že to bolelo, sem tam průjem, telefon  domova, koresponďák, jak se ti tam daří a já: Daří se mi dobře, nic mi neschází, jím všechno, těším se domů.... Je pravda, že na konci prázdnin už i to psaní domů bylo náročné, ale chlapi musí něco vydržet....
Léto skončilo a my, jak jinak, se těšili, že budou za rok zas. Co? Co jiného než dvouměsíční prázdniny. Co dělat, bylo nám šestnáct let…

pondělí 23. června 2014

Krátký pozdrav shromáždění v Machníně u příležitosti obnovených kostelních hodin

             Člověka mohu hodnotit různě. Podle toho, jak se chová, jak se obléká a jestliže spěchám, tak i, jak se říká, podle ciferníku. Pokud budete hodnotit obec Machnín, která je součástí velkého Liberce, tak podle ciferníku kostelních hodin dnes ano. Ten původní byl rezavý a hodiny už drahně let nefunkční. To se změnilo a změněno jest. Hodiny dnešního dne jsou zpět. Krásnější a v nejlepší formě. Však to dalo práci!
              Je to vše o lidech, kteří jsou zde s námi. Obec, to nejsou jen krásné, novotou vonící hodiny s vychytávkami, o kterých se těm, kteří se před mnoha lety o hodiny starali, ani nesnilo. Po mnoha letech drobné práce přichází Společnost občanů Machnína, v jejímž čele stojí pan ing. Milan Porše a více než asistují Jirka Boháč a Franta Budák. Bez stmeleného semknutého kolektivu i těch ostatních, kteří přijdou a třeba i jednorázově pomohou, by to prostě nešlo. Organizátor mnoha minulých a doufejme i budoucích akcí, Společnost občanů Machnína, chce budovat obec, která žije a má pro co žít.

               Společnosti se daří. Machnínský kostelík se stává jedním z center, kam se už řada z Vás naučila chodit a jistě bude následovat možnost využití i dalších objektů v obci tělocvičny i klubovny zavedených spolků. Pamatuji se, že v obci se hrálo loutkové divadlo i divadlo pro dospělé, v obci bylo kino, koupaliště i turisté. Na mnohé z toho Společnost občanů Machnína navazuje ve spolupráci s ostašovským spolkem právě zde, v machnínském kostele.
                 Vedení společnosti v čele s Milanem Poršem udělalo kus práce. Dnešní navrácení hodin  na věž je dokladem toho, co všechno zmohou lidé, když se spojí. Všechny obce v okolí zvedají hlavy a příklad Kryštofova Údolí, Ostašova a Chrastavy je výzvou Vám všem, kteří v této krásné obci žijete.
                 I dnešní život v satelitní obci velkého města je především o sousedských vztazích, čistém vzduchu, vodě a lesu, který tu je všude, kam se podíváš. Kde jinde, než tady platí habsburské heslo Viribus Unity ­ Spojenými silami?
                 Jestliže z jakéhokoli důvodu nemůžete pomoci ani jednorázově, pomozte účastí. Není nic
hroznějšího, než když něčí dobré úsilí zůstává bez odezvy, jako prázdné divadelní hlediště. Osobně jsem rád, že v Machníně se lidé o život obce zajímají. Vaše akce, „vejšlapy“ a častá setkání tady, v machnínském kostelíku dává tušit, že Vaše práce v obci zdaleka není ukončena. Bez aktivních lidí, jako jste Vy, by se toho dělo málo. Cílem je, aby obec nebyla noclehárnou, aby se lidé těšili domů, na své sousedy, na to, jak dopadne akce, kterou připravili pro ostatní.
                  Machnínské kostelní hodiny už nereznou. Ukazují čas a nebyly by tady, kdyby Milan Porš, Jirka Boháč, Franta Budák a další seděli doma za pecí a čekali, kdo jednou ty hodiny opraví. Díky všem, Vám všem, manželkám, dětem a přátelům, kteří jste je v jejich úsilí podpořili.
                   Ať nové hodiny ukazují dobré časy pro Machnín. To Vám všem ze srdce přeje bývalý občan obce Machnín, a přítel, kterému se Vaše práce líbí
                                                                                                                Egon Wiener
                                                                                                          regionální spisovatel

sobota 21. června 2014

Voda nad zlato


Jak to bylo v té pohádce? Bez soli, to nejde, ale zkusil někdo uvařit bez vody? A je tu příjemný námět k zamyšlení. Díky statistickým údajům z roku 1928 z blízkého Turnova se dozvídáme netušené informace, čím a jak se naši turnovští sousedé myli a jakou vodu pili.
Turnov měl celkem tři prameny. Hruštičky, co dával za minutu osmdesát litrů, durychovský čtyřiadvacet a podstránecký osm litrů za minutu. A to vše v délce potrubí něco málo přes 5 km. Na rynku a v ulicích v době předbělohorské stály kašny, odkud si sousedé brali vodu k potřebám v domě, k vaření piva a k hašení požárů. O hygieně nebylo v kronice ani slovo. Samostatnou vodní nádrž město nepotřebovalo, neboť pramen v Hrušticích byl dostatečný.
K dozoru nad vodovodem byl vrchností ustanoven mistr rudař, jemuž se říkalo vodák. Ten se staral nejen o trubky do země položené, ale vykonával i práce všeho druhu radnicí mu svěřené. Takové předtechnické služby města. Nejsem si jist, zda dvě kopy oběživa bylo dost, ale plat se mu neměnil od roku 1607. Však mohlo dojít k nedozírným malérům a škodám, pokud by rudař alias vodák náležitě na zimu vodní dílo „neopažil a mrvou neobestříl, aby nezamrzlo“ , říká Dr. Šimák popravdě.
Už zmíněné tři prameny nestačily pro Turnov ani tehdy (roku 1928), a tak lze připustit, že by celé zásobování města vodou by nešlo bez zdrojů pro Nudvojovice, Daliměřice, Turnova – města nádraží a Malého Rohozce. Tam všude si pro vodu sáhli většinou soukromníci a družstva. A tak tu jsou vodovody beroucí vodu z pramenů na Borku u Malé skály, na Metelce u Dolánek.
To se sešlo pár rolníků, jako třeba v Sekerkových Loučkách v roce 1923, na stůl dali 9.000 korun a záhy z toho byl sto devadesát pět metrů dlouhý vodovod z pozinkovaných rour. Bez dotací si to zopakovali ještě jednou v roce 1925. Bylo jich o jednoho víc a za 15.000 Kč postavili vodovod tři sta metrů dlouhý. Taková to byla bezdotační doba. Lidé se dost spoléhali sami na sebe, na družstvo, na kampeličku, na dané slovo.
Voda na Turnovsku byla stejná, jako voda jinde. Bylo na těch, kteří ji konzumovali, zda si pro ni půjdou do kašny, nebo otočí kohoutkem a v okamžiku naplní umyvadlo užitkovou nebo pitnou vodou. Něco řešily studny, ale voda v nich nebyla vždy nejčistší. Voda z hor, z pramenů, z lesních nádrží se postupem let společně s elektřinou a plynem stala součástí standardu moderního života.
Voda je úžasný dar a je s podivem, jak naši předci dovedli žít s tou troškou, kterou si přinesli od kašny. Dnes si to ani nedovedeme představit, ale šlo to, a lidé přežili.



Hold řemeslu


Vzdávám hold řemeslu, práci, umu, zlatým rukám, rozumu.... Všemu, čemu se říká kus dobré práce rodící se z potu mozolů, která je dána člověku. Hold zkušenostem, práci, za kterou se nemusíme stydět. Za to, co umí doktor, učitel, sestra v ambulanci nemocnice. Co vidím v práci zedníka, kameníka, tesaře, klempíře. Hold každodenní rutině pekaře, co peče housky, chleba, koláče. Všem, co v zákulisí, něco perou, čistí, krájí a míchají saláty, vaří knedlíky, brambory a těstoviny.
S úžasem hledím na práci řidičů a divím se, že ještě žijeme, na ty, co sází les a trpělivě čekají, než se jim vrátí vložené investice. Co chovají ovce, kozy a krávy, starají se o rodiče, o ty, co už nemohou a pomáhají jim žít. Všem, co stojí za pultem a nečekají, až si vydělají první milión, ale jsou tu proto, že tahle práce je baví a mezi lidmi jsou šťastní.
Hold skládám i těm, co jim jejich řemeslo vzali bozi, ti hluší, slepí, zlí, kteří nenávidí textilní stavy, kalandry, a soukací stroje, vše, co potřebuje ke své práci textilní dělnice. Vám všem posílám poděkování, všem, kterým bohatí vzali práci. Hold skládám sadařům, co češou třešně, meruňky a zpracovávají jahody, jablka i hrušky, krmí vepře, píší noviny. Poděkovat za práci sluší i herci, učitelce ve školce, prodavačce novin v trafice. Ženským, co nosí a neztrácejí poštu, truhláři, krejčímu a paní holičce z provozovny Šmik - Šmik v Jablonci nad Nisou. Umělci, co umí, a nechce za to hned celý milión, tomu, kdo se stará, že z vodovodu teče čistá vody, tomu, co má v hospodu, kam chodím. Že v pivovaře vaří dobré pivo, že advokát, co dělá, nedělá jen za peníze, a že zedník Jaroš při práci přemýšlí a hledá cestu, jak ušetřit a odvést perfektní dílo.
Poděkovat chci vám, co řídíte letadlo, loď, autobus MHD. Těm, co děláte na radnici, hrajete divadlo, píšete verše, jste dobrými geodety, chráníte mi večer záda, pokud jdu prázdnou ulicí, přijedete včas, když hoří vrata a zachráníte vše ostatní. Poděkovat za práci se sluší i občanskému zaměstnanci, tomu z úřadu, co myslí, že by to bez něj šlo jen těžko a světa chod by zůstal stát. Všem, co naši zemi brání a spravují fondy, konta, nadace a všechny naše účty, co pěstují kytky, ryby a ptáky ve voliérách.
Hold patří řemeslům nešizeným, opravdovým, lidem, kteří umí víc, než jen mluvit, všem, kterým pracovat nečiní příkoří. Jen takoví nám pomohou jednou přežít. Nám, nebo našim dětem. Na tom se jistě shodneme všichni, kterým to aspoň trochu myslí.



Stavitelé chrámů


A že těch kaplí, kostelů a chrámů páně stojí. Co vesnička, to zvonička, co městys, palouk v lese, tam si knížepán postaví stodolu, kam ukládá od sedláků jídlo na zimu. A hned vedle stodoly šatlavu s pevnou mříží, lavici a lískovku, kde bez zbytečných cavyků řeší vše. Když sedlák zapomněl, dostal prutem, jak se říká, na chrám Páně.
Jó, monarchisti! Ti si mají co přát, aby se vracelo, ale já vidím jen tu šatlavu a hlavu s bílou parukou, jak se pod ní pánovi na hlavě prochází blecha za blechou. V každé vsi, jen trochu větší, na temeni kopce, v centru na „frei place“, pokud ta haluzna už nespadla díky zemské přitažlivosti – zámek, tvrz, hrad a tvrdá palanda. Někdy je to skvost, někdy, spíš ruina a často strach z toho, komu to říká pane, kdo si takový majetek uváže na krk, komu takový danajský dar spadne do klína.
Dnešní stavitelé chrámů jsou jiní. Staví a projektují obchodní mega centra, jako dřív dvory, sýpky, vodní příkopy, lovecké zámečky, zámky, pevnosti a kostely. Dnes jsou to mosty, kruhové objezdy, sem tam vila zbohatlíka, obchodníka, ale hlavně to, co je náboženstvím a vírou současnosti: nákupny jídla, hory zbytečností do koupelen, nové a nové grily, zahradní lavičky, bazény se slevou, hlouposti, které mají co do činění s se třemi slovíčky – Made in China.

 Nemají to lehké stavitelé dnešních chrámů. Šatlava už nehrozí, část úrody sežerou myši a pokud je knížepán má, tak stříhá kupóny akcií. K čemu dnes posílat na Orlík oves, ředkve a kedlubny? Ať si je starej pán koupí tak, jako já, nebo vy. A co stavitelé chrámů?.... Možná tak novou garáž na rols-royse, na lepší vrtulník....Jó, i ti naši chrámoví stavitelé musí z něčeho a pro něco žít. A tak se dnes na jejich pracovních stolech vrší projekty stále nových center originálního grilování nakrouhaného zelí a rohlíku se sýrem. Proč, ne? Nechme se překvapit novinkami. Už slyším zvony, které zvou věřící i nevěřící na ochutnávku dobrot vařených, pečených, smažených...

sobota 14. června 2014

Něco je jinak


Co mi na současném stavu vadí je, že se nepodobám osobě na fotografii z oněch dávných let, kdy mi nevadilo skoro nic, kdy jsem se skoro ničeho nebál, kdy mě nic nevyvedlo z míry. Tam, kde se dnes pohybuji, má svět kolem jinou tvář a my, kluci z jedné třídy základní školy, vypadáme všichni nějak stejně. Jak bychom asi vypadali, kdybychom věděli, čím vším se prokoušeme, chceme-li žít?
Sedím za stolem v kuchyni, polévkovou lžíci v ruce a na nic nečekám. Před lety mohla maminka vylétnout z kůže, když jsem naopak čekal, až polévka vystydne. Knedlíků dnes sním šest, tehdy sotva dva. Nevadilo mi nic, neměl jsem žádné alergie. Brýle? Co to je kopec? Ulici ke kostelu jsem na kole vyšlapal lehce, a než bys řekl švec. Dnes nevím, zda mám ještě kolo. A plavání? Tehdy jsme v noci chodili na koupaliště, dnes si musím dát pozor, když lezu do vany, abych neuklouzl a neutopil se. Když si lehnu pod deku a prohlížím si, co je v novinách, nebo fotky z vojny, poté, co si zdřímnu, mám pocit že se už nezvednu, že pod tou dekou navždy zůstanu.
To máte jako s řečmi. O čem se baví mladí kluci? Rozhodně ne o tom, co je bolí. Spíš, která se komu líbí. My dnes o tom, kde, která lékárna má co nejlevnější aspirin, kde mají levné brambory, čerstvá vajíčka. O dětech, o tom, že nemají čas ani zavolat, že nás už ani neznají....
Mám v ruce foto jistého kluka a prý to jsem s určitostí já. Má podobné rysy jako ten, co se před chvilkou holil před zrcadlem. Mám s ním společné jméno a příjmení. Snad i číslo bot, ale tím podoba končí.

 Chvilku jsem si při tom vzpomínání zdřímnul. Jen chviličku. Už toho tolik nestihnu, mám míň vlasů, zuby nejsou kompletní, v prstech u nohou mám brnění. Co nadělám… Nechystám se do tanečních, spíš zase k doktorovi. Nic mi není, ale chodí k němu všichni, co ho znají. Vždy má pro nás chviličku, nikoho nevyhodí a stárne taky. Na rozdíl od našich dětí, které se občas cukrují se svými partnery. Proč ne, ale doporučuji jim, ať se vyfotí. Čas nemilosrdně letí a jednou, až zůstanou sami, jen stěží uvěří, že onen „švihák lázeňský“ je víc, než příbuzný...

pátek 13. června 2014

Překrásný den na Českolipsku




Kuřivody je bizarní název vsi, to mi nikdo nevymluví. A jak to řeknu, stýská se mi po tom, co jsem viděl minulou sobotu. V té krajině, která je malebná a není od věci si říci, že je třetihorní, kam dohlédneš je kopec, žádné návrší, ale sopka. A co se to odpoledne dělo tam za Mimoní, to se jinde nevidí. Všichni převlečení do uniforem vojska rakouského a pruského. I koně měli uniformy a poslouchali rozkazy v němčině. Však se také té válce říkalo válka Němců s Němci.
Jeden z nich mi slíbil, že se se mnou vyfotí, dá mi podržet zbraň, a že budu svatosvatě svědkem náramné podívané. A že to byla pravda, mohu jen potvrdit. Na prsou chrabrých vojínů se blyštěly medaile. Při bližším ohledání mnou bylo zjištěno, že se nejedná o originální, ale repliky původních, vzácných medailí. Šavle řinčely a bylo nádherné počasí. Takových zvědavců jako já,  přišlo hodně. A když se se mnou vojín Náhlovský přišel vyfotit, už se řadila fronta na foto s někým, kdo umí nosit historickou uniformu a těžkou pušku. Asi to byla předovka, co se nedala srovnat v rychlosti střelby se zadovkou, kterou používal nepřítel – Prusové. Ta také v roce 1866, kdy se opravdová válka uskutečnila, vedla k porážce Rakouska. Zjednodušeně....
Už to, že nebylo mráčku na obloze, přivedlo víc a víc nás návštěvníků na plácek u školy, kde „lehká“ jízda z pistolí při kašírovaném útoku střílela na hlávky zelí .... Efektní rozprsknutí zelené hlavy trochu kazilo, když jsem si předtím všiml, jak do každé zelné hlávky byla zavedena drátkem elektřina – rozbuška, co v pravou chvíli byla odpálena, načež hlávka explodovala v povětří se ocitly kousky zelí do zelňačky. V jízdě byli zařazeni i kadeti, tak ve věku kolem čtrnácti let i copatá děvčata, co svůj bujný vlas i vzedmutou hruď schovala do uniformy. Svět chce být klamán i v Kuřivodech.
Je třeba říct, že žádné vstupné, ani parkovné tu nebylo. Opravdu nebylo vybíráno nic, což mi jako chlapci od Liberce přišlo až rozmařilé. Opět tu je příklad k zamyšlení, proč do krajského města lidé jezdí tak neradi, o turistech nemluvě.
Celičká sobota byla propletena samým překvapením. Připadal jsem si jako na dobře organizačně zajištěné akci. Svijanské pivo chutnalo, selátko na rožni rovněž. Tráva na místě střetu pěších i jízdních byla posečená, shrabaná a odvezená. Frekvence dopravy byla omezena, ve prospěch nás opěšalých.
Mohu bez nadsázky říct, že co se zdařit mělo, to se podařilo. Rakouští vojáci i po sto letech dostali na frak, ale jinak to nešlo. Mile mne překvapilo množství stánků se vším možným, kde sortiment neurážel prodávajícího ani kupujícího. O to víc mě překvapilo, kdy už vše spělo k tomu, že se v dobrém rozejdeme, že oslovený prodejce keramiky, který toho ze svého moc hezkého sortimentu moc neprodal, mou nabídku, že koupím, ale levněji odmítl s tím, že ceny jsou i tak nízké, že ne. I to je cenová politika, a každý ji musí respektovat. O tom to všechno je.
Suma sumárum, jen víc takových bitev, kde sražení zařvou jako tygři, a po chvíli vidíte, že jim nic není. Víc takových krásných dní, kdy všichni říkáme: To bylo dneska krásně, kéž by to chtělo vydržet co nejdéle. To nám všem a sobě rovněž přeje Egon Wiener.

Blýská se na dobré časy



Víte, on Liberec byl pokaždé o lidech. Neschopní a líní by se v tak silné konkurenci neuživili. Cestování muselo tehdy být a domů se vraceli, až když prodali. Šlo to ale s krosnou na zádech, s trakařem, později na voze, na nákladním vagónu, na korbě auta.
Liberec byl o prodeji a koupi díla tkalce, strojaře, skláře. Zákazníci se později naučili jezdit do města, vybírat si zboží na výstavách v místních továrnách. Každá práce chce svůj čas a nákupčí nakupovali zodpovědně, často i několik dní a tedy museli být někde ubytovaní. A tak tu vyrostly první hotely. Těch špičkových nebylo mnoho, ale i těmi se město mohlo pochlubit. 
V šedesátých letech minulého století se Liberec a Jablonec nad Nisou staly sídlem exportních podniků zahraničního obchodu. Nezbylo mnoho volných míst v hotelích a běžný turista i návštěvník města měl problém uložit se ke spaní. Kde přespat a kde se dobře najíst se stalo opravdu vážnou otázkou po uvolnění mezinárodních vztahů. Němci začali přijíždět, aby se podívali na „své“ majetky, které tu po jejich odsunu zůstaly. Nebylo jim nijak bráněno.  V naprosté většině se velmi slušně u nových majitelů – Čechů dožadovali, možnosti podívat se na místa, kde se narodili, kam chodili do školy.... Přijeli ve velkých vozech, Mercedesech, Audi, Porsche. Dobře oblečení rozdávali žvýkačky a fotografie svých nových domovů. To vyvolávalo u Čechů v Sudetech naprostou frustraci a otázky, kdo vlastně vyhrál Druhou světovou válku.....
Takzvaný německý zázrak obnovy a prosperity. V Sudetech u nás doma téměř pravý opak. Naši bývalí spoluobčané, sudetští Němci přijížděli na noc, na dvě a ubytování a  nalézali často až v odlehlých částech libereckého a jabloneckého okresu. Přesto se žádný větší hotel v té době nepostavil, kromě toho jediného na Ještědu v kombinaci  s televizním vysílačem.
Situace s ubytováním byla už ke konci osmdesátých let víc jak kritická. Vše se komplikovalo vždy v období LVT, kdy do Liberce přijížděli o prázdninách  na čtrnáct dní návštěvníci jedinečné prodejní výstavy módy v ČSSR. Mnozí spojili návštěvu LVT s návštěvou atraktivního okolí s  ubytováním v turistických ubytovnách v Jizerských a Lužických horách.....
Po odchodu bývalého režimu v listopadu 1989 se v Liberci a okolí staví nové hotýlky a hotely. Karta se obrací, žel žádní turisté, ani obchodníci nepřijíždějí. Zrušily se LVT a velké továrny a město Liberec přestalo být pro návštěvníky atraktivní. Zrušením podniků zahraničního obchodu a největších  závodů vyrábějících finální výrobky, byl rozvoj hotelnictví na Liberecku zastaven. Nebylo proč město navštívit
Dnes je tomu už přece jen jinak. V posledních letech i díky mladému hoteliéru panu Pytlounovi, který „vtrhl“ do města a přistoupil k renovaci starých hotelů i koupi bývalého interhotelu Imperial.  Snad se mládí prosadí a vrátí městu šmrnc turistického i obchodního centra. Je už na čase. Jinak se Liberec stane jen vzpomínkou a barevnou pohlednicí v zásuvce sběratele.

úterý 10. června 2014

Návštěva státníka




Do Liberce přijel prezident, pozítří bude v České Lípě. Z několika míst se mi dostalo pozvání k účasti a setkání s ním. Jako řadový občan země, na kterou jsem hrdý, měl jsem možnost setkání i před radnicí – kolony aut a to příjemné vzrušení všech, kteří chtěli pana prezidenta a jeho doprovod spatřit. Ano, tak by to m+lo být. Jsme už nějakou dobu civilizovaní a náš svět už netvoří hranice nenávisti, opovržení a rasových předsudků.
            A přesto se máme za co stydět. Jen se na internetu objevila první zmínka o tom, kam se kolona aut s prezidentskou návštěvou pohnula, už měla konkrétní osoba „strach a obavu“, že pokud nebudou přijata hygienická opatření, lze se nadít téhož, co při ukládání korunovačních klenotů.
            Dotyčnému ušlo, že vyčítané je dnes po právu přičítáno nemoci pana prezidenta, ale to je vnímáno jako účelová lež. Stokrát opakovaná lež, je nacistickou pravdou. Goebels, Hitlerův ideolog by se radoval, kolik pohrobků tu fašismus zanechal. A to prosím máme 21. století a umíme to, co by se lidem před šedesáti lety zdálo být nemožné v oblasti medicíny, telekomunikace, ekonomiky… Jen ty mezilidské vztahy… Ale na druhou stranu víme o lidech v přímém přenosu dat, že jsou mezi námi, že jsou přesvědčeni o své pravdě a nic je nepřesvědčí o opaku. Ani lékařská zpráva, natož slova prezidenta. Takoví lidé chtějí nevědět, neslyšet. Svět kolem nich je světem zla, černé a bílé barvy.
Ano. Nikdo z nás není dokonalý. Podváděli jsme manželky, zaměstnavatele, lhali jsme, abychom si zajistili výhody… Ale nadpoloviční většina národa si zvolila jednoho z nás. Přestavte si, kdybychom si zvolili, tak jako v USA, za prezidenta chlapce, co by na Hradčanech provozoval orální sex s asistentkou. Jaká přízviska by dostal takový reprezentant národa?
Copak u nás kultura společnosti skutečně klesla tak hluboko, že neumíme „odpouštět“ a za všechno, co děláme, si necháváme platit? Konečně je na Hradě jeden z nás. Žádný aristokrat těla a ducha,ale člověk, který nerestituoval miliony, umí bojovat a má vlastnosti jako já nebo vy. Je to náš prezident a s těmi předchozími srovnatelný. Kromě přemíry bonmotů jsem u něj nenašel nic, co předchozí neměli.
Přeji panu prezidentovi, aby mu poznatky z Liberce, Hrádku nad Nisou, Nového Boru a Jablonce pomohli orientovat se ve společenské problematice na severu republiky. Aby nikdy nebyl tím, za kterého jej někteří spoluobčané mají. Aby se nezpronevěřil svému prezidentskému slibu dbát na rozkvět naší země. Pane prezidente, děkuji za návštěvu.

sobota 7. června 2014

Vulkanické ostrovy

Tam, v tom neekologickém haraburdí, jehož se zbavovala hrádecká fabrika Vulkan, se skutečně válelo vše, a nejen z gumové pryže. Rukavice, prezervativy, rozbité porcelánové ruce, kusy hadrů, dráty, textilie, elektrospotřebiče, co dosloužily. Ráj potkanů, havranů, myší, užovek, zmijí, žab a nás, zvědavých kluků, co zde našli vše, co hledali. A když nebylo co, tak jsme se pustili do zvířat, pastí a jiných plánů, jak ty živé dostat. A že tam bylo, co chytat, trápit, mučit, vraždit.
Kolikrát to jsem viděl! Stále to mám před očima. Jámy plné vody, přesličky snad i plavuně a my, děcka, okouzlená možnostmi a údivem, jak může svět bizarně vypadat. Ukázka následků příští války, kdy člověk přežil a zvířata - mutanti opouští své zatopené jámy a vydávají se za lidmi, aby se s nimi střetli o vládu na zemi....
Připadali jsme si jako na Měsíci, nebo jako v třetihorách, jako na trenažéru před cestou do dalekého kosmu. Nikým nehlídaní jsme rozbíjeli, co nám padlo pod ruku. Chvílemi jsme si připadali jako páni planety, bozi, co rozhodují o tom, jak to bude vypadat. A tak vznikl nápad říkat, že jdeme na doly - na vulkanické ostrovy, co stejně zaniknou. A taky, že ano.
Přišlo to s rozhodnutím o ukončení těžby lignitu, zrušením povrchového dolu "Kristýna", jeho napuštěním a využitím pro rekreaci celého libereckého regionu. Naše party se časem rozešly, mnozí prohlédli, mnozí zapomněli, jiní to zkouší, nebo zkoušeli jinde. Ti, co jim hrubost přešla do krve, to občas zkouší doma na ženách, na dětech, nebo šikanují své podřízené.
Opravdu vulkanické ostrovy zanikly? Byly a jsou prakticky všude. Nejsou hluboko, pár metrů zeminy. Dnes zem nad nimi mokvá, létají nad ní komáři, mušky, divoké včely, kdejaké infikované potvory. Vulkanické ostrovy v Hrádku nad Nisou jsou pryč. Je vidět, že lidé se tu kdysi ekologií tolik netrápili. Je důvod, proč se jich dál bát?
Jako děti nás nikdo nepoučil, dospělí už víme téměř vše. Ten kraj na pomezí  tří států by se neměl nikdy vrátit z 21. století do Třetihor. Je krásný a nechtěl bych, aby se obohatil o mutanty, zvířenu, co si pochutnává na lidech. To vše se může stát. Buďme tedy lidmi a chraňme si své stromy, svá zvířata i sebe před hrozbou zániku.

Je nádherné, že právě hrádečtí chtějí v tomto prostoru, dříve tak zanedbaném, dál zkrášlovat své životní prostředí. Věřím, že právě tady,  kde se setkávají hranice tří suverénních států bude možné ukázat životní prostředí příznivé nám i zvířatům, která tu odjakživa žijí....

neděle 1. června 2014

Kamarádi, kamarádi, přátelé

Mám pár starých kamarádů. Schválně jestli si vzpomenu. Bolka Páru, Milana Maršálka, Petra Černého, Milana Minaříka... Nechodíme spolu na pivo, ale když se potřebujeme, tak si zavoláme a pomůžeme jeden druhému řešit svízel v životě. Je to kamarádství, přátelství? Myslím si, že nikdo z nás to takhle neřeší. Prostě a jednoduše, víme o sobě a kde sami nestačíme je někdo, kdo pomůže.
Nejmladšímu je přes pětatřicet, nejstaršímu mně, bude šedesát osm. Nejsme ani vzdáleně příbuzní, ani spolužáci, přesto máme společné zájmy a respektujeme druhého. Nepomlouváme se, zbytečně se nevyhledáváme, ale pokud pomoc spěchá a zítra by mohlo být pozdě, konáme. Mohu zodpovědně říct, že nikdo z nich mě nikdy nenechal „ve štychu“. Každý do vztahu dal vše co umí a je schopen se rozdělit.
Nejdále, v Mníšku pod Brdy, bydlí Milan Minaříků. Mimo jiné dává pozor a pomáhá tam mé skoro devadesátileté tetě. Je velký místní patriot jemuž vděčím za znalosti o krásném městečku v podhůří Brd. Petr Černý je stavař, u něhož v autě spím bez obav. Jako ostatní kamarádi je i on sběratel a famózní řidič. Bolek Pára se nedávno oženil a byl jsem mu na svatbě. Všichni něco stále hledáme, ale on patří mezi ty, co vědí víc, než učí ve škole. Je víc než obětavý. Kéž by našel porozumění v manželství a vypadá to, že ano, což je u sběratele terno. Teď ještě, aby měl pokračovatele.... Milan Maršálek je se mnou stejně starý a pracovně se celý život setkáváme. On jako novinář, já jako funkcionář Svazu mládeže. Ne odjakživa, ale časem jsme si našli k sobě cestu a dnes z nás jsou kamarádi, co drží při sobě. Chtěli jsme víc, než průměr a Milan toho rozhodně dosáhl.
Já si připadám, že se od nich učím. Mají to, co mi stále schází. Aspoň kousíček onoho zlata a drahého kamení lidí, co něco umí a svět kolem nich jim víceméně závidí. Najít si čas na druhého. Odejít od rozdělaného a udělat něco pro druhého bez prospěchu. Věnovat někomu čas a vědět, že on to pro druhého udělá taky. Náš svět už dávno nepatří jen nám. Máme rodiny i děti, ale ty nás většinou nechápou.
Já se například nemohu spolehnout na syna, čtyřicetiletého universitního profesora. O to víc si vážím kamarádů, přátel, kterých se nemusím ptát, zda čtou mé knížky, fejetony, zda viděli mou výstavu starých pohlednic, zda mají čas, aby mne někam odvezli. Přátelé si čas najdou. Tam, kde je vzájemná tolerance, kde se na sebe kamarádi a známí těší, kde jeden druhého neobtěžuje, tam je to o lidech, co chápou, že potřebujeme jeden druhého. Mrzí mne, že mezi vás nepatří i můj syn, ale stalo se a odestát se nemůže, ani po pátém doktorátu.

Za to, že nejsem sám děkuji i svým kamarádům. Díky vám kluci, jsem stále tady.  

Bachoven von Echt – německý šlechtic z Vratislavic nad Nisou

Adolf, výhonek staré limburské šlechty a ředitel vratislavického pivovaru zemřel a já, jsem se narodil. Bachoven von Echt (1864 – 1947). Kdo by to řekl? Pan otec, univerzální vědecký ďábel a syn šéfem pivovaru. Připomíná to pochybnou kariéru dvou našich pražských literátů, Hrabala a Havla.
Pan otec vratislavického pivovarníka byl opravdu někdo. Šlechtic. Žádná degenerace, ale chemik, podnikatel, donátor…. A sběratel starých písemností, kterým rozuměl. Byl jako můj hrádecký strýc Walter, významný člen ornitologické a pak ještě numismatické společnosti. Kam asi hrabě Adolf ukryl nashromážděné sbírky pana hraběte Karla? Že by dodnes ve Vratislavicích čekaly na svého Mužíka?
Muselo toho být dost. Být šlechticem od 16. století je závazek, taková příležitost nepotká každého z nás. Co koupit, co vymačkat z poddaných duší, z mého nebo vašeho dědečka. Tihle poslední aristokrati alespoň pracovali, ale většina ostatních dělala jen dluhy, tančili, pili, zabíjeli se v soubojích, peníze vráželi do tanečnic….
V Liberci a v okolí se vyskytovali ti pracovitější. Liebiegové a nakonec i ti méně známí vratislavičtí von Echové. Možná jsou tu mezi námi další a ze skromnosti drží bobříka mlčení. I v tom jsou jako my ostatní. Sem tam pěkní vykukové, sem tam normální jedinci. Určitě se liší od pana Nováka majetkem, děti umí česky, nedělají do politiky a drží své ego pod kontrolou. Co po těch opravdových zbylo? Nemyslím hrady a zámky, ty postavili naši plebejští příbuzní. Jo, potkat tak toho opravdového Schwarzenberga, co to nandal Bonapartovi, vzor noblesy, elegance, skromnosti. To byl pane, šlechtic! To bych oprávněně sundal s hlavy i čepici. Karle, před tebou nikdy, nebo snad až v té vaší hrobce, pak jistě ano. O mrtvých jen dobře….

Stačí se starat dobře o pivovar a je to doma. Naučit dobře juniora česky, dorozumět se s poddanými, zdravit plebs…. Mám rád lidi, co mají rádi lidi a ne, co si hrají na ty, co vám mohou koupit pivo a vuřty s cibulí. Škoda, že těch lepších je stále míň a míň. Není rozdílu mezi lidmi, to jenom jejich chování se liší. Od pólu k pólu, od hranic ke druhým. Co člověk, to názor, někomu to myslí, někomu trochu míň. Mám pocit setrvačníku, mám ale úctu k lidem, kteří si na nic nehrají. To potom Bachoven von Echt, ten poslední jménem Adolf, rok úmrtí 1947 ředitel, poslední adresa pivovar Vratislavice, byl ten, co to uměl. Je škoda, že coby skutečný šlechtic před nás 66 lety opustil, v době kdy jsem se já narodil….

Jsou věci, které by se nemusely měnit

Pokud Hrádek nad Nisou voněl suchou kůrou, která dosychala před domky malebného sudetského městečka poválečného pohraničí, tak nedaleko odtud na Frýdlantsku, jsem se setkal s pachem v obráceném gardu. Opakovaně jsem si ji užil přímo v té ostré zatáčce na cestě obcí dolů po levé straně. Už jenom to, že bylo otevřeno.
Prodejna potravin se zbožím smíšeným. Račte vstoupit, náš zákazník náš – znáte to. Aspoň my jsme to znali. Když už byl sortiment omezen, měl to nahradit personál úslužností.... Chtěl jsem kus salámu plus čtyři housky pro šoféra. Něco mi však vyrostlo před očima a zpomalilo chůzi. To „něco“ nemělo podobu ničeho z nám známého světa. Byl to mrak, všeobjímající, pytel hrůzy, který jsem dosud neviděl, ale vdechl všemi póry těla. Zoufale jsem se chtěl něčeho podržet, napsat poslední vůli, být báňskými záchranáři vysvobozen. Hledal jsem očima kanárka, který horníkům na díle, v podzemí hlásí nebezpečenství, tím že pokládá hlavičku a navždy ztrácí vědomí. Chtěl jsem ji položit taky. Byl jsem zoufalý.
Dáma za pokladnou vesele štěbetala, ne nepodobně huse. Evidentně jí smrad, který ji míjel, nevadil: „Není vám něco? Jste takový bledý, nemám otevřít okno?“ Rozmluvil jsem se: „Nemáte tady alarm, něco, co hlásí požár, násilí, ztrátu kyslíku....Vy necítíte nic?“ Vedoucí prodejny krátce po mateřské dovolené se chlapsky zasmála a rozhodně popřela, že by tu měla myši. Milión myší, myši z celé galaxie, miliony, co se peleší vzadu ve skladu na pytlích s rýží, s moukou.
„Šťastná to žena,“ řekla by o ní Božena Němcová, šéflékař na nosním by asi jen lomil rukama a skočil kamkoli a pod cokoli. Ten smrad byl pravý opak hrádecké vůně, která rovněž brala dech. Nějak jsme se v tom myším království nedohodli. Nechal jsem to království zavřít. Jsou chvíle v životě lidském, které by se opakovat nemusely. Pach nemytého těla, rozkládající se biohmota masa a kůží....

Dva protiklady a jak se přitahují. Těch protikladů by bylo jistě víc. Vůně čaje, kávy, dobrého jídla, mě přímo irituje, nadnáší a pohybuje mnou. Když stojím pod rozkvetlou lípou, v lese, když po dešti dýchá všechno kolem. Vymalovaný byt, nová knížka, vůně tisku z nových bankovek. Nádherně voní dřevo, ovoce, nové auto, boty, koberec. Nejvíc mi voní zahrada tam, kde kvetou květiny a za plotem pečou brambory. Voní mi šeřík v parku, mokrý asfalt po dešti. Přeoraná pole, posekaná tráva, seno uklizené před deštěm na půdu. Moje peřina a polštář, chleba s máslem a cibulí a s rajčaty. Máloco voní jako restaurace. Tam, když už je hotová svíčková na smetaně, je náš čich a nos jako barometr dobré nálady. Budiž, ať se nic nemění. Vyhovujeme to mě i většině těch, které znám.

Po obědě spím a pookřeju

Jako obyčejně sním. Hlavu mám v oblacích a tělo na gauči v pokoji. Televize vříská a reklamy už nemohou být hlučnější. Už hodinu spím a občas se probouzím, když padám dolů na parkety. Co je lepší? Dívat se na televizi, nebo snít? Vše je o něčem jiném, ozývá-li se co chvíli mobil a volá žena.
Nejraději mám ta děvčata, která mi co chvíli volají, že jsem byl vylosován a že pro mne mají výhru v ceně, dosaďte si sami, ale od tisíce korun výš. Odpovídám stručně, bavím se a s kamennou tváří slyším, jak říkám: „Děkuji, pro výhru se zastavím a jsem rád, že k tomu není ,posezení´ s nabídkou zboží.“ A to mě půvabná květinka na druhé straně telefonu náhle přerušuje, že ještě zavolá, určitě zavolá, ale nevolá. Zavolají další, všichni něco nabízí. Všichni se něčím podobným živí....
Ach, ti důchodci. Sedí s námi u jednoho stolu a ne a ne to pochopit. Co lidí strádá, co peněz stojí injekce inzulínu. Už jenom to, jak pomalu nastupují do autobusů! Co s tím? Tady by pomohla osvěta. K  letákům, co posílají obchodní řetězce přidat ještě jeden, barevný na křídovém papíře. Tady je na místě nešetřit a ukázat, kdo má sílu. Rozflákat fotbalový stadion? Maličkost, stačí říct. My mladí, dobře živení jsme připraveni se za svá práva pokaždé vzít. Zpět k tomu letáku. Napsat a nějakého toho důchodce nafotit, jak na lavičce v parku polehává, nebo i spí, ať svět vidí, kdo vedle Rusů a Ukrajinců nám ukusuje z koláčů a baští šunku pro děti.... Lidí nejsou hloupí, hned každý uvidí, komu může poděkovat, že se lidé nemají rádi. Těm generacím před námi. Žili si tehdy nad poměry, nevyužívali pracovní dobu, vyráběli zmetky, stavěli paneláky – hnusné králíkárny. Pořád jen stáli fronty na citróny, chodili do škol a nic se při tom nenaučili, jen rusky, místo angličtiny. Ani to už spousta lidí neumí. Co v těch školách dělali? A tuhle informaci poslat do všech poštovních schránek, dětem do školních brašen, ano, ať vidí, kdo stojí za tím, že se máme špatně.

Jejich generace nezdraví. Proč taky? Nestojí za to plýtvat energií, když ji mohou uplatnit třeba na hokeji. Ano, to říká kdekterý mladý a o nás dědečky s babičkami zájem nemají. To si pak sednu k televizi, později zvednu nohy a tím si položím tělo a občas zavřu oči. Vidím svoje mládí, jak jsem „špatně“ žil. A že mě nikdo z mladých nevidí, sním, a to se ví, je mi tu chvilku dobře. Nesvítím a netopím. Nebylo to dřív o nicnedělání. Musel jsem každé ráno vstát a jít. Nebyly megasamoobsluhy a lidé tolik nenakupovali. Dneska je z nákupů národní sport. Závislost tak hrozná, že se až bojím, že je návyková jako fet nebo alkohol. A potom, svět stojí na autech, mobilech, počítačích. Nějak se ta demokracie smrskla. Ještě sem patří cestování a nekonečné studium na vysoké škole. Není od věci se mladých zeptat, za čí peníze. Raději ne, jinak je oheň na střeše. Radši si půjdu po obědě chvilku lehnout a k tomu si pustím potichu rádio. Hlavně, abych nepřekážel. To si vzhledem k věku dovolit nemohu.

Žitavské nokturno

Noční a nejen hudební zastaveníčko. Nálada noci plné hudby, která zní povědomě nejenom nám, plavcům, kdy ticho města vše objímá. To není jenom zvuk klavírů plný lyriky, to je i noční chlad a zvuk vlastních šlépějí, co zní na prastaré, černé dlažbě, krok, co krok. Inspirace noci v parku u květinových hodin na okruhu podél hradeb, kostelů a věží. I to je má Žitava plná snů, otevřených dveří a oken, spáčů, kteří se co chvíli probouzí ze sna.
Hudbu klavírů, houslí a hobojů slyším jenom já. Z kostelů se valí po schodech dolů všeobjímající ryk, ryk umírajících strojů, lidí a snů, které měly umřít kdesi v Sevastopolu u Stalingradu. Dnes po bývalé slávě nezůstal než sokl. Tam někde na křižovatce, blízko divadla jsem společně s Německou svobodnou mládeží položil věnec za nás, členy SSM z Liberce. A pak jsme se ve Weinau parku bavili. Stovky Čechů a Poláků, tisíce mladých ze Žitavy a okolí.
Jezdím do Žitavy velmi rád. To město zní bzukotem včel a voní květinami, posečenou trávou v parcích, plněné vozíčky nakupujících v obchodních megacentrech. Je to jen kousíček do Liberce, ještě blíž do Hrádku, Chrastavy. Nejraději sem jezdím navečer, v tom hloupém posunutém čase kdy v pět, v šest odpoledne je už tma, ta troška sněhu křupe pod nohama a do ulice sporadicky svítí sem tam dům. Žitava vypadá bizardně. Co dům, ulice, jako by jí z úst vypadl zub. Ti, co tam nejsou, nesvítí. Už dávno odjeli na západ, hledat štěstí.... Štěstí s podivem sedá tam, kde už bylo a je ho velká hromada a noční hudba – nokturno hraje jako o závod.
Žitavo, Žitavo, kráso bolestná, tak nepodobná blízkým sudetským městům, hudba, kterou slyším jenom, když spím, když poslouchám a vidím Žitavu v kontextu dějin, jak hoří, jak ji obsazují, budují a bourají. Hudba zní a nokturno na tvrdo si hledá místo na slunci.... Na slunci? Jde přece o hudbu spáče, kdy ten, co spí, má snít o městě, kde najdete všechno. Ač vám to bude znít všelijak, mají tu hřbitov jako park, jako výstavní síň soch a pískovcových plastik. Je to tu jako v muzeu. Nokturno tiše zní nocí, auta ševelí po asfaltu, děti si hrají na písku, dospělí míří rovnou na lavičky, mladí do bazénů, do lesů kolem, k vodě, na Ojbin.
Škoda, že se Žitaváci neučí víc česky, neberou si Češky a nejsou z nich milující se manželé. Jsou trochu tvrdí na jazyky. Rusky jsme my mluvili špatně, oni hrůzostrašně. Jak je to nyní s angličtinou, nevím, neumím posoudit. Anglicky, moc neumím.
Nokturno tiše doznívá, sněhové vločky padají a taky déšť ustává. Středeční trh na náměstí, jako by nebyl. Vzpomínám si, že prodejce na korbě nákladního auta naplnil tašku až po okraj vuřty a nabízel ji za 10 marek. Nokturno už není slyšet, hluk města zesílil a zmohutněl.

Můj výlet do Žitavy končí. Hvězdy už vyšly a měsíc svítí jako rybí oko. Nokturno to je jev silně individuální.... Ahoj město, co s našimi sousedí.   

Boty

Mám smůlu, moc o nich nevím. Mám číslo 48 tudíž jsem tak trochu mimo hru o botu. Hru asijských prodejců, co mají na pultech i ve skladech boty, ale jen do velikosti 45. My ostatní, v jedněch botách, máme vydržet 2 – 3 sezóny, než zázrakem seženeme nové.
Do školy v Liberci u soudu chodila tak, jako do jiných škol, děcka 10 po celý školní rok bez bot. Ti, co školu postavili dali před žlábkem na čůrání do podlahy zavést topení, aby rošťáci měli aspoň chvíli nohy v teple. Když se na radnici dobře hospodaří, je i na vytápěné školní hajzlíky. To bylo před sto lety. Od těch dob uběhlo spousta mráčků ze kterých ne a ne zapršet. Svět bot se dosud nenarodil. Švec Baťa něco odkoukal u pásů v Americe, realizoval své sny pomalu v Čechách a boty se daly pořídit i za 90 haléřů na konci sumy, končící rovněž devítkou.
Tak, jako si ztuha razila obuv cestu do Karpat, do lesů vod a strání naší První republiky, lidé si zvykali nosit obuv celoročně. Bylo s tím spojeno nošení spodního prádla a chození na ostro zůstalo vyhrazeno bulváru. Boty se staly součástí lidského těla, tak jako mýdlo nebo kartáček na zuby. Boty byly vyráběny převážně z kůží, což byl problém. Kůže prodražovala, ale zároveň byla proslulá trvanlivostí. Obě světové války jako vedlejší produkt válečné výroby a výzkumu daly světu umělé – náhražkové materiály, které byly v řadě případů schopny kůži nahradit. A to byl start k obutí modré planety. Boty přestaly být prestiží, a staly se denní součástí každého člena rodiny. Pokud má ovšem menší číslo bot, než 48.
Patřím mezi ty, o které asijští tygři – výrobci bot nemají z nějakého důvodu zájem. Asi se s námi v budoucnu v evropských pěstírnách čehokoli nepočítá. Asi bychom pošlapávali malé výhonky. Nebo máte jiné vysvětlení? Nové boty odjakživa voněly kůží. Ona tehdy voněla v krámech i zelenina a uzenina. Svět dnes postupně pracuje na universální vůni, což mám za úchylné a zvrácené. Boty jsou první na řadě. Už nepoznáte z čeho jsou vyrobeny. Rychle spějeme ke dni, že si přečteme na sáčku s vuřty víc informací, než na krabici bot, které budeme nosit, na rozdíl od hned snězeného buřtu, třeba i dvě sezóny.
Boty, mají své dějiny, hrdiny, eposy. Boty mohou být šperkem, mohou vám zachránit životy. Boty jsou šaty od kolen dolů, mají svou vypovídající hodnotu o každém z nás.... Boty vás přenesou přes řeku, známé jsou ty z pohádek, sedmimílové a Popelčin střevíček. Ty co nosí potápěči a jiné pro baletky na jeviště. Bílé nosí lékaři, černé se berou do rakve. Jiné jsou boty na svatbu, do vysokého sněhu, boty jsou i ty, co jim říkáme bačkory a těm do vody holinky. Ač ještě nemusí, nosí je i děti v kočárku.

Mám boty rád a tudíž se obracím na asijské výrobce, vemte na vědomí i nás, nechte strojům poposkočit a udělat pár větších bot. Vždyť se dělají větší i trenky, nátělníky i košile i čepice. Slibuji, že já zařadím do jídelníčku vaše instantní nudle a budeme si kvit. Všechno na světě jde, stačí se jen domluvit. Už se těším, až budu moci tak, jako vy všichni, jít do tržnice a koupit si dva květáky, mrkev, cibuli a boty na výlet ve kterých se nebudou tlačit prsty u nohou......      

Když se něčeho dosáhne lstí

Co rozumím pod slovem lest? To máte složité. Když vám je deset, snadno obelstíte mladšího sourozence, s rodiči je to horší. Pokud jde o lest pozdějších let, dejte si pozor, aby se vám nedostala do krve. Nevím jak to chodí dnes, po šedesáti letech, kdy jsem se lstí hrál s kluky v Machníně kuličky. Lest? Ta se určitě ze života školních lavic jistě nevytratila.
Sladká léta školní docházky.... Já je neměl rád. Hlavně ty, co mě učili. Většinou to byla samolibá individua, která doma v teplácích a v pantoflích poslouchala jako hodinky a mluvila jen tehdy, byla-li tázána. Pak je naše lsti vždy vytočily a rozpálily doběla. Lsti, jak vyzrát na základce na učitele, jsem miloval. Učitel v odpovědích známých firem hledal lest pokaždé a křičel, ztrácel hlas, práskal rákoskou o stůl, o lavice, brunátněl, sípěl, byl na infarkt. Hlavně propadlíci z Bedřichovky a z Karlova z posledních lavic čekali, kdy bude ta vhodná doba. Lstí hodnou trojského koně se dali vtáhnout do diskuze a usadili učitele odpovědí: „Já chci kovat koně. Prdí a je vod nich teplo.“ Nebo rovnou: „Čím chci být? Zlodějem, nebo horníkem. Co dělá táta? Sedí, sedí nevinně a neví proč.“ Nebo se zeptat výpomocného učitele německé národnosti, co se vrátil vloni ze zajetí: „Pane učiteli, vyprávějte, jak je tam, na Sibiři, krásně. Viďte, že ano?“
Když jsem o mnoho let později měl jet týden vlakem z Leningradu do Murmanska a někde dálce šlo tušit Solovjevovy ostrovy, vzpomněl jsem si na tyhle pochybné dotazy a hrátky plné lstí a odmítnul jsem je.... Být větším znamená být i odpovědnějším a lest povýšit kamsi mezi nástroje ke získání výhody. Žel, na úkor jiných. Přiznat si lest, to znamená podvod. Neřesti, a co jich máme, jsou spojovány s výhodami, které nás nutí ke lžím – ke lstím, které nám dláždí cestu do pekla.... A protože jsme dospělí a nejsme věřící, pekla se nebojíme a chceme obelstít v první řadě svoji ženu, zaměstnavatele, úřady.... V tomhle pořadí. Nerad to říkám. Klást tenata, pasti, lákat někoho do záhuby, dosáhnout něčeho lstí, to vše jistě mimo zákon, mimo slušné chování, vyžaduje bystrost a jistou formu nadání. Málokdo toho nevyužije, má-li tyhle schopnosti. Je lstivý jako liška, jako had, lstivý byl podle Jiráska i Zikmund – Lucemburk, bratr Václava. Tady bych si nebyl tak jistý. Příklad bych hledal spíš u těch, co privatizovali a skládali jistoty, obelstili nás lehkými topnými oleji a falešnými drahokamy....
Lstí a podvodem. Tak by si mohli povýšit své erby mnozí čeští politici, co zbohatli, a stálým vykroužkováním jsou v čele kandidátek. Vždy dobře placení, usměvaví a nezničitelní jsou tu stále s námi. Lstí a klamem. A dělejte s tím něco. Nejde to. Máme to asi v sobě a začíná v době, kdy obelstíme sourozence a namluvíme mu, co on netuší. A oni se mají dobře, protože jsou chytří, rychlí, vyčůraní a prolhaní.
Žel, oni s námi nehrají hru o kuličky v Machníně před školou, nebo před krámem, dříve zvaným U Elišky. Jejich děti i oni sami s námi nejezdí společnou tramvají. Oni jsou ti, co se vás snaží svými rychlými auty vytlačit z vozovky. Jsme pro ně míň než listí při krajnici, bláto, co se lepí na boty z buvolí kůže.

Kdo jsou? Kde se vůbec vzali? Vždyť každá strana na kandidátce před volbami slibuje, že zlodějiny nepřipustí? A to je ten klam a lest, co používají, když slibují a přísahají, jak zatočí s každým, kdo se jim při tom postaví do cesty.

Studny a senkrovny

Studny a senkrovny se od sebe moc neliší, ale splést si jednu s druhou v období žízně, nijak zvlášť nepotěší. Studna bývá hlubší, tudíž je v ní více vody, senkrovna má přepad vody ven, což vede k tomu, že v téhle díře zůstává díl více hutnějšího sajrajtu než očekáváte. Nebyl bych dítě ze vsi, kdybych nespadl aspoň do jedné z těhle děr a to v mém případě opakovaně. Nijak zvlášť nedoporučuji přesto, že v pozdějších letech se tomu zasmějete i vy a nejen vaši kamarádi, kteří tenhle „humorný“ příběh slyšeli poprvé...
Poprvé jsem do toho spadl v pěti letech v sedě na tříkolce, když jsem si najel na prkna, která jistila sesuv vykopané zeminy zpět dolů, do právě vykopané senkrovny, která byla asi dva týdny ve zkušebním provozu. Sedíc na tříkolce, nahnul jsem se více dopředu a pak si nic víc nepamatuji, než že jsem seděl opět na tříkolce uprostřed hovínek a biologického odpadu, který se už čtrnáct dnů lil doma do záchodu. Nic mě nebolelo, netlačilo, než že to smrdělo a lepilo se všude. Zajímavé bylo, že to bylo i na vnitřní straně kalhot, za krkem, pod košilí, v rukávech i v ponožkách. Měl jsem na hlavě čepici se štítkem a i pod ní ve vlasech jsem cítil, jak se něco třese a lpí.
A k tomu všemu jsem koktal. Chlapi, co senkrovnu dva měsíce kopali, byli tři bratři z nějakého ústavu, ne příliš bystří a jako bonus koktaví. Neměli mě čemu naučit, ale i tak jsem stačil já od nich odkoukat a lehce zvládnout tu zajímavou dělenou řeč – koktání. Rodiče z toho byli jurodiví, ale správně doufali, že mistři díla odejdou a mně zůstane jen vzpomínka... V rozporu s jejich přáním jsem do první třídy nastupoval s papíry, že jsem retarda, odnaučený kokta. Samozřejmě ve zkratkách a šifrách, což vedlo pozdější kádrováky k rozličným závěrům a úvahám, kam mě zařadit, kam mě doporučit, a jak se mě zbavit. Často byl zpochybňován můj intelekt, neboť naučit se obstojně koktat za pár týdnů bylo v padesátých letech minulého století podnětem k přijetí závěrů i o možném protistátním spiknutí. Mě tehdy zachránil věk a dosavadní bezúhonnost.
Řval jsem tehdy jako lev. Skruže kolem mne daly mému hlasu zvuk válečné polnice. V tu ránu byli u mne koktaví bratři, kteří právě posvačili a trávili čas čtením Rudého práva, neboť denní tisk byl v době svačiny brán jako součást odpočinku. Místo rozboru tisku, se čile rvali s mou máti, která chtěla do těch sra...k skočit za mnou. Pak přiběhli dělníci z truhlárny, táta se svou sekretářkou, pan Michálek, přítel rodiny, sousedi a chlap, co kopal hrob na hřbitově přes ulici. Vytáhli mě na provaze, ale vše kolem mne bylo přilnavé a všude ulpělo to smradlavé.
Když už jsem byl venku, nikdo mi ruku nepodal, ale sehnali hadice z celé ulice a na dálku mě ostřikovali, jako by myli malomocného. Stejně tak chudáka tříkolku. Potom si každý připisoval k dobru moji záchranu a v životopisu uváděl, že zachránil topícího se chlapce s velkým nasazením vlastního života ve složitém prostředí ohrožující zdraví a v těžko dýchatelném prostředí. Je pravda, že jsem se za svého života do žumpy propadl ještě dvakrát, ale to už bez mediálního zájmu. Ale věřte mi hovínko smrdí stejně, ať je vám pět nebo dvacet.

Co dodat. Studny bývají hluboké, voda v nich je pitnější a pokud vyjdete ven živí, pak je rovněž na co vzpomínat. Co nejmíň takových vzpomínek vám přeje vícebojař v tomto odvětví, dnes už vysmátý váš Egon.