Pokud
Hrádek nad Nisou voněl suchou kůrou, která dosychala před domky
malebného sudetského městečka poválečného pohraničí, tak
nedaleko odtud na Frýdlantsku, jsem se setkal s pachem v
obráceném gardu. Opakovaně jsem si ji užil přímo v té
ostré zatáčce na cestě obcí dolů po levé straně. Už jenom
to, že bylo otevřeno.
Prodejna
potravin se zbožím smíšeným. Račte vstoupit, náš zákazník
náš – znáte to. Aspoň my jsme to znali. Když už byl sortiment
omezen, měl to nahradit personál úslužností.... Chtěl jsem kus
salámu plus čtyři housky pro šoféra. Něco mi však vyrostlo
před očima a zpomalilo chůzi. To „něco“ nemělo podobu ničeho
z nám známého světa. Byl to mrak, všeobjímající, pytel
hrůzy, který jsem dosud neviděl, ale vdechl všemi póry těla.
Zoufale jsem se chtěl něčeho podržet, napsat poslední vůli, být
báňskými záchranáři vysvobozen. Hledal jsem očima kanárka,
který horníkům na díle, v podzemí hlásí nebezpečenství,
tím že pokládá hlavičku a navždy ztrácí vědomí. Chtěl jsem
ji položit taky. Byl jsem zoufalý.
Dáma
za pokladnou vesele štěbetala, ne nepodobně huse. Evidentně jí
smrad, který ji míjel, nevadil: „Není vám něco? Jste takový
bledý, nemám otevřít okno?“ Rozmluvil jsem se: „Nemáte tady
alarm, něco, co hlásí požár, násilí, ztrátu kyslíku....Vy
necítíte nic?“ Vedoucí prodejny krátce po mateřské dovolené
se chlapsky zasmála a rozhodně popřela, že by tu měla myši.
Milión myší, myši z celé galaxie, miliony, co se peleší
vzadu ve skladu na pytlích s rýží, s moukou.
„Šťastná
to žena,“ řekla by o ní Božena Němcová, šéflékař na
nosním by asi jen lomil rukama a skočil kamkoli a pod cokoli. Ten
smrad byl pravý opak hrádecké vůně, která rovněž brala dech.
Nějak jsme se v tom myším království nedohodli. Nechal jsem
to království zavřít. Jsou chvíle v životě lidském,
které by se opakovat nemusely. Pach nemytého těla, rozkládající
se biohmota masa a kůží....
Dva
protiklady a jak se přitahují. Těch protikladů by bylo jistě
víc. Vůně čaje, kávy, dobrého jídla, mě přímo irituje,
nadnáší a pohybuje mnou. Když stojím pod rozkvetlou lípou,
v lese, když po dešti dýchá všechno kolem. Vymalovaný byt,
nová knížka, vůně tisku z nových bankovek. Nádherně voní
dřevo, ovoce, nové auto, boty, koberec. Nejvíc mi voní zahrada
tam, kde kvetou květiny a za plotem pečou brambory. Voní mi šeřík
v parku, mokrý asfalt po dešti. Přeoraná pole, posekaná
tráva, seno uklizené před deštěm na půdu. Moje peřina a
polštář, chleba s máslem a cibulí a s rajčaty. Máloco
voní jako restaurace. Tam, když už je hotová svíčková na
smetaně, je náš čich a nos jako barometr dobré nálady. Budiž,
ať se nic nemění. Vyhovujeme to mě i většině těch, které
znám.
Žádné komentáře:
Okomentovat