Mám
pár starých kamarádů. Schválně jestli si vzpomenu. Bolka Páru,
Milana Maršálka, Petra Černého, Milana Minaříka... Nechodíme
spolu na pivo, ale když se potřebujeme, tak si zavoláme a pomůžeme
jeden druhému řešit svízel v životě. Je to kamarádství,
přátelství? Myslím si, že nikdo z nás to takhle neřeší.
Prostě a jednoduše, víme o sobě a kde sami nestačíme je někdo,
kdo pomůže.
Nejmladšímu
je přes pětatřicet, nejstaršímu mně, bude šedesát osm. Nejsme
ani vzdáleně příbuzní, ani spolužáci, přesto máme společné
zájmy a respektujeme druhého. Nepomlouváme se, zbytečně se
nevyhledáváme, ale pokud pomoc spěchá a zítra by mohlo být
pozdě, konáme. Mohu zodpovědně říct, že nikdo z nich mě
nikdy nenechal „ve štychu“. Každý do vztahu dal vše co umí a
je schopen se rozdělit.
Nejdále,
v Mníšku pod Brdy, bydlí Milan Minaříků. Mimo jiné dává
pozor a pomáhá tam mé skoro devadesátileté tetě. Je velký
místní patriot jemuž vděčím za znalosti o krásném městečku
v podhůří Brd. Petr Černý je stavař, u něhož v autě
spím bez obav. Jako ostatní kamarádi je i on sběratel a famózní
řidič. Bolek Pára se nedávno oženil a byl jsem mu na svatbě.
Všichni něco stále hledáme, ale on patří mezi ty, co vědí
víc, než učí ve škole. Je víc než obětavý. Kéž by našel
porozumění v manželství a vypadá to, že ano, což je u
sběratele terno. Teď ještě, aby měl pokračovatele.... Milan
Maršálek je se mnou stejně starý a pracovně se celý život
setkáváme. On jako novinář, já jako funkcionář Svazu mládeže.
Ne odjakživa, ale časem jsme si našli k sobě cestu a dnes z
nás jsou kamarádi, co drží při sobě. Chtěli jsme víc, než
průměr a Milan toho rozhodně dosáhl.
Já si
připadám, že se od nich učím. Mají to, co mi stále schází.
Aspoň kousíček onoho zlata a drahého kamení lidí, co něco umí
a svět kolem nich jim víceméně závidí. Najít si čas na
druhého. Odejít od rozdělaného a udělat něco pro druhého bez
prospěchu. Věnovat někomu čas a vědět, že on to pro druhého
udělá taky. Náš svět už dávno nepatří jen nám. Máme rodiny
i děti, ale ty nás většinou nechápou.
Já se
například nemohu spolehnout na syna, čtyřicetiletého
universitního profesora. O to víc si vážím kamarádů, přátel,
kterých se nemusím ptát, zda čtou mé knížky, fejetony, zda
viděli mou výstavu starých pohlednic, zda mají čas, aby mne
někam odvezli. Přátelé si čas najdou. Tam, kde je vzájemná
tolerance, kde se na sebe kamarádi a známí těší, kde jeden
druhého neobtěžuje, tam je to o lidech, co chápou, že
potřebujeme jeden druhého. Mrzí mne, že mezi vás nepatří i můj
syn, ale stalo se a odestát se nemůže, ani po pátém doktorátu.
Za to,
že nejsem sám děkuji i svým kamarádům. Díky vám kluci, jsem
stále tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat