Za deště

Nebývá zvykem oplakávat déšť. Je nad slunce jasné, že pršet přestane za chvíli.... Každý se raději přikrčí, přitiskne se k někomu, kdo už tu chvíli stojí a vnímá, že vlastně neprší, že z nebe padají šňůry teplé vody, že je to i kus městské romantiky.

Bylo to jako v absurdním divadle. Vše kolem znělo echem, jako když nahlas hraje nakřáplé rádio. I poklop kanalizace vibroval a poskakoval po asfaltu, jako když dítě honí káču. Chvílemi se mi zdálo, že voda padá nahoru a cesta je jako podlaha zdviže. Svět kolem mi připadal jako tanečník, vyskakoval z nohy na nohu a rozhazoval rukama a chvílemi uchopil někoho z davu a tiskl k sobě v tanci ne nepodobném jihoamerickému tangu. Voda se řítila městem rychlostí závodů formule stratosférických aut, co se za letu rozpadají na miniaturní kousky. Jako by se městem hnalo mračno splašených mustangů. Stromy a keře podél cest se rozhodly, že se zbaví listí, jako muži svých tóg na antickém fóru před dvěma tisíci lety ve městě Milétu, tuším někde v Antiochii.

Déšť ustal, tak jak začal. Jen větve, listí a potoky ztichlé vody na asfaltové vozovce mluví srozumitelně a jasně: Je konec spektáklu, divadlo končí. Běžte domů a zapomeňte. Je po dešti a i vítr se někam schoval.

Boty mám příšerně zaflákaný a nohavice u kalhot jakbysmet. Ale ušetřil jsem za deštník. Vietnamci jich během chvilky prodali tisíce, možná milióny, na jedno. Jsou jich kolem plné koše. Na jedno použití. Jako když spláchnete vodou na toaletě. Co mělo zmizet, zmizelo, jako když voda zavíří v porcelánové míse....

I mně se zdálo, že se zastavil čas, bylo mi deset a zrovna přestalo pršet. Tenkrát to bylo doma na vesnici a k tomu všemu, co jsem viděl voněla tráva i obyčejná hlína a řeka Nisa, co tekla nad Karlovem i nad školou se pořád potí les, jako když tanečnice sundá kostým a mejkap z čela i z tváře jí stéká po krku, takže je po kráse....

Tenkrát, jako dnes, to zavinila voda, pára a pot. Strach z toho, co mnou bude, až se všichni dospělí utopí a já zůstanu sám na Zemi. Nebude nikoho v Liberci, v Jablonném, kdo by mi uvařil a ráno řekl: „Běž do školy.“ Vlasy mi uschly velmi rychle, zrovna tak kalhoty.

Dnes stojím v Pražské ulici a rozmýšlím se. Jít nahoru, nebo dolů? Skoro mi to přijde stejné..... Nahoře, dole - voda je všude mokrá, dělej co dělej. Je vůbec zajímavé o tom přemýšlet, stát na chodníku a lidem kolem překážet? Tenkrát za mlada jsem skákal do kaluží a počítal, která pořádně vystříkne až na košili, na límec. To byly moje Sudety.

 Za deště se dějí věci. To by snad ani žádný stratég nevymyslel. Já si nemusím vymýšlet. Svět je prostě takový. Miluje každého z nás a umyje si ho podle svého klíče. Kočky a psy nevyjímaje. A je to dobře. Voda je bystrá, čistá, chladivá, rychlá. Nic ji nezastaví. Hojí, tiší, splachuje. Voda je lahodná, minerální, je taková, jaká má být. Nemáme nic lepšího.