Počasí, aneb my si poradíme

Mám rád počasí. Je pokaždé jiné, než doma v pokoji. Miluji překvapení, počasí s dárkem. Něco, co mi někdo dá, aniž bych chtěl, bonus na cestu kamkoli, třeba na cestu s deštníkem. Žiji v podhůří hor, odkud a kam fouká jako na vidrholci a každé tři dny už po tisíce let se tenhle čas mění v nečas. A oblékání? Krátké kalhoty, dlouhé, a protože žijeme na kontinentu, žádné skotské pánské sukně. Mělo by to stačit…

Středoevropan chodí spát oděn v pyžamové kalhoty a košili s většími knoflíky. Dřív, kdy to okny profukovalo víc, než dneska, se do postele nosila i čepička do špičky většinou zakončená bambulí. Skrze okna bylo pokaždé možno jen stěží odhadnout, co si na sebe vzít a nemrznout. Hlavní bylo přežít.

Byl jsem zcela nedávno v lese nad Machnínem, kousíček pod Ještědem, v kopci, kde stojí ruiny středověkého hradu Hamrštejn. Vylezl jsem ve zdraví až do věže na skále a podíval skrze ,,okno“ ven, abych se dozvěděl, jak je to s tím odhadem. Jak bude? Zda prší, zda si hradní pán nemá raději povolat šaška, aby jej rozesmál kozelcem… Neviděl jsem skoro nic. Ta škvíra mezi kameny, nebyla zasklená asi ani tenkrát, natož nyní. Poslední sklo jim vysklili naštvaní husiti kameny, co metali od Nisy směrem do kopce, kde ve hradu oprávněně v tomto počasí tušili víc podagru, než chuť se prát. Přesto, než se dohodli, ve věži zbyly z oken jen díry do kamenných zdí – miliony průvanů.

Tak tady bych nechtěl bydlet a oblékat se podle toho, co vidím za oknem. A přitom si často říkám, jak vnímal změny počasí třeba poustevník Ivan blahé paměti. Dlouhý bílý vous, tvář zarostlá, vlasy nemyté, kořínky, lesní med a celoroční imunita, pokud se nevrátí do města, kde mu hrozilo lámání kolem za incest a dětské porno na pergamenu vázané v kůži. Tomu bylo pokaždé horko, když si na tohle ve své lesní sluji vzpomněl. Vidím jej, jako by to bylo včera. Chytal holou rukou hady, kradl slepice, vajíčka, žáby v rybníce. Dvaadvacet let v přírodě - zub za zubem mu vypadl z pusy, borůvky mu stabilizovaly prostatu. Pod hlavu, aby se dobře vyspal, si dal pytel s bílými kameny, co posbíral dole v řece. Přes noc k sobě přimrzly a byly pěkně hlazené. To pak poustevníka Ivana bolela okostnice všude tam, kde míval zuby. Mráz mu lezl za nehty a bolela ho kolena.

Počasí, jak vidno, ovlivnilo naše předky a často rozhodlo, jak dlouho člověk bude žít. Dneska by to mělo být už jiné, ledaže, což by nebylo zas tak neobvyklé, v létě sněžilo. Stačilo pár chvil, nepozornost a počasí se změnilo. Jako dneska, když přestalo pršet a listy na stromech se přestaly chvět otázkou: Tak bude hezky, nebo ne?

Počasí, je jak nevěrná žena, muž, co chodí za jinou. Pokaždé je to jinak. Studí, mrazí nás, studená pára jde od úst, vstup do nosu je zamrzlý, zuby drkotají. Dnes je to o jiném. Pustím si do bytu předpověď počasí a jsem si jistý: Nebude-li pršet – nezmoknem. Fakt. Dobrá rada nad zlato, takže jak? Budeme doma, nebo půjdeme ven?         

Svět patří nám... Skutečně?

                Nemám rád kočky. Odjakživa. Kdysi, moc už si to nepamatuji a vím  vlastně jen z vyprávění, jsme si hráli se společnými věcmi.  Tak tomu bylo i při mém prvním poznatku, že stát proti kočce, byť to bylo v prvním roce mého života je věc prestižní. Já od malička upřednostňoval věci jednoduché, lehce dohledatelné. Tehdy šlo o klubko babiččiny vlny na pletení.

                Kotě si tenkrát uhrálo klubíčko ve svůj prospěch proti mému záměru a ponechalo si jej pouze pro sebe pod postelí v koutě, kam jsem nedosáhl. Tehdy poprvé, když mi nebylo vyhověno, jsem uplatnil svůj intelekt. Rozhodl jsem se sám o své vůli vsoukat se pod postel a svést o klubíčko boj. Zadeček jsem měl vystlaný tehdy ještě kvalitními bavlněnými plenkami a já uvázl pod gaučí uprostřed namáhavé cesty.

                Budoucí kočka, vědoma si své převahy a díky své stavby těla, byla ve výhodě. Jednu packu na klubíčku a druhou mě poškrábala. To mi značně ubralo na jistotě o převaze člověka nad zvířetem. Teprve tehdy jsem prý začal zuřit a dožadovat se podpory dospělých. Vysvobodili mě, ale kočce klubíčko nechali. Já i kočka jsme si tuhle epizodu pamatovali....

                Faktem je, že všechny budoucí kočky u nás doma, po všechna léta, co měla přijít, byly s touto epizodou seznámeny a chovala se ke mě zpupně, jakoby chtěly říct: Chlapečku, co nosíš plenky, necpi se mezi nás . Uvízneš jako tehdy...

                Stalo se, ač mléko nepiji, že jsem zavadil o plný hrneček a mléko rozlil. V tu ránu, kde se vzala byla tu naše kočka a mléko bylo v cukuletu pryč. Kočka rovněž. Bylo mi všelijak. Přiznám se a vzbudím podezření, že mléko tajně upíjím, svést to na kočku je nepravděpodobné, neboť se všeobecně vědělo, že mnou kočky pohrdají a ignorují mě. Řekl jsem, že jsem kuchyni vytřel mokrým hadrem. Smáli se mi, že se naší kočce tajně podbízím.

                Něco na tom bude. Kočka ulovila myš a přinesla mi ji v zubech v době oběda. Asi jako vděk za hrnek mléka. Kočka v bytě? Nechtěl jsem. Teď sedím u televize a jednou rukou hladím měkký kožíšek. Kočka přede a já vlastně předu také. Po svým a zdají se mi krásné sny. Sedím na slonovi, hladím kůži skvrnitého levharta a vyhlížím strašného tygra – vládce pralesa. Jak kočka přede čím dál víc, ruka mě svědí – jen vystřelit.

                Kočku jsem skoro uškrtil. Lehce použila drápky a vrátila mě ze slona, dolů do křesla, na zem do reality. A tak se dnes vzájemně respektujeme a nehledáme, co by nás rozdělovalo.

                Snažím se porozumět světu koček, psů, ptáčkům v klecích, rybičkám v akváriu a hledám odpověď na otázku, v čem jsem lepší než oni. Němá tvář... Věřte mi, od té doby mám pocit, jako bych se začal měnit. Vidím a slyším líp, kolena se líp ohýbají, záda nebolí. Vše souvisí se vším. Trochu se bojím, abych se zítra nepokoušel létat, šplhat na skály...Vděk za to patří především kočkám. Odpustily mi a daly šanci.

   

Egon Wiener

                                              

                                                                                                                                                      

Nový svět, svět starších lidí

                Úžasný a nekonečný svět internetu, svět možností, kterých se nedovedu nabažit. Už chápu nemoc gamblerů, hráčů proti své vůli. Svět, který leží u nohou, je příběhem z pohádky, kterému my, starší, nasloucháme s otevřenými ústy. Je možné, abychom si splnili nevyslovitelná přání? Aby nás přístroj přenesl kamsi do budoucnosti? Je možné hovořit s dcerou v Austrálii a vidět ji přitom na obrazovce?

                Nám, dětem narozeným v polovině minulého století, se tohle zdá nemožným. Jsme svědky vývoje nanopřístrojů, co nám cestují tělem, chytrých telefonů, které odpoví na naše otázky. Kartičkou si otevřeme dveře, cestujeme, platíme, identifikujeme se. Svět našich dětských her, je současným dětem cizí. Jejich hračkou - učitelem je chytrá krabička se zrcátkem, co oživne a komunikuje. Na co je jim táta, máma? Nás děti oželí, ale nedej bože zapomenout mobil, počítač a v něm nemít internet!

                Tak, jako před sto lety, kůň vládl silnicím a cestách kamkoli, dnes po koních není na silnicích ani památky. Jak jsme my, dnešní sedmdesátníci, mohli bez vzrušující současné techniky žít? Vyrůst jen s jedním programem v černobílé televizi, s perem, co jsme namáčeli do inkoustu, s kuličkami na drátcích dřevěného počítadla? A vyrostli. A jsme dosud tady, abychom podali svědectví.

                Dnešní svět má kořeny v dětských hrách, v omylech našich předků. V práci pradědečků a prababiček. Svět pokročilé techniky, co s tebou komunikuje, je už v nás tak, jako ovoce sadařů, kteří před mnoha léty sázeli stromy. Tatínkova plynová trouba, kterou přestavěl hned po válce na elektrickou, počmárané tabule na průmyslové škole, popsané sešity a praxe v Německé demokratické republice.

                Umět číst, psát a počítat se stalo studnou, odkud bylo možno čerpat další poznání. Člověk se pořád mění, a on mění i svět kolem sebe. Už neměříme svět silou paží, koňskou délkou, rychlostí zpráv podávaných holubí poštou. Voda už netočí koly vodních mlýnů, a vítr už tolik nefouká do lopatek větrných elektráren. Umíme si to zařídit i jinak.

                Člověk mi připadá úžasně rozmanitým, když hledá a nachází něco, co nehledal. Jsem hrozně rád, že žiji tenhle věk století objevů a krásy. Svobody vyznání, kdy se mě už nikdo nezeptá, kde mám příbuzné, do jakého kostela chodím, s kým spím a jak - zda přikrytý, nebo odkrytý. Život je krásný, i když je někdy už na mě a mé vrstevníky  víc, než složitý a uspěchaný.

Frýdlantsko – jeď je navštívit

                Nevím, která cesta z Liberce do Frýdlantu v Čechách je hezčí, ale na obou dvou něco uvidíte. Ta první, když se dáte Mníškem vpravo cestou lesem je jako putování pravěkem, hustou strání v podhradí, pěšinou, co šplhá mezi skalami a stromy, co pamatují vlky, zubry, rysy a dravce vysoko na nebi. Další cesta vede rušnými serpentinami skrze políčka v podhůří vysokých kopců po levé ruce na dosah zemské hranice se Saskem a Polskem, nedávno restaurované dráhy ražené  tunelem mohutným kopcem kousek za Mníškem, blíže k prastaré Raspenavě. Tam, v Záhvozdí, ne tak dávno plného medvědů, lišek a možná i šakalů....

                Jezdíval jsem tou druhou cestou rád autobusem. Z okna jsem viděl čas. Nebyla to Zemanova cesta pravěkem, ale často Wagnerovo africké safari. V příkopech a na lesních cestách plno Volyňských Čechů, kteří Volyň vyměnili za roubenky zdejších původních německých obyvatel. Kolem plno cestiček lesem, do luk a pastvin k  dnes polským hranicím, kde žije plno dravců i zvířat dravci lovených.

                Jako bych projížděl královédvorským safari. Nad hlavou ptáci všech kategorií, od zahnutých zobáků, ostrých ostřížích očí, velkých i malých predátorů. Na předlouhé pláni k Dětřichovu plné drátů, na kterých dravci sedávali a odkud vylétali na lov. Na cestu do Frýdlantu jsem se pokaždé těšil jako malý kluk. Pokaždé, vždy a znovu. Byla to cesta do „neznáma“, cesta krajem k půlnoci, naložených povozů, osudů lidí žijících  krásným životem daleko od Pražského hradu, majících tam od všeho trochu. Malé království uprostřed bájného jezera lesů a hor.

                Frýdlantsko, už vně pohraničních hor, co nás měly chránit před „Chazary“, a divokými Mongoly. Krajina vod, strání, plná lidí, borůvek, hub a jeřabin, divokých vodních pramenů, včetně těch minerálních. Kostelů, kapliček a Jizerských hor. Znal jsem tam i pár lidí. Hluchého Emila Nováka, spisovatele V. Kaplického. Faráře, přítele M. Rabana, učitele a vojáka, pionýrského vedoucího pana Součka z Frýdlantu i tlustého primáře a ředitele z Frýdlantské nemocnice.

                Frýdlant v Čechách to je  především hrad a zámek, ve městě nádherná radnice, poutní místo Hejnice, Lázně Libverda s Obřím sudem, lesy a skály Jizerských hor. Krajina plná nádherných udržovaných vesnic a měst, hraničních přechodů do polských vsí a městeček. Krajina textilních továren, vlněných ručně tištěných ubrusů, šátků, dekorací pro celý svět....

                To jediné z krásy Frýdlantska a Nového Města pod Smrkem už není. Celé textilní odvětví průmyslu této oblasti zmizelo, jako bys mávl kouzelným proutkem. Od Leedsu v Anglii po Augsburk ve Švábsku není textilek. Obracejte se prosím do Pekingu, tam dnes vyřizují i frýdlantské objednávky. Ostatním odvětvím průmyslu se snad i vede lépe. Uvidíme. Frýdlantsko je především kraj, co má, jak se dnes říká „koule“, a má chuť žít. Na každém kroku je to vidět, je tu krásně, dá se tu dýchat i odpočívat, jeďte se o tom osobně přesvědčit. Najdete zde o mnoho více, než co se mi vešlo na papír.

Služby na vsích

Dnes má skoro každá obec vyhlášku zakazující podomní obchod. Já si pamatuji, když cesťáci nabízeli své zboží bez omezení a dá se říct, že s úspěchem na obou stranách. Bude to asi kraj od kraje trochu jiné, před a po válce, ve vesnicích Sudet, v široširém kraji podél našich velkých českých řek, u Prahy a velkých měst.

K nám za Ještěd chodili cesťáci už mocně uondaní, prošli selekcí věku, nabízeného zboží a služeb. Dráteníci ze Slovenska spravující prasklé kameninové hrnce, stavitelé komínů, kachlových kamen. Šamotáři, mistři dobrého tahu, uhlíři a dřevaři, kteří vás zásobovali otopem. Studnaři, co to uměli s vodou, kterou našli a svedli rovnou do kohoutků. Vykopali jámu na septik, pro splachovací záchody, nožíři, co sešlapem dolní desky brusky nás malé kluky přiváděli v úžas, jak se karborundum brousek rychle točí a brousí nože i nůžky. Kožkaři, co vykupovali kůže králíků, koz a dalších. Slepí, co prodávali pohlednice, umělé kytky, dopisní obálky. Vyšívačky květin a malíři laciných olejových obrazů. Ti, kteří nasekali dříví na zimu, zryli zahrádky, po koruně prodávali krásná velká bílá čerstvá vajíčka.

Jednou přišel i ten, co spravuje boty. Nevěděl ovšem, že v obci u lesa žije švec. Jezdíval k nám na kole rovněž chlapík, co spravoval doma deštníky a všechno si vozil v batohu. Z batohu jiný zase nabízel knížky o bohu a Jiráskovu edici. Nevím na koho jsem zapomněl. Bylo jich jistě více, ale v naší obci jsme měli krejčovou, švadlenu, mlékárnu, řezníka, holiče i ševce, truhláře i opraváře strojů, každý zahrádku u domu a plno drůbeže.

Mnoho z těch, kteří sem přijeli, aby prodali, přijeli jen jednou a příště jeli tam, kde bylo obecenstvo jenom zemědělské, trochu víc zaostalé, kde se lidé i jinak oblékali, mysleli a konali. Před šedesáti lety to opravdu bylo o tom odkud jsi. Bylo to o pomalejším startu, ještě pomalejším rozjezdu a bezva jízdě, o koňském potahu jako hybné síle.... Lidé si viděli do talíře, znali se z práce, hospody, jejich děti se navzájem brali, všichni si byli blízcí a sešvagření.

 Tomu dnes odzvonilo. Na každém dvoře auto, ve chlévě silná motorka, rogalo a internet, jako každý v Praze. Topí se plynem, mazutem a pokud do vsi přijede „podomní“ obchodník, pak je to zaručeně žena z Balkánu a nabízí zlato, bundy, deky a falešné šmejdy. V poslední době to byli zástupci firem, co prodávali svoje rozvodné sítě elektřiny, plynu. Nyní se tomu obce vyhláškami brání. Většina těch nových zástupců byli lidé nepoctiví, kterým šlo o výdělek a za každou cenu. Při srovnání s dobou ne vzdálenou (60 let) je to až nápadný propad morálky lidí, kteří se těmito službami živí.

Kluci si pořád s něčím hrají

Nebylo kamaráda, příbuzného, nebo jiného kluka z naší ulice, aby neměl období, kdy nevyšel ven bez dřevěného meče, meruny, pistole. Žádný plast, ale dřevo, měkké voňavé dřevo. Škoda, že už nevidíme, jak táta řeže kluka, co si na hraní vzal místo meče dřevěného, meč co dal dědovi ruský car a jeho medaili, kterou dostal od prezidenta Beneše v Londýně....

Každý Z nás si s něčím hrál. Vděčná byla zvířata, která ale neměla trpělivost, jakou si každý přál. Hloupé byly kočky, pes vrčel, ptáci při první příležitosti zvedli křídla, žáby se daly pouze nafouknout brčkem. Zezadu. Pak odpluly docela rychle v dál.

Meruna, neboli míč. Brali jsme ji vážně, jako by šlo o život. A pak vše, co zbylo po Němcích: nože, torsa pistolí, munici, přilby, plynové masky. A teď kam s tím vším, aby to rodiče nenašli? Chovali se k nám dětem nemožně. Mimo jiné chtěli, abychom si uklízeli. Kostky, autíčka, stavebnice, knížky. A tak to šlo pořád dokola: dovnitř, ven a zase zpátky do krabice a do skříně, pod postel… Už proto nechci nikdy víc, být dítětem a současné děti lituji, protože si dovedu představit vysokoškolsky vzdělanou matku a stejně chytrého taťku, jak velí dětem a šíří šikanu po celém nově zatepleném paneláku.

Já neuklízím ani dneska, protože si pořád s něčím hraji. Hlavně knížky si dělají svévolně, co sami chtějí. Neudrží se, pořád cestují, jedna druhou v regálech navštěvují a hlučně debatují. I známky vyskakují z alb a opalují se na koberci. S něčím si stále hrát, být s partou, něco - někoho milovat, něco hledat – sbírat, sportovat – to je něco.

Míč je ideální pro ulici, zahradu, i hřiště. Řekl bych, že každý kluk, je hravý a soutěživý. Pokud je mi známo, nic na světě nezve k více hrám. Hráli si kluci v Římě na gladiátory, v Egyptě si z písku stavěli pyramidy, za velké buržoazní revoluce ve Francii si stavěli z dřívek gillotiny. Já, coby dítko, si hrál v padesátých letech se stavebnicí Merkur z dírkovaného plechu. Syn si ve školce na konci 70. let vystřihoval Remkovy fotografie z časopisu. Dětské hry byly vždy tak trochu o dějinách. Děti v Německu milovaly Hitlera, v Rusku Stalina, v Číně Mao Ce Tunga a byli jejich nejmilejší hračkou. S plyšákem do postele, lodičkou do vany.... Spřádali jsme plány, jak koho zachránit, být slavný jako kapitán Korkorán, major Skorzeny.

 To byly naše hry, naše tajemství. Prožívali jsme je cestou s košem na trávu pro králíky, s hráběmi přes rameno, když jsme šli obracet seno. V dílně, když jsme si stavěli motokáry, lampičky, hledačky kovů, pokladů, při výpravách na chrousty, kobylky, hady.... Z každé výpravy jsme se vraceli o něco chytřejší, pokousaní, zmlácení, ale živí natolik, že jsme hned plánovali další výpravy..... Měli jsme dost času a žádné problémy. Bylo nám jako nikdy potom, byli jsme úžasně mladí a šťastní..          

Jak k jídlu, tak k dílu (Věnováno mamince)

Maminko, kolikrát jsem to z tvých úst slyšel, a dělal, že neslyším. Tátovi to bylo celkem jedno, neposlouchal a hlavně nejedl maso, byl vegetarián. Co k tomu říct? Všude je něco. Neznám rodinu harmonického soužití, takovou, kde by si občas neřekli: Jdi někam, slyším to už po stý.... Doma jsme byli tři - dva dospělí a jeden syn. Liché číslo, nepočítám-li venku na zahradě psa, dvě kočky, sousedy zleva, zprava, nahoře hřbitov plný neodsunutých Němců, kostel a cesta do Chrastavy. Píše se rok 1950.

Oběd. Raději neříkám nic. Máma se měla narodit a snad i vdát do lepší rodiny tam, kde měli paní na vaření. Ve slabé chvilce to rodině sama vyčetla. Měla to zkusit a chodit na nějaké ty kursy vaření. Tehdy byl v kurzu kuchař Vilém Vrabec a jeho recepty. Liberecký rodák. Za války v Praze prý „učil“ vařit i paní protektorovou – Heydrichovou a později prezidentovou Gottwaldovou.... Určitě by se tam někam mezi ně vešla i moje máma....

Na stole byl vždy čistý ubrus, ve váze kytička. Okno dokořán. Matka dbala o čistý vzduch, často i o průvan. Ten vadil především kytkám v květináčích. Polívka byla pokaždé teplá. Někdy česnečka, bílá květáková. S tou polívkou to bylo jako na hranicích dvou znepřátelených zemí - to když vařil táta. „Eintopf“. Podobalo se to polívce, ale byla to spíš odpověď na matčin čirý vývar. Polívka, co se táta naučil za války v lágru. Plná zeleniny, tuřínu, brambor, ředkve, mrkve, cibule, česneku, brukve, kořenů všech zelenin, stvolů, listů, květů snad i ovoce. To vše v hrnci, co se podobal nejvíc hrnci na vyváření prádla a v množství, co by dalo obživu opernímu sboru, vojákům i libereckým bezdomovcům. Těch zase tak moc tehdy nebylo, a tak jsme tuhle vegetariánskou pochoutku jedli tři – čtyři dny. Zbytek se vylil, což táta jako jediný z rodiny obrečel a máma komentovala, že pes by to zase nežral a sousedovic kočkám se zježily chlupy po celém těle. Tuhle polívku táta vařil třikrát do měsíce.

Hlavní jídlo jsem snad pokaždý jako kluk obrečel. Nechutnalo mi, ani když mi matka vysvětlila, že vaření stojí peníze, čas a že jí to děláme s tátou naschvál. Že si měla vzít Čecha. Že jí to maminka vždycky říkala. Načež táta naštvaně odstrčil talíř s omáčkou a s knedlíky a řekl pokaždé to samé: „Že si nedáš pokoj i u oběda,“ vzal si křížovku a šel si lehnout. „To zas byl nedělní oběd,“ pomysleli jsme si všichni tři.

Ve všední dny to bylo podobné, ale místo oběda tu byla snaha sejít se a společně se navečeřet. Takhle to naši spolu vydrželi. Takoví byli moji rodiče. Řízky, segedín, obalovaný květák, guláše a králík. To byla páteř maminčina pozdějšího prima vaření. Nevím, co si maminka představovala pod pojmem „jak jídlu, tak k dílu“. Často mi to opakovala, snad v domnění, že ve mně probudí pracovní nadšení. Ani zde nepochodila. Nebylo nám dáno.

Dnes, když už jenom vzpomínám, musím jí přiznat obrovskou snahu najít kompromis, udržet rodinu, hledat řešení. Na rozdíl od dnešních mladých manželství, kdy se vše řeší radikálně rozvodem.

Machnín na první straně

Nemám slov, a přitom jde o hloupost, nebo ne? Jak se zviditelnit? Jak vytvořit projekt, být co nejvíc na prvních stránkách médií, třeba i zaplatit bulváru a nechat si kouknout do gatí. Žalovat? Naopak!! Někteří nemohou bez skandálů, bez novinářů žít. A co s tím má společného Machnín? Především, když píši já o téhle úsměvné vsi, tak se snažím čtenáře pohladit. Vzpomenout na své spolužáky, mé i jejich rodiče a taky, co se kdy v obci událo. A nyní vidím, že to jde i mnohem snadněji. Jaképak pohlazení! Svlékl se tam k ránu mladík, vlezl sousedům na zahradu a chtěl se nechat sežrat dvěma vlčáky....

To by nevymyslel ani Karel Havlíček Borovský, novinář blahé paměti. Taková zpráva může zachránit od úpadku bankovní dům, získat prostředky pro záchranu zhýralého šlechtice v úpadku před exekutory. Skutečně mistrovský tah si mladík, samozřejmě nesežraný, nemohl vymyslet sám. Příběh je to hodný toliko pera Jaroslava Haška, Franze Kafky, Maxe Broda. A lítá v tom má obec Machnín! Já tu dřu slovo od slova a jemu, klukovi, stačilo jít do spodního prádla, šup mezi zmatené psy a na vrchol zájmu, byť jen chvilkového, ale přeci jen slávy...

V den kdy mi anonym „Belcando granule“ na internetu pochválí fejeton „Psi u radnice“ to beru jako provokaci, jako zásah do mé snahy o poctivost, psát a nezranit. I já bych mohl.... Poslední popravený vrah na nádvoří liberecké soudní budovy byl machnínský řezník a píši o něm? Nepíši. Byl jsem u toho když vraždil? Nebyl. Opravdu se hrábinka z Grábštejna utopila s kočárkem a s kočím v rozbouřené Nise, nebo jen rafinovaně kryla útěk od manžela a spolu s kočím našla možnost, jak utéct od manžela? Chci, aby turisté procházeli Machnínem bez toho, aby věděli, kde bydlel můj spolužák, mnohonásobný vrah právě narozených dětí....

A teď tohle! Tak laciné a nepravděpodobné! Ano, bylo správné odvézt toho šílence na záchytku. Silně účelové jednání, jak Machnín zviditelnit se, mimochodem, povedlo. Svědčí o tom mohutná diskuze na internetu. Počet diskutujících byl neskutečný! Dnes je Machnín obcí s nejpřesnějšími kostelními hodinami na sever od Prahy, a s troubou, který se z neopětované lásky chtěl nechat sežrat psy. Slyšel tohle někdy někdo? Co bude zítra? Najdou se v Machníně poklady, hrnce zlatých mincí po Němcích, vodník, co žije na Nise a chce se ženit??! Řekněte sami, kam zamíří Machnín příště, čím překvapí i mě, který si myslel, že má na Machnín copyright?

Něco se změnilo. Mám za to, že ceny pozemků poletí v obci vzhůru a bude se zde překotně stavět. Nepokousaný chlapec bude stavět rovněž, ožení se a bude mít chovnou stanici ostrých vlčáků. Proč ne? Zasloužil se o přeci o zviditelnění obce, jako nikdo jiný. Co k tomu všemu říct? Můžeme na něj být hrdi. V jeho „činu“ je kus geniality, kus abnormality, která je dána jen vyvoleným. Buď jak buď, cíle bylo dosaženo a nezúčastněný nevěří vlastním očím. Chlapec psí zuby přežil v teple liberecké záchytky pro opilce. Nyní je třeba vyřešit, kde budou v obci parkovat autobusy s turisty... Machnín s takovým neočekávaným náporem turistů nepočítal. Na co půjde vybrané parkovné? Kdo je bude vybírat? A co jazykové vybavení, můj probuzený Machníne, budeš si s tolika turisty rozumět? A co sám sobě - starousedlíci s těmi, co se stěhují do téhle krásné obce? Jak s nimi? Budou se tu cítit doma?

Autogram

Hodně cizí slovo, jen co je pravda. Nevím, kdo mi je přeložil do češtiny, ale slova končící slabikou „am“ byla neobvyklá a spojená s dalekou cizinou. S Napoleonem, s národem Arménů. Wagram, Petrosjan, Chačaturjan, Mikojan… To jsem se dozvěděl později. Spíš mi učitel udělal do sešitu klikyhák a řekl: „Máš tam můj  autogram.“

                    Záhy jsem měl takových podpisů celou řadu. Od podpisů s vlnkami po strohé podpisy připomínající jen kočičí dráp. Začal jsem je sbírat. Pocházely z doby, kdy nebyla jiná korespondence, než psaná a vložená do obálky. Pohlednice poslaná adresátovi. Rodinná korespondence s podpisy – autogramy příbuzných a známých. Bylo mi něco málo let a začal jsem se pídit po cenných dopisech, obálkách, jak se říkalo – po starých kuvertech. Dostalo se mi od filatelistů spousty zajímavého materiálu, který tehdy v padesátých letech 20. století skoro nikdo nehledal, nikdo nesbíral.

                    Korespondence úřadů, umělců, vědců, sportovců, malířů, politiků a demokratů, kteří utíkali Evropou před Hitlerem. Později z bojujícícho Španělska, bojišť Druhé světové války, koncentračních táborů, věznic. Korespondence posílaná lidmi, kteří byli V.I.P - bývalou šlechtou, představiteli moci, klérem. A to už jsem jejich autogramů shromáždil desítky. Stal jsem se leckdy nechtěně jedním z těch, co dopis četli a měl jsem pocit, že jsem se jim naboural do soukromí, že někomu čtu přes rameno.

                    Měl jsem výhodu, že jsem se zúčastnil řady sjezdů a konferencí, kterých se účastnili jako hosté často velmi zajímaví lidé. Od prezidenta republiky, až po umělce a politiky. Zajímavá je například korespondence z Červeného Hrádku, těch, kteří měli na svědomí obelhání delegace britských odborů „pronásledovanými“ sudetskými Němci, včetně podpisů té části bývalé šlechty, která iniciovala akce na podporu rozbití Československé republiky.

                    Nejhledanější jsou autogramy spisovatelů, zpěváků a sportovců. Kniha s podpisem autora. Autogramiády se konají pravidelně při různých příležitostí. To si pak sběratel přijde na své. Rovněž se daří těm, co sbírají podpisy zpěváků, herců, hudebníků, politiků, co nás zastupují na radnicích, v parlamentech. Sběratelé podpisů sportovců mají žně v období olympiád, mistrovství světa, národních kol mezinárodních závodů. Kuriózní je, když sběratel podpisů získá autogram mistra skoku o tyči a obratem v tisku nabízí, že jej vymění za podpis předsedy vlády – kus za kus ...

                    Sbírání autogramů je nádherný koníček! A často se k němu připojí sbírání podobných dokumentů, fotek, plakátů, pohlednic. To už se sbírání podpisů mění v bádání o historii, hledání a nalézání souvislostí. Z koníčka se stává kůň a sběratel náhle pocítí odpovědnost za to, co dělá, čím se baví. A to je pocit, který známe všichni, co sbíráme a milujeme své koníčky. Dává nám to pocit, že nejsme na světě zbyteční, že náš koníček může přinést nejen nám, ale i ostatním něco víc, co nelze ničím nahradit. Být užitečným, a ne zbytečným....                                                                                               

Festival dobrého jídla a pití

Asi nevíte, na co jsem se těšil u babičky nevíce. Na dobroty! Na to, co mi uvařila a co moje máma doma uvařit neuměla, kdyby se rozkrájela. Liberec je na tom stejně. Na čem si pochutnávali zdejší starousedlíci před odsunem to nevím, ale vím, že turisté, obchodníci a průmyslníci, co do města zavítali za prací i za zábavou dali vydělat spoustě restaurací, hotýlkům, celému městu, protože zde utráceli a město si mastilo kapsy.

Liberec je plajte, což přeloženo znamená, že i když ušetříte sem tam někde korunu, přesto městská pokladna zeje prázdnotou. Představitelé města, kteří takto hospodařili mají mnohamiliónové majetky, které získali „zcela legálně“ – jak sami říkají. S podivem jim to prochází. Kdyby aspoň přišli s řešením, které městu pomůže získat ztracenou tvář a přivede pod Ještěd ztracené obchodníky, turisty, investory. Ti ve městě pár dní přespí, utratí za jídlo, zábavu, za služby, naplní pokladny....

A jsme u meritu věci. U jídla, dobrého jídla. Současná turistika nestojí jen na koupání v moři, lezení po skalách a na návštěvách kulturních památek. Stojí na adrenalinu, odpočinku a dobrém jídlu a pití.... Dobré jídlo a pití, nejlépe formou slavnosti, festivalu, přehlídek. Pivní a podobné slavnosti ukazují názorně, jak jsou tímto způsobem zhodnoceny náklady, jaké přináší zisky vědomí o úspěšné práci pro město. 

                Vařit pivo a jídla charakteristická pro danou lokalitu skutečně přináší úspěch a peníze všude tam, kde se tímto poznáním už řídí. Mažou dluhy a nestačí se divit, jak se jim peníze hromadí. Chce to nechat si poradit a neotálet. I my v Liberci máme náměty, poznatky z okolních obcí, cesty za jídlem, ale zatím jsme nic nedotáhli k cíli....

V Liberci se 8. dubna roku 1901 v Horním Růžodole narodil autor desítek kuchařských knížek Vilém Vrabec. Velký kuchař a učitel, který zemřel 27. ledna roku 1983 v Praze. Jsem přesvědčený, že pod záštitou jeho jména a jídel, které by reprezentovaly jeho rodné město, by měl úspěch Festival dobrého jídla a pití Viléma Vrabce v Liberci. A pokud bychom pozvali sousedy z Polska a z Německa, určitě by i odtamtud přijeli sousedé něco utratit. Vždyť už dnes se po klinické smrti vrací do města zpět hotel Imperiál, možná Radniční sklípek a Kavárna pošta, Nisa. Dejme jim šanci, investujme, byť by to byly poslední radniční peníze…

Ono těch námětů, jak a co udělat, aby město prosperovalo z práce svých obyvatel, voličů i zastupitelů je dost. Jednou z akcí, která měla rovněž přivést peníze do pokladny je každoroční Benátská noc. Žel i tím, že existuje tolik mezičlánků, tolik ,,neziskových organizací“ parazitujících na hospodářských výsledcích je zisk z takových akcí pro město nulový. Není mnoho příležitostí, jak najít slepičku, co snáší zlatá vajíčka. Ta, spojená s jídlem a s návštěvou Ještědu, ZOO, botanické, galerie, muzea,  synagogy a imperia Vajnerových budou tím, co může pomoci. Není vše ztraceno, je to o tom, zda město využije všech nabízených možností, nebo alespoň jedné.

Fotky, mé milé fotky…

Moc toho neumím a tehdy jsem málem záviděl. Měl jsem k tomu důvod. Viděl jsem na obrazovce mého počítače pár fotografií – hezčí jsem neviděl. Začalo to dávno. Na rozdíl ode mne můj táta techniku miloval a rozuměl si s ní. Já na počátku padesátých let minulého století jen těžko sestavil z jednoduché stavebnice dřevěných koleček Spaskou věž moskevského Kremlu. Otec fotil tím roztahovatelným foťákem s měchem a já mu nebyl ani schopen přetočit film. Tehdy si každý amatér  uměl film i vyvolat, zvětšit, ostřihnout a vložit do krabic.

Táta fotil těch pár zbylých příbuzných, co jsem měl, co nevyletěli v Osvětimi komínem. Fotky to byly dozajista dobré. Živil se soustružením kovů na pětce v chrastavském Totexu, později i jako mistr v kotelně. Mám jeho fotku, která byla i v novinách, s titulkem „Nejlepší z nás“ u soustruhu. Mou první fotku fotil, když jsem ležel nahý na dece zadečkem nahoru, později, jak se houpu na dřevěném koni. V té sadě je ještě moje fotka s nohama v bílých podkolenkách a vystrašeným pohledem upřeným do dáli. Šel jsem poprvé do školy a tušil, co mělo přijít.

První foťák mě dohonil v  páté třídě základní školy v Machníně. Ačkoli táta uměl všechno, jeho fotky byly prázdné a mlčely. Mám s tím problém. Vidět dítě, co si nehraje a nezlobí, je něco, co nemá být. I neživý je na dobré fotce živý, plný pohybu a mládí, směje se i pod zavřenými víčky. I větev ze stromu, co leží připravena k rozsekání na třísky se může třást strachy, jako děti, co za ostnatými dráty ukazují vytetována čísla na rukou a umírají hlady.

Na fotkách má vítr neposekanými klasy, čeřit vodu na rybníce, zahánět strach. V rušné ulici až někam dolů za kruhák, kde lidé sedí před domky a čekají na zázrak… Svět kolem je plný nádherných přírodních scenérií a lidí, co v ruce drží foťák. Vše a nic se přitom neděje, vše má svůj zákonitý řád.

Slyšel jsem, čím fotil slavný Sudek. Malířský stojan, ochablé ruce, nohy, co nesloužily, oči už velmi starého pána. Ale jeho fotky, bez toho, že na ně někdo sáhl jsou dokonalé,  svaté a jednoduché…

Fotky, mé drahé fotky! Jak umíte být krásné… Asi to nebude optikou čočky, ale optikou oka, srdce a zkroucených prstů. To se pak objeví fotka, co vás umí dostat do kolen.

Noviny

Poprvé jsem se setkal s novinami, když se v nich objevily fotky zemřelých státníků Stalina a Gottwalda. Tehdy z jara roku 1953 svět novin zešílel a smuteční fotky snad byly větší, než samotné noviny. Aspoň mě to tak připadalo. Kdo si tu dobu pamatuje tak ví, že od té doby nikdy nic podobného neviděl.

Smutek to byl tak strašný, že i mě, šestiletému klukovi, vše utkvělo v paměti. Portréty byly tak grandiózní, že zahalovaly například celou libereckou radnici. Smutek to tedy byl. Noviny a radio, jediné sdělovací prostředky té doby se překonávaly. Stalinova oblíbená píseň Sulika se hrála 24 - 25 hodin, nonstop. Linula se nejen z radia, ale i z místních tlampačů v ulicích všech měst a obcí. Nebylo hlasu, který by se nezlomil při vyslovení jmen obou vládců, nebylo věty, ve které byste neslyšeli žal opuštěných a zrazených. Tak nějak si dnes představuji muslimský chalífát, který opouští duchovní vůdce.

I řekl jsem si: Psát do novin je má budoucnost, řadu čtenářů pozitivně ovlivním a ještě si vydobudu slávu. Bylo mi šest a tak mi to snad čtenář promine. Svěřil jsem se s tím mamince a nebudete věřit! Ta, která mi vše pokaždé odpustila, mě seřezala tak, že o mne zlomila ramínko na šaty. Vím to a pamatuji si to živě, neboť jsme se k téhle epizodě  vraceli mnohokrát.

Co jsou a co byly pro nás noviny? Kdo je píše a pro koho, kdy jsou obživou, kdy lžou, kdy jsou objektivní a kdy jsou tak akorát na ........? Rodina měla jasno. Nula bodů, lžou, lžou. Nevím proč, ale hodnocení vyznělo, že špiní, ale zcela nahradí toaletní papír. A tak i můj příspěvek do pionýrských novin kolik kontryhelu usušila naše škola, byl podroben rodinné kritice. V dalším příspěvku jsem se formou článečku ptal já, zda a kde v Severní Koreji pracuje náš bagr, na který jsme se ve školách skládali. I já dal dvakrát tři koruny. No ano, neotiskli nic. Pionýrské noviny se asi taky pozeptaly a jak vidno i tam neměli úplně jasno, zda se ty prachy na bagr nezměnily na kalašnikovy.....

 Později jsem do Mladé fronty poslal recept na pastu šustu, jídlo do deseti korun..... To uveřejnily a poděkovaly. Ještě později jsem v rámci chalífátu obeslal noviny řadou budovatelských příspěvků, na které nejsem hrdý, neboť jsem se domníval, že činím správně. Už to nebyl usušený kontryhel, ale vagóny sena na počest Sjezdu.... Těší mě, že i dnešní hrdinové šoubyznysu dělali to samé a za peníze, já zadarmo z mladické nerozvážnosti a naivního pohledu na tehdejší svět.

Noviny přestaly být jedinými nosiči tištěných zpráv. Úplné objektivity se čtenářům nedostalo ani po zrušení vedoucí úlohy strany po roce 1989. Co nový titul, to jiný majitel a koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak se opět přitvrdilo. Na levé a na pravé, na ty, co na socialismus nedají dopustit, a na  ty, kteří nemají pozitivního slůvka pro dobu, ve které žili rodiče a prarodiče dnešních novinářů... Jako vše, ani doba minulá nebyla jenom o lži a ti starší jen těžko nesou, že tehdy vše bylo špatné, že co jsme dělali je nutné očernit.

Není lehké, být novinářem. Já jím nikdy nebyl. Viděl jsem v novinářích elitu společnosti, tolik co v lékařích a učitelích. Vystřízlivěl jsem a vím, že tomu tak není.... Přesto jim závidím jejich povolání, jejich snahu být stále lepší a lepší. Nepsat jen za honorář, ale i tak, aby se čtenáři těšili na jejich články.

Rychlokvašky

Je léto roku 2014. Teplo kolem třicítky. Člověk padá horkem, nadává, i když ví, že mu teplo bude scházet a neví jak, by to udělal, aby tu zůstalo a bylo s námi stále. Jsou věci, kdy s tím, co nás štve nic neuděláme. Pak se jde někam zapít žal, zazpívat si v partě.

Spláchnout se to dá i doma. Tentokrát výjimečně nejde o pivo, to je už trochu okoukané. Nyní je všude přítomný lák z okurek a rychlokvaška, okurka mládí, poutí a dobrých restaurací. Nezapomněl jsem na ni ani já. Má vesnice poutě neměla, o rychlokvašených okurkách v láku v dřevěném sudu u houpaček mezi střelnicí a kolotočem raději nemluvím.

Ano, lák byl tím nosičem pachu a barev, ve kterém se volně pohybovaly okurky. Už jejich bizarní velikosti a bachratost... Některé velikosti hrušky, jiné splasklé, jako úřední desky a všechny nasáklé lákem, jako bandaska plná piva..... Přátelé dobrého jídla, vemte to tak. Je vám deset, řadu jídel jste ještě nejedli, v ruce máte světle zelenou, dohněda zbarvenou bačkoru.... Ta teda je! I ten, co vám ji za korunu prodal se přikrčil, neboť se chystáte kousnout do nukleární bomby - stříkačky.

Řekl bych, že svět kolem ztichl v němém očekávání. A taky, že ano. Lák z okurky vylétl na dva metry. Žádný jiný obraný ani útočný stroj nemá sílu moku z rychlokvašek, ze sudových okurek, které si zapamatujete. Poznání jejich nezapomenutelné chuti, je jako naučit se plavat, či jezdit na kole. To v člověku zůstává, na to se nezapomíná.

Někdo mi tvrdil, že účinnost semtexu je srovnatelná s českou rychlokvašenou okurkou. Dítěti do rukou z nepatří braň, natož močák! Když už, tak prodejcem propíchnutý! I tak, je to pochoutka, kterou musí ocenit i ten, co očekává pečenou kachnu, lanýže, husy, holoubata, úhoře...

Je léto roku 2014, venku se střídá slunce s teplou vodou z těžkých mraků, co stojí nad hlavou a čekají, až jim dá někdo pokyn ke slejváku a vy jste doma a chystáte se kousnout do močáku. Miluji rychlokvašky, miluji močáky, miluji vše, s čím si lidé často neví rady. Někteří si ráno připravují jídla ze zrní a mléka. Tak odvážný bych si já netroufl být. Zato chléb s máslem a močák - tomu říkám snídaně bohů, ambrosie vznešených....

Tak do toho mí drazí spoluobčané! Vietnamci si nakládají do sudů ryby, Češi si dělají radost rychlokvaškami. Přidejte se k nám, rozvědčíkům nových chutí a zážitků, kteří ocení to nejlepší. Rychlokvašky patří do kategorie oněch vzácných hub, co rostou pod zemí, k lanýžům modrým. Vztáhněte ruku i vy, hoši kategorie V.I.P., byť byste se šli jen na pouť projít a viděli, na co jste už dávno zapomněli. Rychlokvašky jsou tu doma.

Sám jsem si jich doma pár naložil do kameninového hrnce a nyní už třetí den čekám, kdy se voda zakalí a kuchyní se začne linout vůně, kterou znám.... Nevím, zda to vydržím a neodklopím příliš brzy zátěž a nevypustím džina, který vyvolá v našem paneláku paniku... Chodbu vyvětrám, schody zametu, ale rychlokvašek se nevzdám.... A vám všem je opravdu doporučuji. Kdo je ochutná, už nechce z okurek jiné, než rychlokvašené. Jsou voňavé a chutné, zdravější než syrečky olomoucké.

Červené tapety, červený stan

Má dcera si před léty vytapetovala svůj pokojíček načerveno. Do takové syté, biskupské červeně, co vás znepokojí a donutí přemýšlet. Dlouho si svého červeného stanu neužila, vdala se a frr....Co asi dcera chtěla tou barvou nachu říct, jaký vzkaz poslala světu, co mi šeptala nastydlá, co křičela až uzlíky jí na krku naběhly? Copak si otcové, popřípadě i matky zaslouží, že si dcery a synové tapetují doruda a lepí plakáty, s nádechem nachu mého nemocného žaludku oslabeného včera snědeným obědem?

Pamatuje mí drazí vrstevníci, jak ta děcka, když se narodila byla roztomilá? Byla jako štěňátka, kterým podrbání na zádech zajistí vrchol pozemského blaha. Na rozdíl od dcery, která podrbání na zádech odmítala už v pěti letech slovy: „Už jsem velká, neblbni táto....“ Škoda, že tě nemůžu podrbat na zádech dneska, má velká milovaná dcero.

A tak si hovím v rudém pokoji. Kreml to sice není, panelák nejsou Hradčana, ale i paneláček není k zahození. Zvláště, je-li zateplený a se zdvořilými sousedy....To ani rudá nevadí a dcera už neprudí. Prudil jsem prý já. Už to taky neplatí. Vdala se, bydlí ve svém a já se trápím, že nemám s kým promluvit.

Postavil jsem si stan na ledové kře, kterou teď žene mořský proud do neznámých končin, světem bílých ker velikých jako dům o deseti patrech. Stan je samosebou červený. Nobille, italský generál, by nad barvou stanu zajásal, připadal by mu povědomý. Takový je vidět a trosečníky v něm je možné zachránit... Však já si taky ten stan v rudé barvě tak trochu přikrášlil a kytkami vyzdobil.

Odchodem dcery za jiným byt osiřel. Takové stany vídávám až příliš často a jsou to pozůstatky byvších velkých a šťastných komunit.... Děti odešly, už ani nevolají. Mobil, a nebyl levný, se hodil. Umí toho tolik, až oči přecházejí. Budiž, jsem na volitelném místě a čekám až zazvoní.... Proč se trápím? Nevím. Asi rád telefonuji, miluji červené tapety, stanuji a procházím si staré fotky, na kterých je děda za první války společně s 50 spolubojovníky někde v horách v Itálii. Opravdu se jich tolik vešlo na jednu malou fotografii z fronty První světové války.

Bydlím na sídlišti v centru Liberce. Z okna vidím, jak vodí rodiče děti do školky. Ráno s nimi přifrčí, odpoledne je odvážejí, a to už celá desetiletí. Za volanty dnes sedí někdejší děti. Čas je veličina, na kterou jsme všichni krátcí, stárneme a čas nikdo nezastaví. Pokaždé to zkouším. Je to beznadějné bušení hlavou do zdi, ale co kdyby... Vím, že jsem nepoučitelný, ale asi bych to nebyl já, kdybych to nezkusil. Copak ti, co sází, dělají něco jiného? Sází a někdy vyhrávají. Nečekám, že vyhraji všechno. Stačí mi jen tolik, aby zůstalo i na druhého. Třeba červené tapety po synovi, po dceři...

 Děti, říká se, jsou štěstím. Moc se těším, až dceři odpovím, proč tapetovat ve škále od růžové po kardinálskou červeň. Červená se hodí ke všemu, je barvou, co sice zvyšuje tlak, ale když ji vidím, vidím, jak to těm mladým dneska sluší.....

Mačkanice v autobusu

V pravěku autobusové dopravy připojovala firma „ČSAD“ k řadovým autobusům tzv. přívěsy. Odvaha to byla bezesporu. Firma riskovala, jaké monstrum připojila, od nás cestujících, že jsme vůbec nastoupili.

Osobních aut bylo málo, a tak z Liberce do Chrastavy přes Machnín „cestovalo“ se společností ČSAD velmi, velmi mnoho školáků, lidí z továren a institucí, včetně ženských spěchajících k doktorovi, za nákupy, za milenci, na hřbitovy. Patřil jsem mezi ně. V těch letech jsem se těšil z každodenního cestování a útrap s tím spojených.

Jak známo, vesnice Machnín byla sice pouhou vsí, ale leží i na úpatí města Liberce. Má i nemá z toho výhody. Dnes, po padesáti letech je to již jinak, ale to podstatné zůstalo. Je mimo centrum, stěhují se sem milí sousedi, ale do města se stále jezdí městskou i státní hromadnou dopravou. Téměř všichni dnes mají osobní auta, silné motorky, takže kdeže ostaly fronty dole u Táborských o deseti, dvaceti i více lidech čekajících na každý autobusový spoj jedoucí pryč z vesnice.

To se to potom mačkalo a nebylo to zase tak, že by se mi nechtělo. Nevím, jak mezi sebou dospělí, ale mě moc nevadilo být mezi kyprými ženskými těly, hlavu zabořenou mezi ženskými ňadry, nohy a tělo přilepené na tělo.... No, byla doba, že jsem se těšil na cestu do liberecké školy. Pokud šlo otevřít okénko a pár lidí to nepřehnalo s voňavkou, nebo s vodou po holení, pak cesta ubíhala s těmi nejtajnějšími představami až příliš rychle. Byly to zážitky, srovnatelné s erotickými filmy, pokleslou literaturou a sny, které se mohou zdát jen šestnáctiletému klukovi. Myslím si ale, že si to užívali i dospělí. Navenek si stěžovali: „Zase ten lítací přívěs, vozí nás jak dobytek! Šup! opice na stromy, kdy tohle skončí?….“ Žel jednou skončí všechno a zůstanou jen vzpomínky.

Musím se zmínit i o průvodčích na trase Liberec – Chrastava společnosti národní podnik ČSAD. Byl mezi nimi i jeden s dřevěnou nohou. A ten, ač jsme byli zabořeni jeden pasažér do druhého jako dílky puzzle a kostice z podprsenek nás bodaly do obočí, on se mezi nás ještě vešel. Dřevěnou nohou, jako čelním ráhnem si razil cestu od jednoho k druhému, prodal jízdenky, štípal „týdenky“, kontroloval naše žákovské legitimace.

Jeho konání bylo barbarské. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem zmařil leccos, co se právě rodilo mezi mužem a ženou, nebo mužem a mužem, kteří jinak neměli jiný prostor, kde si říct, jsi mi milý, tvá tělesnost mi je blízká, jsem tu a až jednou vystoupíme a já se osmělím, najdeme společnou cestu k lepšímu a krásnějšímu zítřku. Tak nějak jsem, přesně to už nevím, uvažoval i já. V ovzduší nebylo tolik zplodin, mléko bez problému zkyslo v hrnci, voda byla za hubičku a noviny stály padesátník. A když jsme měli štěstí, řidič autobusu pan Linka z Bílého Kostela musel ve Svárově zastavit, vzít konev, nabrat vodu ze studánky ve stráni a ochladit motor.

Cestou busem jsem se tenkrát dozvěděl spoustu nových důležitých věcí. To, jak se dospělí mezi sebou bavili, bylo zdrojem báječných informací. Od epizod s milenkami k lásce mezi manželi, o frekvenci domácích prací, jejich kvalitě, mnoho podstatného ve věcech jídla, vyžehlených košil, vypraných ponožek. Došlo i na drby o politicích, o nemocech, kdy a jak žádat o interupci.

Jo, přátelé machnínští i přespolní, ty doby frustrovaného cestování v hromadných prostředcích pominuly a přišly jiné. Čekají na své kronikáře, na posluchače u bazénů, v autech cizích značek, při opékání masa, ryb a sýrů na grilu v hloubi machnínských zahrad a chatové kolonie. Byly jsme v mnohém chudší, ale byly nám dány jiné zábavy a rošťárny. Ať vám sluníčko hřeje a machnínští ať se nemusí mačkat cestou kamkoli…

Prapodivné existence

Ještě dřív, než jsme se marně snažili vybudovat v téhle zemi socialismus a později kapitalismus, měla každá obec svého obecního blázna. Takového Pepka Vyskoče známého z Haškova Švejka. Tu pohlídal kozy, tu někoho vystrašil, když byl tam, kde neměl být. Figurka, která přispívala ke koloritu daného místa. Král v Praze měl svého Žita, s rolničkami na čepici metajícího kozelce po stolech i po podlaze. Vrchnost přála všelikerým bláznům zpotvořených údů, aby ves bavili a aby lidé ze vsi nikam neutíkali....

Doba se poněkud změnila, ale prapodivné existence jsou tu stále. Někteří se před světem ukrývali ve zvonicích, v kostelech, jiní v pastouškách, na statcích, v poustevnách, u lidí, kteří se jich nebáli a pomáhali jim. Zlé na ně byly děti a stát je zavíral do ústavů pro mentálně postižené. Ne všichni byli blázni, ne všichni se společnosti lidí chtěli pomstít za svá postižení. Svět je v moderních dějinách jiný, žel postižených, těch dřívějších Pepků Vyskočů, neubývá. Neběhají po návsích, nevystraší vás v lese na houbách, nekoulí na vás oči a nemávají na vás oběma rukama najednou.

Když odbočím, dnes, když na obrazovkách TV vidíme řadu známých politiků a vypneme zvuk, tak z druhdy ministra financí, vidíme upocenou figurku obdařenou mimikou velmi, velmi blízkou postiženým, žijících ve vsích na obecní útraty. Někdy zábavnou, někdy na výsost trapnou, podle toho.

Za „lido-demo“ zřízení, později i za socialismu stát zakázal cikánům kočovat, postiženým nabízet služby, kočovným cirkusům ukazovat bizarní zmrzačené a postižené. Nešlo to. Cikáni nepochopili, co od nich stát chce. Pochopili pouze jedno, že stát jim ukradl koně a maringotky, že byli žabaři, když kradli slepice a ze šňůr prádlo. Stát nepochodil a řešení problémů svěřil do rukou specializovaných ústavů.

Přesto původní uspořádání, kdy se obec starala o svého blázna, je pravděpodobně jediné správné řešení. Mé osobní setkání s jedním z nich bylo na konci 50. Let minulého století v centru Liberce. Dotyčný zametal a co smetl, to nakládal na vozík a stále se sebou vedl monolog. Když jsem jej míjel, hrozil mi koštětem. Ve své kategorii byl bezkonkurenční a oslovoval mě v němčině. Pak dlouho nic, až změnou režimu ze socialismu zpět do kapitalismu jsem opět v Liberci začal potkávat prapodivné existence. Sociálně vyčleněna byla jistá dáma v bílém kožichu, která si Liberec dozajista spletla se Špicberky a zemí Františka Josefa.... Její misionářské poselství byla směs němčiny a bůhví čeho.

 Poslední zářný případ odpoutání ducha od zchátralého těla jsem zažil před několika dny. Dívenka, která evidentně opustila střední školu před několika lety, a kterou jsem ještě nedávno pravidelně potkával, mne oslovila před „Billou“. Bylo právě výročí jedno sto let od zahájení 1. světové války. Domníval jsem se, že se dívám do tváře markytánky napoleonského zadního voje. Svraštělá babičkovská tvář, ještě nedávno školou povinné dívenky se na mne dívala a stále opakovala: „Na prezervativ." Všechny kolem jdoucí to šokovalo. Kdyby slečna žádala cokoli, dal bych jí to. Na chleba, na boty, na čaj... Na prezervativ jí nedal nikdo. Asi, že by nenašel uplatnění.

Lásky zelené lavice – nová kniha z Frýdlantu v Čechách

Právě jsem dočetl knížku Milana Maršálka „Lásky zelené lavice“. Voní novotou. Nebývá zvykem, že vyšetřovatelem velké vlakové loupeže je někdo, kdo si rád hraje s vláčky a má v Jihoafrické republice doly na diamanty. To bych v nadsázce mohl být i já. Přesto jsem se s radostí chopil pera, otevírám třídní knihu, žákovskou knížku a píšu.

Je tomu 40 let, co autora znám. Setkání s ním nejsou jen sladké kremrole , nebo trubičky s krémem. Do školy jsem začal chodit stejně jako autor. 1. září 1953, v rozhodujícím roce padesátých let. Vzdušnou čarou jsme však k sobě měli 25 kilometrů. Poznali jsme se v době, kdy jako redaktor zpochybnil mé pracovní výsledky.

Po přečtení první poloviny knížky jsem dospěl k názoru, že mu to nemohu vrátit. Ujal se pocty být kronikářem třídy a té se drží do poslední stránky. Najdeme tam všechno, až na Romy a Židy. Opravdu na Frýdlantsku mezi dětmi, které chodily do Bělíkovky, nebyli potomci těch, co byli vyhnáni z této části Země české? Všímáš si jiných, milý autore, tak asi opravdu v té škole nebyl žádný z nás.

Tvůj pohled pod lavici, do šaten i na dívčí WC svědčí o tom, že nebylo úniku před tvým pátravým zrakem. Nevím, nevím, zda aktéři tvrdošíjného „dokumentárního filmu“, až budou číst tvou knihu, si pak budou chtít s tebou s chutí zazpívat písničku našich společných školních let „Jen dál, rudí námořníci, přiložte pušky k líci“. Pro ty chytrolíny, které naše vzpomínky uráží dodávám, že jsem ještě v sedmdesátých letech koupával a uspával při této pochodové písničce syna Jakuba.

Knížce bych snad vyčetl jen to, že v první části jsou hrdinové maličko statičtí. Nevidím snahu vzepřít se osudu a pokud se vzepřeli, je to o nás, co se vzpíráme jen tehdy, máme-li zaručenou jistotu desetinásobku. Bylo a je to těžké. Dokáží to jen silné povahy. Ustát velitele a říci dost, tady máte pionýrskou legitimaci, kroužky za nic nestojí, končím. Vím, že nedostanu doporučení na školu. Můj táta sedí a já jinej nebudu.

Je to těžké. Vem z dlaně chlup, když tam neroste. Frýdlant v Čechách, tehdy i dnes významné pohraniční město Sudet v Československé republice. Mnozí Němci zůstali a s nimi smíšená manželství. Jejich osud přivedl rodiče spolužáků do země za tunelem. Naše hry byly o válčení, fotbalu, o dobrodružství, které nepoznaly děti z vnitrozemí. Jsem rád, že ve tvých vzpomínkách je od všeho trochu. Byl jsi dobrý kronikář.

V druhé části knihy se čtenář dozvídá, jak vypadá naprosto dokonalý sběr dokumentů, dat a fotografií uložených chronologicky do kapitol, odstavců a vět. „Česká škola Václava Bělíka“. Ne všude byla, ne všude český železničář dovedl boj za českou školu v německém prostředí ke zdárnému konci, završený otevřením školy v prvních dnech osvobození.

Autor se zdárně popral s úskalím pouze hromadit a shromažďovat data a informace k danému tématu. Po zpracování získaných informací se objevuje plastický, trojrozměrný životný a plnohodnotný obraz jak učitelů, tak vybraných žáků. V kontextu časových údajů, nedávné, dosud nikým nezpracované regionální historie vykrystalizovala velmi pěkná kniha, námětem i budoucí téma vysokoškolských bakalářských i magisterských prací.