úterý 29. července 2014

Frýdlantsko – jeď je navštívit




                Nevím, která cesta z Liberce do Frýdlantu v Čechách je hezčí, ale na obou dvou něco uvidíte. Ta první, když se dáte Mníškem vpravo cestou lesem je jako putování pravěkem, hustou strání v podhradí, pěšinou, co šplhá mezi skalami a stromy, co pamatují vlky, zubry, rysy a dravce vysoko na nebi. Další cesta vede rušnými serpentinami skrze políčka v podhůří vysokých kopců po levé ruce na dosah zemské hranice se Saskem a Polskem, nedávno restaurované dráhy ražené  tunelem mohutným kopcem kousek za Mníškem, blíže k prastaré Raspenavě. Tam, v Záhvozdí, ne tak dávno plného medvědů, lišek a možná i šakalů....
                Jezdíval jsem tou druhou cestou rád autobusem. Z okna jsem viděl čas. Nebyla to Zemanova cesta pravěkem, ale často Wagnerovo africké safari. V příkopech a na lesních cestách plno Volyňských Čechů, kteří Volyň vyměnili za roubenky zdejších původních německých obyvatel. Kolem plno cestiček lesem, do luk a pastvin k  dnes polským hranicím, kde žije plno dravců i zvířat dravci lovených.
                Jako bych projížděl královédvorským safari. Nad hlavou ptáci všech kategorií, od zahnutých zobáků, ostrých ostřížích očí, velkých i malých predátorů. Na předlouhé pláni k Dětřichovu plné drátů, na kterých dravci sedávali a odkud vylétali na lov. Na cestu do Frýdlantu jsem se pokaždé těšil jako malý kluk. Pokaždé, vždy a znovu. Byla to cesta do „neznáma“, cesta krajem k půlnoci, naložených povozů, osudů lidí žijících  krásným životem daleko od Pražského hradu, majících tam od všeho trochu. Malé království uprostřed bájného jezera lesů a hor.
                Frýdlantsko, už vně pohraničních hor, co nás měly chránit před „Chazary“, a divokými Mongoly. Krajina vod, strání, plná lidí, borůvek, hub a jeřabin, divokých vodních pramenů, včetně těch minerálních. Kostelů, kapliček a Jizerských hor. Znal jsem tam i pár lidí. Hluchého Emila Nováka, spisovatele V. Kaplického. Faráře, přítele M. Rabana, učitele a vojáka, pionýrského vedoucího pana Součka z Frýdlantu i tlustého primáře a ředitele z Frýdlantské nemocnice.
                Frýdlant v Čechách to je  především hrad a zámek, ve městě nádherná radnice, poutní místo Hejnice, Lázně Libverda s Obřím sudem, lesy a skály Jizerských hor. Krajina plná nádherných udržovaných vesnic a měst, hraničních přechodů do polských vsí a městeček. Krajina textilních továren, vlněných ručně tištěných ubrusů, šátků, dekorací pro celý svět....
                To jediné z krásy Frýdlantska a Nového Města pod Smrkem už není. Celé textilní odvětví průmyslu této oblasti zmizelo, jako bys mávl kouzelným proutkem. Od Leedsu v Anglii po Augsburk ve Švábsku není textilek. Obracejte se prosím do Pekingu, tam dnes vyřizují i frýdlantské objednávky. Ostatním odvětvím průmyslu se snad i vede lépe. Uvidíme. Frýdlantsko je především kraj, co má, jak se dnes říká „koule“, a má chuť žít. Na každém kroku je to vidět, je tu krásně, dá se tu dýchat i odpočívat, jeďte se o tom osobně přesvědčit. Najdete zde o mnoho více, než co se mi vešlo na papír.

Žádné komentáře: