sobota 5. července 2014

Lásky zelené lavice – nová kniha z Frýdlantu v Čechách


Právě jsem dočetl knížku Milana Maršálka „Lásky zelené lavice“. Voní novotou. Nebývá zvykem, že vyšetřovatelem velké vlakové loupeže je někdo, kdo si rád hraje s vláčky a má v Jihoafrické republice doly na diamanty. To bych v nadsázce mohl být i já. Přesto jsem se s radostí chopil pera, otevírám třídní knihu, žákovskou knížku a píšu.

Je tomu 40 let, co autora znám. Setkání s ním nejsou jen sladké kremrole , nebo trubičky s krémem. Do školy jsem začal chodit stejně jako autor. 1. září 1953, v rozhodujícím roce padesátých let. Vzdušnou čarou jsme však k sobě měli 25 kilometrů. Poznali jsme se v době, kdy jako redaktor zpochybnil mé pracovní výsledky.

Po přečtení první poloviny knížky jsem dospěl k názoru, že mu to nemohu vrátit. Ujal se pocty být kronikářem třídy a té se drží do poslední stránky. Najdeme tam všechno, až na Romy a Židy. Opravdu na Frýdlantsku mezi dětmi, které chodily do Bělíkovky, nebyli potomci těch, co byli vyhnáni z této části Země české? Všímáš si jiných, milý autore, tak asi opravdu v té škole nebyl žádný z nás.

Tvůj pohled pod lavici, do šaten i na dívčí WC svědčí o tom, že nebylo úniku před tvým pátravým zrakem. Nevím, nevím, zda aktéři tvrdošíjného „dokumentárního filmu“, až budou číst tvou knihu, si pak budou chtít s tebou s chutí zazpívat písničku našich společných školních let „Jen dál, rudí námořníci, přiložte pušky k líci“. Pro ty chytrolíny, které naše vzpomínky uráží dodávám, že jsem ještě v sedmdesátých letech koupával a uspával při této pochodové písničce syna Jakuba.

Knížce bych snad vyčetl jen to, že v první části jsou hrdinové maličko statičtí. Nevidím snahu vzepřít se osudu a pokud se vzepřeli, je to o nás, co se vzpíráme jen tehdy, máme-li zaručenou jistotu desetinásobku. Bylo a je to těžké. Dokáží to jen silné povahy. Ustát velitele a říci dost, tady máte pionýrskou legitimaci, kroužky za nic nestojí, končím. Vím, že nedostanu doporučení na školu. Můj táta sedí a já jinej nebudu.

Je to těžké. Vem z dlaně chlup, když tam neroste. Frýdlant v Čechách, tehdy i dnes významné pohraniční město Sudet v Československé republice. Mnozí Němci zůstali a s nimi smíšená manželství. Jejich osud přivedl rodiče spolužáků do země za tunelem. Naše hry byly o válčení, fotbalu, o dobrodružství, které nepoznaly děti z vnitrozemí. Jsem rád, že ve tvých vzpomínkách je od všeho trochu. Byl jsi dobrý kronikář.

V druhé části knihy se čtenář dozvídá, jak vypadá naprosto dokonalý sběr dokumentů, dat a fotografií uložených chronologicky do kapitol, odstavců a vět. „Česká škola Václava Bělíka“. Ne všude byla, ne všude český železničář dovedl boj za českou školu v německém prostředí ke zdárnému konci, završený otevřením školy v prvních dnech osvobození.


Autor se zdárně popral s úskalím pouze hromadit a shromažďovat data a informace k danému tématu. Po zpracování získaných informací se objevuje plastický, trojrozměrný životný a plnohodnotný obraz jak učitelů, tak vybraných žáků. V kontextu časových údajů, nedávné, dosud nikým nezpracované regionální historie vykrystalizovala velmi pěkná kniha, námětem i budoucí téma vysokoškolských bakalářských i magisterských prací.

Žádné komentáře: