Úžasný a nekonečný svět
internetu, svět možností, kterých se nedovedu nabažit. Už chápu nemoc gamblerů,
hráčů proti své vůli. Svět, který leží u nohou, je příběhem z pohádky, kterému
my, starší, nasloucháme s otevřenými ústy. Je možné, abychom si splnili
nevyslovitelná přání? Aby nás přístroj přenesl kamsi do budoucnosti? Je možné
hovořit s dcerou v Austrálii a vidět ji přitom na obrazovce?
Nám, dětem narozeným
v polovině minulého století, se tohle zdá nemožným. Jsme svědky vývoje
nanopřístrojů, co nám cestují tělem, chytrých telefonů, které odpoví na naše
otázky. Kartičkou si otevřeme dveře, cestujeme, platíme, identifikujeme se.
Svět našich dětských her, je současným dětem cizí. Jejich hračkou - učitelem je
chytrá krabička se zrcátkem, co oživne a komunikuje. Na co je jim táta, máma?
Nás děti oželí, ale nedej bože zapomenout mobil, počítač a v něm nemít
internet!
Tak, jako před sto lety, kůň
vládl silnicím a cestách kamkoli, dnes po koních není na silnicích ani památky.
Jak jsme my, dnešní sedmdesátníci, mohli bez vzrušující současné techniky žít?
Vyrůst jen s jedním programem v černobílé televizi, s perem, co
jsme namáčeli do inkoustu, s kuličkami na drátcích dřevěného počítadla? A
vyrostli. A jsme dosud tady, abychom podali svědectví.
Dnešní svět má kořeny
v dětských hrách, v omylech našich předků. V práci pradědečků a
prababiček. Svět pokročilé techniky, co s tebou komunikuje, je už
v nás tak, jako ovoce sadařů, kteří před mnoha léty sázeli stromy.
Tatínkova plynová trouba, kterou přestavěl hned po válce na elektrickou,
počmárané tabule na průmyslové škole, popsané sešity a praxe v Německé
demokratické republice.
Umět číst, psát a počítat se
stalo studnou, odkud bylo možno čerpat další poznání. Člověk se pořád mění, a
on mění i svět kolem sebe. Už neměříme svět silou paží, koňskou délkou,
rychlostí zpráv podávaných holubí poštou. Voda už netočí koly vodních mlýnů, a
vítr už tolik nefouká do lopatek větrných elektráren. Umíme si to zařídit i
jinak.
Člověk mi připadá úžasně
rozmanitým, když hledá a nachází něco, co nehledal. Jsem hrozně rád, že žiji
tenhle věk století objevů a krásy. Svobody vyznání, kdy se mě už nikdo nezeptá,
kde mám příbuzné, do jakého kostela chodím, s kým spím a jak - zda
přikrytý, nebo odkrytý. Život je krásný, i když je někdy už na mě a mé
vrstevníky víc, než složitý a uspěchaný.
Žádné komentáře:
Okomentovat