úterý 29. července 2014

Svět patří nám... Skutečně?




                Nemám rád kočky. Odjakživa. Kdysi, moc už si to nepamatuji a vím  vlastně jen z vyprávění, jsme si hráli se společnými věcmi.  Tak tomu bylo i při mém prvním poznatku, že stát proti kočce, byť to bylo v prvním roce mého života je věc prestižní. Já od malička upřednostňoval věci jednoduché, lehce dohledatelné. Tehdy šlo o klubko babiččiny vlny na pletení.
                Kotě si tenkrát uhrálo klubíčko ve svůj prospěch proti mému záměru a ponechalo si jej pouze pro sebe pod postelí v koutě, kam jsem nedosáhl. Tehdy poprvé, když mi nebylo vyhověno, jsem uplatnil svůj intelekt. Rozhodl jsem se sám o své vůli vsoukat se pod postel a svést o klubíčko boj. Zadeček jsem měl vystlaný tehdy ještě kvalitními bavlněnými plenkami a já uvázl pod gaučí uprostřed namáhavé cesty.
                Budoucí kočka, vědoma si své převahy a díky své stavby těla, byla ve výhodě. Jednu packu na klubíčku a druhou mě poškrábala. To mi značně ubralo na jistotě o převaze člověka nad zvířetem. Teprve tehdy jsem prý začal zuřit a dožadovat se podpory dospělých. Vysvobodili mě, ale kočce klubíčko nechali. Já i kočka jsme si tuhle epizodu pamatovali....
                Faktem je, že všechny budoucí kočky u nás doma, po všechna léta, co měla přijít, byly s touto epizodou seznámeny a chovala se ke mě zpupně, jakoby chtěly říct: Chlapečku, co nosíš plenky, necpi se mezi nás . Uvízneš jako tehdy...
                Stalo se, ač mléko nepiji, že jsem zavadil o plný hrneček a mléko rozlil. V tu ránu, kde se vzala byla tu naše kočka a mléko bylo v cukuletu pryč. Kočka rovněž. Bylo mi všelijak. Přiznám se a vzbudím podezření, že mléko tajně upíjím, svést to na kočku je nepravděpodobné, neboť se všeobecně vědělo, že mnou kočky pohrdají a ignorují mě. Řekl jsem, že jsem kuchyni vytřel mokrým hadrem. Smáli se mi, že se naší kočce tajně podbízím.
                Něco na tom bude. Kočka ulovila myš a přinesla mi ji v zubech v době oběda. Asi jako vděk za hrnek mléka. Kočka v bytě? Nechtěl jsem. Teď sedím u televize a jednou rukou hladím měkký kožíšek. Kočka přede a já vlastně předu také. Po svým a zdají se mi krásné sny. Sedím na slonovi, hladím kůži skvrnitého levharta a vyhlížím strašného tygra – vládce pralesa. Jak kočka přede čím dál víc, ruka mě svědí – jen vystřelit.
                Kočku jsem skoro uškrtil. Lehce použila drápky a vrátila mě ze slona, dolů do křesla, na zem do reality. A tak se dnes vzájemně respektujeme a nehledáme, co by nás rozdělovalo.
                Snažím se porozumět světu koček, psů, ptáčkům v klecích, rybičkám v akváriu a hledám odpověď na otázku, v čem jsem lepší než oni. Němá tvář... Věřte mi, od té doby mám pocit, jako bych se začal měnit. Vidím a slyším líp, kolena se líp ohýbají, záda nebolí. Vše souvisí se vším. Trochu se bojím, abych se zítra nepokoušel létat, šplhat na skály...Vděk za to patří především kočkám. Odpustily mi a daly šanci.
   
Egon Wiener
                                              
                                                                                                                                                      

Žádné komentáře: