neděle 31. srpna 2014

Všem chutná pivo

U nás na vesnici se chodilo pro pivo do Zeleného stromu. Ulicí ke kostelu jsem se džbánkem nechodil jenom já. Měl jsem tátu v kriminálu, ale zas tak hrozné to z mého pohledu nebylo, mělo to své výhody. Psala se raná padesátá léta 20. století a kdo neseděl, jako by společensky nebyl. Tak nějak to říkala i moje máma, když rokovala se sousedkou a vařila kafe, prý pro stejně postižený ženský u nás v obci…
S tím pivem od Zeleného stromu byla jednou pěkná mela. Kluci Lankovi, Pavel a Vašek, taky ještě školou nedotčeni, šli do hospody se džbánkem a cestou zpátky si, stejně jako ostatní, lokli. Jednou, dvakrát, šestkrát a piva byla ve džbánku polovina. Starší to vyřešil tak, že pivo do původního objemu doplnil čůráním. V mladším se ale hnulo svědomí a řekl, že to doma řekne.
Domů došli nachmelení, potlučení a v rozervaných košilích. Starej Lank pojal podezření, že není vše jak má být. Když zjistil, že džbánek je plný, byl si jist. Chlapcům stáhl kalhoty a seřezal je preventivně, aniž by věděl, co za nektar chlapci ve džbánku přinesli. Když pak mladší dal do udávání staršího, dostali oba dva ještě jednou, ale to už jsme stáli my i všichni sousedé v oknech a podle věku fandili rozličným stranám.
Lank na chvíli polevil, a tak se stará Kalenská a Makovičková vypravily přes ulici s diplomatickou misí, aby kluky nechal, že čůrat do piva je nemravné, ale v jistém okamžiku, když chlapa popadne žízeň a chuť na pivo je vše odpuštěno.
Škorpioni a lidi přežijí vše, a proto by správní chlapi měli jít aspoň na rok na vojnu. Já na ní byl dva roky a ani tehdy jsem se pivu nevyhnul. Pro pivo se chodilo i s futrálem na žárovku, s tou bílou mléčnou lustrovou koulí. Mé šílené poznání, co pivo umí, bylo dáno tím, že spojeno s tekutým mýdlem pění.
Důstojnická jídelna byla plná skvělého, vybraného jídla a piva. To jsme vozívali z místního pivovaru a pro nás, obyčejné vojcly bylo pivo do přivezených nádob grátis. Jedna z těch nádob, velká bandaska z mlékáren, žel na dně se zbytkem tekutého mýdla, doplněna zdravým čerstvým pivem, nám po transportu explodovala a asi hodinu plnila místnosti podle pohádky hrnečku vař. Pěnivý mok naplnil tři patra jedné budovy dolních kasáren, jejich nádvoří a pronikl až do prostor výstavních pavilonů LVT. Dál nevím. Byl jsem spolu s ostatními zavřen do vojenského vězení v Liberci. Preventivně. To abychom si něco ze zoufalství neudělali.
Nejlepší pivo bylo v Liberci v ,,Parlamentu“ v pivnici „Radničního sklípku“ liberecké radnice. Tam naposledy chtěl obnovit zašlou slávu libereckých hospod Krušovický pivovar. Vyžádali si ode historické pohlednice k výrobě replik, ale nakonec z otevření radničního sklípku sešlo. Z jakých důvodů jsem se nikdy nedozvěděl.
V současné době finišuje s otevřením (září r. 2014) dravec v pivovarnictví a nejoblíbenější vařič piva v severočeském regionu, pivovar ve Svijanech. Jeho pivo ověnčené samými nej- tituly je zárukou, že proslavená liberecká hospoda v suterénu liberecké radnice bude čepovat to nejlepší, co je v Čechách na trhu a tak, jako dříve, to bude v ,,Parlamentu“ hučet. Opět sem budou chodit studenti university stejně, jako doktoři z liberecké nemocnice, dělníci z těch nových továren a úředníci magistrátu na oběd.
 Suterén radnice patří dobrému pivu, obědy nám všem. Že galerie a výstavní síně patří do jiných prostor, na to už přišel magistrát města Liberce taky. Ale, že to trvalo, co? Už, aby to bylo, chytil jsem slinu…

Kudy kam

Stává se mi to častěji, než bych si přál. Přijedu, jsem skoro tam, schází mi „pár metrů“, a protože nemám navigaci bloudím, tápu, ptám se, vjíždím do jednosměrky.
Nemyslete si, že Liberec je na tom líp. To byste museli být v kůži turisty, ještě lépe cizince, co umí jen maďarsky a hledá, bloudí a tápe už hodiny. Je všeobecně známo, nevím jestli jsou v to počítáni Maďaři, že Liberec je na tom nejhůř v dopravě ve špičce a nejinak je tomu v sobotu a v neděli. Projet odpoledne ve čtyři městem bych ukládal jako alternativní trest za výtržnictví, zlodějinu a násilí na jednotlivci i skupině obyvatel Liberce. Hned by se vidělo, jak kriminalita na Liberecku klesá z důvodu paniky mezi delikventy a znalci dopravních poměrů v metropoli pod Ještědem .
Za ta léta se všeobecně ví, že by situaci jistojistě řešily tunely pod Libercem. Alespoň ten jediný komunistický výborným řešením je. Další tunel realizovaný za Kitnerova působení na radnici už tak zajímavý pro dopravu nebyl. Skutečné tunely nebyly vybudovány žádné, což dopravu ve městě zpomalilo a ve špičce si sáhlo na bod kolapsu....
Nechci problém průjezdu městem zjednodušovat na absenci tunelů po roce 1989, neboť tento kabaret čeká na zpracování libretistů a režisérů příštích personálních změn. Liberečáky aktuálně netrápí až tak městská politika, ale že ztrácí nervy a chuť k jídlu na ucpaných silnicích....
Díry ve vozovce, ty se zalepí, sice trvá to dýl, než by mělo, ale tihle vykoumaní sněhuláci před obchodními megacentry, to je zřejmě úlitba zemské rotaci. Řekl bych, že jsme dříve využívali pojem rotačních kádrů. Za určitou dobu se na měkké židli vedoucího po čtyřech letech měl objevit nový, jiný mozek, jiné řešení. Nešlo by to, teď hned i u nás na radnici v Liberci? Je pozdě, ale je před volbami, třeba by to pomohlo někomu vyhrát volby, pomohlo by to především řešit problém, jeden z největších – dopravu.
Chtělo by to hledat řešení i jinak, než jak se s problémem perou ti dnešní liberečtí borci. Chce to nápad – nápady. Okoukat řešení v Teplicích, v Ústí nad Labem, kdekoli, kde jsou dál a kde neměli posledních dvacet let smůlu na dopravní experty.

 Je tu nové vedení, které bude skládat účty a já mu nezávidím. Co člověk, to právník, doktor, kritik, který ví kdy zasít, zorat, sklidit... No, tak ať si to zkusí. Čím má začít, to mu doma manželka jistě poradí. Já bych doporučoval dopravu. Té také každý rozumí, ale nakonec bych to nechal asi na úřednících, co mají školy ať si s tím poradí.... Tak na brzkou shledanou ve špičce, a nepospíchejte, i když ty tunely, ty by dopravu určitě řešily.....

Hřbitovy

Rok co rok bývají „Dušičky“ - vzpomínka na zemřelé. Letos se k dušičkám váže i nově opravená cesta od libereckého Syneru až po vrata krematoria a zároveň nejfrekventovanějšího hřbitova, kam bude možno zajet novou linkou městského autobusu. Však už bylo načase.
Když na konci roku 1918 krematorium v Liberci otevírali bylo jediné a tudíž nejmodernější v ČSR. Od té doby se stále opravuje a rekonstruuje. Cesta k němu až v letošním roce. Hřbitovy jsou i v dalších částech města. Jsou trochu na okraji zájmu veřejnosti. O to víc potřebují péči a včasný zásah, když se tam něco sype.
Zaplať pánbu za ty dary, že tu nejsou další zjištěná fakta podobná těm z Machnína. Ta vedla až ke zrušení oslavných textů nad hroby rudoarmějců na machnínském hřbitově. Leží tam vojáci Rudé armády, ale zastřelení vlastními lidmi za znásilnění žen domorodců.... Doufám aspoň, že tahle informace byla pravdivá. Nelituji těch básniček, které jsem s ostatními žáky zdejší školy nad jejich těly recitoval... A že se jim zachtělo sexu? Ani se jim po tolika letech na frontě nedivím....
Pamatuji si naopak živě a věřím i tomu, že když na Ruprechtické ulici likvidovali velký hřbitov vyzvali rodinu Liebiegů, aby si pro nebožtíky na zrušený hřbitov přijeli, napsali, že když jsme si nechali továrny, tak ať si necháme i staroušky. Jak to nakonec dopadlo, vědí jen zainteresovaní....
O pár metrů dál dělal správce židovského hřbitova můj dědeček. Z okna jeho služebního bytu jsem pozoroval, jak se naproti, přes ulici buduje park. Dnes tam rostou vzrostlé téměř šedesátileté stromy. Dá se tam i usednout v Liberci na vzácnou lavičku. K židovskému hřbitovu bych řekl, že socialistická společnost byla k živým i mrtvým vzácně jednoho přístupu. Hřbitov v Ruprechticích je toho důkazem. Zprvu mi připadal jako Boubínský prales, později jako něco, co mělo samo sebe pohltit, zapomenout, že tady nějací Židé byli, že po jejich vyhlazení v koncentračních táborech, zůstaly nějaké hodnoty, o které by někdo mohl eventuálně požádat. Hanebné a ponižujíci pro ty, co přežili. Ale takový už byl svět a dnešní není ke slabým a poníženým lepší. Dnes aspoň tenhle hřbitov je udržován a řádně oplocen.
Další hřbitov, rovněž v Ruprechticích, si vyžaduje zvláštní péči. Je z části internacionální a je společně s pohřebištěm v Ostašově hřbitovem vojáků a zajatců z První světové války. V péči o tyto i všechny ostatní hřbitovy na území Liberce bychom si měli vzít příklad v městě nám tak blízkém, v Žitavě, třicet kilometrů od Liberce. Tam se postarat umí a to už několik staletí. Jejich ústřední hřbitov to je Slavín, oáza skutečného „odpočinutí“. Skloubení pískovcového kamene se vzrostlou zelení, park, upravené cestičky.

 Není ostudou se učit. Ostudou jsou spíš některé naše hřbitovy. Rovněž v Liberci by mělo nové zastupitelstvo vidět, že i v této oblasti by mělo konat a ne jen jako dosud přihlížet a registrovat. Je i na nás, abychom v přemíře toho, co se má zlepšit nezapomněli i na věci „poslední“, na naše hřbitovy....      

Chodníky, WC, lavičky

Připadá mi barbarské vylévat chodníky asfaltem. Snad bych to i překousl, ale mluvil jsem na tohle téma před pěti lety s návštěvou architektů z Moskvy a ti mi bez obalu řekli, že v takovém historickém městě jako Liberec, je to neodpustitelné, barbarské…
Teď po mně začnou plivat všichni, co nenávidí Rusy a vyčtou mi kdo ví co. Naběhl jsem si. Vždyť chci kritizovat a ne chválit ty, co správou města zbohatli. A město? Zchudlo. Nemá ani na kámen z našich hor, na dláždění… Máme sice Arénu, vcelku zbytnou a vedle toho stárnoucí populaci, která zrovna Arénu nemusí. Trapně a nedůstojně jsme sháněli peníze na hospic a věci, které potřebujeme víc…
Zbohatli jednotlivci. Město zůstalo úplně bez peněz a mělo by stavět, investovat. Například dávno postavit novou nemocnici od Šalďáku vzhůru po Husovce. Toho bylo už tehdy třeba, ne Arény…. Jenom co nás stáli cesťáky, bundy a rauty našich zastupitelů, když jezdili do Kanady a do Asie lobovat za mistrovství světa v klasickém lyžování. Milióny, ale prima cestování. Je moc těch zvláštních investic do VIP libereckých osobností a jejich značkového sportovního oblékání…
Lavičky, ach vy milé dřevěné, mechem porostlé shnilé liberecké lavičky, stojící naproti novotou zářícímu Zlatému Lvu. Jak vy si umíte postěžovat na nezájem radnice o obyčejné lidi, unavené chůzi městem. Je to problém, najmout si o prázdninách študáky, dát jim šmirglpapír, štětku, barvy a nechat je řádit po městě? A nebyli by to jen študáci. Čekal jsem, že i provozovatelé Benátské noci nějaká ta posezení natřou a zkulturní, ale sliby chyby…
Vyčůrat se v Liberci je věcí obchodních domů v centru. Na tohle si radnice s námi nehraje. Zato máme nejdražší hromadnou dopravu ve východní Evropě. Proč ne? My na to máme, nepotřebujeme žádné turisty. Kolik asi tak radnice přidala Vajnerům na IQlandii? V republice jich už je spousta a všude radnice přidaly.
V Liberci je toho mnoho toho, co není a málo toho, co je ke chválení. Předválečný magistrát vlastnil pekárnu, elektrárnu, plynárnu, vodárnu, měl vlastní zemědělský dvůr (v Machníně), městskou dopravu, sirotčinec, nemocnici, starobinec a další nezbytnosti, kde si stanovil ceny, kolik za co. Nepřijde vám zvláštní, že tohle město nic nevlastní, o ničem nerozhoduje, nemá většinu, aby cokoliv prohlasovalo, ale vlastní Arénu? Té by se mělo co nejdřív zbavit, pokud by se ovšem našel někdo, kdo by ji chtěl vlastnit, a takových špatných investorů ve světě mnoho není….
Ten, kdo vyhraje volby 2014 bude muset umět dělat zázraky, hledat sponzory, umět prodat písek na Sahaře, své boty Baťovi… Hlavně už asi nenajdeme viníky. Nikdo miliony dobrovolně nevrátí a byla by to ztracená bitva. Nejsou důkazy. To, že má někdo majetky neznamená, že je nezdědil, jako Standa Gross po tetě a strýčkovi…
 Chodníky, WC, lavičky, tržnice, vodotrysky, sochy ve městě, to všechno má svou lobby. Volby jsou ale na dosah ruky, tak to nezvorejme!

sobota 23. srpna 2014

Tma jako v pytli

Víte na co si v noci nemohu zvyknout? Na ticho. Absolutní ticho, kdy člověk neslyší nic. Ticho, které by se dalo krájet.... Ticho jako hluchota, ticho, kdy vzduch kolem nás stojí, čas jako by se zastavil ticho jako žár vysokých pecí. To pak vnímáte i měsíc vysoko nad sebou, jako lampu na nočním stolku, která je na dosah ruky. Ticho psů, co otevřenou tlamou stojí na místě a jsou celí tumpachoví a neštěkají.
Vzduch kolem vás je náhle hustý, tvrdý jak hráz z betonu na břehu rybníka, kde voda padá s vrchu dolů, bez toho, že by křičela a jen šeptá. Ticho, kdy ani auta nejezdí, kdy z okna není slyšet pláč, řeč nosu a otevřených úst, kdy se ticho jako nůž zařezává do melounu a on potichu neslyšně praská podél obvodu a růžová šťáva tiše kape na stůl a ze stolu dolů na podlahu.
Každý jsme tak trochu na hlavu. Každý jinak. Není to slyšet natož vidět a vůbec nyní, kdy každý z nás má v ruce mobil. V noci aspoň chvíli spí i predátoři, ti malí hnusní se zuby po dvou vepředu, postav přejedených těmi, co se včas neschovali a posloužili jako chod těm prvním k obědu.
A vzduch venku stojí, jako stěna z vinylu, co bys ji mohl krájet nožem, sekat sekyrou, bodat bodlem do kolen. Nyní v srpnu léta páně 2014 se nevymyká nijak z kalendáře od jiných letních měsíců.
A teď mi řekněte, jak jen je možné, že tmu respektuje i hloupý komár? Jindy píská a volá spolustolovníky, že našel prostřený stůl.... To všeobjímající ticho ve dvě v noci je paráda. I hodiny přestaly jít, netikají, jen ševelí na tužkovou baterii. Ticho je, že slyšíš vlastní srdce bít a krev téct tělem dolů i vzhůru, kdy se sem tam i zastaví. To, aby si zrovna řekla jak dál.
Ticho je jako špunt, co vyletěl z láhve se šampusem. Víno zašumí a je ticho před bouří. Ticho snad i někde léčí, ticho je v podmořské říši, ticho je nahoře v kosmu, ticho je určitě v hrobu, tichá je vzpomínka na hrdinu, „minuta ticha“ reků v památné dny za ty, co se obětovali a jsou mrtví. Tma se halí do purpuru.
Tichá voda břehy mele. Ticho a tma jsou podhoubím pro bujnou fantazii dětských snů a přání. Mladá dáma i mladý muž spěchají do postele rodičů, kde se přitulí. To jsou ty krásné chvíle, kdy mi tma nevadí a vidím děti tak, jak bych je chtěl vidět celé příští století. Když ne děti, tak aspoň vnoučata. Aspoň k něčemu je ta tma tmoucí dobrá, lidé se lépe poznají a ohmatají. Jeden v náruči druhého se tolik nebojí. Jsem pro noc černou jako bota, snad ještě černější. Svět se pořád mění, a tma tmoucí nemusí být podle poslední módy. Může být i černější.


Strach z motorek

Kolem nás peláší dolů motorka za motorkou. Ten kopeček kolem hospody U koláče v Jablonném směrem na Mimoň, přitahuje motorkáře mírou nevídanou. Div se kluci nestaví na stupačky svých divukrásných mašin a nepřou se rovnou s Pánembohem.
Jde o to, jak motorku a sebe vyvést rychle ven z města, městečka a plout po silnicích jako ryba, kde se dá na plný plyn plout oblohou osudu vstříc. Jsou jako andělé, kapitáni lodí, velitelé Rudé armády, První jízdní maršála Buďonného. Jsou jako ti rytíři středověkých bitev na koních i pěších pluhů, jako panduři. Každý sám jako Sandokan, jak černý korzár, perla Karibiku, Duch Llana Estacada, Cid, Zoro, nebo Jánošík.
Závidím. Žádné starosti se stářím. Toho se tihle hrdinové nedožívají. Jeden každý jako by byl kočka o sedmi životech, žížala, co se dá rozdělit. Ještě jsem neviděl savce, co umí létat, plavat, lpět na stromě, co mu srazí vaz… Však i jejich oblek je skafandrem hlubinných inženýrů, co se noří do Mariánského příkopu, aby si přivoněli k mořským sasankám a pošimrali mořského ježka.
Když motorkáři přidají plyn bojím se, že mi praskne guma v trenkách a bubínek v uchu. Mám oprávněné obavy, že stačí jen malý proužek na asfaltu, hnědá tečka od oleje, myška, co se rozhodla, že už neuteče a bum! Černá vlajka vlaje nad útesem, troubí hasiči, poslali i vrtulník, ulice vypadá jak o půlnoci. Rudá je barva asfaltu.
Zastavil se nejen ďáblův stroj, ale i život pána motorky. Kde jsi byla svatá Zdislavo? Odešel, jak rychle přijel, nečekal na vrtulník. V přilbě a kožené vestě vjel náklaďáku přímo do útrob. Jako Jonáše jej polkla velryba, ale už nevrátila nic. Leží tu jen jeho motorka, kterou havrani zapomněli s sebou vzít do útrob rychlého auta, které má svá lepší léta už dávno pryč. Nejel by s nimi dobrovolně pán motorky za mnoho set tisíc, v autě, co jede jak šnek a osazenstvo zná jen jednu barvu – černou, pohřební, ani trochu svatební.
Nepomohla mu sousedovic svatá Zdislava. Vybral tu zatáčku rychlostí, které nestačil, přilba mu praskla jako lusk, motorka se naučila létat kolmo, nahoru, žel bez letových zkoušek rychle, snadno, ale ne bezpečně. Za zvuku andělských píšťal, si naposled motorkář zatroubil a nešťastně lehl pod zadní kolo a střed motorky.. . Potom, co ustal ryk koní pohřebního vozu, andělé přepřáhli a dali jeho cestě nový směr. Tělo motorkáře, či lépe duše, která tělo opustila, se vznesla do stratosférických výšek, odkud pak odplula ještě výš.

 Tam někde končí sny řidičů silných motorek, pánů silnic, co byli silní jako nikdo jiný. Tam mezi Jablonným a Mimoní, kousek od hospody U koláče nechali motorku jiným motorkářům a navždy se s tou svou rozloučili slovy: „Odlétám a nechci žádný pomník, jsem jenom jeden z vás. Nechci už nikdy být silný, silnější než strach. Chci zůstat a tlačit kočárek.“  

Vajíčka

Paní Mečířová z Chrastavy mi dala pytlík vajíček, že jsou od jejich slepiček za to o čem a jak píšu. Asi si Mečířovic slepice čtou nahlas v kurníku. I tak děkuji. Nepolevím, smaženice z vajíček a chleba s máslem je tradice a tradice mám rád…
Co mě na vejcích bere je jejich ustálený tvar a dá se říci i chutný obsah. Když pominu, že se z nich taky, jen tak mimochodem, rodí nový život. Třeba had. Fuj! Ty já nemusím ani trochu. Když už, tak je mi sympatičtější želva...
Berme, že vajíčka tu jsou především pro strávníky, pro milovníky designu, pro onen prazvláštní neopakovatelný tvar. Věřím, že právě tvar byl v dějinách vajec tím, čím genetiky mičurince iritoval, štval a doháněl k šílenství. Změnit to, co není kulaté na čtverhranné byla výzva. Dobře, že nepokořený tvar vajíčka zůstal. To se sama příroda postavila na zadní a řekla dost. Ještě trochu zaváhala, když si Kryštof Kolumbus dovolil vajíčko postavit na špičku, kterou vajíčko nemá. Silou. Hrubou silou.
A dost. Zopakujme si k čemu vejce jsou. Rodí se v nich život. Mají desítky podob. Od velkých pštrosích po ty, co vysedí kolibříci… Vajíčka, ta nejznámější známe coby slepičí produkt. A ty jsou dnes nejoblíbenější ve dvou základních barvách hnědé a bílé. Jejich použití se předpokládá v kuchyni. I když ještě teplé zpod slepičky, co jsem srkal dírkou ve skořápce, byly lahůdkou, na kterou jsem od svých dětských let nezapomněl. Bylo to trochu barbarské, tak nějak to dělá i kuna.
Kromě nás, „pytláků“, co vajíčka rádi i za syrova, používají kuchařky vajíčka v mnohých pokrmech. V dortech, salátech, omáčkách, krémech. Vajíčka patří do vaječného koňaku, na pánvičku, do houbové smaženice. Dříve i do základů středověkých staveb, především mostů. Tady bych si vsadil spíš na skořápky z vajec. Ne zrovna příjemné mám vzpomínky na naložená vajíčka v pětilitrových sklenicích, kde vajíčka dostala měkký, na dotyk rukou odporný omak.
Vajíčka slouží snad i k regeneraci čistého zvučného hlasu. Stará vajíčka - pukavci, která při rozbití páchnou po sirovodíku mají svou roli při demonstracích, při vyjádření odporu mimořádně silným zápachem. Zajímavé jsou názory odborníků na zdraví pojídání vajec, které se od sebe velmi liší.
Mé zkušenosti praví: Víc, jak deset je moc. Obden jich stačí i méně. Rozhodně preferuji ke smaženici šnytlík a chleba s máslem. Může být i kyselé mléko. Za víc než zmínku stojí velikonoční zdobení vajec a jejich darování koledníkům. Tahle tradice je v našem prostoru tradicí, která má především v Čechách a na Moravě silné zázemí. Vajíčka jsou po vyfouknutí často zdobena i netradičními uměleckými technikami. Vznikají tak velmi pěkné ukázky lidové tvorby. Opakem jsou originály, nebo napodobeniny pověstných zlatých a diamantových uměleckých vajec z doby carského Ruska.

 Vajíčka, se kterými se denně setkáváme, jsou především ta, co konzumuje v rámci potravin. A jen těžko na nich něco vylepšíme. Není to ani potřeba. Jsou ve všech případech dokonalá.

Kalendáře kolem nás

Pamatuji si kalendář, co visel u babičky v bývalé hrádecké hospodě Kaffe radio. Její předválečný majitel pan Herkner, osvícený hospodský, instaloval po domě spoustu elektronických vychytávek, ale kalendář zůstával stejný. Nástěnný, trhací na podložce, která přetrvala ztrátu pana Herknera na východní frontě, ale i národní správu hostince v prvních letech po osvobození.
Ten barevný karton nebyl přímo kalendář, ale rok co rok se aktuální kalendář do něho zastrkával. Upoutával pozornost svou plakátovou barevností, reliéfním zpracováním, obrázky hrajících si šťastných dětí. Dokonalé zpracování. To vše na hřebíku na zdi naproti vchodovým dveřím. Jako malého mě obrázek – kalendář pokaždé ohromil. Jak jsem mohl, přistavil jsem si ke zdi židli, vylezl na ni a vše kolem kalendáře podrobně studoval, reliéfní tisk prstíky osahával
Ty barvy nikdy nevybledly, postavičky děti honící se za míčem vyčnívaly a prolamování kartónu byla dokonalé. Nikdy nikde jsem nic podobného neviděl. Samotný kalendář jako takový, už byl jen špalíček pouhých čísel – dnů v jednotlivém měsíci. Snad právě jen ten obyčejný barvotisk mě později přivedl k zájmu o obrazy. Všímal jsem si pokaždé i rámů a adjustace obrazů jimi zarámovaných.
Často jde jen o planý poplach, ale vezměte si kupříkladu divadlo, scénu na které se herci ze všech sil snaží, aby si diváci nevšimli prázdnoty slov, gest a činů toho, kdo hru napsal, kdo ji na jevišti zdramatizoval. Všichni zůstávají, hudba je skvělá, herci dělají co mohou. Kulisy ve kterých se hraje včetně kostýmů jsou mimořádně nádherné. A to je to, co dává špatnému obrazu rám, obyčejnému barvotiskovému kalendáři punc, na který se nezapomíná.
Až mnohem později jsem si všiml, že babiččin kalendář je vlastně ze dvou dílů. První část, ten futrálek, rámeček je milován aspoň námi dětmi a babičkou, ta druhá část je od toho, aby dospělí věděli kdy, kam, co, kdy bude sobota, neděle, kdy začnou prázdniny, dovolená...
Když jsem našel po letech na půdě v proutěném koši starý papírový podklad pro kalendáře té prastaré doby bylo mi všelijak. Na rameno mi sáhla zemřelá babička. V korunách dubu přes ulici naproti jsem zaslechl její hlas: „Kalendář je to samé, co slabikář, fotka z mládí, koloběžka, pravítko ze staré školní tašky, násadka, guma, popsaný sešit, kousek křídy. Kus světa, který už není. Divadelní představení, které skončilo před tisíci lety.“
Starý kalendář. Náboženské, světské svátky, narozeniny a úmrtí. Na vesnicích si do nich psali, kdy dali připustit kozu, králíky, kdy z úlů vylétly první včely, kdy a co zaseli, kdy co rozkvetlo, kolik se urodilo, prodalo, co zbylo, kolik se nadojilo, kdy, kdo a na co onemocněl, kolik napršelo. Co střecha, studna, plot. Taky o lidech v domě, za plotem, přes ulici, kdy a kolik vojáků pochodovalo kolem. Modlitební knížka, poslední stránky, kalendář na zeď, kalendář ke čtení a psaní. S obrázky i bez nich až po ty barvotisky z počátku minulého století.
Nevím, co zbude v kalendářích po nás. Modlitební knížky s rukopisnými poznámkami zmizely, nyní mizí i kalendáře, ty prosté zdroje informace o rodině, o práci na zahradě, o počasí… Kam přijdou ty naše současné plky na facebooku, reakce na vše, naše psaní pro budoucí generace? Než tohle, to bych se raději styděl za naši generaci těch a raději napsal nic.

 A proto zlaté kalendáře našich otců, babiček. Jsou ještě pořád s námi, tak je nevyhazujte a pište sami svou kroniku, ale ne na facebook. Tam ne! Děkuji i za ty, co by to museli jednou číst. 

Kolo

Když pominu, že nejvíc chodím pěšky, jsou tu i jiné možnosti. Když prapředkové vylezli moře na pevninu, velmi se divili, že už je nic nenadnáší, že pohyb chce dřinu.
První, čeho se dopustili byl smyk. Na něj uložil prapředek družku a dosmýkal ji do porodnice pod košatý strom, kde porodila vynálezce… A pak už to šlo ráz na ráz. Kolo. Nevím jestli penicilin, internet, písmo bylo víc, ale kdo nepoužil kolo, či kola, jako by nebyl… A bylo i vodní kolo, kolo, co vyrábělo elektřinu, kolo co hnalo vodu do akvaduktů, ale především to kolo, co zkrátilo vzdálenosti, vyhrávalo války, vozilo jídlo, mlelo mouku, na hrnčířském kruhu uhnětlo kastról rukou sličné panny…
Kolo od vozu. Jedno i páté kolo. Kola, co objela svět v pneumatikách, v obručích, kola plně dřevěná až po ta, co se pumpují. Pořád jde o jedno a totéž. Vynález, co svět kolem nás zmenšil na plochu, kterou měříme už ne kroky, ale dobou, časem, kilometry pohodlně rozvaleni v dopravním prostředku vybaveném koly.
Kola ozubená točila ručičkami hodin, kola se stala rozhodujícím fundamentem, na němž dnes stojí automobil, první a poslední, co člověk pozná na cestě životem. Od kočárku, kam jej sotva narozeného uloží, až po auto černé barvy, které jej veze na cestě poslední.
Auta a vše, co má kola, počínaje kolem šlapacím, je věcí dneška a nevypadá to, že někdo vymyslí něco lepšího, co kolo překoná, byť vymyšlené futurologicky někým z dalekého vesmíru.
Přemýšlím, co kolo dalo a co vzalo lidem spěchajícím do práce, za zábavou, k lékaři, na schůzku, k vlaku. Co kolo dalo válčícím stranám, při stavbách přehrad, rodinných domků, cest. Kolo, respektive auta s koly znamenají fenomén, který nelze nahradit ničím jiným. Šlapací pro děti, pro dospělé kola sportovní a pro rekreaci, kola mopedů, motorek až po auta, hodící se ke všemu. Kolo je prostě vynález srovnatelný s cestou na Měsíc, na jiné planety. Kolo je vynález, nad který není. Úžasný a jedinečný.
Ač se snažím nevím, co víc o kolu říct. Není jiné rozšířenější drogy, než propadnutí jízdě postavené na otáčejícím se roštu, kolu - ohnuté větvi, rámu, třeba i ze železa, z čehokoli. Kolo je kolo, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Kolo je fenomén, a kdo nemá dnes řidičák, je tak trochu mimo. Je nás už málo, neznám ,,kolem“ sebe mnoho takových nemehel, kteří mají, jako já, jen jedno kolo.….  

středa 20. srpna 2014

Barevné vlasy

V sobotu odpoledne, ale spíš v neděli. Co? No přeci koupání v Nise. Koupaliště v Hrádku nad Nisou sice bylo špičkové, ale Nisa skýtala něco, co jinde nebylo možné. Obarvení vlasů, celého těla, trenek, obvazu na ruce... Něco, co se nesmělo a proto pod mostem v Loučné u babičky Wienerové jsme se koupali raději, než na koupališti. Podotýkám, že Kristýna byla v té době ještě regulérní povrchový lignitový důl.
Chtělo to vodu v Nise ne úplně hnědou, modrou, červenou. Ale takový ten čajíček, slabší odvar, prostě, aby se to doma po vynadání, dalo smýt. A tak jsme občas vypadali jako indiáni a smrděli močovinou, která byla součástí oné barevné duhy, co tekla z textilních továren rovnou do Nisy. Rodiče z toho byli na mrtvici.
Dno, řeky bylo tehdy samé sklo, kusy železa, v řece plavala i mrtvá zvířata a o dalším raději pomlčím. A k tomu ta barevná limonádová vodička. Byl to prostě adrenalin, i když jsme tomu říkali jinak. Sám bych do té břečky nevlezl, ale byli s námi sousedi, jejich psi, naši psi a nakonec přece jsme tu vodu nepili, jen se v ní koupali. Barvila senzačně řasy i obočí. Já měl v trenkách zelenou papírovou pětikorunu, která po koupání byla červená. Později mi ji v krámě nechtěli vzít, že je falešná.
Nejdéle se barva a smrad z řeky držely ve vlasech. Nešlo to jen tak snadno dolů. Hloupé bylo, že zabrat dostal i polšř v posteli. Dostal nádech polní šedi a odér podobný zápachu pánských záchodků na nádraží v Hrádku nad Nisou. Ty páchly tak, že i mouchy, které do nich okénkem vlétly padaly smrady. Tak nám smrděly polšře, respektive i vlasy po jednom nočním koupání ze soboty na neděli. Ani to nás nezastavilo. Začali tam s námi chodit holky. Bylo na čase pochlubit se skoky z mostu do Nisy. A že to bylo o ústa! Vody v Nise bylo převážně po kolena a každý skok byl o zdraví, ale v kolektivu stejně moudrých hlav nikdo nic lepšího nevymyslel, a tak se skákalo. Ve tmě, do tmy a bez jediného škrábnutí. Byli jsme šťastné děti, snad s anděčky strážnými vzadu za zadky.
Dnes, kdyby mi někdo řekl: Skoč!, tak ani do čisté Nisy ne. Nevím, co leží na dně a ani vody v Nise od doby mého mládí nepřibylo a liberecké barevny už také nepracují. To jenom můj syn Jakub, profesor na Technické univerzitě v Liberci, tenhle obor barvení učí. A vyzkoušet si jej v praxi nemá kde. Mohl by v Nise, ale to by se musel narodit o třicet let dříve. Tak to už ve světě i doma chodí.


Něco málo o sportu

Hrádek nad Nisou je město sportu a rekreace. Co má paměť sahá, tak se pořádají vejšlapy do okolí krásné krajiny kolem města. V současné době i do kopců a rovin sousedních států, především do blízké „Horské republiky žitavské“, do kopců kolem Ojbina, Jonsdorfu, dolů, až do Jablonného a jeho okolí. A to pěšmo, na kole, podle toho, jak se cítíte připraveni zdolat náročný terén nádherného kousku českého příhraničí řečeného dnes i tehdy Sudety.
Mnohem delší tradici, co vím, mají mí milí Hrádečáci v lezení na skály, kterých je v tomto prostoru od Bílého Kostela až po Bílý potok, potůček, co tvoří hranici mezi městem a přilehlým Žitavskem.
Dnešní mladí navázali na převelice bohatou tradici původních obyvatel Hrádecka, kteří v minulém a předminulém století na zdejší skály lézt uměli a byli v tom machři. Popova skála a všechny ty skály ptačích jmen, skály kolem hranic, Černé Louže až po Lvovou u Lemberka. Nejsem jedním z těch, co lezou, ale ti současní i ti, co už nejsou mezi námi, to perfektně uměli.
Lezení asi bude o velkém kamarádství a to je moc pěkná vlastnost, která se v jiných sportech tak moc často nevidí. Proto si myslím, že zmínit se právě o těchto klucích a holkách v této knížce o Hrádku nad Nisou určitě patří, musí.
Jsou zde a byl jsem se na ně i mnohokrát podívat – dobří fotbalisté. Viděl jsem zde hrát československé reprezentanty, internacionalisty různě kvalitní fotbalové kluby. Na velkém hřišti, ale i na menším u školy pod nádražím. Myslím si, že není v okolí, kdo by si nezajezdil na kole. Kolo zde mají všichni od malých, až po staré babky a dědky. Ono od babičky z Loučné na nádraží to bylo pěšky půl hodiny. Na kole maximálně deset minut.
Ke sportu a rekreaci už pár desítek let slouží zatopený povrchový důl Kristýna. Je to tam báječné. Jen byznys, je trochu v rozporu s tím, co už dnes „přes ulici“ nabízejí za hranicí v Obersdorfu v Žitavě. Tam je vše levnější a při jejich příjmech snadno dostupné všem. Vstupné, hlídané parkoviště a podobně. Proto je u nás tolik nedůstojných děr v plotě a vytáček u pokladen. Na druhou stranu, pokud někdo nechce ke konkurenci o čtyři kilometry dál do Německa, i tady se plavat naučí.
Město je dnes oproti létům předchozím, jak vidno, štědře dotováno a jeho spolky a kluby včetně těch sportovních, společenských i kulturních mají své slušné zázemí. Čím dál, tím víc lidí, včetně těch z širokého okolí, ale i z celého příhraničního Trojmezí se hrádeckých akcí účastní. Tak si to asi otcové zakladatelé představovali. 

Do Žitavy, než bys řekl švec


Není to tak dávno, kdy jsme Žitavou, bývalým starým malebným českým městem jen projížděli. V Hrádku nad Nisou, v poslední výspě Čech se dveře vlaku zavřely a až do Varnsdorfu jsme jen hleděli skrze zavřená okna vagónů. Vlak sice v Žitavě na nádraží zastavil, ale na nástupiště se vystoupit nesmělo. Jen nádražáci obou zemí si předali lejstra, zasalutovali si a družbě národů socialistického bloku byl konec.
Byla to ostuda. Žitava už byla přístupná autem z obou výběžků, ale vlakem to nešlo a nešlo. Až jsme se nakonec dočkali. Pěšmo z Hrádku, via ves Hartava, Žitava, autem z města do města.
Dnes je Žitava zpřístupněna i lesem, polními cestami, ale i úplně novou silnicí, přes Polsko. Co není, může být. Dnes není už nic nemožné a města v pohraničí sousedících zemí nemají problém s propojením policie, zdravotní služby, hasičů, školních programů a mnohé další na koordinaci čekají. Vychází i společné publikace, knihy, mapy. Jsou tu programy jako například „Ahoj, sousedé!“.
Není „problém“ najít si v sousední zemi přátele, životního partnera, práci, koupit si dům. A proto se nedivte, že jsem do poslední knížky o spolupráci měst Žitavy a Liberce napsal o městu Žitavě tento prolog:
„Byla jsi tam vždy, co moje paměť sahá. Tvá náruč byla odjakživa útočištěm, přístavem lodí bez kormidla. Pískovcové skály majákem Ojbína, čisté lesy kol dokola zelenými safíry půvabných žen saského dvora. Ty pamatuješ víc, než my všichni dohromady.
Město vysokých věží, otevřených bran, špalíčků českých exulantů, dělníků i studentů škol, renesančního i barokního slohu, společných projektů, sil a snah o budoucnost bez hranic. Mnohého z toho jsme se dočkali.
Jsi parkem i zahradou, městem zdobných kašen i pohodlných laviček, písničkou znějící na březích řeky Nisy, která nás spojuje. Jsi městem obdivuhodného kouzla naší vzájemnosti – pocitu, který mám, a který je nesrovnatelný s jiným, když usednu v parku s květinovými hodinami, zavřu oči a sním.
Mám Tě rád, Žitavo.“
Jestli je celé sudetské pohraničí, a to myslím naše Ponisí, z kamene, dřeva, cihel a betonových prefabrikátů, pak Žitava stojí na úžasném tvárném pískovcovém kamení a tradičním podstávkovém fundamentu. To, co bylo z panelů, to vám doslova a skutečně mizí před očima, až se divíte, jak je to možné. Už dávno by byli ve vzájemné spolupráci Žitaváci s Hrádečáky mnohem dál, kdyby si „rozuměli“. Jazyková bariéra je asi tím,s čím zápasí mnoho lidí na obou stranách česko-německé hranice nejvíc.
Nevím, kolik jazykových kurzů je v Hrádku. V Žitavě jsou pokaždé dva až tři, lepší už to je ve školách a mateřských školkách. Aspoň, co mám z doslechu, tak tudy cesta vede české rodiče a děti mají zájem chodit do škol a školek Žitavska. Ale nevím, jak česká byrokracie. Divil bych se, kdyby tu úřední šiml nezařehtal a nenastaly komplikace, jak potom absolventy zařadit.

  Je toho dost, čím se liší Hrádek nad Nisou a okolí od toho města, které jsem znal před šedesáti lety. Řeší jiné problémy, a to je dobré, moc dobré...

neděle 17. srpna 2014

Stromová kůra mi voní stále


Na mnoho věcí z mládí zapomenu. Rád. Není to pokaždé procházka růžovým sadem. Jsou věci, na které nejsem hrdý, které jsem od přátel, sousedů nebo učitelů nečekal. A proto, když si vzpomenu na něco hezkého, co pohladí, jdu a někam si to poznamenám.
Mimo jiné má rád korálky náhrdelníku, města a vesničky na řece Nise – Machnín, Chrastavu, Bílý Kostel, Chotyni a Hrádek nad Nisou. Znám je a miluji jejich atmosféru, dech i kouř z jejich kamen. Když k nim vejdu do samoobsluhy, vystoupím u nich z vlaku, zajdu na poštu, na výbor – obecní úřad, do cukrárny, sednu si na lavičku, hodím pohled do schránky, koupím si rohlík a kus salámu.
Rád jezdím tuhle trasu vlakem. Je bohatší o dvě vlakové zastávky – Machnín hrad a Andělská Hora. Jsou jako z pohádky. Domečky na kuří noze, k lesu pár kroků, dole hučí a leskne se Nisa... Kolikrát jsem v létě vystoupil v Andělské Hoře, vyhrnul si nohavice a bos vstoupil do řeky, abych šel proti proudu domů, do Machnína.
V Nise jsem se koupal v Hrádku nad Nisou - Loučné pod mostem „U Wienerů“, pár metrů od hranic s Německem. Ve škole v Bílém Kostele jsem měl známou ředitelku a kamaráda truhláře, v Chotyni sběratele starých pohledů, v Chrastavě mám přítele starostu. V Machníně na koupališti jsem poprvé v životě políbil starší holku a na Bedřichovce našel miliony borůvek. Na Karlově mám spolužáky Cháberu a Hnízdila, v Hrádku nad Nisou sestřenici Magdu, jejího muže Oldu a strýčka Waltra.
Ne, to není všechno, co z Hrádku nezapomenu. Ještě na černé kamení hrádeckého dláždění a na vůni nikoli sušených hub, ale kůry, co prodávala továrna „šmakárna“, kde z ní vyráběli tříslo k činění koží. Co bylo mokré sušilo se před hrádeckými domy na chodnících na suché a vonělo tak prazvláštně, že svatý Petr ve dnech hrádeckého sušení zavíral nebeskou bránu, aby jim lidé z nebe neutíkali a nechtěli zpět do Hrádku nad Nisou, aby si mohli přivonět...
Napsal jsem mnohokrát i do okresních novin, že nelze zapomenout na Hrádek nad Nisou mnoha vůní. Vůní, které si vás najdou za dvacet, čtyřicet let. A pak mne v Liberci osloví jistá dáma a jde rovnou k věci: „Pane Wienere, jak je to s tou vůní kůry? Jela jsem tam včera, čichala a čichala a nic, vůbec nic jsem necítila. Cítím se podvedená...“
Čas s námi hraje nepoctivou hru. Stárneme a mnohé odnesl čas i s Waldou Matuškou daleko. Daleko od nás, až na jiný svět. Paní chtěla najít ztracený čas. Někoho, kdo si taky sušil kůru, topil a má tu vůni z první ruky. Zavzpomínali jsme si a v dobrém se rozešli.

Podobné pohlazení budete znát také. Vzpomínejte, až se vám vybaví něco podobného, tak silně vonícího, krásného a nesmrtelného.

sobota 16. srpna 2014

Silnice jako chobotnice (Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Silnice jako chobotnice
(Dvě cesty do Jablonce nad Nisou)

Z Liberce do Jablonce vedou dvě silnice. Tady v Sudetech abych stále něco počítal. Nic tu není samosebou, nic tu není zadarmo. Za každé kýchnutí, za vše, co koupím, zaplatím. Kolem dokola jen pohraniční lesy, cesty uzoučké, jak provázky, samá voda, ostrá zatáčka zleva zprava. Kdo nepospíchá, raději se sveze tramvají, vlakem.
Tam, kde se kolem cest ve vnitrozemí pěstuje obilí a všechno někomu patří, tam je u nás škarpa, strž, suť, ostrá zatáčka, liberecká žula, řeka Nisa. Kam se rozšířit? Bůh suď! A k tomu povolená rychlost, kolkolem uzavřená obec. Běžné opravy. Neznám dne, kdy tu není omezení, šetření dopravní nehody policií.
Když to sečteme suma sumárum, jezdit autem po starých silnicích z Liberce do Jablonce nad Nisou a zpět po stejné trase je šílenství, nad kterým, když je máme za sebou, kroutíme hlavou a sami sobě se divíme, proč jsme nejeli přes Hodkovice, respektive na Prahu a pak kolem Rychnova po rychlostce.
Co si budeme povídat. Zvyk je železná košile a pokaždé sami sebe přesvědčíme, že tentokrát to bude na cestě vypadat úplně jinak. Nebude – bude? Každý opravený metr cesty v patách Jizerek je cítit na rychlosti a především bezpečnosti té krásné, romantické cesty, na které se neusíná, mozek neleniví a cesta prima ubíhá.
Ono vůbec sedět za volantem i na druhé cestě Vratislavicemi nedá nikomu zbůhdarma odpočívat a spát. Tam, kde kdysi lehce projel kočár, bryčka, vůz s pivem, kluk na kole s košíkem pečiva, tam dnes jezdí kamiony z továren podél cesty.
Léto je čas oprav silnic, i těch našich v úzkých serpentinách. Cesty v Sudetech nejsou už dávno jen plné divočáků a svéhlavých jelenů. A také pomníčků, upomínajících ty, kteří v těchto lesích a na cestách ukončili své životy.
Jak moc ty dvě cesty z Liberce do Jablonce nad Nisou svádějí k rychlé jízdě, jak moc se dá naklonit motorka, že téměř leží na stupačkách... Tomu říkám smrtící adrenalin! Žel, pokud odnaproti přijíždí něco velkého, je to často to poslední, co fešný motocyklista na zdejším světě ještě viděl.
Obě cesty do Jablonce nad Nisou patří ke špičkám. Ostatní jsou více méně „čínské“ prefabrikáty. Obě dvě sebou nesou genia loci, po kterém voláme, žel který přináší modernímu člověku útrapy. Tam, kde nás má romantika pohladit, je zamrzlá kaluž, svah, který vynáší, sluníčko, které svítí do očí. „Bože, tady je hezky. Jen nepotkat nikoho naproti,“ říká si řidič a je jedno, kam míří: „Nejhorší jsou ty tahače s návěsy.“
A tak to je jako v loterii. Dokud tu nic nejede, je to jízda králů. Holanďani jsou jak u vytržení, a pokud jedou dál do Tanvaldu, učurávají si do trenýrek a mají doma o čem vyprávět roky o tom, co viděli, kudy to jeli, a co zažili.

 Zásahem do krajnic se cesta obvykle rozšíří a je bezpečnější, doufejme, že něco podobného nás potká, až se opraví cesta, o které se mluví dost dlouho. Doufejme, že se stane jednou z těch, po které se pojede bez toho, aby vás něco velkého potkalo za zatáčkou a popřípadě vás vymazalo z asfaltu. Tak nějak to řeší dopravní inženýři za peníze naše i evropské dotace. Pokaždé, když tohle slyším, opravdu mě zajímá, jak velký je náš roční příspěvek do společné pokladny EU a kolik od nich ročně dostaneme na projekty, na takové cesty, jako jsou ty naše z Liberce do Jablonce nad Nisou.  

středa 13. srpna 2014

Oslí salám


Herkules 10 dg za 16,90Kč. No, nekupte to za ty peníze... Nevím, kolik oslího salámu dědeček Arthur koupil za dobu svého pobytu na Středním Východě v době Druhé světové války, ale určitě mu musel chutnat, moc chutnat, když si vzpomněl na to, co za jídlo jedl v koncentračním táboře Sachsenhausen.
Oslí salám – to jsem od dědy slyšel mnohokrát. Bylo po válce a děda Arthur , jako národní správce malé prodejny ve Františkově, prodával to, co mu státní velkoobchod k prodeji poslal. Rozhodně to nebyl oslí salám, tvrdý, suchý a voňavý salám z Maďarska, z Rumunska.
Dědečku, dědečku, cos mi to všechno navyprávěl! A já, místo abych poslouchal všemi póry těla jsem, coby malý, nejmenší kluk v Liberci, si radši hleděl toho, kudy v prodejně lezou mravenci a kudy se sem dostala myška, která mě zajímala nejvíc.
Ach dědečku, kdo mi dnes, po tolika letech od války řekne, čím ti tak učaroval oslí salám, o kterém jsi tak často mluvil? Myslím, že to bylo i proto, že nebyl ani tam, v té Palestině, kam jste utekli před Hitlerem. Že to byl vlastně jen sen, že oslího salámu bylo i tam tak málo, že vám ho jen slibovali, že: „Až jednou vyhrajeme, najíme se toho nejlepšího, až nám praskne pásek od kalhot. A ten salám, musí být dobře vysušený, tvrdý jako kámen a musí v něm být slunce i vítr, co fouká od moře. Musíš v něm cítit velbloudí trus z kouře arabských otevřených ohnišť. Když už je na jazyku, musí i trochu pálit, štípat a hořknout, musíš mít pocit, kluku, že jíš něco extra, na co si vzpomeneš ještě za padesát let.“ „A kousnout se při tom do jazyku,“ řekl mu pětiletý trouba. Dnes mě to mrzí.
Děda se naštval a dodal, že ty maďarský, pokud to není vyuzená konina, jsou o dost horší, ale když to porovnáš s gothajským salámem, je zase o dost lepší ten maďarský Hertz.
Děda znal jistě deset cizích řečí, ale češtinu asi nejlíp. Výborně jsem mu rozuměl. Liberec byl před válkou, myslím před tou velikou zvanou První světová, tou nejlepší jazykovou školou. Vlastně i mezi oběma válkami to bylo podobné . Problém byl, že to bylo právě před, nebo mezi válkami. Mnohonárodnostní neskutečný svět lidí žijících v tomto kosmopolitním městě naučil mnoho jeho obyvatel to, co už potom nikdy nikoho. Žít spolu a najít prosperitu téměř pro všechny, dát práci Němcům, Čechům, Židům, utečencům z půlky Evropy, běžencům všech politických směrů, uprchlíkům před hnědým morem v Německu.
To byl svět Liberce demokratů, komunistů, socialistů, přátel republikánského Španělska, Židů prchajících z Německa, Čechů, kteří se začali bát svých sousedů, co ve volbách v roce 1935 volili Henleina. Čas oslího salámu mého dědečka měl teprve přijít, a ten, kdo jej ochutná, už nikdy na něj nezapomene...

 Bylo mi pouhých pět a vlastně jsem ani nevěděl, co to pro dědečka znamená, když mi o salámu vyprávěl. Až mnohem později, když se mi „gothaj“ přejedl, jsem si vzpomněl a bylo mi líto, moc líto, že jsem nežil v tomhle městě v té dědečkově době i já. Co všechno bych mohl vypovědět, čím vším bych mohl pohnout, u zrodu čeho jsem mohl být. Nestalo se. Tak se jen těším, že jednou i já ochutnám oslí salám a řeknu: „Dědo, měl jsi pravdu, je výborný!“

Komáři v Podještědí


Co o komárech víme? Že se občas žení a schází jim víno. I bez alkoholu jsou krvelační a patří k predátorům v Jurském parku, závisláci hnusní, komáři podještědský!
Když vás komár kousne do levého ušního boltce, přestáváte být multikulturní a pokud o vás maminka říkávala: „Neublížil by ani mouše, takový to je dobrák!“ přestává to platit a jste s nimi na válečné stezce.
Není to, jako když dva lidští duelanti vedou souboj do první kapky krve. Pak nepřátelství končí jako když utne a jde se na pivo. S komáry to je jiná liga. Kousne vás cizopasný gauner z řádu blanokřídlých, zákeřných ostřelovačů a bác! Tu máš čerte kropáč! Zakousli se a sají a sají. Zabzučí a místo toho, aby došli k závěru, že tady končí legrace a zábava i posezení, oni kousnou a baští. Mimo svět hygieny a poznání sají a sají, až přesáhnou jisté multikulturní meze.
Janě štípanec oteče a paže zbachratí. I ona, přítelkyně deště a všeho, co zavání krásou přírody, se promění v predátora této havěti. Napadení vrací silou nebývalou a komára nešetří. Pak se přítelkyně už jen zabývá strategií, jak komáří útok navždy odvrátit. Dá se to říci i tak, že stačí málo, aby se z poklidné ženy stal stratég odvety, velký Clausewitz. Ano, na komáry jako na medvědy. S rozvahou a všichni společnými silami.
Před lety jsme vystupovali kdesi v Rusku na odpočívadle z autobusu a hle! Domorodci se k nám vrhají a tisknou nám do rukou březové větvičky. Nejprve podléháte dojmu, že jste na Havaji, kde vám domorodá spoře oděná děvčata nutí kolem krku věnce z vonných bylin. Ale tohle nebyla děvčata plná úsměvů a vilných gest. To nám domorodci věnovali metlu na komáry, která, byť byla primitivní, zabírala.
V jednoduchosti je krása, ale doma si raději koupím něco proti komárům na elektriku nebo hejno žab. Prý je baští, jako mouchy. Koupím cokoli, co je zničí. Nedám se všanc nějakému komářímu fundamentalistovi. Nikdy! I já musím vyhlásit džihád, svatou válku proti infikovaným klíšťatům, komárům, hovadům, poletuchám i plazivcům. Vy po mně sosákem, já po vás atomovkou. A až do posledního muže a náboje, do posledního gramu obohaceného uranu..

 Zatím jen plácám komáry plácačkou, ale i to slaví úspěchy. Tak, či onak, komár je problém,který nechci zlehčovat, ale že jsem na válečné stezce, to si pište! Sháním to červené na rty. Poslouží mi jako válečné barvy a zakryjí komáří kousance...

Upozornění na nové knihy severočeského autora Egona Wienera

Během jednoho měsíce se čtenářům půvabných příběhů a fejetonů Egona Wienera dostane do rukou nadmíru hezká kniha „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“.
Úspěšný liberecký autor píšící své krátké prózy, si získal čtenáře zhruba deseti knížkami fejetonů ze života jeho generace žijící v Sudetech po roce 1945 až po současnost. Autorova snaha neobelhat a co nejvěrněji si vzpomenout, vede čtenáře k poznání, že to, co se čte je autentická podrobná mapa, originální záznam, fotografie doby, která je téměř současná.
Příběhy chlapce, které si autor zapamatoval, jsou zpracovány tak, že se sami ptáme, zda byl náš život taky tak pestrý, jako autorův. Barevná mozaika šťastných chvil, dnů v městečku, které je dnes na mapě České republiky nepřehlédnutelné. Hrádek nad Nisou – skutečná brána Trojmezí plná krásných překvapení. Kniha o Hrádku a jeho okolí vás jistě překvapí nejen svými texty, ale i množstvím autentických starých dobových pohlednic.

 Knížku „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“ dostanete ke koupi v centru brány Trojzemí na náměstí v Hrádku nad Nisou a nebo si ji můžete objednat e-mailem na adrese egon.wiener@gmail.com od poloviny září 2014.

Koupaliště


Někdy se dá koupat i na Baltu. Je možné tam potkat hrdinu seriálů, ledního medvěda Knuta? Kdo ví. Koupání doma v Liberci, v Jablonci či v České Lípě je bez rizika. Velcí predátoři jsou spíš za humny a vaši pohodu z teplé vody mohou zhatit pouze paraziti mrňaví nebo úředníci magistrátu.
Svůj půvab mají koupaliště lesní, nahá či polonahá a ta, kam dojet autem – námaha žádná. Lesní koupaliště zastoupená tím libereckým jsou zčásti začarovaná, jako předvolební boj. Jsou nastartována, žel je tolik jiných příběhů, že lesní je až na konci. Uvidíme, říkal slepý a za břicho se smíchem popadal. Budeme se koupat a venku za okny mráz zalézal za nehty.
Víte, já jsem z Machnína. Tam byl také jeden skvost mezi koupališti, asi jako mezi libereckými hotely Imperial. Rovnou pod vodárnou. Nebylo v okolí čistší vody, než co do koupaliště vtékala rovnou z artézského vrtu pod vodárnou. A vidíte. Kde je dnes krásné machnínské koupaliště? Spíš v obci najdeme onu záhadnou Halířovu tvrz, otevřený obchod s potravinami, než čím se obec dříve chlubila – koupaliště uprostřed polí a luk.
Lidé si už zvykli, že je kolem nás čím dál míň hezkých věcí, co byly malé, intimní a vyhovující těm, co vyvinuli trochu té nebývalé námahy k jejich získání. Dnes je nahradila megacentra všeho vedle sebe, servis všeho pod jednou střechou. Mladí to asi vítají, protože to „šetří čas“, ale hlavně už nic jiného neznají.
Hrůza jde ale z toho, že se jim to vcelku líbí. Vůbec nevědí, co to je jít po městě, zajít sem, tam, popovídat si s lidmi před i za pultem. Nakupovat lidsky, ne strojově, mechanicky. Najít si své koupaliště, svou individuální cestu za „teplou vodou“. Cestovat s tisícihlavým davem a na pokyn jednotně cválat do vody, za nákupy, za zábavou, za vším... Dá se tomu přizpůsobit snadno Davové šílenství je hrozné: Kdo neskáče není... Jeden by se z toho opupínkoval. Vždyť to není normální! Co nedokázal minulý režim, zmákli kapitalisté za dvacet let. Udělali z nás masové požírače a davové účastníky všeho šestkrát, s tombolou, dva v ceně jednoho.

 Koupaliště, brouzdaliště? Zapomeňte! Jsou důležitější věci. V Liberci odpoledne kolabuje doprava. Lidé čekají na změnu, na sponzora – na zázrak. Jsou věci, které bezzubá koalice nevyřeší, byť se snaží. Vyhrát nad vším musí jedna strana, jedno hnutí, které splní to, co si dá do programu. Pak nateče teplá voda i do lesního koupaliště i do přehrady. Tak nashle na koupališti!

čtvrtek 7. srpna 2014

Vlakem do pohádky

Co lidi jezdí rádo vlakem! Zdá se, že je to návykové a dědí se jako chalupa v Zábrdí, nebo dům na náměstí ve Frýdlantu, nebo v Chrastavě. Jsou tací, co vlakem cestují napříč kontinenty, kolem zeměkoule, s knížkou J. Verna, nebo jen tak z prostoru do prostoru se síťovkou v ruce. Vlakem, co supí jako já a zadýchá se, co vezl mě z jednoho kopce na druhý.
Motoráček, velká, silná, hlučná mašina, která dřív vjela do tunelu zoufale houkala jak zběsilá. Brzdila, protože takový tunel před Frýdlantem není žádná trampolína a pokaždé v něm „haprovalo“ něco, co muselo už příště být opraveno. Ve vagonech byla v tu ránu tma tmoucí a kluci lechtali spolužačky a ty se smály a smály a hlasitě výskaly. A tak se jelo potmě dlouhým tunelem skoro až do Raspenavy. Dospělí se jen tiše smáli a rádi by se k mladým přidali.
Bylo nám všem míň než dvacet, a víc jak patnáct. Když tudy jezdil do Frýdlantu Franz Kafka, nebylo mu o moc víc. Asi těžko cestou osahával mladé slečny a dělal, že to ne on, ale pán naproti, co si četl frýdlantský deník. Samosebou byl psán německy. Kafka se učil ,,česky“ aby až jednou bude chodit s Jesenskou, ji uměl aspoň česky pozdravit. Což popravdě ani nemusel, protože ona, jako všechna tehdejší hezká pražská vzdělaná děvčata uměla německy jako česky.
Trumpetka pana konduktéra, vlaječka, mávnutí, trhnutí sebou, celou soupravou a kola, co zahrabala na kolejích, jako kůň, než skočí. Sykot páry mi připadal, jako odfukující býk v aréně, který hrabe nohama, než to monstrózní tělo zaútočí. Vlakem do Brna, do Ostravy. Nic však není hezčí, než drážní cesta z Liberce do Černous, via Franco – Frýdlant v Čechách, Višňová tam, v zapomenutém kraji v Záhvozdí, kde se řeka Smědá rozlévá, hraje si a dovádí.
A co náš Franc Kafka, syn starého Kafky ze starého města Prahy? Ve Frýdlantu, byť to bylo v Čechách, se mluvilo německy jako tehdy v Praze. Čechů tu bylo pár a to se mělo brzo změnit. Vše záviselo na tom, jak skončí Velká válka. Němci si byli jistí sami sebou už sedm století, co jsem přišli. Byli tu jako doma a hlavně měli kapitál. Zdejší dělníci byli pracovití a navíc komunisté a sociální demokrati. Potom přišel jeden kaprál s vředy na žaludku a nenávistí k židům. Naši sudetští Němci si to špatně vyhodnotili a dali mu všechno. Své dcery i syny. Byla to ta nejhorší možná volba, za kterou zaplatili.
Mnozí se ptali: Sudety a bez Němců? Co bude, až potom někdo bude chtít od Neumannů, Liebigů látku na šaty, sklo na stůl mezi stříbrné příbory, lustr ministrovi...? A hle, šlo to. Ti noví vše zvládali na jedničku. Tak, jako kočka umí příst, tak u Ginzkeye v Maffersdorfu zvládli koberce noví, do města přišlí z Moravy.
A tak to bylo i jinde u tratí. Továrny pracovaly a vlaky nestačily odvážet hotové výrobky. Výjimkou nebyla nádraží ucpaná nákladními vlaky – pohádka pro ty, co milovali lokomotivy. Dnes to už opravdu zní jako pohádka. Továrny po roce 1989 osiřely, zboží se už desítky let přepravuje nákladními auty a lokomotivy krášlí soukromé sbírky. To je realita – pohádky jsou už jenom pro děti.



neděle 3. srpna 2014

Nechat se chytit na švestkách

Bylo léto a my kluci jsme spávali co nejdál od rodičů, všude tam, kde nás co nejmíň kontrolovali. Ve stanech, boudách, verandách. Jen co jsme ulehli a předstírali spánek zase jsme vstávali, abychom se v partě dvou - tří statečných vypravili v noci za dobrodružstvím. To spočívalo v tom, že jsme za světla blikající ploché, dnes už se nevyrábějící baterky, vyrazili do setmělých ulic, do zahrad našich sousedů i těch vzdálených, koupajících se ve tmě.

Proklínajíc domácí hlídače – psy, upláceli jsme je naší večeří, hrozbami i sliby, co jim provedeme, nebo ve dne přineseme. I tak nás někdy načapali. Nešlo to nevylézt na sousedskou hrušku, letní jabloň, švestku, třešni, višni, mirabelku. A tak poznaní i nepoznaní jsme pelášili nocí pod košilí, co se schovalo, domů do stanů, altánů, verand. Tam jsme se zavrtali do spacáků a čekali, kdo si pro nás přijde. Rodiče, poškozený soused – sadař, policie. Nepřišel nikdy nikdo. Nikdo nás nikdy za ten pych neuhodil, neudal na národním výboře, nestěžoval si rodičům, nebo ve škole.

Nic jsme neudělali a trochu toho ovoce? Vždyť i na naší zahradě někdo v noci byl, nic nerozbil, jen pár hrušek zmizelo, nějaké švestky, letní jablka. Táta jen mávl rukou, a řekl: „To byly dědi od sousedů, nebyli jsme lepší…“ O to víc mě tehdy překvapila máma, když při obědě řekla tátovi, zda ví, že ten a ten, co bydlí pod námi byl chycen na hruškách, nebo to bylo na švestkách? Já už dnes nevím. Zápasil jsem, hluboce ponížen, s krupicovou kaší zvanou též pohádkou mládí. Já ji bytostně nesnášel, neboť jsem si z nějakého zvráceného důvodu pamatoval, jak mě jí v dobách nejútlejšího mládí krmí lžičkou, a jak jsem se bránil, byla kaše ve všem. Ve vlasech, na tvářích, na košilce, za ušima. Ne, ne, už nikdy řekl jsem si a vydržel to do současného věku.

Víc mě zajímalo, proč a kdo chytí souseda při činu: „Proč a kdo ho chytil na hruškách / švestkách? Dal se chytit, nebyl sám?“ A maminka mi se smíchem řekla, že nešlo o ovoce, ale že dotyčný měl políčeno na něco jiného… Došlo mi to hned a dál jsem se nevyptával. Když je někomu deset, už není žádný trouba a ptát se? Pak bych se často sám uvedl do pokušení pochlubit se loveckými – nočnímu úspěchy vlastní party… 

Až mnohem později mi maminka vysvětlila, co to znamená být chycen na ovoci v cizích zahradách. A co soused musel všechno zapřít – říci o svém pychu, co natropil a jak se bude příště chovat, aby to, co dělal už nikdy, nikdy neopakoval. Do podrobností jsme nešli i tak mě máma pěkně vyděsila. Co všechno by mohlo přijít, pokud bych nepřestal a dal se při tom chytit!

Ale i tak. Vše, co roste sousedovi za plotem je lepší než, co máme doma, ať si říká, kdo chce, co chce, já přece vidím. Vidím i sousedovic slečny – dvojčata, jak se cpou hruškami – švestkami.

O lese trochu jinak

Každý máme někde svůj les už hodně dlouho, dá se říct od malička. Pro mne to byl studený les od Ještěda ke straně půlnoční a teplý les od Ještěda dolů k Turnovu a Jičínu, k Českému Dubu a dál k Máchovu jezeru. Pak tu byl ještě kousek lesa, takový ten intimní, kam jsem si na kole odskočil posedět na skále s nohama v rašeliništi, zády v mraveništi, s muškami a tím vším hmyzem, co les lesem dělá. Ten, co mě pohladil, je na straně půlnoční, v bedřichovském lese, kousek od cesty z Machnína do Chrastavy.
Naše lesy kolem měst a obcí těžko se srovnávají. Dnes už neplatí, že jsou plné harampádí hned zkraje. Lidé ze sudetských vesnic dříve krámy po Němcích odváželi na skládky na kraj nejbližšího lesa. Neznám les, který si tímto martyriem neprošel. Bylo možné tam najít celé vybavení kuchyní i se sporákem. Hrnce, staré peřiny, péra z gauče, obrazy a sošky, vybavení dílny, tašky ze střechy. Skleničky s kompoty, uhynulá domácí zvířata, lampy, torza jízdních kol, moli prožrané staré šaty, rukavice, kalhoty, boty, staré paraple.... Doslova poklady žel, v lese něco, co sem nepatří. Kopečky, nebo jámy plné smetí to, co už v lese dnes, zaplať pánbůh nepotkáte.
Sednout si v lese na kámen, zavřít oči a poslouchat. Les stále něco říká. Kdyby mlčel a vy byste nic neslyšeli, pak už tu není. Umřel - není živý. To jsem nikdy nezažil. U nás to není možné, jinde snad ano. To když lesem kráčí predátor - tygr, šelma. Pak nikdo ani nedýchá, aby na sebe neupozornil. Náš les je dnes spíše oborou, kde člověk pěstuje semínka, sází les, přikrmuje zvířata a redukuje počty divokých prasat a jelenů, co přemnožení páchají škody výpady z lesa ven do polí a do zahrad v našem okolí.
Přesto, že les dnes vypadá, že je jen prodloužení zahrady za domem, dovede být občas i krutý a potrápí. Jiný je les vysoko nad Harcovem k Jablonci a dál za Frýdlant Čechách k polské hranici. Tam nabývá podoby pralesa. Úzké strže, koryta horských potoků a řek, pomníky ukryté v lese a legendy o slavných. Odlišný je les plný písku na nádobí, pískovcových skal, tůní a rákosí, mělké vody zvoucí ke koupání. Les v kraji jezer, hub, malin a ostružin, ještěrek, borovic, čápů, dnes i ovcí kolem Ralska a Mírové, Kuřivod až k Mnichově Hradišti.
Les je všude přítomný a krásný, ale k jeho poznání někomu stále stačí, řekne-li šoférovi: Zastav, mě se chce... Vyběhne z auta a po chvíli řekne: Uf, mě se ulevilo. A dodá, že ten les je samá plechovka, ale může tu být i krásně, ale ty komáři – raději jeď. Škoda.

 Les je pořád zdarma. Žádná kartička VZP, les léčí, i zdravého, oči, duši i tělo. A proto není důvod zůstávat doma, oblékněte se zodpovědně a hurá do lesa, za krásou přírody.

Usměvavý prapodivný svět roku 2014

Právě jsem se dočetl na internetu, že se ti dva dohodli. Nejvyšší z Ruska, nejvyšší (žena) z Německa. Ještě donedávna naši největší nepřátelé – Němci a Rusové. Ještě nedávno, v jiném časovém odstupu, největší přátelé. Po okupaci vždy následovala doba kompenzací, pragmatismu a vzájemného využívání. Téměř všichni profitovali, až jim to přerušila „revoluce“ studentů, herců, politických vězňů, kteří rozhodovali o sféře zájmů osvobozených států.
Rusové a Němci. Bez nich to v Evropě nikdy nepůjde kupředu. Dnes mají v čele inteligentní mozky, které jsou zodpovědné vůči vlastní zemi i mírovému procesu v Evropě. Dohodli se a to znamená vítězství i pro Českou republiku. Ukrajina zůstává tam, kam geograficky patří. Rusko nezklamala a Němci pochopili svou roli velmi správně. Zajistili – garantuji mír. Kde je Evropská unie a její význam nevím a raději bych se a neměl ptát….
Pokud dohoda vejde v platnost, pak přestaneme jednostranně podporovat režim na Ukrajině, Rusko bude přátelštější k Ukrajině. Nejde o žádný Mnichov, o žádné vyhnání Čechů ze Sudet, ani o norimberské zákony, ale o uspořádání Evropy v současné době, kdy hrozba balkanizace ohrožuje snad každou zemi s národnostními menšinami. Kéž by se našlo takové řešení na blízkém východě, s Palestinci. Pokud se najde garant míru, jako se nyní našel pro Ukrajinu, pak se i tam lidé dohodnou. Rozhodně to nemůže být OSN, ovládané islámskými státy, ani EU, ekonomicky závislá na zdroji svých příjmů od arabských států.
Úžasný vklad do míru na Ukrajině, který přichází z Německa a Ruska je vyvážený a je přijatelný pro všechny oblasti v Evropě. Západní Evropa a USA si snad brzo konečně uvědomí rozdělení světa. Svět bez hranic má své hranice, a sféra zájmu velmocí tu byla, je a bude. Snad proto se skoro 70 let ve střední Evropě neválčilo. Jestli tomu tak bude i v příštích 70 letech záleží na tom, zda svět ovlivní takoví vůdci jako pan Putin, a paní Merkelová. Zda bude odstavena od vlivu v Palestině teroristická organizace Hamas, zda povedou lid Izraele do jednání o míru lidé jako pan Netanjahu. To by mohla být záruka míru i na Středním Východě.

 První krok k míru na Ukrajině je učiněn. K překvapení zúčastněných i pozorovatelů, přišel z Ruska a Německa. Neodmítejme ho. Je to pravděpodobně nejlepší řešením, asi jako garantování demilitarizace států a mírové dohody mezi zeměmi na Středním Východě garantované spojenci… Toť vše ze dne 1.8.2014.