čtvrtek 7. srpna 2014

Vlakem do pohádky

Co lidi jezdí rádo vlakem! Zdá se, že je to návykové a dědí se jako chalupa v Zábrdí, nebo dům na náměstí ve Frýdlantu, nebo v Chrastavě. Jsou tací, co vlakem cestují napříč kontinenty, kolem zeměkoule, s knížkou J. Verna, nebo jen tak z prostoru do prostoru se síťovkou v ruce. Vlakem, co supí jako já a zadýchá se, co vezl mě z jednoho kopce na druhý.
Motoráček, velká, silná, hlučná mašina, která dřív vjela do tunelu zoufale houkala jak zběsilá. Brzdila, protože takový tunel před Frýdlantem není žádná trampolína a pokaždé v něm „haprovalo“ něco, co muselo už příště být opraveno. Ve vagonech byla v tu ránu tma tmoucí a kluci lechtali spolužačky a ty se smály a smály a hlasitě výskaly. A tak se jelo potmě dlouhým tunelem skoro až do Raspenavy. Dospělí se jen tiše smáli a rádi by se k mladým přidali.
Bylo nám všem míň než dvacet, a víc jak patnáct. Když tudy jezdil do Frýdlantu Franz Kafka, nebylo mu o moc víc. Asi těžko cestou osahával mladé slečny a dělal, že to ne on, ale pán naproti, co si četl frýdlantský deník. Samosebou byl psán německy. Kafka se učil ,,česky“ aby až jednou bude chodit s Jesenskou, ji uměl aspoň česky pozdravit. Což popravdě ani nemusel, protože ona, jako všechna tehdejší hezká pražská vzdělaná děvčata uměla německy jako česky.
Trumpetka pana konduktéra, vlaječka, mávnutí, trhnutí sebou, celou soupravou a kola, co zahrabala na kolejích, jako kůň, než skočí. Sykot páry mi připadal, jako odfukující býk v aréně, který hrabe nohama, než to monstrózní tělo zaútočí. Vlakem do Brna, do Ostravy. Nic však není hezčí, než drážní cesta z Liberce do Černous, via Franco – Frýdlant v Čechách, Višňová tam, v zapomenutém kraji v Záhvozdí, kde se řeka Smědá rozlévá, hraje si a dovádí.
A co náš Franc Kafka, syn starého Kafky ze starého města Prahy? Ve Frýdlantu, byť to bylo v Čechách, se mluvilo německy jako tehdy v Praze. Čechů tu bylo pár a to se mělo brzo změnit. Vše záviselo na tom, jak skončí Velká válka. Němci si byli jistí sami sebou už sedm století, co jsem přišli. Byli tu jako doma a hlavně měli kapitál. Zdejší dělníci byli pracovití a navíc komunisté a sociální demokrati. Potom přišel jeden kaprál s vředy na žaludku a nenávistí k židům. Naši sudetští Němci si to špatně vyhodnotili a dali mu všechno. Své dcery i syny. Byla to ta nejhorší možná volba, za kterou zaplatili.
Mnozí se ptali: Sudety a bez Němců? Co bude, až potom někdo bude chtít od Neumannů, Liebigů látku na šaty, sklo na stůl mezi stříbrné příbory, lustr ministrovi...? A hle, šlo to. Ti noví vše zvládali na jedničku. Tak, jako kočka umí příst, tak u Ginzkeye v Maffersdorfu zvládli koberce noví, do města přišlí z Moravy.
A tak to bylo i jinde u tratí. Továrny pracovaly a vlaky nestačily odvážet hotové výrobky. Výjimkou nebyla nádraží ucpaná nákladními vlaky – pohádka pro ty, co milovali lokomotivy. Dnes to už opravdu zní jako pohádka. Továrny po roce 1989 osiřely, zboží se už desítky let přepravuje nákladními auty a lokomotivy krášlí soukromé sbírky. To je realita – pohádky jsou už jenom pro děti.



Žádné komentáře: