sobota 27. září 2014

Už vím, co je to nevraživost a koho u voleb vykroužkovat

Taky se vám to stává? Zabít a jít se udat, za pravdu třeba umřít, ale nenechat to tak. Šel jsem se dát vyfotit, abych mohl následně vstoupit do tramvaje, přiložit na čtečku ležérně Opuscard a nechat se vozit tramvají sem a tam.
Jo, panečku, to jsem se mejlil! Vchod z boku nové budovy liberecké radnice. Zprvu jsem si myslel, že radnice konečně otevřela záchodky pro veřejnost, třeba jako ve Zvonokosech. Chyba. Byl jsem ve středisku posledního výkřiku vědy a techniky v Liberci, kde vám umožní užívat Opuskard sloužící převážně k jízdám městskou hromadnou dopravou. Šlo to rychle: „Tu máte formuláře, vyplňte je a ostatní – zbytek - příště.“
Pouhopouhých 16 stránek textu. Dotazníky, jako při nástupu třicetiletého trestu na Quantánámu, s koulí na noze u kotníku na Špilberku. Hergot, zbláznili se v tom Liberci už všichni úředníci? Copak chci letět na Jupiter, na Mars? Já chci jet z Rybníčku k výstavišti. Proč a k čemu lustrační osvědčení? Proč tolik nedůvěry a tolik alibismu? Nestačil by jeden podpis, kartička velikosti pohlednice? Vždyť takhle propracovaný alibismus neměli ani rakouští úředníci.
To, co mám vyplnit je jako ze Švejka. Nábor Pepka Vyskoče za ruského špiona. Jak vidno, blbost úřednická nezná mezí. Každý z nich výš a výš si tímto a jemu podobným fermanem zdůvodňuje své opodstatnění v hierarchii, svou židli a výplatu gáže. A proto budu kroužkovat. Už zas pár dní.
Ač tahle šikana je v záhlaví označena vydavatelem, což je Liberecký kraj, i jeho vedení má svou politickou odnož kandidující na posty liberecké radnice. Je důležité hlídat své zastupitele a hledat za ně alternativu, pokud dopustí taková zvěrstva. 16 stránkový materiál pro vydání kartičky velikosti špendlíkové hlavičky.
Jednou se s tím začít musí. Boj byrokracií, hloupostí, nevraživostí a metodami podezírání jednou musí skončit. Je k tomu čas právě při komunálních volbách. Vyberme lidi, co známe, co jsou zárukou, že nekradou, co jsou jistotou, že když jim z kraje přijdou hlouposti, že se neopupínkují, nezkolabují strachem a vrátí kraji jejich fantasmagorie. Byť by šlo jen o dotazník, jak nastupovat do tramvaje.
Asi to nebude lehké. Všude máme tupce, ale i lidi chytré s vlastní hlavou. Mohlo by se to po volbách změnit, jen doufejme, že ne k horší alternativě. Ne řekněme hercům, filosofům, ředitelům a sportovcům. Vybírejte takové, jejichž práci pro město známe i ty, co znají nás. Nezapomeňte, jak pražští umělci zmršili světové lyžování v Liberci. Zvolme si zástupce, kteří nejsou jen mediálně známí, ale především jsou patrioty.

 Umět jen lyžovat není doporučení, o které bychom měli stát. Proto mocně kroužkujme a odpovědně vybírejme, pokud nechceme vyplňovat dotazníky o 16, ale o 50, 60, 100 stránkách plných hloupostí, kterým se nebudeme smát, ale kterými se jednou budeme muset řídit… Tady už nejde o hloupost úředníka, ale o záměr udělat z lidí tupce, co nadávají, ale poslouchají, chodí a chovají se jako ovce….

Zamyšlení nad tím, proč žít v Liberci

Partaje na chodbě paneláku si nevybíráme. Zrovna tak rodinu, do které jsme se narodili - jméno a příjmení. Město, vesnici, jejímiž uličkami nás maminky vozily v kočárku, kde jsme si jako děti hrály, kam jsme chodili do školy…
Napsal kdosi, zajisté vlk v rouše beránčím, že Liberec byla změť, kde žít se dalo jen těžce, že to bylo město, které nestálo za psí štěk… Asi ano. Výjimečně, musím přiznat, že bylo asi takové, jako Londýn, Pešť, Berlín, Plzeň, Brno. Všechna ta města si byla podobná. Z pohledu dneška bych asi umřel žít v nich. Jako děti současnosti, když se jim vezme mobil a možnost surfovat na sítích.
Nedá se to srovnat. Vemte si třeba Paříž ještě o pár let dřív. Noční nádoby se vylévaly ráno z oken rovnou na chodník. O co dál byl Liberec na konci 19. století? Voda v trubkách, kanalizace, elektrifikace, městská doprava… Všechna města si byla podobná. Všude továrny, komíny, kouřící lokomotivy, žádná spalovna, teplárna. Úzké ulice, suché záchody, městské lázně v každé čtvrti… Osmihodinová pracovní doba, zákaz dětské práce, odbory, politické strany, zájmová – sociální sdružení.
A k tomu ty naše kopce ve městě, chladné počasí, kyselé deště – nočník Evropy. A přitom, ač město rostlo překotně jako z vody, jeho občané je milovali. Viz spolky, které mu a jeho okolí dali srdce, ducha a kolem do lesů rozhledny. A bylo se na co dívat! Rostlo tu pod Ještědem něco, jako srdce Moravy – Brno, Praha Čechů ráj. Liberec - metropole práce, kumštu dělníků, vývojářů, obchodníků, továrníků. Město textilu, koberců, skla, prvních aut, strojařů, odborných škol, výstav, muzeí, lesů a hor, zimních sportů, letních turistických cílů – par excellence.
Nedívejme se na fousaté město očima dnešních dnů. Těžké by bylo v roce 2014 žít bez penicilinu a složitých operací, výhod v sociální oblasti, možností cestovat, studovat, získávat nové poznatky. Liberec, musel projít katarzí jako každé svébytné průmyslové město, jako každá metropole dané oblasti. Ze shluku úzkých uliček, tisíců komínů, a suchých WC v něco, co známe a máme dnes společné. Nebýt této pulsující aglomerace průmyslu severních Čech, spadu popílku a emisí 19. století nebylo by úspěšného dneška.
Jen škoda, že radnice svolila a vybrala nám všem život uprostřed betonového středu města, kde se kdosi pasoval na všemohoucího a rozhodoval o něčem, čemu sám nerozuměl. Dolní střed města, část pod nádražím se ještě může změnit k dobru, když se najde sponzor a ten, kdo umí pracovat se dřevem, sklem i kamenem a vrátí mu zrušené tramvajové linky, opravdové sochy, stromy, lavičky, chodníky. A přestane se navždy kamarádit s těmi, co umí dělat jenom s betonem a panely.


 V pokoře se skloní před těmi, co tu žili před námi, co sázeli rododendrony, azalky, jedlé jeřabiny, kaštany, dá zelenou lidem, co umí vzít za práci, poděkuje těm, kteří prací pro město nezbohatli a žijí bez toho, že by se museli stydět za to, co špatného městu provedli...

neděle 21. září 2014

Je stále co stavět, co slavit a proč žít




                Vítězný oblouk, úvaziště jako pro slona…. Volné pokračování zabetonování Liberce do šedivého odlitku. Opět se město nepoučilo, neduplo a svolilo k něčemu, co jej provází  celé období po sametové revoluci. Účelové stavby bez špetky invence, kdy nad krásou vítězí byznys, bezohlednost a síla peněz. Jak jinak nazvat boom libereckých komerčních staveb? Jak odpustit úředníkovi na radnici, jeho šéfovi, že souhlasili s takovým barbarstvím? Zničit genia loci města, které mělo svou osobitou tvář. A nyní opět, jako by pokračování nemělo mít konce.
                Podívejme se na vchod do zoo z První republiky. Neokázalý, skromný. A přitom si radní mohli dovolit víc, mnohem víc. Měli na to… A ti dnešní, slušelo by se říci „ skoro žebráci, holota vypráskaná“, čeho tím okázalým vstupem chtěli docílit? Ano, první dojem by měl být ohromující, ale kde nejsou tintili-vantili, jedeme na dluh – páni šnoreři.
                Okázalé město, co má díry na ponožkách, nemá co oslavovat. Jiní mohou mít i jiné názory, nedělejme si iluze, že právě ten náš názor je  nejlepší, ale o jedno vás prosím: buďme na sebe slušní. Za vraty, za bránou žijí zvířata -  dravci, sloni, opice ať si nás nepřestanou vážit. Neučme je slovům, která neznají, a neměla by znát. O to vás žádám a jsem si tím i jist… Jak kdo s tím naloží, je na jeho vychování.
                Je škoda, že jsme opět vyhodili z okna tolik peněz za okázalost, která  chudému městu, byť metropoli, nesluší. Chudoba cti netratí, aneb nějak nejde dohromady, aby se městu rozpadaly hradby. Nějak to lidem v Kocourkově pořád nejde do hlavy: tak zchudlé město a přitom radní bohatí, že už neví, co by si za ty prachy koupili… Ve školách už nečtou Nerudův fejeton ,,Kam s ním?“, ale anonymní - „Kam s nimi?“. A všichni se baví, vždyť to jsou – kocourkovští. Přitom, jak vidno nepřišli ani v zoo opičky o to hlavní – vítězný oblouk, vchod,  jak se sluší a patří.
                Prosím, berte to jako satiru, humor a pokus o vtip. Nejde o to postavit, podobně jako v Táboře, kádě před radnici a žádat své spoluobčany, aby do nich házeli vše co jim je ,,drahé“… Dopadli bychom jako husité umírající v bratrovražedném boji u Lipan. Už vidím ošatky plné eur a zlata, jak mizí v kádích, jak u nich staří fotí malá děcka a slzí radostí. Dej a bude ti dáno - stojí nad dveřmi všech resortů zdejší radnice, peníze se zde lepí v kolcích, tak nějak postaru, hotovostně. A potom, kdo chce, může se s dostatečně vstřícným úředníkem vyfotit. K tomu poslouží i radniční černá komora a hluboká, dobře ukrytá bezedná studna, kdesi v útrobách radnice.
                Je konec září a páří se nám z lesů, vod a strání. Rostou václavky, poroste i sebevědomí budoucích primátorů, těch, co si brousí zuby na primátorské křeslo. Počkejme si. Nechť zvítězí strana, hnutí, které má sílu lví, neboť i k nim vede brána, oblouk vítezný. V africké Mombase mají jako vstup do  východní Afriky dva velké sloní kly obrácené k sobě a tvořící tak vtipnou, neokázalou bránu odnikud nikam. Žel na rozdíl od té naší žádný zbytečný beton, nepovedené sochy, umění, kterému nikdo nerozumí... Neměli bychom tam poslat zdejší zastupitele, co to všechno schvalovali? S jedním překvapením - jednalo by se o letenku jen jedním směrem – zpátky po svých….

Mít jasno, neznamená vidět všechno



 
                A je to tu zase! Žijeme v době, která sama sebe ničí a nemusí to být jen terorista, kdo zmáčkne spoušť. Stále se vzdalujeme od kořenů, stále víc a víc dáme na sladké řeči. Líbí se politici, co politiky nejsou, baviči, co baví až k pláči… Poučeni stým výročím od vyhlášení 1.světové války stojíme tam, kde stáli naši prarodiče. Před možností zhouby válkou, která stojí za dveřmi a je nám cizí.
                Vše se opakuje jako ve filmovém scénáři. Ruský konflikt s Japonskem, rok tisící devítistý pátý, lokální války a výrazná podpora jednoho etnika na Balkánu v prvním desetiletí… Na co se nyní čeká, co bude teď roznětkou, kolik to bude kulí, koho nám zabijí na Ukrajině, v Sýrii? Kdo komu pošle ultimatum? Tehdy to byl Karl Kraus, český Žid z blízkého Jičína a jeho „Poslední chvíle lidstva“ psaní o První světové válce, které v Německu a v Rakousku zná skoro každý…
                My Češi máme ještě jednoho velkého krajana. Josefa Švejka a jeho autora, který zběhl z války a byl z něho rudý aktivista a komisař Rudé armády. Na chvíli. Pak, jak jinak, pacifista. Jak to vše připomíná poslední chvíle mocnářství. Ani dnes není svět jednobarevný a kdo jej tak vidí, měl by vrátit řidičák. Není jen ,,slabá“ Ukrajina a ,,silné“ Rusko. Jsou tu slabí, silní, pučisté, antisemité, islamisté putující světem v jedné ruce s koránem a ve druhé s kalašnikovem. A k tomu lobby výrobce zbraní, distributoři ropy, zemního plynu, tiskoví magnáti, dravci od novin, televize, které zde cítí vzrušení a sledovanost korespondenta, jako byl třeba Ernest Hemingway koncem třicátých let v občanské válce pod Madridem…
                Žádné zbraně ani jedné straně současného konfliktu na Ukrajině. Psí hlava nesluší nikomu. To, co bylo v roce 1938 u nás doma se nedá srovnat s dnešní situací na Ukrajině. Dnes je vše v rukách nadnárodních společenství a tam se rusky nemluví. Buďme proto obezřetní před soudy, které nám zavírají dveře do budoucna. Právě my bychom se měli bát zjednodušování a praktik „rychlé roty“. Vidět dál, než na špičku nosu a možná i trochu do budoucnosti…
                Ta šachovnice na Ukrajině se až moc podobá té z Balkánu před 100 lety. Tenkrát taky v prvních dnech už ozbrojeného kolektivu bylo císařům a králům vše jasné! A přitom se mohli zeptat Karla Krause z Jičína, Jaroslava Haška z Prahy, tisíce Čechů, Němců a Židů, kteří padli za První světové války. Určitě nechtěli zemřít tak mladí …

Na houby



Na houby
(Im memoriam Milan Minařík z Mníšku pod Brdy)
                Umřel mi kamarád. Restituoval kus jejich domova, na co si jeho žena ukázala, to nebyl problém a přesto mu sláva nestoupla do hlavy. Miloval houby. Je tomu dva dny., co si sedli do auta a jeli pro obvyklé dva košíky. Nechtělo se mu z auta, že se mu motá hlava a těžce dýchá. Manželka šla jen o kousek dál a slyšela, jak na ni volá. Přišla, když už dodýchal.
                I tak může skončit houbařův rok. Znám jich tolik a žádný mě nepřesvědčil, že houby rostou, když já je jdu kosit. I tak, někteří z nás chodí do lesa, nosí odtamtud plné koše, tašky, nákupní vozíky z blízkých samoobsluh. Chodit do lesa na houby, když ještě ,,nebyla klíšťata“, to byla idylka! Maminka si přesto uvázala přes vlasy šátek, popadla mě za ruku a už se šlo. Houby celé léto, pokaždé na jednoduché jídlo, nebo aspoň do polívky, na omáčku s kolínkama a s vajíčkem z trouby s maštěnou, připálenou kůrkou a s kyselou okurkou. A to i když bylo sucho. A chodili jsme hodně pozdě, po obědě, kdy to v lese hřálo a klikatilo se tam hady, kterým jsme šlapal na ocásky.
                Nejvíc jsem si v lese při hledání hub hrával s ještěrkami. Ulomil jsem jim vzadu koneček a čekal, co se stane. Fascinovaně jsem se díval a viděl, že nic. Život šel dál, bez ztráty bodíků. Les fajnově hřál odpolední siestou. Víte, že na to nikdy nezapomenu? Tak nějak má vypadat ideální stav věcí. Dětský svět her a hlídajících matčiných očí, svět drobností, jehel a nití. Lahvičky s magi a solničky ze skla na stole, dětské prostírání, skleničky studené malinovky, horké polívky. Lžíce do horké houbové omáčky s kolínky.
                Sbírali jsme jen ty chorobně známé houby – choroše a holubinky ne. Ani divoká prasata se do neznámých hub nepouštěla na rozdíl od člověka. Já takhle přišel k pěkné sbírce známek po jednom sběrateli, který byl vynikajícím sběratelem známek, ze sbírání hub by ale ve škole propadl… A že těch hub po světě je! Od penicilinu po mé známé místo, kde roste hodně veliká bedla, kousek od Mimoně při cestě, na kraji lesa. Je vidět i při osmdesátikilometrové rychlosti, když jedeme kolem autem…
                Jo, to jsou dneska houbaři. U nás v Jizerkách hojně rostou i houbičky halucinogenní. Kdekdo je sbírá a užívá si… Je to droga laciná a účinná. Jak jsme si blízcí s těmi spoře oblečenými indiánskými kluky a děvčaty, když  se obě etnika pouštějí v podstatě do stejného. Houby tudíž umíme i upravovat na různé způsoby s podivem a uznáním.
                Některé jsou v málo obchodech k dostání a jsou velmi drahé. Jako třeba lanýže. Houba, co roste pod zemí a cvičená prasátka jsou vlastně cvičenými rýčky na vodítku houbaře. Zapomněl jsem na žampiony. To jsou takové ty průmyslové houby. Paneláky vedle rodinných domů, máslo vedle margarínu, velkochov slepiček, co nikdy neviděly trávu. To je celý žampion. Houba bez  pohlaví, u nás v Bille i 36 korun za půl kila.
                Co dodat? Jít na houby je vlastně vlastenecká povinnost občana. Houby očistit, upravit a jíst je vlastnost, která nám není cizí, jako pít pivo, jíst vepřové, knedlíky se zelím. Z hub, co znám, je nejchutnější smaženice s vajíčky a cibulí s houbami... Není co řešit. Hurá do lesa s košíky, batohy a taškami. Vozíky nechte tam, kam patří – u samoobsluhy.

Policajti



                V naší vesnici jednu dobu policajt byl, jednu dobu nebyl. Ani jedno, ani druhé kriminalitu v Machníne neovlivnilo. Nijak zvlášť se nekradlo, nezabíjelo, na republiku nenadávalo. Co si pamatuji, tak úplně v prvních letech druhé půlky minulého století seděl můj táta, starej Martinec a ten z Karlova za černou porážku telete. Jak vidno, většinou to bylo za velezradu. Kradli všichni, kdo k tomu  měli příležitost a táta mi později řekl hlubokomyslnou pravdu: „...a nejvíc ti obr komunisti.“
                Kde opravdu byla pravda? Co já vím. Jedni, jako táta, seděli, druzí, ti vysmátí, přečkali vše v pohodě. Však se můj tatík divil, když jsem se v roce 1956 jedno odpoledne, jako vzorný pionýr, fotil s páskou PS VB (pomocná stráž veřejné bezpečnosti). Existuje fotka, jak ve Svárově u skály v pionýrském kroji zastavuji auta, vzadu za mnou je vidět skutečný pomocník VB. To bylo něco, co nám třem vybraným všichni spolužáci krutě záviděli. Otec se ode mne kousek odtáhl, myslel si své a asi si dovedl představit pro mne i jiné bohulibé aktivity…
                Policajti, to tenkrát bylo řemení přes hruď, vysoké boty kanady, terénní auta. Tajní měli kožené kabáty, tatraplány a byli tajuplní, stejně jako ti dnešní, co vidíme v televizích při zásazích . Zrovna jako tehdy s mým tátou i dnes mrskají s lidmi pěkně zvostra na zem, žádné smilování. Jak je člověk jednou policajt, hned mu to stoupne do hlavy a je něco víc, než ti ostatní. Někdy to přejde. Někdy až když vystřízliví.
                Já si na policajty nemůžu stěžovat. Jen když jsem jednou šel podat  stížnost, tak mi bylo vysvětleno, že pokud mě skutečně někdo nezabije, šetřiti není co, takže počkáme… Což mi přišlo trochu podivné, ale službu konající měla pravdu. Nikdo mě nezabil, mé etnikum už každý zná, ví, že se myje, že nechodím špinavý.
                Policajti jsou kluci a holky jako každý jiný, zdá se, že úplně normální, aspoň pokud jsem já normální. Měl jsem v rodině policajta, bratrance z matčiny strany. Nejdřív byl hasičem, ale ztloustli jsme a on neprojel tou hasičskou tyčí z patra do přízemí. Ucpal průlez, když někde opravdu hořelo a tak plynule přešel k policajtům. A kdyby neumřel asi by mi vyprávěl, a já mu právem nevěřil.
                Jsem přesvědčen, že televizní seriály ze života policie jsou zajímavější než příběhy doktorů, jejich milenek a nezletilých dětí. Jejich práce není jen dobrodružství. Je to chlapská, mimořádně zodpovědná a na čas náročná dřina a často se platí životy. Společnost ji ale ne vždy tak chápe. Já  v ní vidím to, k čemu má sloužit. Nakonec to mají napsané na dveřích svých omajáčkovaných aut. Měla by to být pravda.

čtvrtek 18. září 2014

Avizo nové knihy



Vážení přátelé,

V těchto dnech vyšla má knížka „Od Lužických hor po Lužickou Nisu – Hrádek nad Nisou“. Knížka je brožovaná, celobarevná, ilustrovaná dobovými starými pohlednicemi z oblasti Hrádku nad Nisou a okolí. Má celkem 124 stran.
Jejím obsahem jsou krátké příběhy, fejetony a vzpomínky autora převážně z období po roce 1945 z prostředí českého pohraničí – Sudet. Jde o volné pokračování předchozích knih, které jsou již rozebrány.
Cena knihy je 240,-Kč a  můžete si ji objednat na e-mailové adrese egon.wiener@gmail.com , telefonicky na čísle 603 598 334 – upřednostněn je osobní odběr v Liberci.

neděle 14. září 2014

Za humny naší vesnice

Ze strání Ovčí hory byl výhled na vzdálené město. Pod námi naše vesnice. Na loukách přilehlých k lesu se pásly krávy. Úprk z kopce dolů loukami až k silnici byl slalomem mezi kravinci....Na obzoru bylo světlo, které z dálky vyzařovalo město. Mlhavé, matné, vzdálené a studené. Za našimi zády byl velký les, pod námi ostnatý plot, na kterém jsem rozerval nejedny tepláky, natrhl košili, podrápal nohy.
Les byl a dosud je hlavně smrkový. Mokrý, od války neošetřovaný končil na druhé straně kopce pod nádražím Andělská hora, což kupodivu není název kopce, ale staré hornické vesnice, jak jinak, u nás v Sudetech, než opět v kopcích. I proto mi rodiče nechtěli do deseti let koupit kolo, abych se nemusel trápit v kopcích. Zmrzlinu jsem taky nesměl, že je studená a za okny venku to strašně fouká. Bílé podkolenky, abych byl vidět a nepřejelo mne auto. A to naší vsí projelo v padesátých letech tak jedno auto za den. Rituál zákazů neplatil tehdy, když jsem si oblékl tepláky, švédskou košili a s Rudou a Jardou měl v těch našich sudetských horách odpoledne jen pro sebe.
Machnín leží v údolí a ze všech stran se topí v pralesních houštinách a zarostlých stráních. Za mého mládí tu byly jen dráty, které ohrazovaly pasoucí se krávy od polí s bramborami, kukuřicí, nebo obilím v bizarním kopcovitém terénu pod inseminační stanicí ve Svárovu. Pokud jsme chtěli dál, tak kopcem kolem statku a jsme v Karlově na úpatí Ještědského hřebenu. Nejromantičtější lesní partie našich dětských výletů bez rodičů byla část lesů a kopců pod zříceninami hradu Hamrštejn, blízko jediné klasické uhelné elektrárny dokonale odříznuté meandry Lužické Nisy od okolního světa.
Tady a vůbec skoro všude nám dětem šlo o život. Částečně zasypané hornické štoly lákaly k prozkoumání, vysoké nádražní mosty, hluboké skalní průrvy, les už víc jak několik desítek let neošetřený se měnil v prales, nepřístupný a tajuplný, plný nástrah a pastí. Plný lovců a lovené divoké zvěře, která tu byla doma a sledovala bedlivě a nerada naše exkurze do svých domovů.
Úplně jiný les byl směrem k severu. Bedřichovský les plný bludných mechem porostlých kamenů, které sem dopravil severský tající ledovec. Podhůří Jizerek, které zde končí a které koncem 20. století nesmírné trpěly spadem všeho možného z polských elektráren v Turowě spalujících nekvalitní, zde těžený lignit.
Napříč Bedřichovským lesem vedla udržovaná lesní cesta k muničnímu skladu naší armády a do vsi už na polských hranicích, směrem do frýdlantského výběžku. A tak, kdo měl kolo, ale i ti bez kola, měli kam se odpoledne, po obědě vydat na prima výpravu plnou zážitků. Na Bedřichovce byly úžasné rybníky a v nich věci, o kterých se jiným ani nesnilo. Nacházeli jsme v nich hledanou munici a zbytky zbraní po německé armádě.

 Směrem při hlavní cestě z našeho dolíku vyrostly kolem vesnice mladé břízky, jako vedlejší produkt nerealizované dálnice Berlín – Praha. Koncem 20. století nebylo už po břízkách už ani památky. Zůstal jen rybník tzv. Chrastavské oko a zážitky z dětských výprav do břízek za dobrodružstvím.... I to byl čas, který jsme trávili za humny naší vesnice....

Co všechno odnesl čas

Je tomu šedesát let, co jsem poprvé držel v dětské ruce propisovačku. Babička byla na pozvání své sestry ve Vídni a přivezla mi něco, co v Česku nebylo. Propisovačku. Už ten prapodivný název! Dva kousky něčeho, jeden vsunutý do druhého šedé barvy. A tekla. Ony všechny ty první a později i ty první české propisovačky tekly. Měl jsem strany prstů modré, a přesto jsem byl mezi spolužáky někdo, kdo má to nové pero, byť jsem byl do modra na prstech zbarvený. Nebylo, kdo by mi za ni něco nenabízel. Velké stříbrné kapesní hodinky, dvacet korun keš, sadu porno fotek z První republiky, šavli i s pochvou, 32 kusů stříbrných pětimarek, tropickou přilbu afrikakorpsu vše, co bych chtěl....
Já se nedal usmlouvat a když jsem ji před rokem našel na půdě mezi fotkami z rodinných výletů šedesátých let minulého století, nevěřil jsem vlastním očím. Ta potvora stále barvila prsty. Prsty jsem si jako před šedesáti lety opět zabarvil do modra.
Co propisovaček jsem za ta léta měl v ruce, co jsem jich vyhodil, aniž bych si na tu první vzpomněl! Opět jsem ji držel v ruce a vzpomínal: školy, vojna, koníčky, úspěchy, prohry, stará a nová přátelství...
Tisíce propisek mě touto cestou provázelo, psalo žádosti, životopisy, odpovídalo na cizí dopisy, děkovalo, psalo k narozeninám, k vánocům, podepisovalo, žádalo, kondolovalo. Držel jsem v ruce tu první, primitivní, nejobyčejnější, co barvila prsty, stál opřen o veřeje dveří naší půdy a uvažoval o tom, jaký ten její život byl. S propisovačkou v kapsičce od saka, která byla tak důležitá jako je dnes mobil, se stávalo, jako u té první propisovačky, že pouštěla barvu špičkou přímo do látky, kde zůstával navždy flek.
I tenhle fejeton píši propiskou. Neteče, patří k těm v ceně do 10 korun, v ceně poloviny jízdného místní předraženou městskou, dopravou. Tak v polovině mé profesní kariéry přišla do Čech trochu jiná propiska. Asi za stavební celky, cukrovary, pivovary, traktory, auta, vodárny a elektrárny. Čínská propisovačka, fenomén kvality, dlouhověkosti a tenkého psaní. Nevím jak moc na tomhle obchodě Československo „vydělalo“, ale vzpomněl jsem si hned, jak já nevydělal nic na té první. Číňani byli určitě lepší obchodníci. Z jejich produkce to byl ještě tuze žádaný jasmínový čaj a vepřové konzervy, kde byli vepříci krmeni rybami....

 Nevím sice proč, ale tyhle informace jsem si zapamatoval, zrovna tak jako ty o té první barvící prsty.... Svět kolem nás byl a je plný hloupostí a překvapení. Nebraňme se jim. Později je na co vzpomínat. Jsou to přátelé nejvěrnější a odcházejí až poslední. Zavírají vrátka, zatahují žaluzie a podepisují všelikeré papíry, které jsou nečitelné, protože už nejsou vůbec důležité. Důležité byly kdysi, nyní už ne. Má propisovačka, zapomenutá, drahá a pouštící, z roku před jedna – dva, před šedesáti lety.

sobota 6. září 2014

Jít do kina, nebylo jenom tak

Jít do kina byl i za mého mládí značný výdaj. A to se psala už druhá polovina 20. století. Dvě koruny to bohatě pokryly. Ale i ty dvě kačky někomu doma scházely. Zrovna tolik stála krabička cigaret a ty děda k babiččině nevoli vykouřil tři. A bez filtru. Ten přišel o dvacet let později.
U nás na vesnici se hrávalo v sobotu a to hned dvě představení. Dětské odpoledne a od sedmi osmi hodin pro dospělé. Nás, dětí povinných základní školní docházkou od první do páté třídy, bylo okolo sto padesáti. My všichni, jen co jsme trochu mohli, tlačili jsme se v předsálí tanečního sálu jediné machnínské hospody a k lístku kupovali buď zelenou, nebo červenou skvělou limonádu už natočenou do sklenic za 20 haléřů.
Ostatní náklady do dvou korun, byly buď na mejdlíčko nebo tyčku k lízání – lízátko. Zmrzlina byla k dostání nejblíž v Liberci. Ovšem ty tácy s limonádou ve sklenicích za 20 haléřů a jejich chuť, tu jsem nedávno porovnával s těmi nej limonádami na rautu při Dnu nezávislosti USA v Praze. Mluvím pravdu. Kam se hrabou i ty s tím zázvorem na limonády machnínské, čepované, rozlévané za pár šprdlíků....
I stalo se, že jsem přemluvil tátu, aby šel se mnou jednou na odpolední představení. Šel a zalitoval... Ne že by se mačkal mezi omladinou, které je dnes už kolem sedmdesáti, a která tehdy, v sobotu v poobědí se asi věnovala lenošení doma. Bylo nás tak dvacet platících a film od neznámého Tadžikfilmu se jmenoval Deset kroků od pevnosti. Mě bylo asi deset a spoléhal jsem na to, že velký bratr nedovolí... Dovolil, už titulky byly revolučně vpředu a byly dlouhé, nečitelné, táta si z toho nic nedělal a ještě se smál, že nejen pevnost je celá v písku, ale i titulky nejsou ke čtení, i ty zakrýval písek dalekého Tádžikistánu.
Z kina jsme odcházeli jediní. Poslední. Žádný Pád Berlína, žádný rovnocenný boj, jen dolů a nahoru na pahorek s pevností a ztráty na životech. Chtělo se mi brečet, pak čůrat, někam se schovat. No a nakonec se to stalo filmem přímo kultovním, na který si z mládí pamatuji. Táta už se mnou do kina do smrti nešel, ale film „Deset kroků od pevnosti“ došel pojmenování pro mnohé další životní absurdní hlouposti.
Ještě, že se táta nedožil restaurace kapitalismu v Česku, to už by asi ve zdraví nepřežil... Užil si svoje v padesátých letech, jemu nemohl nikdo nic vyčítat. Především mladí lékaři, řidiči mezinárodní dopravy, by dali nevím co za to, dostat přihlášku kandidáta KSČ. Nestačili byste se divit, jací lidé měli namířeno do téhle strany.

 A tak raději vzpomínám na brigády jako byl chmel, brambory a sázení stromků, kam jsme jeli neradi, ale vraceli se většinou šťastní. Ztráta odpovědnosti za kolektiv a ztráta vlivu kolektivu při rozhodování jednotlivců, i chození společně do divadla, řešení problémů kam společně jít. Jít do kina, společně do parku na brigádu i to patří k nám lidem, jako jít do hospody, na fotbal, nebo ráno do školy.

Otevřené psaní Vám všem, co máte doma hrad, domek, kůlnu na nářadí, co nepřestáváte nikdy pracovat....

Otevřené psaní Vám všem,
co máte doma hrad, domek, kůlnu na nářadí, co nepřestáváte nikdy pracovat....
Nevěřil jsem Vám, co máte doma rozpálená kamna a den po dni si pálíte dlaně i prsty o rozžhavené pláty železa už celá staletí. A to jsem si přál, aby to byla jen legenda, že hodného nepálí. Pálí. Je to hořké poznání plné mozolů a všeho možného odříkání.
Mít domeček, nemovitost, kus pole, role, lán, na něm třeba jen, z prkének postel pro dva, chalupa, dům, hrad. Stále mám na čem pracovat.
Legendy... Kde jsou bujaré večírky, mejdany, opékání a oslavy? To nemůže být pravda. Já se tak těšil, že jednoho dne budu patřit mezi vás, co sedíce točíte prsty v dlani, jste v pohodě a svět se na Vás usmívá.
Svět majitelů realit a svět čekatelů. Jo, takový by svět měl být. Plný mléka, strdí, pečených holubic, salámu, šunky, aspiku, kaviáru, jahod se šampaňským a k tomu vyplétaná ratanová souprava postavená na vlastním pozemku. Hned vedle menší luxusní vilky a bazénu s přihřívanou vodou, se psem z těch nejlepších plemen. Až jednou přijde den a každý z nás z paneláků si pohraje v dlani s dálkovým ovládáním brány a branky.... Až se toho dočkám, nebo raději - já si počkám.
Je to prý pocit, který přichází odkudsi z podbřišku a dál už jen podle vlastní hypoglemie. Rozhodně si nechci, někdy v budoucnu dělat na dlaních puchýř. Je to ponižující a frustrující. Je to tak. Když už má být člověk jedním z Vás, majitelů realit, měl by se podle toho i oblékat, česat, hovořit. Stýkat se s lidmi podobných tváří, být prostě IN a jak říkám má-li mít psa, měl by mít na něj papíry. Mít vyčištěné boty, ponožky bez děr v okolí paty a palce u nohy.
Není možná, aby někdo z nás, kdo nabyl pozemského statku, si kousal třeba jen nehty, celý den nic nejedl a doma si uvařil vietnamskou polívku a pak si vyčítal, že ještě nemá zahradní techniku. A jde zas jen o značku. Je to ale snobárna, to vám řeknu! Dřina k tomu jako bonus, prestiž lidí, co se povznesli a mají na to – na rozdíl od plebsu.
A tak nevím, zda si mám s vámi vůbec začít. Propachtovat si pár metrů zahrady, vysadit strom, koupit si skruž a pěstovat v ní jahody. Sedřít si ruce do krve od mrkve, okopávat brambory. Posunout se v žebříčku o příčku, příčinku výš. Být jedním, co na to má. Koupit si slušný auto, o chytrém mobilu nemluvě. Objednat si cokoli co má koule a nechat si to poslat skrze teleshopink... Co dál, co si přát dál?

 Podstatné je podobat se Vám, co už máte ten vysněný ráj – domeček, hrad, nemovitost, která dělá radost, sem tam puchýř na dlani, ale hlavně pocit štěstí, že vás sousedi, co bydlí nad Vámi, nevytopí....   

Není mi jedno kde žiji, kde jsem se před šedesáti sedmi lety narodil

Můj drahý Liberci. Liberci a v něm směsko nás všech, co tady bydlíme nebo, co nám je zde život milý. Píši Vám, neboť už sluníčko už tolik nepálí, nehrozí přehřátí, ani že bych vám psal tak, jak se o mě vyjádřil jeden anonym v internetovém zpravodaji „Náš Liberec“, že z mého psaní trčí – čouhá socialistická nostalgie, idealizované vzpomínky, stařecké hanění přítomnosti.
Ač se spoluobčan nepodepsal asi to bude ten, co ho znám – veřejný přítel bývalé radnice, jeden z těch, který má podíl na oné ztrátě 2,8 miliardě korun, co radnice dluží, na fatálním městském zadlužení tou hroznou částkou. Proč vyčítání – socialistická nostalgie – stařecké hanění přítomnosti? Připomíná mi to praktiky, že za všechno mohou židobolševici a zloděj křičí chyťte zloděje. Je to nevkusné, udavačské a je jasné, proč se dotyčný nepodepsal....
A ještě k tomu, že chci změnu. Proč ne? Ale i to nemusí být za každou cenu. Mnozí hříšníci se napravili. Takový Babinský po vykonání trestu pracoval dál jako zahradník na Špilberku... Proč si to nezopakovat. I tací mohou být voliči. Je to jejich volba. Aspoň nešpiní bývalý režim. To, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Dnes budujeme kapitalismus už čtvrt století. Dvacet pět let už víme, co děláme dobře a špatně. To, co nás táhlo zpátky - Textilana, Bytex, Tesla, Hedva, Seba, Totex, LIAZ, jsme po právu pohřbili a podílíme se na světové produkci plastu do aut. Lituji jen toho, že u nás nerostou banány a papáji, ale kdoví, třeba nás to sansalvadorští indiáni ze Střední Ameriky jednou naučí...
Dost blbinek a soustřeďme se na práci. Tím myslím, dost bylo socialistické nostalgie a vraťme se do pošmourného Liberce. Čest práci těm, co skutečně pracují. Vraťme se k mému stařeckému „hanění přítomnosti“. Nechci být ironický. Určitě by se dala pochválit sportovní megahala, ale já ji nechválím, protože patřím k většině, která tam nechodí. Většině, která by přivítala v Liberci větší péči o nás trpící „stařeckým haněním přítomnosti“. Halló jsme tady, ještě jsme neumřeli – všímejte si nás! Na barikády už asi se svými holemi nevylezeme, ale pořád byste tou holí mohli jednu slíznout. (To byla legrace). Jste naše děti a ono to bude asi tak trochu stejný v Burundi, v Africe jako v Liberci a nezapomeňte – bude nás třetina populace a kdo ví, kdo vyhraje příští volby.

 Proboha, přestaňme si vyčítat, že ten a ten byl v KSČ, v milicích, ve Svazarmu, SSM, nebo v SČSP. Mladí kolem čtyřicítky stejně už nevědí, co ty zkratky znamenají. Jen naši vrstevníci zapškle vzpomínají na křivdy minulého století. Subjektivní problém, už chod světa neovlivní, ale mohou poškodit, ublížit. K tomu slouží a jsou jiné instituce. Pokusme se společně Liberci pomoci. Hledejme cestu k prosperitě, sponzory a zkušenosti i jinde, které nám pomohou Liberec zbavit zadluženosti. Vraťme městu jeho slávu, zašlou prosperitu, příjemné bydlení a sousedy, co nepíší anonymy.

středa 3. září 2014

Mlha

Co si to sedlo na město? Do čeho se to halí vesnice? Proč je z ničeho nic mokrá silnice? Co to je? Ani voda, ani sníh. Těžko to zvážíš, těžko to sníš, nezabalíš, nepošleš....
„Ráno vstanu z postele, koukáš kočce do p....,“ řekla by moje babička a chytla by se mozolnatou rukou za pusu. Ale měla pravdu. Téměř se trefila. Není opravdu pro řidiče nic horšího, než pocit, že hledí do mléka, které má tendenci se dále měnit v záclonu z mokra, co stojí a nehýbe se. Říká se, že mlha, ta pravá co leze do kostí a je neproniknutelná, je anglická – londýnská. Je to možné. Já mám zkušenost s tou severočeskou a ta je rovněž hutná a výživná hlavně v noci a po ránu. Když ji sluníčko vysuší, je svět hned hezčí a bezpečnější.
Když jsem mlhu poprvé viděl z vlaku mezi Děčínem a  Teplicemi v té masivní podobě deky nad krajinou a desítky kilometrů dlouhou, nevěřil jsem svým očím. Viděl jsem ji dosud jen jako ubrousek, šátek přes hlavu babičky v tam Hrádku u mostu přes Lužickou Nisu. A onehdy jsem viděl sak, pytel plný ledních medvědů a bílých racků od Máchova jezera. Bílou pláň, tam kde před chvílí ještě tekl veletok Labe v Čechách.
Mlha jako peřina, duchna, závěj, lavina, co zahrozí, než spadne a vyděsí tě. To sama příroda je tak říkajíc na rozpacích. Neví, zda skončilo už léto, zda už začíná doba plískanic a chladu, zda se bude třeba obléci, abys ráno měl na sobě víc, než před obědem a po svačině si svlékl, co už je zbytečné. Příroda se brání horečce, a jako by zápasí s tím, co sama nechtěla. Prohrává? Ne. Jen přechází na jiný režim.
Je konec léta, plody dozrávají. Barva listí se mění. Zvířata, co bydlí v patrech pod námi si plní šatní skříně a špajsky surovinami, co se nekazí a co do jara vydrží... A mlhy? Ty budou spouštěčem téhle náhlé kalamity. Upozornění, že už je konec letních legrácek, že zvoní. Je září. Skončily prázdniny, děti chodí do školy,  začal čas ranních mlhavic a čas, kdy člověk neví, zda je to už čas dušičkový. A v panelácích lidem mrznou i uši.
Ne, ne, mlhy jsou jen mezičas, kdy jeden každý z nás si říká, že je tu podzim a spřádá plány ještě na těch pár hezkých chvil na zahrádce, v lese, u vody. Ať tedy ranní mlha nezkazí, co si každý z nás z léta chrání. Ať mlha spadne tam, kam lidi nechodí, ať si s námi hraje, ale nezlobí a rozplyne se. Ať sluníčko s sebou nese pohlazení a teplo, co nám už za chvíli bude vzácné. Ať se mlhy na blatech a psí štěkot rozplynou, ať z té změny počasí nebolí kolena, klouby a záda. Ať slunce zahřeje a pohladí vás i vaše slušné sousedy i děti, co ráno pospíchají do práce nebo do školy.