Na houby
(Im memoriam Milan Minařík z
Mníšku pod Brdy)
Umřel
mi kamarád. Restituoval kus jejich domova, na co si jeho žena ukázala, to nebyl
problém a přesto mu sláva nestoupla do hlavy. Miloval houby. Je tomu dva dny.,
co si sedli do auta a jeli pro obvyklé dva košíky. Nechtělo se mu z auta,
že se mu motá hlava a těžce dýchá. Manželka šla jen o kousek dál a slyšela, jak
na ni volá. Přišla, když už dodýchal.
I
tak může skončit houbařův rok. Znám jich tolik a žádný mě nepřesvědčil, že
houby rostou, když já je jdu kosit. I tak, někteří z nás chodí do lesa,
nosí odtamtud plné koše, tašky, nákupní vozíky z blízkých samoobsluh. Chodit do
lesa na houby, když ještě ,,nebyla klíšťata“, to byla idylka! Maminka si přesto
uvázala přes vlasy šátek, popadla mě za ruku a už se šlo. Houby celé léto,
pokaždé na jednoduché jídlo, nebo aspoň do polívky, na omáčku s kolínkama
a s vajíčkem z trouby s maštěnou, připálenou kůrkou a
s kyselou okurkou. A to i když bylo sucho. A chodili jsme hodně pozdě, po obědě,
kdy to v lese hřálo a klikatilo se tam hady, kterým jsme šlapal na ocásky.
Nejvíc
jsem si v lese při hledání hub hrával s ještěrkami. Ulomil jsem jim
vzadu koneček a čekal, co se stane. Fascinovaně jsem se díval a viděl, že nic.
Život šel dál, bez ztráty bodíků. Les fajnově hřál odpolední siestou. Víte, že
na to nikdy nezapomenu? Tak nějak má vypadat ideální stav věcí. Dětský svět her
a hlídajících matčiných očí, svět drobností, jehel a nití. Lahvičky s magi
a solničky ze skla na stole, dětské prostírání, skleničky studené malinovky,
horké polívky. Lžíce do horké houbové omáčky s kolínky.
Sbírali
jsme jen ty chorobně známé houby – choroše a holubinky ne. Ani divoká prasata
se do neznámých hub nepouštěla na rozdíl od člověka. Já takhle přišel
k pěkné sbírce známek po jednom sběrateli, který byl vynikajícím
sběratelem známek, ze sbírání hub by ale ve škole propadl… A že těch hub po
světě je! Od penicilinu po mé známé místo, kde roste hodně veliká bedla, kousek
od Mimoně při cestě, na kraji lesa. Je vidět i při osmdesátikilometrové
rychlosti, když jedeme kolem autem…
Jo,
to jsou dneska houbaři. U nás v Jizerkách hojně rostou i houbičky
halucinogenní. Kdekdo je sbírá a užívá si… Je to droga laciná a účinná. Jak
jsme si blízcí s těmi spoře oblečenými indiánskými kluky a děvčaty,
když se obě etnika pouštějí
v podstatě do stejného. Houby tudíž umíme i upravovat na různé způsoby s
podivem a uznáním.
Některé
jsou v málo obchodech k dostání a jsou velmi drahé. Jako třeba lanýže.
Houba, co roste pod zemí a cvičená prasátka jsou vlastně cvičenými rýčky na
vodítku houbaře. Zapomněl jsem na žampiony. To jsou takové ty průmyslové houby.
Paneláky vedle rodinných domů, máslo vedle margarínu, velkochov slepiček, co
nikdy neviděly trávu. To je celý žampion. Houba bez pohlaví, u nás v Bille i 36 korun za půl
kila.
Co
dodat? Jít na houby je vlastně vlastenecká povinnost občana. Houby očistit,
upravit a jíst je vlastnost, která nám není cizí, jako pít pivo, jíst vepřové,
knedlíky se zelím. Z hub, co znám, je nejchutnější smaženice s vajíčky a cibulí
s houbami... Není co řešit. Hurá do lesa s košíky, batohy a taškami.
Vozíky nechte tam, kam patří – u samoobsluhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat