středa 29. října 2014

Od poloviny listopadu 2014 je na pultech s knihami k dostání nová kniha libereckého autora Egona Wienera "Mou vlastí jsou Sudety" a to v česko-německé verzi. Veřejné čtení proběhnou počínaje dnem 11. 11. od 18h ve Vědecké knihovně v LIberci, 20. 11. v Jablonci- Rýnovicích od 18h, dále v Žitavě a na dalších místech. Knihu je možno získat i objednávkou na tel. čísle 603598334 a na mailové adrese Egon.wiener@gmail.com.

sobota 25. října 2014

Ohlédnutí

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?
Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.
Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.
Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?
Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. „



Pohádka pro děti, co milují mravence

Velké mraveniště v lese kousek od Papežů znal kdekdo. Chodili se na něj dívat děti ze školy z Donína, Loučné i z obou škol v Hrádku. Tím malým, srandovním autobusem přijela děcka z Václavic, z Chotyně, Saské noviny ze Žitavy sem poslaly celý štáb…
V mraveništi měli právě po volbách a nebyl tu nikdo, kdo by se jim věnoval. Nic, než místní radnice. Žádná Praha, Brusel, štáb NATO. O to větší sranda bylo to mlčení. Byla v tom kopci jehličí dvě velká seskupení a nadržení voliči, skoro jako u lidí. Demokratičtí mravenci…. Jedni se pojmenovali, asi podle lidí ANO. Druzí, co chtěli změnu – tak jak jinak než NE. Ti první měli někde sponzora a ten jim poslal z Čech, vodňanské kuře a čínského králíka, kterému dali pro jistotu hormony a hned byl k nepoznání. Hnutí NE dostalo od sponzora žluté balónky a propisky.
Asi neuhodnete kdo v mraveništi volby vyhrál. No, samosebou NE. Čtyři roky ti malí, žlučovití kluci vedli boj proti podplácení. Ti druzí taky měli prima heslo: Smějeme se stáří – jíme králíky. Bezva heslo. S tím nešlo, než být druzí, těsně za prvními. Problém nastal s tím, kdo bude sedět v měkkém křesle první primátorky. Vodňanské kuře, více-méně ANO se dohodlo s novináři, že NE zní úplně blbě, protože ANO zní foneticky mnohem líp. A že nezbude, než přepsat výsledkové listiny a posunout ANO o jedno místo výš. Na zadek dostane pár podivínů z Bruselu (původně od Jihlavy), ale ti po vodňanském kuřeti obyčejně změknou a piští, že čínští králíci nebyli a nikdy nebudou dobře propečení. Prostě zázrak nad zázraky.
A tak to v mraveništích chodí pořád. Z měst a vesnic se na ně chodí dívat dospělí a děti, co nikdy neslyšeli a nevědí, co to je demokracie v mraveništi… Ne nepodobná tomu, jak to chodí s lidmi. To se spojí strany, co v mraveništi prohrály volby, vytvoří svatou alianci, zvolí si primátorku, nebo i primátora, koho je třeba. Je to tak jednoduché, že se nudí už i redaktoři, co sedí na větvích a sledují ten cvrkot v mraveništích a posílají po holubech zprávy do ústředí do Prahy…
Jo i děti se tady učí. Práci v demokracii, pravdomluvnosti, přímočarosti, vytrvalosti, věrnosti ideálům jíst jen bílé maso, čestnosti. Mít rádi své rodiče a starat se o ně ve stáří. Vytvářet pozitivní hodnoty každého mravence. Ten „podvůdek“ s volbami z roku 2014 se odpouští v rámci statistické chyby. Však je to jen v mraveništi. Sice metropole severu, ale už za Ještědem, v zemi půlnoční, v Záhvozdí, v zemi divokých holubů.
Nakonec se něco podivného přece jenom stalo. Ožralí traktoristé jeli do lesa pro vánoční stromky a předním kolem svého traktoru vjeli do mraveniště. Když se vraceli, tak zadním kolem dokonali to, co předním načali. Masakr. Ten den naposledy zapadlo slunce nad mraveništěm. Nic z něho nezbylo. Ani slovo, natož něco, co by připomínalo demokracii našich zvířecích přátel.

 Ale stane se, že na počátku bude opět slovo. Slovo dá slovo a vznikne slovo koalice. Snad ze slova kloaka. To je mu tak nejblíž.

Za plentou


Zaplať pánbůh, nejsou tu jen všudepřítomné volby, ale taky ranní mlhy, odpolední zácpy v dopravě, padající listí, každodenní nákupy, starost o děti, rodiče, přítele... Svět nestojí jen na žabomyších válkách, na cti, pokoře a slávě. Nerozhoduje nic, než roční období a přírodní fyzikální a chemické zákonnosti. To je skutečný život, který si denně upravujeme do podoby, která nám je blízká, přívětivá, srozumitelná. Ano, to je onen boj za přežití, který si vyšperkováváme společenským soužitím, zákony, volbami, které jsou - mají být demokratické, k něčemu a užitečné.
Hlídáme si urny, volební lístky, sčítače, komisaře, termíny. A k čemu to všechno je? Politické strany už dávno ví, že stačí jedno volební období a vítězí ,,demokratická“ hnutí, těch, co si to finančně mohou dovolit. Vítězové? Ani náhodou. Vítězí koalice. Vítěz, skutečný vítěz s nadpoloviční většinou se nestačí divit. A voliči taky. A koalice stran a hnutí, složenina těch, co nedosáhly na vítězství má navrch – zvítězila.
Kde a co je tady demokratické!? Vždyť jak dlouho potrvá, než z voleb vyjde příští ,,vůdce“, pekař, co vypečenými houstičkami ,,nakrmí hladové“ a ukáže prstem na nepohodlné? Nebojíte se? Nebojíte se islamistů, fašistů, všech těch ismů, které si nárokují předepisovat, co ke snídani, co k obědu?
Liberec je město, kde stojí za to žít. Mnozí si nedovedeme představit, že bychom museli odejít. A přece zažilo už tolik vyhnání a emigrací, že by nemělo opakovat své chyby a hlásit se k něčemu, co mu není ke cti. Máme kolem sebe přírodu, která je svou krásou je neopakovatelná, žijeme ve městě čistého vzduchu, čisté řeky Nisy plné ryb, čistých ulic, dobře oblečené většiny našich spoluobčanů. Lidí, kterým se dostává sociální pomoci. Máme kam jít, když prší a je ošklivé počasí.
Dnes je tu galerie a muzeum, co nemají všichni v Čechách tak hezky po ruce jako Liberečáci. A současné výstavy, shodou okolností vracející se ke svým bezva námětům. K těm, které jsme pro jejich německý původ zavrhli a dnes se k nim s pokorou vracíme, abychom si připomněli, že jsme chybující a své chyby umíme pojmenovat a napravit je.
Jsme městem nádherné botanické a zoologické zahrady, tisíců studentů technické univerzity, Jizerských hor a lyžařských možností, nového pojetí zábavy a poučení v bývalých továrních objektech, nové sportovní a kulturní haly, areálu sportu a masových akcí ve Vesci, nádherného Ještědu a jeho okolí. Užívejme si míru, jehož čas má dosud nejdelší dobu trvání. Jak asi dlouho ještě vydrží?

 Máme za sebou volby, které dopadly tak, jak dopadly. Voličů přišlo málo ale přesto zvolili nové městské vedení. Nedali svůj hlas nesourodé koalici. A tak rok od roku bude chodit míň a míň lidí k volbám a mnozí už dnes nevěří, že by jejich hlas něco mohl změnit. To za ně dělají kandidáti politických stran a hnutí. Kdo a kde zasedne na radnici, o tom rozhoduje kuloár, ne volební lístek vhozený do volební urny, byť vás někdo s ním poslal za plentu. Nebylo to zbytečné?...

neděle 12. října 2014

Tramvají před 60 lety

Ono být pionýrem a ještě nejlepším v roce 1959 znamenalo, že pojedeš do Prahy na oslavy deseti let této bohumilé dětské organizace. Nebyl jsem sám. Ze školy na Husově třídě v Liberci nás jelo víc. Tahle škola pokaždé patřila k nejlepším. Já například patřil k nejlepším ve sběru starého papíru. Když vám je dvanáct, tak je vám jedno jestli nosíte bílé podkolenky, nebo červený šátek. Hlavně se radujete z toho, že jedete na třídenní výlet do Prahy sami, bez rodičů.
Počasí bylo takové, jako bychom si ho vymodlili. Teplo jenom na šátek a bílou košili. Ten šátek, pěkně uvázaný, byl i vstupenkou na řadu akcí a především na volnou jízdu pražskou tramvají… Bydleli jsme po rodinách a na mě vyšly rozkvetlé Hradčany, ta část Prahy, kde je opravdu hezky. Je to víc jak padesát let, ale všechny vzpomínky, dosud nevybledly. Ta na pražskou tramvaj a jejího řidiče nevybledne nikdy.
Jak asi víte, tehdy zrovna dostavěli pomník J.V. Stalina, který byl z velké části z liberecké žuly. Však na něj byla v té době řada Liberečáků hrdá. Vyšla i pohlednice tohoto sousoší, kterému zase jiná skupina dospělých říkala „fronta na maso“. Já nepatřil k žádné ze skupin, ale pohlednici jsem si chtěl z Prahy přivézt. Nebyla, jako to maso na které se v té době opravdu stály fronty…
S pionýrským šátkem na krku nastupuji do tramvaje, a co mi padlo do oka byl onen černobílý pohled, na kterém byl Stalin v celé své obludné pražské mohutnosti. Řidič měl pohlednici zastrčenou na předním skle své tramvaje. Nebyl problém oslovit jej a požádat, co chce za tu pohlednici, která jinak nikde ke koupi nebyla. On točil klikou, nebo jak se ten volant u tramvaje jmenoval a celou cestu se smál. Když ze mne dostal, že jsem z Liberce tak si i prozpěvoval: „Liberec, Liberec, tam jsem šlohl koberec.“ Víte, že mi to přišlo, tenkrát zábavné? Fakt, byla jiná doba.
Celá tramvaj se bavila. Lidé v tramvaji létali v zatáčkách jak nudle v bandasce a smáli se. Ani se jim vystupovat nechtělo. Chtěli vědět, jak transakce řidič versus pionýr z Liberce dopadne. On totiž ten ferina za „rajčákem“ chtěl za tu pohlednici Stalina můj pod krkem uvázaný pionýrský šátek. Prý čistá, férová výměna. Připomenu, že šátek byl zároveň v ty pražské dny jízdenkou na tramvaj. A teď soudružko vedoucí - babo raď!
Jel jsem sám, ale stařičká tramvaj plná lidí byla na mé straně. Řidič, asi recidivista, se zasekl a dál si zpíval: „Liberec, tam jsem šlohl koberec!“ a nebyl nakloněn kompromisu. Abych vás nenapínal. Z tramvaje jsem vystupoval s pohlednicí v ruce, bez pionýrského šátku a za potlesku celé tramvaje. Byl jsem na sebe hrdý, až do té doby, kdy mě průvodčí v příští tramvaji upozornil, že musím zaplatit jízdné, neboť nejsem řádně označený pionýr používající výhod – slev na pražskou hromadnou dopravu v rámci oslav 10. výročí založení pionýrské organizace v Československu..

 Je tomu už víc než padesát let. Když po tolika letech nastupuji v Liberci, v Jablonci nad Nisou, nebo i v té Praze do tramvaje, usedám kousek za řidičem. Nedá mi to a poslouchám ty mladé, o čem vedou řeč. Svět se změnil a my také. Náš svět je pro mladé světem pohádek, dávných ještěrů a ještěrek. Poslouchají nás a myslí si své. I tramvaje jsou jiné, bezpečnější a nejsou tak hlučné jako ty, které jezdily po Liberci a Jablonci a v Praze před šedesáti lety….

Na obloze jsou vidět draci

Pouštět draka znamenalo jít s drakem do ,,břízek“, tam někam mezi Machnín a Bedřichovku, kde dnes stojí chatová kolonie. Ještě před padesáti lety to bylo území nikoho, kudy Němci chtěli vést dálnici Berlín – Liberec – Praha. Zaměření a betonové patky už byly provedeny, leč II. světová válka dopadla jinak a s velkolepým projektem byl ámen.
Naproti tomu záměr v říjnu pouštět draka v prostoru, kde měla být dálnice byl naprosto v souladu přáním všech mocností tohoto světa. Další prostor, kde to v Machníně foukalo a létalo bylo „za Mrázkova“ a dál k historické lípě, kde husité dostali v roce 1428 na frak. Dnes si pustit draka, chceme-li se vyhnout chatařům, je nutno jít až na konec obce a tam se pustit do boje s větrem a s vlastní nešikovností. Je to pořád vzrušující, adrenalinová záležitost, což mohu dokumentovat i tím, že můj vnuk, jen chvilku váhal, než dal přednost drakovi před mobilem.
Co pamatuji, tak drak byla domácí práce a svědectví o tom, co všechno tatínek dovedl. Můj táta byl spíš přes elektroniku, tudíž můj drak byl jednodušší. Ti vymakaní měli draka jako lešení, druzí jako otevřenou krabici. Za Mrázkova to opravdu létalo. Po provaze se vzhůru ke koši posílala pošta - listy papíru. Později, to už mám z doslechu, byl nad obcí koridor pro letadla, co opouštěla prostor republiky. Blbost, že ano, tak vysoko žádný drak nedoletí. A taky se trhaly provazy. Málokdy se tak dostal domů drak ke generální opravě.
Nejlépe létaly kosodelníky pomalované vodovkami, kterým jsme předávali energii vlastních rukou a dětských srdíček… Už ani nevím, na co jsme mysleli, když drak stoupal, když doslova plaval ve vlnách větrů a mířil kolmo k nebi. Asi jsme se viděli v kokpitu nadzvukového letadla, rakety opouštějící Zemi, na cestě mlhami dalekých, ještě neobjevených světů. Nakonec i oželela ztráta, když drak ulétl, mizel v nedohlednu na cestě k mimozemšťanům…
Dospělí nám nic nerozmlouvali. Proč taky? Jejich draci už dávno odlétli a čekají tam v dálavách na ty naše. Zrovna tak naše děti budou volat a mávat těm, co odlétají jejich generacím a tak to jistě bude do konce světa.
Drak je drak a nebude to nikdy jinak. Sen, kterým se dítě učí létat. Vy, nebo on v roli pilota a kolem déšť, vichr, námraza – jinovatka, kusy ledu na křídlech, zmrzlé motory. Každý z těch uprchlých draků, co uletěly, má své nové poslání. Plní naše touhy, nevyslovená přání, prosby… Ať letí, kam musí, brzy je budou následovat další….

 Je čas višní, borůvek, švestek. Je čas brambor, pálení bramborových natí, pouštění draků, podzimních větrů, deště a studených plískanic. A tak vás prosím, pokud to půjde, běžte s dětmi pouštět draka. Není to vůbec ztracený čas, právě naopak. Je to čas poznání dětí, sebe sama - nás, co jsme dospělí….

Branné cvičení

Nevím proč a co si vedení školy od akce slibovalo, ale cíle dosaženo evidentně nebylo. Základní škola na Husově třídě v Liberci trpěla zrovna tolik, co jiné školy, až přílišnou aktivitou svých žáků. Řešení se nabízelo samo. Unavit žactvo jednodenním branným cvičením. Vzhůru po Husovce na Bedřichov a do Jizerek s tím pravým cílem unavit děcka a kantorům ulevit žáky znavenými, poslušnými, s menší aktivitou, posedávajícími a dech popadajícími…
A tak se vyšlo. My starší kluci posledních ročníků jsme byli k neudržení. Ač jsme vycházeli záměrně poslední, nahoře v kopcích jsme už čekali na ty, co se vlekli a courali. Sami učitelé do smělých plánů, jak děcka unavit, jaksi nezakalkulovali, že i učitelský doprovod může být znaven. I stalo se a došlo na slova paní ředitelky, která coby zkušená matka věděla své a kantory před touto aktivitou varovala.
Mnozí z učitelů znalci kopců nejbližších Jizerek už uvažovali stejně a hrozili se cesty dolů, do města. A mělo být hůř. Na odvrácené straně údolí, kde jsme se všichni nakonec sešli, byl prastarý sudetský německý hřbitov s kaplí. Učitelé a část dětí posedávali a doufali, že naberou sil na cestu zpět. To my, starší kluci z osmiček, jsme hledali co a koho obšťastnit svou návštěvou. Nás nebolelo nic. Přesto průšvih měl teprve přijít. A to skrze můj oblíbený předmět – dějepis.
Nevím, zda to byla jen márnice, nebo kaple bedřichoveckého hřbitova, ale vzpomněl jsem si na rodinou hrobku v Železném Brodě na Jablonecku a na jiný nevkus. Podle rodinné tradice bývali hrubo-rohozečtí Des Foursové pohřbíváni s dýkou v prsou, aby nemohlo dojít k hloupému maléru – pohřbení živého hraběte. Tak nějak jsem to kamarádům převyprávěl, což mělo za následek malér, který jednou provždy zatrhl bláznivý nápad znavit žactvo, ubrat plyn a posílit autoritu učitelského sboru branným cvičením.
Ani si kantoři nevšimli, že jsme zmizeli. Pár kroků přes krátké údolí a hřbitov byl před námi. Ti, co se nebáli, vlezli okny a dveřmi do přítmí. Bylo tam i pár ztrouchnivělých rakví, sem tam kompletní nebožtík. Spolužáci si nabrali volně se povalující kosti, ukryli je pod bundy větrovky a spěchali zpět do ležení, které se pomalu zvedalo k cestě dolů do města, na Husovku. My jsme rovněž jako ostatní nakonec dorazili do svých domovů.

 Druhý nastalo peklo. V ředitelně se hromadila spousta kostí nebožtíků z Bedřichova. Rozhořčení rodiče vraceli ostatky do poslední klíční kostičky a s výčitkami, jakže je žactvo hlídáno, když domů nosí takové hrůzy?! Všichni jsme byli potrestaní tím, že jsme nejeli na třídenní školní výlet, jehož cílem byla mimo jiné Swarzenbergská hrobka v jižních Čechách, plná zajímavých kostí…..

Dárek, který se opozdil

Tatínek byl prostě táta. Tak trochu to známe všichni. Když můžou, tak to pro kluka udělají. Můj nebyl jiný. Splnit někomu přání je tak trochu povinnost, aspoň u nás doma to tak fungovalo téměř vždycky. A když to nešlo, většinou na to nebyly peníze, ten druhý to pochopil. Vykládejte ale zrovna tohle desetiletému klukovi stojícímu s tátou na Národní třídě, blízko Můstku. Oči navrch hlavy z Prahy, tamhle ve výloze vláčky, tuhle poštovní známky a teď stojím před výlohou letecké společnosti Air India.
Její dominantou je figurka Inda na létajícím koberci, vše barevné a pestré jak indická příroda. Bylo mi deset, ale to mě neomlouvá. Nechtěl jsem se od výlohy hnout. Ta figurka z gutaperči musí být má…Táta by mi s chutí i jednu vrazil, ale byli jsme pár kroků od Václavského náměstí. Ani slib čehokoli, co Inda nahradí, nepomohlo. Táta se odhodlal jít dovnitř a s Indy, těmi živými, pohovořit.
Sešli se tam, na druhé straně výlohy, a verdikt zněl: Inda z Gutaperči nevydají… Něco podobného zažili ti, co doprovázeli Jana Husa a byli s ním v Kostnici. Odjeli domů do Čech bez něho. A tak jsme se i my s tátou do Sudet vrátili bez gumového reklamního Inda. Táta s tím, že se svět nezboří, je mi deset, píše se rok 1957 a že v životě se ještě dočkám věcí, jen neztrácet naději…
Dnes je 4. října roku 2014. Je mi o 57 let víc, než tehdy. Táta se na mě dívá seshora, sedí vedle svatého Petra, hrají spolu karty a baví se. To, co se stane za chvíli, to jeden člověk nevymyslí, to se musí stát doopravdy. Tam, na blešáku, pod zámkem v Zákupech jednu sobotu v měsíci můžete prodat, nebo koupit cokoli. Po zdravé úvaze jsem odmítl investovat do předražených starožitností, dámského prádla, blatníků na Fiata, oloupaných i neoloupaných vlašských ořechů, či levných pracích prostředků.
Znechucen tím, že jsem si dokonale promáčel boty a nic nekoupil, kráčel jsem k východu z velkoměsta igelitových přehozů přes mokrou trávu plnou stolů a stolečků se zbožím novým, starým i prastarým. Na jednom z nich - ležel můj Ind! Kde se tu vzal nevím. Vzal jsem jej opatrně do ruky. Stará guma lehce na původní barvě praskala… Byl to on!
„Madam,“ slyším se jak říkám: „odkud je?“ „Já jsem z Prahy, matka uklízela v cestovní kanceláři Air India, a když se cestovka stěhovala jinam, figurku dostala. Chcete ji za 20 korun?“

 Ano. Chtěl jsem ji a koupil. Cena byla příznivá a mě uzavřela jedno období lidského věku. Právě jsem dospěl a dostal Inda z gutaperči za vyučenou. Uzavřel jsem jednu kapitolu v životě. Doma jsem si ho postavil hned vedle figurek z porcelánu a váziček z alabastru. A na dotazy, proč je tam, pokrčím jenom rameny a povzdechnu si: „To víte, táta a sliby. Je to dárek k mým desátým narozeninám…“  

Bavíme se a není to jen zábava

V hotelu Praha na Šaldově náměstí se dějí věci! Volně tam po chodbách a v jedné místnosti šmejdí opravdoví živí šmejdi. Město je skrze ně už pověstné, jako by mělo další bílé tygry s lyžařskou kartou slečny Neumannové.
To šmejdění ve městě pod Ještědem je, jak vidno, stále častější. Volali mi, napsali osobní dopis. Kdo by se rád nepřišel podívat mezi prvními na zcela novou prodejnu potravin s výhodnými cenami? Takových jako já, jak to dneska vidím, co jsme přemýšleli zadnicí, bylo asi deset. První produkt byly hrnce, mezi nimi jeden mimořádně levný za deset tisíc a co překvapilo, byl ihned k mání. Druhý potravinový produkt byla lampa za 40 tisíc, ovšem se šesti skleněnými předsádkami. Ale ani na závěr chlapci nezklamali. Za 90 tisíc vak z Japonska na oteklé nohy.
V nabídce bylo mimořádně chutné občerstvení a hodnotný dárek do domácnosti za 14 tisíc. To mohly být parádní kuchyňské nože v kazetě. Ty se objevily tehdy, když nikdo z nás nehodlal nic koupit. A ještě, ještě něco! Elektronické kolo štěstí podobné tomu, co má firma Mountfield... Smutné bylo, že celé to ovládání bylo vzadu provozováno růčo předvádějícím. Tímto i já, co by normálně vyhrál sotva mucholapku v lednu, jsem vyhrál všechno co nabízeli. Za 205 tisíc.
Byl jsem na mrtvici. Jak to dostanu ze Šalďáku na nádraží? Tramvají? Chlapci mě, všechny nás přítomné důchodce v tom nenechali samotné. Každý, kdo si za zástěnou zatočil byl co?.... Dítětem štěstěny! Háčkem bylo, že výhra nebyla 100%, ale jen 60%. Něco málo přes 40 tisíc chtěli ti dobří chlapíci keš, nebo víc na splátky. Nic si nevymýšlím. Byli milí, přesvědčiví a hlavně překvapení spolu s námi, jak velkorysé bylo to kolo štěstí.
Po jednom se přítomní vytráceli, až jsme zůstali čtyři. A nyní to přišlo. Majstrštyk těch fujtajblíků, chcete-li šmejdů šmejďáckých. Každému z nás čtyř, co na předváděčce zbyli, přistála před nosem kazeta s noži za 14 tisíc - dar podniku. To jsem samozřejmě jsem uvítal a už si strkal krabici do tašky, když mi v tom rázně zabránil šéf produkce. Musím počkat na vypsání záručního listu…
Zcela nečekaně nám k těm nožům nabídli hrnec, který jsme už viděli. Již ne 10, ale s těmi noži v etui za 4 tisíce. To už bylo moc na všechny obdarované a tak jsme nereagovali ani na slevovou kartu neznámé cestovky za 10 zdarma k nožům a hrnci. Vstal jsem a odcházel s otázkou, kdeže je ten dárek do domácnosti? Rozhněvaným šéfem cirkusu mi bylo nerudně odvětíno: Tohle všechno, debile...“ To, co si o mě myslel principál, zamumlal se skřípěním zubů, přesto mu bylo rozumět…
Na chutné občerstvení jsem úplně zapomněl a oni s tím asi ani moc nepočítali. Všem se nám třásli ruce a mohli bychom si vidličkou ublížit, nožem se pořezat, zub vylomit…

 Bylo to krásné dopoledne v hotelu Praha na Šaldově náměstí. Kam se hrabou americké detektivní seriály! Venku na ulicích zuřil předvolební boj o měkkou sesli paní primátorky, uvnitř hotelu za okny jsme bojovali my důchodci a uhájili jsme své důchody. Už, už po nich šmejdi natahovali svá chapadla, ale zvítězili jsme my. Naše děti poslouchaly předvolební sliby a jakoby zapomněly, že by nás měly chránit…. Před šmejdy a podvodníky i v Liberci v čase předvolebním..

A nyní s chutí do práce – vyhrňte si rukávy

Jsou města v jejichž základech jsou kosti stavitelů, dobyvatelů, oběti hrůzných nemocí. Znám města vysokých věží, mohutných bran, širokých ulic, regulovaných řek. Mé město se něčím takovým chlubit nemůže. V základech nemá nic než sukno, plátno a mozoly textilních dělnic a dělníků, pot a zkroucené prsty všech, co obsluhovali textilní stavy.
Mé město je jako sto jiných v okolí. Jeho hroby jsou plné tkalců a jejich dětí s nemocí, zvanou křivice. Těm bych chtěl postavit pomník veliký jako hrad ze žuly z Ruprechtic. Těm bych chtěl zasadit růži, vysadit sad. Schází mi tu slunce, park tkalců, kostel bezvěrců. Líbí se mi však spojení ušité z roztrhané zeleně kolem zámku, bývalé galerie, naproti Zlatému Lvu v jeden centrální liberecký park uprostřed města. Bez plotů a dostupný ze všech stran pro všechny.
Park tkalců, park který jim dlužíme víc, než Emě Destinové… Park rododendronů, azalek a pohodlných laviček, park, kde budou i sochy a morový sloup, co dosud je ukryt v zahradě kostela na malém náměstí a je řešeno – kam jej vrátit. Dal bych jej před starou galerii do velkého nového parku v centru metropole…
Jsou města plná slunce, jezdeckých soch, kam se může i létat, plná bulvárů, aut světových značek, písňových festivalů a turistů, co vám mohou za pěkný suvenýr utrhat ruce. Co brání mému Liberci mít nějakou podobnou velikou atrakci? Jedna už tu v minulosti byla – LVT. Liberecké výstavní trhy.
Co takhle festival českých jídel, dobrého vína, piva, slivovice plus jablonecké bižuterie? Takový podještědský – oktoberfest. Na dobré jídlo a pití slyší všichni a Liberec, pokud nechce zůstat provinční, zakomplexovaný, turisty a obchodníky opuštěný, by měl konečně něco takového řešit. Je jedno, kdo vládne na radnici, kdo koho pomluvil. Je po volbách a je čas začít „okopávat zahrádky“. Čas vítězů i čas poražených, čas koalic, smíru a opozic. A pokud nechceme ji na xxxx, začněme tím, že uděláme něco s návštěvníky, aby k nám konečně jezdili. A pro nás Liberečáky alespoň ten centrální park bez bariér s ,,morákem“ úplně pro všechny. Jedno jestli volili Korytáře, vítěze, či poraženého Děda Vševěda.
Nabídněme prostřednictvím Euroregionu Nisa (a ti to umí) příhraničním Polákům a Sasům ve velkých stanech na letišti něco k pití, švestkové knedlíky, uzené koleno a liberecký párek… Vše v naší režii, ne jako to světové lyžování, které by mělo být výstrahou pro všechna příští pokolení podnikatelů, kteří iniciativu svěřili zmateným politikům na radnici a v Praze. Vyhlašme tendry, podnikatelské záměry v oboru turistiky, ale ne s lidmi, kteří si zvykli na pracovní dobu do půl pátý a pak šupito s mámou na slevy. Takoví úředníci snad konečně najdou „uplatnění“ tam, kde nic svou nečinností nezkazí. Ne na radnici, kde dozajista dojde k zemětřesení.
Už se těším, kde co utratím, kdy budu moci turistům ukázat kam jít, kde se pobaví. Asi to bude už o mladých, o těch, co se nebojí, co dostanou úvěry. Mělo by to být o podnikání. Je to i cenách, maržích a těch „nenasytných“, o cenách, které v Liberci platíme za služby, teplo, vodu, dopravu i městským organizacím.

 Město musí přehodnotit efektivitu svých městských společností, všech těch, kteří ,,prosperují“ a město z nich nemá nic. Chce to, abychom neskončili tím, že si začneme u ohníčku opékat vuřty – a tím gastroakce skončili. Začít se bude muset. Neměňme však primátora po třech nedělích, protože nechce skákat s ostatními a „nekomunikuje“.

sobota 4. října 2014

Liberecký primátor-ka 2014

Neříkejme mu mesiáš, ale osobnost. Ten někdo, kdo stane na balkóně liberecké radnice a pokyne dole stojícímu na schodech, bude muset leccos umět. Bude muset umět víc. Už nejen reprezentant politické strany - hnutí, ale někdo, kdo umí strhnout na svou stranu jednotlivce i celé skupiny lidí. Pokud tohle splní, pak on i město má vyhráno.
Musí mít charisma. Pokud je mdlý, čte z papíru a potí se, pak ať raději sbírá dál známky a cepuje doma juniora. Pokud to bude jinak, těším se na příští osobnost, která unese ten zlatý řetěz se znakem Liberce. Primátor, primátorka metropole Sudet, půlnočního kraje… Ne mesiáš planoucího zraku, chatrného šatstva, upadající do transu a šeptající pár vět o budoucnosti.
Chce to člověka v plné síle majícího v hlasu jas a sílu, který najde i toho koho Liberec dosud nemá, a kdo to o sobě ještě ani neví. Sponzora, kterého bude město jednou oslavovat jako kdysi mecenáše z rodiny textilních magnátů Liebiegů… Kdyby jen od všeho kus, té nezbytné osobnosti měl příští primátor Liberce. Nemusí umět všechno, zvedat činku, tančit, zpívat Píseň práce, ale aspoň hymnu. Nemusí mít ruce a na nich svaly jako Frištejnský. I potit se může. Je to lidské. I já se potím. Potíme se všichni, pokud máme strach. Stačí, aby primátor chodil na jednání připravený a přinášel řešení. Aby byl neúplatný, aby se s městem na příští čtyři roky oženil…
Co město potřebuje, je najít řešení dluhů svých „charismatických“ předchůdců, kteří se skutečně ve svých primátorských funkcích vyznamenali a prodělali městu kalhoty. Mrzké je, že sami zbohatli. To by se novému primátorovi stát nemělo.
Tahle budoucí dvojka, trojka, čtyřka by měla metropoli zachránit, aby neupadla do šedi, aby se vedle velkých projektů kropili v létě chodníky, v parcích okopávali růžičky, aby se na schodech radnice každý víkend prezentovaly kapely, aby bylo na turistický vláček jezdící od lanovky do zoo jinudy než tramvají. Aby se ve městě konaly třeba kulinářské celonárodní hody, soutěže. Bude nutné propojit řadu akcí s Jabloncem a s Euroregionem Nisa s jejich finančními prostředky.
Třeba se podaří, zákon nám bude nakloněn a město bude moci prodávat své losy, vlastnit banku, vydávat své akcie i dluhopisy.. Pak je i výdělek zajištěn. Čeká nás řada možností. Určitě se voda rozhýbe a budeme opět slavní, jako v dobách LVT, koberců z Bytexu, látek z našich textilek. Když se řeklo Liberec, každý si město s něčím hezkým spojil.
Přál bych našim dětem, aby se Liberec vrátil na výslunní, aby byla radost sednout si v Liberci na lavičku, do čekárny, zajít si někam, třeba do kavárny Nisa a tam jen tak posedět… Opravit cesty, chodníky, dláždění na náměstí před Baťou, naproti Tescu, aby nebyla dlažba v takovém stavu, že co dlaždička, to jiný směr a chůze po něm nebyla jak námořníkova cesta z hospody.

 Je toho moc, co všechno měl budoucí první muž - žena na radnici vědět a v čem by měl mít jasno. Zasloužíme si mít své město nejhezčí ze všech v okolí a jsem si jist, že nové vedení to zvládne. Vždyť nakonec jsme si je sami svobodně vybrali. Nebo ne?

Ve školních lavicích a kolem nich


Jak se u nás ve škole sedávalo? V první třídě ještě v rakouských tradičních litinových konstrukcích s opravdovým dřevem – festovním, ze zdravé vyzrálé fošny se zažraným inkoustem a vsazeným kalamářem. A co bylo hlavní, sedělo se po třech.
Samotné lavice pamatovaly zcela jistě rusko-japonskou válku z roku 1905 a nám je v roce 1955 vzali zpod zadku v naprosto perfektním stavu. Asi kvůli té nosné zdobné rakouské litině, co lavice držela pohromadě. Už žádné jiné lavice z pozdějšího věku se nepodobaly těm, ve kterých mě naučili počítat, zvedat ruku, když jsem se potřeboval jít vyčůrat, psát, zpívat lidové písničky, číst a jaktakž malovat.
Od třídy druhé, třetí až po nevím kolikátou, ve kterých jsem posedával, byly lavice horší a horší. Ke konci studií už ani lavice, ale židle na duralových nožičkách a stolky s deskou z umakartu. Máloco jiného bylo tak nekvalitní, jako nábytek do tříd. Tak, jako nevyprchá pach ze školních chodeb, nezmizí z naší paměti školní jídelny, šatny, WC, tělocvičny, kabinety, školní družina.
Škola to byl i školník, uklízečka, u nás paní Šandová, co během vyučování plnila ,,DVB“ kamna uhlím. Škola to byla také tabule, stupínek, katedra, ředitelna, sborovna… U nás i pořádný zvon, na který se ručně zvonilo na začátku i konci přestávky. Škola měla i půdu, na které se sušilo skoro všechno od starého chleba, žaludů až po kontryhel. K nám do školy chodili přednášející nad rámec povinné výuky. U nás to byl kouzelník, který mimo jiné ve školní tělocvičně nabité k prasknutí předváděl strojek, ze kterého po zatočení kličkou padaly stokoruny.
Škola to byla i alternativní prodejna knih pro mládež. Já se tak poprvé setkal s brožovaným Hanzelkou a Zikmundem. Naše škola poskytovala zázemí i myšlenkám, co bude se  severní Koreou až Amíci odejdou. A tak jsem i já, žák druhé třídy, přispěl třemi korunami na bagr pro obnovu mírumilovné Severní Koreje. Nacvičovali jsme na 1. celostátní spartakiádu s kostkami, chodili recitovat na místní hřbitovy k hrobům padnuvších rudoarmějců jako součást oslav 9. května na den vítězství po roce 1945.

 U Zeleného stromu jsme na prknech staré hospody hrávali dětská představení, a když umřeli komunističtí vůdci a dělničtí presidenti stávali jsme, coby pionýři, čestnou stráž u kondolenčních listin. U nás to bylo na národním výboru. Chodilo se na brigády od sběru brambor, česání chmelu až po sázení stromků v Jizerkách. Hromadně jsme se účastnili manifestací od 1. máje po zákaz jaderných raket na území Evropy. Jó, začalo to tím, že jsem si sedl v roce 1953 poprvé do staré školní lavice a pak už to šlo samo, jako když namaže. Naostro….