Od poloviny listopadu 2014 je na pultech s knihami k dostání nová kniha
libereckého autora Egona Wienera "Mou vlastí jsou Sudety" a to v
česko-německé verzi. Veřejné čtení proběhnou počínaje dnem 11. 11. od
18h ve Vědecké knihovně v LIberci, 20. 11. v Jablonci- Rýnovicích od 18h,
dále v Žitavě a na dalších místech. Knihu je možno získat i objednávkou
na tel. čísle 603598334 a na mailové adrese Egon.wiener@gmail.com.
středa 29. října 2014
sobota 25. října 2014
Ohlédnutí
Je
konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat,
nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší
sednici?
Pořád
mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to
včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o
politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý...
Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec
květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina,
vítěz nad draky. Prvním i posledním.
Bylo
po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi
začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak,
že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové
sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi
do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez
hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený.
Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi
tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili
obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům
stávat neměli.
Byl
konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny.
Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák
si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem,
že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat
růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně
smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se
snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím
květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty
jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a
policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou
hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?
Jako
malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím,
není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů,
delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi
žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly?
„Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro
tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se
s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi
všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač
končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke
dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto,
tatínku….. „
Pohádka pro děti, co milují mravence
Velké
mraveniště v lese kousek od Papežů znal kdekdo. Chodili se
na něj dívat děti ze školy z Donína, Loučné i z obou
škol v Hrádku. Tím malým, srandovním autobusem přijela
děcka z Václavic, z Chotyně, Saské noviny ze Žitavy
sem poslaly celý štáb…
V mraveništi
měli právě po volbách a nebyl tu nikdo, kdo by se jim věnoval.
Nic, než místní radnice. Žádná Praha, Brusel, štáb NATO. O to
větší sranda bylo to mlčení. Byla v tom kopci jehličí
dvě velká seskupení a nadržení voliči, skoro jako u lidí.
Demokratičtí mravenci…. Jedni se pojmenovali, asi podle lidí
ANO. Druzí, co chtěli změnu – tak jak jinak než NE. Ti první
měli někde sponzora a ten jim poslal z Čech, vodňanské kuře
a čínského králíka, kterému dali pro jistotu hormony a hned
byl k nepoznání. Hnutí NE dostalo od sponzora žluté balónky
a propisky.
Asi
neuhodnete kdo v mraveništi volby vyhrál. No, samosebou NE.
Čtyři roky ti malí, žlučovití kluci vedli boj proti podplácení.
Ti druzí taky měli prima heslo: Smějeme se stáří – jíme
králíky. Bezva heslo. S tím nešlo, než být druzí, těsně za
prvními. Problém nastal s tím, kdo bude sedět v měkkém
křesle první primátorky. Vodňanské kuře, více-méně ANO se
dohodlo s novináři, že NE zní úplně blbě, protože ANO
zní foneticky mnohem líp. A že nezbude, než přepsat výsledkové
listiny a posunout ANO o jedno místo výš. Na zadek dostane pár
podivínů z Bruselu (původně od Jihlavy), ale ti po
vodňanském kuřeti obyčejně změknou a piští, že čínští
králíci nebyli a nikdy nebudou dobře propečení. Prostě zázrak
nad zázraky.
A tak
to v mraveništích chodí pořád. Z měst a vesnic se na
ně chodí dívat dospělí a děti, co nikdy neslyšeli a nevědí,
co to je demokracie v mraveništi… Ne nepodobná tomu, jak to
chodí s lidmi. To se spojí strany, co v mraveništi
prohrály volby, vytvoří svatou alianci, zvolí si primátorku,
nebo i primátora, koho je třeba. Je to tak jednoduché, že se nudí
už i redaktoři, co sedí na větvích a sledují ten cvrkot
v mraveništích a posílají po holubech zprávy do ústředí
do Prahy…
Jo i
děti se tady učí. Práci v demokracii, pravdomluvnosti,
přímočarosti, vytrvalosti, věrnosti ideálům jíst jen bílé
maso, čestnosti. Mít rádi své rodiče a starat se o ně ve stáří.
Vytvářet pozitivní hodnoty každého mravence. Ten „podvůdek“
s volbami z roku 2014 se odpouští v rámci
statistické chyby. Však je to jen v mraveništi. Sice metropole
severu, ale už za Ještědem, v zemi půlnoční, v Záhvozdí,
v zemi divokých holubů.
Nakonec
se něco podivného přece jenom stalo. Ožralí traktoristé jeli do
lesa pro vánoční stromky a předním kolem svého traktoru vjeli
do mraveniště. Když se vraceli, tak zadním kolem dokonali to, co
předním načali. Masakr. Ten den naposledy zapadlo slunce nad
mraveništěm. Nic z něho nezbylo. Ani slovo, natož něco, co
by připomínalo demokracii našich zvířecích přátel.
Ale
stane se, že na počátku bude opět slovo. Slovo dá slovo a
vznikne slovo koalice. Snad ze slova kloaka. To je mu tak nejblíž.
Za plentou
Zaplať
pánbůh, nejsou tu jen všudepřítomné volby, ale taky ranní
mlhy, odpolední zácpy
v dopravě, padající listí, každodenní nákupy, starost o
děti, rodiče, přítele... Svět nestojí jen na žabomyších
válkách, na cti, pokoře a slávě. Nerozhoduje nic, než roční
období a přírodní fyzikální a chemické zákonnosti. To je
skutečný život, který si denně upravujeme do podoby, která nám
je blízká, přívětivá, srozumitelná. Ano, to je onen boj za
přežití, který si vyšperkováváme společenským soužitím,
zákony, volbami, které jsou - mají být demokratické, k něčemu
a užitečné.
Hlídáme
si urny, volební lístky, sčítače, komisaře, termíny. A k čemu
to všechno je? Politické strany už dávno ví, že stačí jedno
volební období a vítězí ,,demokratická“ hnutí, těch, co si
to finančně mohou dovolit. Vítězové? Ani náhodou. Vítězí
koalice. Vítěz, skutečný vítěz s nadpoloviční většinou
se nestačí divit. A voliči taky. A koalice stran a hnutí,
složenina těch, co nedosáhly na vítězství má navrch –
zvítězila.
Kde a
co je tady demokratické!? Vždyť jak dlouho potrvá, než z voleb
vyjde příští ,,vůdce“, pekař, co vypečenými houstičkami
,,nakrmí hladové“ a ukáže prstem na nepohodlné? Nebojíte se?
Nebojíte se islamistů, fašistů, všech těch ismů, které si
nárokují předepisovat, co ke snídani, co k obědu?
Liberec
je město, kde stojí za to žít. Mnozí si nedovedeme představit,
že bychom museli odejít. A přece zažilo už tolik vyhnání a
emigrací, že by nemělo opakovat své chyby a hlásit se k něčemu,
co mu není ke cti. Máme kolem sebe přírodu, která je svou krásou
je neopakovatelná, žijeme ve městě čistého vzduchu, čisté
řeky Nisy plné ryb, čistých ulic, dobře oblečené většiny
našich spoluobčanů. Lidí, kterým se dostává sociální pomoci.
Máme kam jít, když prší a je ošklivé počasí.
Dnes
je tu galerie a muzeum, co nemají všichni v Čechách tak
hezky po ruce jako Liberečáci. A současné výstavy, shodou
okolností vracející se ke svým bezva námětům. K těm,
které jsme pro jejich německý původ zavrhli a dnes se k nim
s pokorou vracíme, abychom si připomněli, že jsme chybující
a své chyby umíme pojmenovat a napravit je.
Jsme
městem nádherné botanické a zoologické zahrady, tisíců
studentů technické univerzity, Jizerských hor a lyžařských
možností, nového pojetí zábavy a poučení v bývalých
továrních objektech, nové sportovní a kulturní haly, areálu
sportu a masových akcí ve Vesci, nádherného Ještědu a jeho
okolí. Užívejme si míru, jehož čas má dosud nejdelší dobu
trvání. Jak asi dlouho ještě vydrží?
Máme
za sebou volby, které dopadly tak, jak dopadly. Voličů přišlo
málo ale přesto zvolili nové městské vedení. Nedali svůj hlas
nesourodé koalici. A tak rok od roku bude chodit míň a míň lidí
k volbám a mnozí už dnes nevěří, že by jejich hlas něco
mohl změnit. To za ně dělají kandidáti politických stran a
hnutí. Kdo a kde zasedne na radnici, o tom rozhoduje kuloár, ne
volební lístek vhozený do volební urny, byť vás někdo s ním
poslal za plentu. Nebylo to zbytečné?...
neděle 12. října 2014
Tramvají před 60 lety
Ono
být pionýrem a ještě nejlepším v roce 1959 znamenalo, že
pojedeš do Prahy na oslavy deseti let této bohumilé dětské
organizace. Nebyl jsem sám. Ze školy na Husově třídě v Liberci
nás jelo víc. Tahle škola pokaždé patřila k nejlepším.
Já například patřil k nejlepším ve sběru starého papíru.
Když vám je dvanáct, tak je vám jedno jestli nosíte bílé
podkolenky, nebo červený šátek. Hlavně se radujete z toho,
že jedete na třídenní výlet do Prahy sami, bez rodičů.
Počasí
bylo takové, jako bychom si ho vymodlili. Teplo jenom na šátek a
bílou košili. Ten šátek, pěkně uvázaný, byl i vstupenkou na
řadu akcí a především na volnou jízdu pražskou tramvají…
Bydleli jsme po rodinách a na mě vyšly rozkvetlé Hradčany, ta
část Prahy, kde je opravdu hezky. Je to víc jak padesát let, ale
všechny vzpomínky, dosud nevybledly. Ta na pražskou tramvaj a
jejího řidiče nevybledne nikdy.
Jak
asi víte, tehdy zrovna dostavěli pomník J.V. Stalina, který byl
z velké části z liberecké žuly. Však na něj byla
v té době řada Liberečáků hrdá. Vyšla i pohlednice
tohoto sousoší, kterému zase jiná skupina dospělých říkala
„fronta na maso“. Já nepatřil k žádné ze skupin, ale
pohlednici jsem si chtěl z Prahy přivézt. Nebyla, jako to
maso na které se v té době opravdu stály fronty…
S pionýrským
šátkem na krku nastupuji do tramvaje, a co mi padlo do oka byl onen
černobílý pohled, na kterém byl Stalin v celé své obludné
pražské mohutnosti. Řidič měl pohlednici zastrčenou na předním
skle své tramvaje. Nebyl problém oslovit jej a požádat, co chce
za tu pohlednici, která jinak nikde ke koupi nebyla. On točil
klikou, nebo jak se ten volant u tramvaje jmenoval a celou cestu se
smál. Když ze mne dostal, že jsem z Liberce tak si i
prozpěvoval: „Liberec, Liberec, tam jsem šlohl koberec.“ Víte,
že mi to přišlo, tenkrát zábavné? Fakt, byla jiná doba.
Celá
tramvaj se bavila. Lidé v tramvaji létali v zatáčkách jak
nudle v bandasce a smáli se. Ani se jim vystupovat nechtělo.
Chtěli vědět, jak transakce řidič versus pionýr z Liberce
dopadne. On totiž ten ferina za „rajčákem“ chtěl za tu
pohlednici Stalina můj pod krkem uvázaný pionýrský šátek. Prý
čistá, férová výměna. Připomenu, že šátek byl zároveň
v ty pražské dny jízdenkou na tramvaj. A teď soudružko
vedoucí - babo raď!
Jel
jsem sám, ale stařičká tramvaj plná lidí byla na mé straně.
Řidič, asi recidivista, se zasekl a dál si zpíval: „Liberec,
tam jsem šlohl koberec!“ a nebyl nakloněn kompromisu. Abych vás
nenapínal. Z tramvaje jsem vystupoval s pohlednicí
v ruce, bez pionýrského šátku a za potlesku celé tramvaje.
Byl jsem na sebe hrdý, až do té doby, kdy mě průvodčí v příští
tramvaji upozornil, že musím zaplatit jízdné, neboť nejsem řádně
označený pionýr používající výhod – slev na pražskou
hromadnou dopravu v rámci oslav 10. výročí založení
pionýrské organizace v Československu..
Je
tomu už víc než padesát let. Když po tolika letech nastupuji
v Liberci, v Jablonci nad Nisou, nebo i v té Praze do
tramvaje, usedám kousek za řidičem. Nedá mi to a poslouchám ty
mladé, o čem vedou řeč. Svět se změnil a my také. Náš svět
je pro mladé světem pohádek, dávných ještěrů a ještěrek.
Poslouchají nás a myslí si své. I tramvaje jsou jiné,
bezpečnější a nejsou tak hlučné jako ty, které jezdily po
Liberci a Jablonci a v Praze před šedesáti lety….
Na obloze jsou vidět draci
Pouštět
draka znamenalo jít s drakem do ,,břízek“, tam někam mezi
Machnín a Bedřichovku, kde dnes stojí chatová kolonie. Ještě
před padesáti lety to bylo území nikoho, kudy Němci chtěli vést
dálnici Berlín – Liberec – Praha. Zaměření a betonové patky
už byly provedeny, leč II. světová válka dopadla jinak a
s velkolepým projektem byl ámen.
Naproti
tomu záměr v říjnu pouštět draka v prostoru, kde měla
být dálnice byl naprosto v souladu přáním všech mocností
tohoto světa. Další prostor, kde to v Machníně foukalo a
létalo bylo „za Mrázkova“ a dál k historické lípě, kde
husité dostali v roce 1428 na frak. Dnes si pustit draka,
chceme-li se vyhnout chatařům, je nutno jít až na konec obce a
tam se pustit do boje s větrem a s vlastní nešikovností.
Je to pořád vzrušující, adrenalinová záležitost, což mohu
dokumentovat i tím, že můj vnuk, jen chvilku váhal, než dal
přednost drakovi před mobilem.
Co
pamatuji, tak drak byla domácí práce a svědectví o tom, co
všechno tatínek dovedl. Můj táta byl spíš přes elektroniku,
tudíž můj drak byl jednodušší. Ti vymakaní měli draka jako
lešení, druzí jako otevřenou krabici. Za Mrázkova to opravdu
létalo. Po provaze se vzhůru ke koši posílala pošta - listy
papíru. Později, to už mám z doslechu, byl nad obcí koridor
pro letadla, co opouštěla prostor republiky. Blbost, že ano, tak
vysoko žádný drak nedoletí. A taky se trhaly provazy. Málokdy se
tak dostal domů drak ke generální opravě.
Nejlépe
létaly kosodelníky pomalované vodovkami, kterým jsme předávali
energii vlastních rukou a dětských srdíček… Už ani nevím, na
co jsme mysleli, když drak stoupal, když doslova plaval ve vlnách
větrů a mířil kolmo k nebi. Asi jsme se viděli v kokpitu
nadzvukového letadla, rakety opouštějící Zemi, na cestě mlhami
dalekých, ještě neobjevených světů. Nakonec i oželela ztráta,
když drak ulétl, mizel v nedohlednu na cestě
k mimozemšťanům…
Dospělí
nám nic nerozmlouvali. Proč taky? Jejich draci už dávno odlétli
a čekají tam v dálavách na ty naše. Zrovna tak naše děti
budou volat a mávat těm, co odlétají jejich generacím a tak to
jistě bude do konce světa.
Drak
je drak a nebude to nikdy jinak. Sen, kterým se dítě učí létat.
Vy, nebo on v roli pilota a kolem déšť, vichr, námraza –
jinovatka, kusy ledu na křídlech, zmrzlé motory. Každý z těch
uprchlých draků, co uletěly, má své nové poslání. Plní naše
touhy, nevyslovená přání, prosby… Ať letí, kam musí, brzy je
budou následovat další….
Je
čas višní, borůvek, švestek. Je čas brambor, pálení
bramborových natí, pouštění draků, podzimních větrů, deště
a studených plískanic. A tak vás prosím, pokud to půjde, běžte
s dětmi pouštět draka. Není to vůbec ztracený čas, právě
naopak. Je to čas poznání dětí, sebe sama - nás, co jsme
dospělí….
Branné cvičení
Nevím
proč a co si vedení školy od akce slibovalo, ale cíle dosaženo
evidentně nebylo. Základní škola na Husově třídě v Liberci
trpěla zrovna tolik, co jiné školy, až přílišnou aktivitou
svých žáků. Řešení se nabízelo samo. Unavit žactvo
jednodenním branným cvičením. Vzhůru po Husovce na Bedřichov a
do Jizerek s tím pravým cílem unavit děcka a kantorům
ulevit žáky znavenými, poslušnými, s menší aktivitou,
posedávajícími a dech popadajícími…
A
tak se vyšlo. My starší kluci posledních ročníků jsme byli
k neudržení. Ač jsme vycházeli záměrně poslední, nahoře
v kopcích jsme už čekali na ty, co se vlekli a courali. Sami
učitelé do smělých plánů, jak děcka unavit, jaksi
nezakalkulovali, že i učitelský doprovod může být znaven. I
stalo se a došlo na slova paní ředitelky, která coby zkušená
matka věděla své a kantory před touto aktivitou varovala.
Mnozí
z učitelů znalci kopců nejbližších Jizerek už uvažovali
stejně a hrozili se cesty dolů, do města. A mělo být hůř. Na
odvrácené straně údolí, kde jsme se všichni nakonec sešli, byl
prastarý sudetský německý hřbitov s kaplí. Učitelé a
část dětí posedávali a doufali, že naberou sil na cestu zpět.
To my, starší kluci z osmiček, jsme hledali co a koho
obšťastnit svou návštěvou. Nás nebolelo nic. Přesto průšvih
měl teprve přijít. A to skrze můj oblíbený předmět –
dějepis.
Nevím,
zda to byla jen márnice, nebo kaple bedřichoveckého hřbitova, ale
vzpomněl jsem si na rodinou hrobku v Železném Brodě na
Jablonecku a na jiný nevkus. Podle rodinné tradice bývali
hrubo-rohozečtí Des Foursové pohřbíváni s dýkou v prsou,
aby nemohlo dojít k hloupému maléru – pohřbení živého
hraběte. Tak nějak jsem to kamarádům převyprávěl, což mělo
za následek malér, který jednou provždy zatrhl bláznivý nápad
znavit žactvo, ubrat plyn a posílit autoritu učitelského sboru
branným cvičením.
Ani
si kantoři nevšimli, že jsme zmizeli. Pár kroků přes krátké
údolí a hřbitov byl před námi. Ti, co se nebáli, vlezli okny a
dveřmi do přítmí. Bylo tam i pár ztrouchnivělých rakví, sem
tam kompletní nebožtík. Spolužáci si nabrali volně se
povalující kosti, ukryli je pod bundy větrovky a spěchali zpět
do ležení, které se pomalu zvedalo k cestě dolů do města,
na Husovku. My jsme rovněž jako ostatní nakonec dorazili do svých
domovů.
Druhý
nastalo peklo. V ředitelně se hromadila spousta kostí
nebožtíků z Bedřichova. Rozhořčení rodiče vraceli
ostatky do poslední klíční kostičky a s výčitkami, jakže
je žactvo hlídáno, když domů nosí takové hrůzy?! Všichni
jsme byli potrestaní tím, že jsme nejeli na třídenní školní
výlet, jehož cílem byla mimo jiné Swarzenbergská hrobka v
jižních Čechách, plná zajímavých kostí…..
Dárek, který se opozdil
Tatínek
byl prostě táta. Tak trochu to známe všichni. Když můžou, tak
to pro kluka udělají. Můj nebyl jiný. Splnit někomu přání je
tak trochu povinnost, aspoň u nás doma to tak fungovalo téměř
vždycky. A když to nešlo, většinou na to nebyly peníze, ten
druhý to pochopil. Vykládejte ale zrovna tohle desetiletému
klukovi stojícímu s tátou na Národní třídě, blízko
Můstku. Oči navrch hlavy z Prahy, tamhle ve výloze vláčky,
tuhle poštovní známky a teď stojím před výlohou letecké
společnosti Air India.
Její
dominantou je figurka Inda na létajícím koberci, vše barevné a
pestré jak indická příroda. Bylo mi deset, ale to mě neomlouvá.
Nechtěl jsem se od výlohy hnout. Ta figurka z gutaperči musí
být má…Táta by mi s chutí i jednu vrazil, ale byli jsme
pár kroků od Václavského náměstí. Ani slib čehokoli, co Inda
nahradí, nepomohlo. Táta se odhodlal jít dovnitř a s Indy,
těmi živými, pohovořit.
Sešli
se tam, na druhé straně výlohy, a verdikt zněl: Inda
z Gutaperči nevydají… Něco podobného zažili ti, co
doprovázeli Jana Husa a byli s ním v Kostnici. Odjeli
domů do Čech bez něho. A tak jsme se i my s tátou do Sudet
vrátili bez gumového reklamního Inda. Táta s tím, že se
svět nezboří, je mi deset, píše se rok 1957 a že v životě se
ještě dočkám věcí, jen neztrácet naději…
Dnes
je 4. října roku 2014. Je mi o 57 let víc, než tehdy. Táta se na
mě dívá seshora, sedí vedle svatého Petra, hrají spolu karty a
baví se. To, co se stane za chvíli, to jeden člověk nevymyslí,
to se musí stát doopravdy. Tam, na blešáku, pod zámkem
v Zákupech jednu sobotu v měsíci můžete prodat, nebo
koupit cokoli. Po zdravé úvaze jsem odmítl investovat do
předražených starožitností, dámského prádla, blatníků na
Fiata, oloupaných i neoloupaných vlašských ořechů, či levných
pracích prostředků.
Znechucen
tím, že jsem si dokonale promáčel boty a nic nekoupil, kráčel
jsem k východu z velkoměsta igelitových přehozů přes
mokrou trávu plnou stolů a stolečků se zbožím novým, starým i
prastarým. Na jednom z nich - ležel můj Ind! Kde se tu vzal
nevím. Vzal jsem jej opatrně do ruky. Stará guma lehce na původní
barvě praskala… Byl to on!
„Madam,“
slyším se jak říkám: „odkud je?“ „Já jsem z Prahy,
matka uklízela v cestovní kanceláři Air India, a když se
cestovka stěhovala jinam, figurku dostala. Chcete ji za 20 korun?“
Ano.
Chtěl jsem ji a koupil. Cena byla příznivá a mě uzavřela jedno
období lidského věku. Právě jsem dospěl a dostal Inda z
gutaperči za vyučenou. Uzavřel jsem jednu kapitolu v životě.
Doma jsem si ho postavil hned vedle figurek z porcelánu a
váziček z alabastru. A na dotazy, proč je tam, pokrčím
jenom rameny a povzdechnu si: „To víte, táta a sliby. Je to dárek
k mým desátým narozeninám…“
Bavíme se a není to jen zábava
V hotelu
Praha na Šaldově náměstí se dějí věci! Volně tam po chodbách
a v jedné místnosti šmejdí opravdoví živí šmejdi. Město
je skrze ně už pověstné, jako by mělo další bílé tygry
s lyžařskou kartou slečny Neumannové.
To
šmejdění ve městě pod Ještědem je, jak vidno, stále častější.
Volali mi, napsali osobní dopis. Kdo by se rád nepřišel podívat
mezi prvními na zcela novou prodejnu potravin s výhodnými
cenami? Takových jako já, jak to dneska vidím, co jsme přemýšleli
zadnicí, bylo asi deset. První produkt byly hrnce, mezi nimi jeden
mimořádně levný za deset tisíc a co překvapilo, byl ihned
k mání. Druhý potravinový produkt byla lampa za 40 tisíc,
ovšem se šesti skleněnými předsádkami. Ale ani na závěr
chlapci nezklamali. Za 90 tisíc vak z Japonska na oteklé nohy.
V nabídce
bylo mimořádně chutné občerstvení a hodnotný dárek do
domácnosti za 14 tisíc. To mohly být parádní kuchyňské nože v
kazetě. Ty se objevily tehdy, když nikdo z nás nehodlal nic
koupit. A ještě, ještě něco! Elektronické kolo štěstí
podobné tomu, co má firma Mountfield... Smutné bylo, že celé to
ovládání bylo vzadu provozováno růčo předvádějícím. Tímto
i já, co by normálně vyhrál sotva mucholapku v lednu, jsem
vyhrál všechno co nabízeli. Za 205 tisíc.
Byl
jsem na mrtvici. Jak to dostanu ze Šalďáku na nádraží?
Tramvají? Chlapci mě, všechny nás přítomné důchodce v tom
nenechali samotné. Každý, kdo si za zástěnou zatočil byl
co?.... Dítětem štěstěny! Háčkem bylo, že výhra nebyla 100%,
ale jen 60%. Něco málo přes 40 tisíc chtěli ti dobří chlapíci
keš, nebo víc na splátky. Nic si nevymýšlím. Byli milí,
přesvědčiví a hlavně překvapení spolu s námi, jak
velkorysé bylo to kolo štěstí.
Po
jednom se přítomní vytráceli, až jsme zůstali čtyři. A nyní
to přišlo. Majstrštyk těch fujtajblíků, chcete-li šmejdů
šmejďáckých. Každému z nás čtyř, co na předváděčce
zbyli, přistála před nosem kazeta s noži za 14 tisíc - dar
podniku. To jsem samozřejmě jsem uvítal a už si strkal krabici do
tašky, když mi v tom rázně zabránil šéf produkce. Musím
počkat na vypsání záručního listu…
Zcela
nečekaně nám k těm nožům nabídli hrnec, který jsme už
viděli. Již ne 10, ale s těmi noži v etui za 4 tisíce.
To už bylo moc na všechny obdarované a tak jsme nereagovali ani na
slevovou kartu neznámé cestovky za 10 zdarma k nožům a
hrnci. Vstal jsem a odcházel s otázkou, kdeže je ten dárek do
domácnosti? Rozhněvaným šéfem cirkusu mi bylo nerudně odvětíno:
Tohle všechno, debile...“ To, co si o mě myslel principál,
zamumlal se skřípěním zubů, přesto mu bylo rozumět…
Na
chutné občerstvení jsem úplně zapomněl a oni s tím asi
ani moc nepočítali. Všem se nám třásli ruce a mohli bychom si
vidličkou ublížit, nožem se pořezat, zub vylomit…
Bylo
to krásné dopoledne v hotelu Praha na Šaldově náměstí.
Kam se hrabou americké detektivní seriály! Venku na ulicích zuřil
předvolební boj o měkkou sesli paní primátorky, uvnitř hotelu
za okny jsme bojovali my důchodci a uhájili jsme své důchody. Už,
už po nich šmejdi natahovali svá chapadla, ale zvítězili jsme
my. Naše děti poslouchaly předvolební sliby a jakoby zapomněly,
že by nás měly chránit…. Před šmejdy a podvodníky i v
Liberci v čase předvolebním..
A nyní s chutí do práce – vyhrňte si rukávy
Jsou
města v jejichž základech jsou kosti stavitelů, dobyvatelů,
oběti hrůzných nemocí. Znám města vysokých věží, mohutných
bran, širokých ulic, regulovaných řek. Mé město se něčím
takovým chlubit nemůže. V základech nemá nic než sukno,
plátno a mozoly textilních dělnic a dělníků, pot a zkroucené
prsty všech, co obsluhovali textilní stavy.
Mé
město je jako sto jiných v okolí. Jeho hroby jsou plné
tkalců a jejich dětí s nemocí, zvanou křivice. Těm bych
chtěl postavit pomník veliký jako hrad ze žuly z Ruprechtic.
Těm bych chtěl zasadit růži, vysadit sad. Schází mi tu slunce,
park tkalců, kostel bezvěrců. Líbí se mi však spojení ušité
z roztrhané zeleně kolem zámku, bývalé galerie, naproti Zlatému
Lvu v jeden centrální liberecký park uprostřed města. Bez
plotů a dostupný ze všech stran pro všechny.
Park
tkalců, park který jim dlužíme víc, než Emě Destinové… Park
rododendronů, azalek a pohodlných laviček, park, kde budou i sochy
a morový sloup, co dosud je ukryt v zahradě kostela na malém
náměstí a je řešeno – kam jej vrátit. Dal bych jej před
starou galerii do velkého nového parku v centru metropole…
Jsou
města plná slunce, jezdeckých soch, kam se může i létat, plná
bulvárů, aut světových značek, písňových festivalů a
turistů, co vám mohou za pěkný suvenýr utrhat ruce. Co brání
mému Liberci mít nějakou podobnou velikou atrakci? Jedna už tu
v minulosti byla – LVT. Liberecké výstavní trhy.
Co
takhle festival českých jídel, dobrého vína, piva, slivovice
plus jablonecké bižuterie? Takový podještědský –
oktoberfest. Na dobré jídlo a pití slyší všichni a Liberec,
pokud nechce zůstat provinční, zakomplexovaný, turisty a
obchodníky opuštěný, by měl konečně něco takového řešit.
Je jedno, kdo vládne na radnici, kdo koho pomluvil. Je po volbách a
je čas začít „okopávat zahrádky“. Čas vítězů i čas
poražených, čas koalic, smíru a opozic. A pokud nechceme ji na
xxxx, začněme tím, že uděláme něco s návštěvníky, aby
k nám konečně jezdili. A pro nás Liberečáky alespoň ten
centrální park bez bariér s ,,morákem“ úplně pro všechny.
Jedno jestli volili Korytáře, vítěze, či poraženého Děda
Vševěda.
Nabídněme
prostřednictvím Euroregionu Nisa (a ti to umí) příhraničním
Polákům a Sasům ve velkých stanech na letišti něco k pití,
švestkové knedlíky, uzené koleno a liberecký párek… Vše
v naší režii, ne jako to světové lyžování, které by
mělo být výstrahou pro všechna příští pokolení podnikatelů,
kteří iniciativu svěřili zmateným politikům na radnici a
v Praze. Vyhlašme tendry, podnikatelské záměry v oboru
turistiky, ale ne s lidmi, kteří si zvykli na pracovní dobu
do půl pátý a pak šupito s mámou na slevy. Takoví úředníci
snad konečně najdou „uplatnění“ tam, kde nic svou nečinností
nezkazí. Ne na radnici, kde dozajista dojde k zemětřesení.
Už
se těším, kde co utratím, kdy budu moci turistům ukázat kam
jít, kde se pobaví. Asi to bude už o mladých, o těch, co se
nebojí, co dostanou úvěry. Mělo by to být o podnikání. Je to i
cenách, maržích a těch „nenasytných“, o cenách, které
v Liberci platíme za služby, teplo, vodu, dopravu i městským
organizacím.
Město
musí přehodnotit efektivitu
svých městských společností, všech těch, kteří
,,prosperují“ a město z nich nemá nic. Chce to, abychom
neskončili tím, že si začneme u ohníčku opékat vuřty – a
tím gastroakce skončili. Začít se bude muset. Neměňme však
primátora po třech nedělích, protože nechce skákat s ostatními
a „nekomunikuje“.
sobota 4. října 2014
Liberecký primátor-ka 2014
Neříkejme
mu mesiáš, ale osobnost. Ten někdo, kdo stane na balkóně
liberecké radnice a pokyne dole stojícímu na schodech, bude muset
leccos umět. Bude muset umět víc. Už nejen reprezentant politické
strany - hnutí, ale někdo, kdo umí strhnout na svou stranu
jednotlivce i celé skupiny lidí. Pokud tohle splní, pak on i město
má vyhráno.
Musí
mít charisma. Pokud je mdlý, čte z papíru a potí se, pak ať
raději sbírá dál známky a cepuje doma juniora. Pokud to bude
jinak, těším se na příští osobnost, která unese ten zlatý
řetěz se znakem Liberce. Primátor, primátorka metropole Sudet,
půlnočního kraje… Ne mesiáš planoucího zraku, chatrného
šatstva, upadající do transu a šeptající pár vět o
budoucnosti.
Chce
to člověka v plné síle majícího v hlasu jas a sílu,
který najde i toho koho Liberec dosud nemá,
a kdo to o sobě ještě ani neví. Sponzora, kterého bude město
jednou oslavovat jako kdysi mecenáše z rodiny textilních
magnátů Liebiegů… Kdyby jen od všeho kus, té nezbytné
osobnosti měl příští primátor Liberce. Nemusí umět všechno,
zvedat činku, tančit, zpívat Píseň práce, ale aspoň
hymnu. Nemusí mít ruce a na nich svaly jako Frištejnský. I potit
se může. Je to lidské. I já se potím. Potíme se všichni, pokud
máme strach. Stačí, aby primátor chodil na jednání připravený
a přinášel řešení. Aby byl neúplatný, aby se s městem na
příští čtyři roky oženil…
Co
město potřebuje, je najít řešení dluhů svých
„charismatických“ předchůdců, kteří se skutečně ve svých
primátorských funkcích vyznamenali a prodělali městu kalhoty.
Mrzké je, že sami zbohatli. To by se novému primátorovi stát
nemělo.
Tahle
budoucí dvojka, trojka, čtyřka by měla metropoli zachránit, aby
neupadla do šedi, aby se vedle velkých projektů kropili v létě
chodníky, v parcích okopávali růžičky, aby se na schodech
radnice každý víkend prezentovaly kapely, aby bylo na turistický
vláček jezdící od lanovky do zoo jinudy než tramvají. Aby se ve
městě konaly třeba kulinářské celonárodní hody, soutěže.
Bude nutné propojit řadu akcí s Jabloncem a s Euroregionem
Nisa s jejich finančními prostředky.
Třeba
se podaří, zákon nám bude nakloněn a město bude moci prodávat
své losy, vlastnit banku, vydávat své akcie i dluhopisy.. Pak je i
výdělek zajištěn. Čeká nás řada možností. Určitě se voda
rozhýbe a budeme opět slavní, jako v dobách LVT, koberců
z Bytexu, látek z našich textilek. Když se řeklo
Liberec, každý si město s něčím hezkým spojil.
Přál
bych našim dětem, aby se Liberec vrátil na výslunní, aby byla
radost sednout si v Liberci na lavičku, do čekárny, zajít si
někam, třeba do kavárny Nisa a tam jen tak posedět… Opravit
cesty, chodníky, dláždění na náměstí před Baťou, naproti
Tescu, aby nebyla dlažba v takovém stavu, že co dlaždička,
to jiný směr a chůze po něm nebyla jak
námořníkova cesta z hospody.
Je
toho moc, co všechno měl budoucí první muž - žena na radnici
vědět a v čem by měl mít jasno. Zasloužíme si mít své město
nejhezčí ze všech v okolí a jsem si jist, že nové vedení to
zvládne. Vždyť nakonec jsme si je sami svobodně vybrali. Nebo ne?
Ve školních lavicích a kolem nich
Jak
se u nás ve škole sedávalo? V první třídě ještě v
rakouských tradičních litinových konstrukcích s opravdovým
dřevem – festovním, ze zdravé vyzrálé fošny se zažraným
inkoustem a vsazeným kalamářem. A co bylo hlavní, sedělo se po
třech.
Samotné
lavice pamatovaly zcela jistě rusko-japonskou válku z roku
1905 a nám je v roce 1955 vzali zpod zadku v naprosto
perfektním stavu. Asi kvůli té nosné zdobné rakouské litině,
co lavice držela pohromadě. Už žádné jiné lavice z pozdějšího
věku se nepodobaly těm, ve kterých mě naučili počítat, zvedat
ruku, když jsem se potřeboval jít vyčůrat, psát, zpívat lidové
písničky, číst a jaktakž malovat.
Od
třídy druhé, třetí až po nevím kolikátou, ve kterých jsem
posedával, byly lavice horší a horší. Ke konci studií už ani
lavice, ale židle na duralových nožičkách a stolky s deskou
z umakartu. Máloco jiného bylo tak nekvalitní, jako nábytek
do tříd. Tak, jako nevyprchá pach ze školních chodeb, nezmizí
z naší paměti školní jídelny, šatny, WC, tělocvičny,
kabinety, školní družina.
Škola
to byl i školník, uklízečka, u nás paní Šandová, co během
vyučování plnila ,,DVB“ kamna uhlím. Škola to byla také
tabule, stupínek, katedra, ředitelna, sborovna… U nás i pořádný
zvon, na který se ručně zvonilo na začátku i konci přestávky.
Škola měla i půdu, na které se sušilo skoro všechno od starého
chleba, žaludů až po kontryhel. K nám do školy chodili
přednášející nad rámec povinné výuky. U nás to byl
kouzelník, který mimo jiné ve školní tělocvičně nabité
k prasknutí předváděl strojek, ze kterého po zatočení
kličkou padaly stokoruny.
Škola
to byla i alternativní prodejna knih pro mládež. Já se tak poprvé
setkal s brožovaným Hanzelkou a Zikmundem. Naše škola
poskytovala zázemí i myšlenkám, co bude se severní Koreou
až Amíci odejdou. A tak jsem i já, žák druhé třídy, přispěl
třemi korunami na bagr pro obnovu mírumilovné Severní Koreje.
Nacvičovali jsme na 1. celostátní spartakiádu s kostkami,
chodili recitovat na místní hřbitovy k hrobům padnuvších
rudoarmějců jako součást oslav 9. května na den vítězství po
roce 1945.
U
Zeleného stromu jsme na prknech staré hospody hrávali dětská
představení, a když umřeli komunističtí vůdci a dělničtí
presidenti stávali jsme, coby pionýři, čestnou stráž u
kondolenčních listin. U nás to bylo na národním výboru. Chodilo
se na brigády od sběru brambor, česání chmelu až po sázení
stromků v Jizerkách. Hromadně jsme se účastnili manifestací
od 1. máje po zákaz jaderných raket na území Evropy. Jó, začalo
to tím, že jsem si sedl v roce 1953 poprvé do staré školní
lavice a pak už to šlo samo, jako když namaže. Naostro….
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)