neděle 12. října 2014

Dárek, který se opozdil

Tatínek byl prostě táta. Tak trochu to známe všichni. Když můžou, tak to pro kluka udělají. Můj nebyl jiný. Splnit někomu přání je tak trochu povinnost, aspoň u nás doma to tak fungovalo téměř vždycky. A když to nešlo, většinou na to nebyly peníze, ten druhý to pochopil. Vykládejte ale zrovna tohle desetiletému klukovi stojícímu s tátou na Národní třídě, blízko Můstku. Oči navrch hlavy z Prahy, tamhle ve výloze vláčky, tuhle poštovní známky a teď stojím před výlohou letecké společnosti Air India.
Její dominantou je figurka Inda na létajícím koberci, vše barevné a pestré jak indická příroda. Bylo mi deset, ale to mě neomlouvá. Nechtěl jsem se od výlohy hnout. Ta figurka z gutaperči musí být má…Táta by mi s chutí i jednu vrazil, ale byli jsme pár kroků od Václavského náměstí. Ani slib čehokoli, co Inda nahradí, nepomohlo. Táta se odhodlal jít dovnitř a s Indy, těmi živými, pohovořit.
Sešli se tam, na druhé straně výlohy, a verdikt zněl: Inda z Gutaperči nevydají… Něco podobného zažili ti, co doprovázeli Jana Husa a byli s ním v Kostnici. Odjeli domů do Čech bez něho. A tak jsme se i my s tátou do Sudet vrátili bez gumového reklamního Inda. Táta s tím, že se svět nezboří, je mi deset, píše se rok 1957 a že v životě se ještě dočkám věcí, jen neztrácet naději…
Dnes je 4. října roku 2014. Je mi o 57 let víc, než tehdy. Táta se na mě dívá seshora, sedí vedle svatého Petra, hrají spolu karty a baví se. To, co se stane za chvíli, to jeden člověk nevymyslí, to se musí stát doopravdy. Tam, na blešáku, pod zámkem v Zákupech jednu sobotu v měsíci můžete prodat, nebo koupit cokoli. Po zdravé úvaze jsem odmítl investovat do předražených starožitností, dámského prádla, blatníků na Fiata, oloupaných i neoloupaných vlašských ořechů, či levných pracích prostředků.
Znechucen tím, že jsem si dokonale promáčel boty a nic nekoupil, kráčel jsem k východu z velkoměsta igelitových přehozů přes mokrou trávu plnou stolů a stolečků se zbožím novým, starým i prastarým. Na jednom z nich - ležel můj Ind! Kde se tu vzal nevím. Vzal jsem jej opatrně do ruky. Stará guma lehce na původní barvě praskala… Byl to on!
„Madam,“ slyším se jak říkám: „odkud je?“ „Já jsem z Prahy, matka uklízela v cestovní kanceláři Air India, a když se cestovka stěhovala jinam, figurku dostala. Chcete ji za 20 korun?“

 Ano. Chtěl jsem ji a koupil. Cena byla příznivá a mě uzavřela jedno období lidského věku. Právě jsem dospěl a dostal Inda z gutaperči za vyučenou. Uzavřel jsem jednu kapitolu v životě. Doma jsem si ho postavil hned vedle figurek z porcelánu a váziček z alabastru. A na dotazy, proč je tam, pokrčím jenom rameny a povzdechnu si: „To víte, táta a sliby. Je to dárek k mým desátým narozeninám…“  

Žádné komentáře: