Ono
být pionýrem a ještě nejlepším v roce 1959 znamenalo, že
pojedeš do Prahy na oslavy deseti let této bohumilé dětské
organizace. Nebyl jsem sám. Ze školy na Husově třídě v Liberci
nás jelo víc. Tahle škola pokaždé patřila k nejlepším.
Já například patřil k nejlepším ve sběru starého papíru.
Když vám je dvanáct, tak je vám jedno jestli nosíte bílé
podkolenky, nebo červený šátek. Hlavně se radujete z toho,
že jedete na třídenní výlet do Prahy sami, bez rodičů.
Počasí
bylo takové, jako bychom si ho vymodlili. Teplo jenom na šátek a
bílou košili. Ten šátek, pěkně uvázaný, byl i vstupenkou na
řadu akcí a především na volnou jízdu pražskou tramvají…
Bydleli jsme po rodinách a na mě vyšly rozkvetlé Hradčany, ta
část Prahy, kde je opravdu hezky. Je to víc jak padesát let, ale
všechny vzpomínky, dosud nevybledly. Ta na pražskou tramvaj a
jejího řidiče nevybledne nikdy.
Jak
asi víte, tehdy zrovna dostavěli pomník J.V. Stalina, který byl
z velké části z liberecké žuly. Však na něj byla
v té době řada Liberečáků hrdá. Vyšla i pohlednice
tohoto sousoší, kterému zase jiná skupina dospělých říkala
„fronta na maso“. Já nepatřil k žádné ze skupin, ale
pohlednici jsem si chtěl z Prahy přivézt. Nebyla, jako to
maso na které se v té době opravdu stály fronty…
S pionýrským
šátkem na krku nastupuji do tramvaje, a co mi padlo do oka byl onen
černobílý pohled, na kterém byl Stalin v celé své obludné
pražské mohutnosti. Řidič měl pohlednici zastrčenou na předním
skle své tramvaje. Nebyl problém oslovit jej a požádat, co chce
za tu pohlednici, která jinak nikde ke koupi nebyla. On točil
klikou, nebo jak se ten volant u tramvaje jmenoval a celou cestu se
smál. Když ze mne dostal, že jsem z Liberce tak si i
prozpěvoval: „Liberec, Liberec, tam jsem šlohl koberec.“ Víte,
že mi to přišlo, tenkrát zábavné? Fakt, byla jiná doba.
Celá
tramvaj se bavila. Lidé v tramvaji létali v zatáčkách jak
nudle v bandasce a smáli se. Ani se jim vystupovat nechtělo.
Chtěli vědět, jak transakce řidič versus pionýr z Liberce
dopadne. On totiž ten ferina za „rajčákem“ chtěl za tu
pohlednici Stalina můj pod krkem uvázaný pionýrský šátek. Prý
čistá, férová výměna. Připomenu, že šátek byl zároveň
v ty pražské dny jízdenkou na tramvaj. A teď soudružko
vedoucí - babo raď!
Jel
jsem sám, ale stařičká tramvaj plná lidí byla na mé straně.
Řidič, asi recidivista, se zasekl a dál si zpíval: „Liberec,
tam jsem šlohl koberec!“ a nebyl nakloněn kompromisu. Abych vás
nenapínal. Z tramvaje jsem vystupoval s pohlednicí
v ruce, bez pionýrského šátku a za potlesku celé tramvaje.
Byl jsem na sebe hrdý, až do té doby, kdy mě průvodčí v příští
tramvaji upozornil, že musím zaplatit jízdné, neboť nejsem řádně
označený pionýr používající výhod – slev na pražskou
hromadnou dopravu v rámci oslav 10. výročí založení
pionýrské organizace v Československu..
Je
tomu už víc než padesát let. Když po tolika letech nastupuji
v Liberci, v Jablonci nad Nisou, nebo i v té Praze do
tramvaje, usedám kousek za řidičem. Nedá mi to a poslouchám ty
mladé, o čem vedou řeč. Svět se změnil a my také. Náš svět
je pro mladé světem pohádek, dávných ještěrů a ještěrek.
Poslouchají nás a myslí si své. I tramvaje jsou jiné,
bezpečnější a nejsou tak hlučné jako ty, které jezdily po
Liberci a Jablonci a v Praze před šedesáti lety….
Žádné komentáře:
Okomentovat