Ve školních lavicích a kolem nich

Jak se u nás ve škole sedávalo? V první třídě ještě v rakouských tradičních litinových konstrukcích s opravdovým dřevem – festovním, ze zdravé vyzrálé fošny se zažraným inkoustem a vsazeným kalamářem. A co bylo hlavní, sedělo se po třech.

Samotné lavice pamatovaly zcela jistě rusko-japonskou válku z roku 1905 a nám je v roce 1955 vzali zpod zadku v naprosto perfektním stavu. Asi kvůli té nosné zdobné rakouské litině, co lavice držela pohromadě. Už žádné jiné lavice z pozdějšího věku se nepodobaly těm, ve kterých mě naučili počítat, zvedat ruku, když jsem se potřeboval jít vyčůrat, psát, zpívat lidové písničky, číst a jaktakž malovat.

Od třídy druhé, třetí až po nevím kolikátou, ve kterých jsem posedával, byly lavice horší a horší. Ke konci studií už ani lavice, ale židle na duralových nožičkách a stolky s deskou z umakartu. Máloco jiného bylo tak nekvalitní, jako nábytek do tříd. Tak, jako nevyprchá pach ze školních chodeb, nezmizí z naší paměti školní jídelny, šatny, WC, tělocvičny, kabinety, školní družina.

Škola to byl i školník, uklízečka, u nás paní Šandová, co během vyučování plnila ,,DVB“ kamna uhlím. Škola to byla také tabule, stupínek, katedra, ředitelna, sborovna… U nás i pořádný zvon, na který se ručně zvonilo na začátku i konci přestávky. Škola měla i půdu, na které se sušilo skoro všechno od starého chleba, žaludů až po kontryhel. K nám do školy chodili přednášející nad rámec povinné výuky. U nás to byl kouzelník, který mimo jiné ve školní tělocvičně nabité k prasknutí předváděl strojek, ze kterého po zatočení kličkou padaly stokoruny.

Škola to byla i alternativní prodejna knih pro mládež. Já se tak poprvé setkal s brožovaným Hanzelkou a Zikmundem. Naše škola poskytovala zázemí i myšlenkám, co bude se  severní Koreou až Amíci odejdou. A tak jsem i já, žák druhé třídy, přispěl třemi korunami na bagr pro obnovu mírumilovné Severní Koreje. Nacvičovali jsme na 1. celostátní spartakiádu s kostkami, chodili recitovat na místní hřbitovy k hrobům padnuvších rudoarmějců jako součást oslav 9. května na den vítězství po roce 1945.

 U Zeleného stromu jsme na prknech staré hospody hrávali dětská představení, a když umřeli komunističtí vůdci a dělničtí presidenti stávali jsme, coby pionýři, čestnou stráž u kondolenčních listin. U nás to bylo na národním výboru. Chodilo se na brigády od sběru brambor, česání chmelu až po sázení stromků v Jizerkách. Hromadně jsme se účastnili manifestací od 1. máje po zákaz jaderných raket na území Evropy. Jó, začalo to tím, že jsem si sedl v roce 1953 poprvé do staré školní lavice a pak už to šlo samo, jako když namaže. Naostro….