čtvrtek 27. listopadu 2014

Prosinec




            Jestli byl listopad prazvláštní, pak zase tak výjimečný nebyl. Začínal vzpomínkou na zemřelé,  vlezlá rána, posun času a tmu jako v pytli už odpoledne v pět hodin a až na listopad roku 2014 i první sníh. Vcelku tedy domácí pohoda až na rodinné pře v rodinách, komu fandit po volbách na radnici, kde jsme se dočkali kotrmelců, které jsme naposledy viděli při cvičení starších pánů na spartakiádě…
            Nejdřív to bylo zábavné, později k pláči, pak překvapivé, ne nepodobné Lazebníku Sevillskému. A aby listopad nebyl zkrácen o drama, když už na scéně byla veselohra, tak události „na kraji“ rovněž neměly chybu. Pán kraje čelí obvinění. Drama, jak od Ibsena. Jeden by řekl, až do hrdel a statků. Byla tu i jedna Jana z Arku. Scházelo jen to, že ji nemučili a bratři jí nepálili chodidla a boky. Schází mi jen Jan Hus a Zikmund, liška zrzavá, kapitán Dreyfus a malá, místní hilsneriáda. Fuj, to ale byla dřina! A to se řekne „listopad“. Kdeže ty loňské sněhy jsou? Starosti, co si obléci do divadla na oslavy VŘSR – pamětníci si jistě vzpomenou.
Jsme na dobré cestě. Co koncertů, filmů, besed a výstav jsme my, nebo rodiče dříve v tomto měsíci absolvovali a zůstali hluší. „A přece se točí!“, řekl Bruno, snad „Džordáno“, a měl pravdu. Našli jsme si adekvátní náhradu. Když už ne oslavy říjnové revoluce, tak aspoň povolební tanečky, obvinění hejtmana že „údajně bere úplatky“, odvolání náměstkyně, která „nebrala“, ale údajně zas nepracovala. Jo, když se mají na úřadech lidé rádi, to je potom národní štěstí pro pracující. A to máme štěstí, že klérus v našem kraji zas tolik nerestituoval.
Byl jsem na přednášce v liberecké knihovně pro děti z arcibiskupského gymnázia v Praze. Zadarmo. A přesto mne obdarovali pozorností a zájmem o naše dějiny. Korunku, jak z hlavičky Pražského jezulátka příjemnému odpoledni dala paní profesorka. Ta mi za odměnu na pamětnou věnovala krabičku sirek s pražským motivem a s omluvou, že jsou chudá škola, což jsem s pochopením přijal.
I to byl můj listopad. Teplý a občas vlídný. Těším se na příští měsíc předvánočních radovánek, Vánoc i svátků Chanuka, které se s těmi vánočními překrývají. Těším se na sníh i na to, že se zas brzo oteplí a my ušetříme za topení, že vláda na kraji i na radnici najde společnou cestu a řeč. Že lidé kolem nás nebudou jen prosincoví čerti, andělé a Ježíškové, ale ti, kteří slušně odpoví na pozdrav, v tramvaji pustí starou paní sednout, nebudou používat hrubá a sprostá slova a udělají něco pro to, aby už bezdomovci nespali na chodnících u budov, kde jim z roštů na záda fouká odpadové teplo. Děti si najdou čas na své rodiče a všichni na sebe budou vlídní… To pak bude prosinec!

Píši Vám bezpečná vzdálenosti


Diskrétní zóno! Jak elegantně to zní. A není to nic jiného, než čmuchat někomu za zadkem a poslouchat, o čem asi doma mluví… Mám tu zkušenost, že kde se o všech všechno ví, je naše vesnice. Začínalo to u prádla, co maminka věšela na šňůře. Vyprané, kdyby to šlo už i vyžehlené. Žádné záplaty, všechny knoflíčky na svém místě, nezaprané a ve správné štábní kultuře pověšené. Jo, to bejvaly časy! Ženy si tehdy uměly popovídat. Kam se na ně hrabali profesionální psychologové! Tak rozebrat souseda, ani hodinář nedovedl budík rozebrat a kádrový dotazník zaměstnavatele neměl tolik „fint“.
Takový nákup začal ráno v 9:00 a končil kolem jedenácté. Tolik si toho měla denně děvčata co říci. Co si neřekla před obchodem, to si řekla přes ,,pangejt“ u plotu sousedova domu. Ani muži si mnohdy nevážili bezpečné vzdálenosti a hodnotili své ženské protějšky a cokoli, co je bralo, co jim dávalo pocit důležitosti a nenahraditelnosti. Ten vycházel z toho, že muži – predátoři – kluci byli pokaždé vždy o něco výš, než jejich ženy, otrokyně, hurisky. Vše mělo zůstat doma v jeskyni, v paláci, za ohradou, v doupěti, na pracovišti.
A pak přišli paparazzi, dobře placení novináři, kteří zcela odmítli ,,bezpečné vzdálenosti a diskrétní zónu“, jako překážku k novým a novým informacím. Nemyslíte si, že už jich máme  dost, že bychom se i bez nich obešli? Jana a ty, Petra s Pavlem, Petra s Janou, Jana s Petrem, Pavel s Petrem, děda s kozou… A stále to samé: kdo s kým, jak dlouho, co na to manželka, jak to budou řešit. A ti, co to psali: my nic, my muzikanti, je to naše práce. Hovínko jejich práce. Fošnou do hlavy, to se jim stát může jisto jistě. Na tuty.
Ta čára, co odděluje jednoho od druhého v lékárně, na poště, na úřadě je nutná, pokud se nechceme vracet někam na ves z  padesátých let a donášet na výbor, co se ve které rodině děje. Ale co! Možná to vyhovuje těm, co závidí, nedovedou se smířit s osudem a malou penzí, s tím, že kdosi neuměl, ač na to měl.  A donášet je úděl všech, co poslouchají a nevědí, co si počít s tolikým věděním. Na to nemusí být vázací akt, to se musí v sobě nosit.
Ó sladká bezpečnostní vzdálenosti, diskrétní zóno, výdobytku sladké revoluce, růstu sebevědomí a důstojenství nových lidí! Jaký to pocit, když vám nikdo nefuní do zátylku a nelapá slova určená jiným. Báječné u bankomatu i na poště. Je spousta věcí, co se změnily. Lidé krapánek zhubli a nemají úctu k názorům jiného. Rozvádí se, neberou se, málo si píši dopisy a málo chodí na procházky. Psi a kočky nahrazují děti, neumí se smířit s tím, že nemohu najít práci a že spousta nemocí končící smrti.
A tak nad tím vším je stále zóna diskrétnosti. Proč prát ,,špinavé prádlo“ na veřejnosti. Pokud nejsem masochista a nelibuji si být za každou cenu v centru pozornosti… Tak zatím….

sobota 22. listopadu 2014

Píši Vám, Vy papíroví draci,

bez bázně a hany v bouři, ve veslici silným proudem vody hnáni. Bylo a jest smutným úkolem hodit do vody pugét z krásných květin za mrtvé. Drazí pozůstalí, voda dala, voda vzala, buď jim měkkým ložem, suť, písek, kameny a věčně zelené chaluhy…
Zvolili si a teď je s nimi amen. Nasedli na loď, co měla díry, plachty zpuchřelé a vesla ze smrkové kůry. Nesourodá směska kapitána Flinta. Co ústa, to zkažený chrup, hlava bez vlasů, chlapi bez vousů. Co vlastně hledali na lodi která měla tolik děr, že i krysy z ní houfně prchali? Řetěz královský ze zlata a hrnce plné perel, drahocenné papíry a pro každého pár polstrovaných křesel a titul, který ozdobit měl jejich prosté domovy. Co sloužících, a ohnutých hřbetů poddaných měli mít, kdyby se vrátili. A ono ne. Že snad i proto, že každý z nich jinou řečí píseň pěl. Ba, že to byl jejich osud.
Plout je nikdo nenutil. To oni sebrali druhým vesla a pustili se po moři. Dopluli dřív, než vypluli. Takový byl osud těch pseudonámořníků, kdy zlá mohutná krakatice si je dala k obědu. Nejdřív jen tak s nimi špásovala, pak chtěla víc. Princezny, a když došly, tak je obluda sežrala všechny bez přílohy a bez omáčky. Smutná pohádka, osud tak trochu hrdinů, ale i těch, co měli bujarý život před sebou s konšelskými poctami a primátorskými zlatými řetězy.
Stojíme nyní, drazí občané, na opuštěném molu. Ti o fous lepší než my skončili na dně přilehlé zátoky a my tu, opuštěni a zrazeni, čelíme studenému větru. Na nohou hrubé ponožky, úplně dole fešné dřeváčky. Co říct na zkázu, na rozvrat snů o moci? Byl to mamon co jim zaslepil oči, námořnické hodnosti, krásné, teplé počasí, Hawai, děvčata s krátkými sukněmi?
Ne, nechci to vědět z druhé ruky. Jednou, až se otevřou archivy, dozvíme se všichni, kdo a kde měl bohatého lodivoda. Co zbývá opuštěným trosečníkům než hůl, slepecké brýle a mošna? Koblížek, skrojek chleba a sůl. Zkráceno pro dotazník: žebrácká hůl.
Píši Vám, moji drazí draci z papíru. Veškerá podobenství s tvrdou realitou jen matou. Neplačte, vy skoro námořníci! Rozhodněte se svobodně, zda půjdete znovu k lodím a najmete si nové rybáře, co za Vás budou veslovat a mávat z kajut praporky a hesly. Svezte se s námi. Tím nikdo nic nezkazí, ale Vy asi ano. Při špatném počasí bude opět loď až po uši plná amatérských námořníků bez praxe, bez rybářů. A tam je psík zakopaný. Loď není holubník, natož dům na náměstí s věžičkami. A proto jsem si vzal do hlavy, že dvakrát si nesáhnu na rozpálená kamna a do mraveniště si nesednu.
Z toho plyne ponaučení, milí sousedi, hledat chybu i v nás, v naší posteli, blechu ve vlastní košili. Komu jsme dali hlas, komu jsme tiskli ruku a kdo nám tvrdil, že oni vládnou vesly, oni nezklamou?

Píši Vám, ať Vám vítr fouká do kávy, rum chladne v ledničkách a Vy se už konečně chopte vesla. Jen už proboha kormidlujte, neboť na lodi už má kdekdo kurděje... 

Nezvyklé teplo v listopadu

Píše se rok 2014, je listopad, podzim a takové teplé a přívětivé skoro jaro tu už dlouho nebylo. Nebe jas a vítr z polí, ,,listopad“, posun času, že už v pět je jak v černém pytli… A přesto jsme se všichni drželi zuby nehty podzimu, který tak připomínal teplou svačinu, polívku, co jsme jako studentíci dostávali na bramborové (chmelové) brigádě do ešusu.
Teplý podzim, dětství plné her a hloupostí, říká se i malin nezralých. Byla jablka, co rostla kolem nás, a na která ruce dosáhly. Čas, kdy tolik nepršelo a nebylo tolik nemocí. Kdy vedoucí úloha společnosti, ve které jsme žili, štvala sice kde koho, ale většina si žila jako, jak se říká v bavlnce, v povijanu, žádní bezdomovci.
Rozhodně tolik nefoukalo, učitelkám se místo paní říkalo „souško“ a svátků jsme slavili o něco víc. Třeba v kině Varšava v Liberci – dětský filmový festival, skoro jako ten pro velký, opravdový. Nevím, co by dal každý ředitel tehdejší školy aby se mu deváťák, aspoň jediný přihlásil do učení na obor – horník, tehdy nejčestnější povolání. Něco podobného měl, rok co rok v repertoáru školy i ředitel ,,textilky“, kdy průmyslovky speciálních zaměření musely jednoho maturanta poslat do důstojnické, vojenské školy…A vidíte, pokaždé úkol splnily.
To dělal ten teplý podzim tehdy. Dneska a příště už bude na dveře republiky bušit a dožadovat se vstupu chalífát, „naše budoucnost“ největší kamarádi a chlebodárci islamisti. To nejde přeskočit, jako místní volby na radnici, připomínaný 17. listopad, který by se společností jinak přešel téměř mlčky, staršími jen s povzdechnutím…
Teplý podzim. Stále víc lidí už nevidí zlo jen v Rusech, ale i v tom, že nám lžou i Ukrajinci i novináři, NATO, Obama, politici. A co je nejhorší, že se hrubě napadají ti, co mají jiné názory. Netoleruje se jiný hlas, než ten, co vyhovuje a nenávidí ,,komunisty“. Hodně, na vkus mnohých spoluobčanů, hrubě a nenávistně se kritizuje prezident republiky.

 Tohle je v jedné kostce magi stav naší společnosti. Tohle píši Marťani ve svém hlášení domů na mateřskou loď a rozhodují se, zda už přišel čas nechat se odhalit a dosednout na naši planetu. Poslat poslance Bendu do továrny, na radnici posadit primátora z vesmíru a něco dělat s dopravou v krajském městě. Tam před radnici postavit zas nějaké to dětské sousoší, na Sokolák vrátit morový sloup, zlevnit místní hromadnou dopravu, dát lidem dobrou a dobře placenou práci. Udělat víc proto, aby co nejdýl bylo venku teplo, zima nebyla studená, aby až to přijde, venku to neklouzalo a lidi se k sobě byli vlídní a nehledali za vším snahu vrátit staré komunistické pořádky. Ach jo…

pondělí 17. listopadu 2014

Malé univerzitní vzdělání

Jednou mě táta vzal s sebou na služební cestu. Ty tři dny v mém věku, bylo mi tuším 10 let, měly co říct i o našem vztahu. Otec a syn. Nejsem žádným doktorem, ale tenhle příběh bych učil ve škole. Do té doby jsem toho o tátovi moc nevěděl. Byl nákupčím podniku Totex Chrastava. Ani dnes nevím, co vlastně nakupoval, co hledal v Ostravě, v Hranicích na Moravě, cestou po Moravě, východními Čechami.
Ani jsem si nevšiml, jak táta plešatěl. Seděl jsem ještě s dvěma nákupčími na zadním sedadle starého ,,Minora“ a díval se celou cestu na jeho zátylek. Kupodivu mi nebylo špatně a táta si na cestě z Ostravy zpátky sedl vedle mě.
Celou cestu mi vyprávěl, co vidím napravo, co vlevo, co nevidím, protože kolem nejedeme, co je tam za kopcem, co vyrábí tahle fabrika, co vyráběla ještě před rokem, co za Němců, co za první republiky, komu patřila za Rakouska, zda dostal majitel od císaře titul barona, nebo rytíře, proč je hlína kolem nás červená, proč jsou tady kolem samé lesy, proč tady milují jiné barvy fasád, než ty, co znám z domova ze Sudet na domech po Němcích....
Ty tři dny mi přišly, jak z jiného světa. Dostalo se mi rychlokursu universitního vědění. Jak jsem k tomu přišel, jak táta věděl, že právě tohle potřebuju jako prase drbání? Polykal jsem poznatky, jak prášky proti břicha bolení. I ten most v Ostravě, kde jsme spali v hotelu, si dodnes pamatuji. Jak tvrdě se o něj s Němci na sklonku vlády prali, na bojiště války Němců s Němci z roku 1866. Tam jsme stáli u mohyl při cestě padlým vojákům a táta mluvil a mluvil. Ostatní chlapi v autě se tomu smáli, že jsem malý, že tomu všemu nerozumím… Bylo to poprvé a podruhé už nikdy nebyl čas, aby mě táta s sebou vzal a ukázal mi jaký je. Byl to zázrak a já jsem se snad i probudil, jako by ze sna. Něco mi samo od sebe řeklo: Nespi a poslouchej!
Otevřelo se přede mnou okno a za ním svět, který jsem netušil. Tatínku, ach můj táto, dal jsi mi během těch tří dní, co se nedá už nikdy zopakovat, naplánovat, užít si. Nevím, zda jsi pro fabriku koupil dobře, zda nakoupili ti ostatní páni, co se s námi mačkali na cestě tam i zpátky. Já si přivezl sumu poznání, která mě natolik oslovila, že dodnes cítím, že jsem se změnil. Tebe jsem tatínku do té doby vůbec neznal. Dal jsi mi něco, čemu se říká „otevřít mu oči“. Dal jsi mi napít ze studny živé vody, možnost vzlétnout a podívat se na svět z ptačí perspektivy, nahlédnout do ptačích hnízd...

 Vidím stromy, keře a trávu ve skutečné barvě modrého nebe, kde voda teče mezi prsty vzhůru, od kořenů do korun, vše voní a směje se. Kde není nic, než my dva a krásné vzpomínání na tebe, táto, který jsi toho tolik věděl a já to netušil...  

Píši Vám, co vypadáte jako za groš kudla,

Vám, co jíte a pořád vypadáte stejně. Vám, co nejíte a jste sytí. V ,,Tescu“ mají husu kilo za 69,- korun a Vy mi tu moji dozajista sníte. Píši Vám, co se za mnou ohlížíte a říkáte si, bože, ten chlap přibral. Já jej pamatuju jako ,,vyžle“. Nebudu se s Vámi přít, jak vypadám a co je to ,,vyžle“, ale věřte, že sice jím, ale tloustnu spíž už z toho sytého podzimního počasí.
      Vy, co ať sníte cokoli a netloustnete, jste sice pro nás tlouštíky výzvou, ale nic se nemá lámat přes koleno a dělat nepřirozenou cestou. V Čechách, a nebude to jen u nás doma, kvete obchod s nadváhou a její redukcí. Je to byznys jak být. V tělocvičnách, doma, na veřejnosti, v televizi, všude je vidět obchodníky s iluzí být krásný, štíhlý…
      Možná, že třetina mé nadváhy je z pilulí na hubnutí. Žádná zelená káva, ananas, ale vepřová se svíčkovou a se šesti se nevím jak vtěsnaly do pilulek na zhubnutí. Takhle to prostě pod Ještědem funguje. Jeden z toho může být smutný, ale světa koloběh to nezmění. Říká se, že peníze dělají peníze a tak to bude i s podkožním tukem – na břichu. Nám, co je přáno a tloustneme i ze vzduchu, stačí 10 deka salámu abychom sami na sobě dokázali neplatnost fyzikálních zákonů, o hmotě, která průchodem naším zažívacím traktem, nabude a váží, bez další přidané hodnoty víc, než kolik do úst bylo vloženo. A tak to chodí a člověk neví, jak se tomu postavit.
      I proto píši Vám, grošáci po kudle, vy za groš kudláci. Vy určitě chápete, že paní v Tescu, do které jsem nechtěně strčil mi neměla odpovědět: „Kam čumíte? Máte určitě tunu!“ To by rozplakalo i tlustého Budhu…Copak za to můžu? No ano, chutná mi, a požitek z jídla mám. Mám rád polívky, vařím si i sám, ocením i dobrou restauraci. Není problém si dát o jídle zdát.
      Nejíst není řešení. Přestat žrát... Jak mnozí jsou hned se vším hotovi! To není systémové, vědecké a ani prakticky proveditelné. Ostatní choroby těla to nedovolí. I doktoři se bojí rychlé redukce. A taková ta domácí šlapací kola jsou pro časté poruchy nežádoucí, běhání se psem, za psem kolem bloku domů vzhledem k věku je o infarktu. A tak mezi Vámi pomalu stárnu a co mi zbývá, než občas popsat slovy stránku a vyzvonit Vám, co mě trápí.
      Píši Vám, a nečekám, že mi napíšete zpátky, že si budeme natrvalo psát. Vám, co vypadáte jako za groš kudla, závidím. Jste mladí a fousy víte, co je to mít orgasmus po dobrém jídle a pak si lehnout a dát si šlofíka… Píši Vám, a prosím, neberte mě vážně, mám jen chutě a taky hlad. Jíst poloviční porce, diety a vypadat jak Pavlovská? I ta se na mě smála z jedné etikety konzervy – jídla na zhubnutí a měla mě za blázna. Ani sama sobě nepomohla.

      A tak to bývá, co svět světem stojí, že člověk chce, co nemá, že nemá nikdy dost. Pokud přijmu tohle tvrzení za své a přestanu chtít zhubnout, pak budu srovnán s realitou a přestanu si přát něco, co mi nikdo nesplní. Pak mohu napsat i Vám: Dobrou chuť a netrapte se! Ať se trápí jiní, co nerozumí, my už víme své, co je dobré, co se smí a co se nesmí…. Všechno.  

sobota 8. listopadu 2014

Pro slovíčko


Pokud ano, proč je tomu jinak? Mnoho povyku pro nic. Jde o pírko, pro které hospodyňka ráda skočí – a sukénku si zničí? Je proč? Jen slovíčko a skočit? Je koruna podložena zlatem, což bylo důležité pro naše rodiče.
Pro slovíčko. Když poslouchám řeč mladé generace nedivím se, že si rozumíme jen těžko. Mluví česky? Obávám se, že s námi ještě ano, mezi sebou už dávno ne. Kdeže loňské sněhy jsou! Kde zůstalo slovo, co z chlapce dělá muže? Kde jsou slova Hálkova, Erbenova, kde písně lidové, kde je ten hrozen vína, gazely ztepilé a stehna alabastrová z Písně písní Bible kralické… Mluví jak hovada boží - úsudek Jana Husa je dalek chození pro slovíčko, a zároveň je tak blizoučko pravdy o jazyku a ústech, ze kterých vychází.
Politici a výrazové schopnosti. Jsem neskonale rád, že prezident republiky ze stolce toho nejvyššího upozornil na zhrublé praktiky ,,dvora“, vulgarismy používané dnes už tolika lidmi, že je nutné něco s tím dělat. Snad váha jeho úřadu ,,donutí“ vidět různé představitele politického hnutí a stran dál než špičku svého nosu, přestat kázat vodu a pít víno. K tomu si dát už jen čerstvě slané brambůrky a oříšky…
Pro slovíčko. Byť zaznělo jak bomba a trefilo se do černého je trefou tref a má ohlas. Nepoužíváním těchto slov dosáhneme snad jedině toho, že někdo křičí, chyťte zloděje a ukazuje ke Hradu. Ten zůstane u svých sprostých výrazů a nezmění se. Mladí se nám smějí a je na nich, co bude v knížkách, co čtou a píší jejich vrstevníci. Už dnes je moderní literatura plná výrazů, kdy ,,pro slovíčko“ je pozdě, cokoli řešit.

A tak jen doufejme, že jsme správně pochopili slova použitá a poslaná k uším těch, kteří tak běžně mluví. Kdo jiný, než ten nejvyšší má právo oslovit co nejvíc lidí a říct, tohle ne, to není kulturní, takhle zní překlad z angličtiny, tohle je můj hlas a tohle se mi nelíbí. Mnoho slov pro nic a za nic. Už si konečně musíme zvyknout, že náš prezident není obraz ve zlatém rámu, ale že rám je z fošen samý suk a není na zdi hospody proto, aby na něj sedal prach. Nevím, proč si zrovna tohle přejí lidé, co se chlubí tím, že myslí na svou zemi. Hodně zdraví všem, co přemýšlejí a podle toho se také chovají… S těmi já rád - na slovíčko… 

Zamyšlení po nedělním obědě


Proč si o nás Angloameričan myslí, že jsme na úrovni, dalo by se i říci, sto let za opicemi? Poprvé jsem se tímto pohledem na nás setkal počátkem 60. let minulého století. To si angličtí studenti chtěli vyfotit, jak se v Čechách oře koněm a brali by i krávu… My, kluci, kterým to řekli, jsme se cítili zaskočeni a poníženi. Někde ještě za kopcem snad, ale aby se doma chlubili, co je u nás běžné, to tedy ne…Jak to dopadlo, už nevím, vše zařizovalo vedení školy.
Podobný pohled na nás Středoevropany - Čechy jsem zaznamenal později i častěji. Přijížděli k nám v podstatě misionáři, aby mezi nás přinesli jak slovo boží angličtinu, a atlantické zvyky nám dosud žalostně neznámé. Helloween, oslavy svatého Valentina a snad – určitě i jiné zdobné, leč hodně cizí prvky kultury jako Santa Klaus. A tak jsme místo Dědy Mráze měli zase něco cizího, jen ne původního Ježíška.
Prostě a jednoduše - přišla k nám vlna civilizace. Vyholování partií těla, mohutný rozmach tetování, rychlá občerstvení s nám dosud neznámými jídly… Nová slova, pojmy bankovnictví, sportu, zábavy, studia a titulů při ukončení vzdělání. Když to tak shrnu, měli bychom za oněch 25 let, kdy budujeme kapitalismus, být někde na úrovni téměř už srovnatelné s těmi Anglosasy - Francouzi, Němci… Dokonale odvráceni od slovanského náhledu na sebe sama, jsme se posunuli. Žel ve vzdělání jaksi dozadu.
Jíme v kinech popcorn, už i nejmenší umějí telefonovat, děcka se stravují u Mc Donaldů a v podobných světových firmách, ale, co slavíme, a který to státní svátek to dnes je, to si vzpomene jen málokterý z dotázaných.
Naše pole skutečné už neořou koně, krávy, vozíky netahají zapřažení psi a kozy, protože český zemědělec dnes vydělá víc, když pole neoře vůbec a nechá na nich pást ovce. Je zajímavé vidět, jak se bývalá šlechta a současné církve stávají opět majiteli hradů, zámků, pivovarů, lesů a polí a jak na nich hospodaří. Svět bohatých a chudých, je realitou naší společnosti, kdy stát už nemá ústřední roli sociální sítě, ale poskytuje služby za úhradu.

 A tak se pomalu vracíme k tomu, co tady bylo, na co jsme už téměř zapomněli. Hledět na svět kolem nás, jako na živý organismus, který nemá dosud ustálenou podobu, a který neřekl dosud své poslední slovo. Nemusí být pokaždé „příště = líp“. Postupujeme vpřed pomalu a jistě, žel i ten, kdo nás vede může být opřen o bílou slepeckou hůl, o zchátralé zábradlí. Dobrá zpráva je ale i ta, že s kravičkami se už při orbě v Čechách nepočítá. A ostatně - vždyť chodíme k volbám a koalice je pevná, a bude tu možná i celé 4 roky.

sobota 1. listopadu 2014

O chlebu v neděli a ve svátek

My, co jsme vystupovali z tramvaje u Pekáren víme své. Další stanice Vápenka o pár kroků výše taky stačila. Ke stadionu, do školy, k Dukle. Proč zrovna Vápenka? Kdysi tam nad Pekárnami někdy stála. Kdo ví, kdo ji pamatuje. Jo, pekárny, to je jiný. Těch pár minut do příjezdu tramvaje na ostrůvku uprostřed ulice před stánkem s novinami a kuřivem stačilo. Z vrat pekáren každou chvilku vyjížděla auta s chlebem a pečivem. Prý to bývala pekárna družstevní a na svou dobu moderní. Patřila k městu a byla na dělicí čáře mezi obydlími rodin Čechů a Němců. Nahoru k Ještědu Češi, dolů do města Němci.
Pekárny, pekárna. Všude jinde spousta vůně a tady super parádní vzduch. A víte, že mně jako klukovi to vůbec nepřišlo? Byl jsem rád, že mi chutnalo, a víc jsem nad chlebem nepřemýšlel. Rohlíky byly gumové a o těch zvláště dobře vypečených z filmu O císařově pekaři jsem si mohl nechat tak akorát zdát. A potom, později jsem si je koupil při návštěvě Žitavy, kdy jsme už mohli jezdit nakupovat k hodným Němcům, které jsme tak odlišovali od těch „zlých západních“. Tak hloupí jsme nebyli, abychom věřili propagandě a tvrzení, že tihle jsou lepší, než ti druzí. Němci byli Němci, tak jako jsou Češi, tím, co jsou. Říkejme si lidi se vším všudy, co k tomu patří.
Chleba, a salámy měli ti „Enderáci“ chutnější než my. Zajímavé, že i tapety, šrouby a příbory, boty a dětské hadříky. Chleba asi ne, to se pletu, přeci jen jsme doma byli zvyklí na chuť pěstovanou v nás celá desetiletí. Něco jako zvyk a železná košile. To samé je s českou hořčicí, polívkou, octem a knedlíky. Ono i to pivo, mlíko a okurky ve sklenici jinak šmakují doma, než u sousedů. Na rozdíl od ovoce z naší zahrady a to, trhané v noci za plotem u cizích. Jó, život je složitej. Faktem ale zůstává, že si človíček snadno zvykne.
Co mu vadí dnes, bude k smíchu za dva roky, ještě není jisté. Asi to bude tehdy, když jeden druhému záměrně škodí. Například, když mu dá na komín cihlu, aby mu kamna netáhla. Je to trošku přirovnání, co tahá za vlasy, ale řekněme si upřímně, je to ještě v nás, v naší mysli. Nenažranost a závist. Neznám horší lidské vlastnosti. Něco jiného je soutěživost, ale ty naše dravčí povahy, ty nám nedají kulturně stolovat.
Chleba, bývá o dvou kůrkách a namazaný padá „pokaždé“ na tu stranu, kde je, no pomozte mi, kde se co na něj všechno ze země přilepí. A přesto, vzpomínám si, že jsme jej nejraději jedli jen tak. Suchý, posolený, nebo slabě namazaný, k večeři s dvěma kolečky salámu s kyselým mlékem a s puštěnou černobílou televizí s dvěma programy. Nad stolem visely mucholapky a u dveří schnul babiččin pes. Jak jsme se měli v táboře míru čím dál tím líp, přibylo i chlebů a výběr začal být „široký“. Byl z různých pekáren a lidé začali být vybíraví.

K máslu přibyli alternativní margaríny s fantastickými vlastnostmi, ale lidi je moc nekupovali, protože to pořád byly jen náhražky za máslo. To jsou slova i mé maminky, která musela za války jíst margarín a pak už nikdy nechtěla jíst fujtajblíky. Čím to povídání uzavřít? Chlebem, houskami a bohatým sortimentem ze kterého dnes až oči přechází. Mě stačí jeden, jeden druh. Musím počítat. Ceny jsou vysoké - něco na šaty, na boty, na léky. Věk raději zapřu. Je taky vysoký...

Podzimní rituál

A bývá to rok co rok stejné. Autaři mění pneumatiky a my, co se o auto nestaráme, máme indikátor zimy jiný. Jo, pořád ještě vidím maminku, jak čeká na zimu tak, že prověřuje těsnost oken: „Nejdřív přijdou větry. Ty rozhází vše na dvorku, vrazí do oken, a děj se vůle boží. Okna zase netěsní!“
Slyšel jsem to já i táta, rok co rok, podzim, co podzim. Táta už z toho šílel. Okna preventivně už počátkem října zajistil hřebíky. Matka se s ním nehádala a hřebíky vytáhla: „To je laciný trik, udělej to pořádně!“ A tak táta okna brousil, natíral, vylepoval páskami, modlil se a dělal nevím co, aby už proboha zafoukalo a byl doma klid. Zafoukalo. Okna se, nevím jak, samovolně otevřela a do baráku na vesnici přišla zima.
Někdo čte a hledá budoucnost v lógru, druhý hádá z rozhozených kuřecích kostí. Moje maminka od Trnové a Suchomast blízko Zbraslavi měla, jak vidno, jiné nástroje. Ženským je těžko něco vysvětlovat. Mají své dny a bulvu místo hlavy.... Tím myslím spolužačky, co se mnou chodily, jejich rituály, legendy, snění, metafyzično, televizní seriály, na které se rozumní chlapi raději nekoukají. Stále mám před očima krásná děvčata z gymnasia v Liberci, co česala v Horních Nezlech a Soběnicích chmel. Večer, co večer vyvolávala duchy, hýbala stolkem a chtěla se dovědět nevím co ze záhrobí.
Poslouchal jsem sice za dveřmi, ale šeptaly. Někdo se dívá po obloze, druhý pozoruje veverky, třetí je přesvědčen, že bude zima jako hrom, protože jejich pes je nervózní. Kanárek žere, rybička ne, kočka se toulá, mravenci vzali roha, mlíko nekysne, a pivo není jak má být hořké. Salám je čím dál dražší, ponožky se mi trhají na patě, kytka v květináči vadne a mně nesvědčí sychravé počasí.
Je tisíc způsobů, jak druhého naštvat, říkat si o rozvod. Kde je ta multi-kulti tolerance? Vydržet a nezbláznit se. To aby člověk místo rádiovky, nebo kulicha měl nad ušima svatozář, nemluvil moc a často, aby to druhého nenaštvalo, aby to přežil. Tomu se taky říká tolerance. Vzít na vědomí toho druhého. Jeho vady, rituály, co mi vadí, co se stále opakuje. Naučit se poslouchat a selektovat od pravd hlouposti, co jsem slyšel po sté a nezbláznit se.

 Čekat zimu. Kdy už bude jaro? Padá listí, klouže to, bude chladno... Je toho moc. Naučme se, co je to ta tolerance a nevolejme hned linku bezpečí. Je lepší dát si hrnek čaje, namazat si rohlík s máslem a zapnout si televizi – předpověď počasí. Ono nějak bude. Svět je hned veselejší a rituál – to jsou jen tanečky klouzajících se bot na náledí....

Školní výlety i do přírody

Někdo chodil do školy, aby se něco se něco naučil. Můj táta kvůli prázdninám, já miloval školní výlety. Jak to chodilo za první republiky a v protektorátu B+M nemůžu sloužit. Svědci většinou už umřeli. Ovšem, jak to chodilo po únoru v roce 1948, to si pamatuju. Lido-demo republika měla své mládí ráda. Říkalo se nám rovněž mládež Gottwaldova.
Začalo to pokaždé vcelku nevinně 1. září. Pokaždé jiná třída na stejné chodbě, ve stejném patře. Něco málo měsíců vyučování a byly tu Vánoce, zimní prázdniny, pak často i uhelné, když došlo uhlí. Jaro, to byly většinou narozeniny, sběr bylin, a ještě, než skončil školní rok – školní výlety. To už jsem v roztržitosti psal Ježíškovi kam bych si přál se třídou jet. Vemte to tak. Bylo nás ve třídě 31, byli jsme z vesnice , žádní intelektuálové. A auto doma neměl v těch padesátých letech nikdo a koupalo se v pátek, když se pralo.
Výlety s rodinou? Nedejte se vysmát. To se ještě nechodilo masově ani do Jizerek jako nyní. Sem tam někdo, ale ne z mojí vesnice u Liberce. Sem tam někdy někam vlakem, nebo na motorce v neděli to jo, ale blízko: Pantheon Malá Skála, Frýdlant, Obří sud, vykoupat se ve Stráži pod Ralskem. Řekl bych tak do 30 kilometrů, dál spíš ne. Jednou v roce na dušičky do kraje, odkud přišli rodiče dosidlující pohraničí po roce 1945. To byly ovšem povinné výlety, to děcka nelákalo.
Cesta autobusem kamkoli. To krásné zvracení, co chvíli, kdy nepomáhal ani kynedril, čůrání na kraji lesa - holky vpravo, kluci vlevo. Hnusný studený řízky přilepený k papíru v sáčcích od mouky. Čaj v termoskách. Drobné na pohledy a na známky. Pořád se přepočítávat a neztratit se. Získat místo vzadu v autobuse, nejlíp úplně vzadu na lavici u zadního skla a odtud mávat a psát vzkazy těm, co měli smůlu a jeli za námi. Ten ryk a hulákání, kterému se říkalo „zazpíváme si“! Pro pana řidiče vybíráme korunu, že s námi měl tu trpělivost. Ježíšmarja Josef, tys v tom zámku ukrad kyvadlo od hodin! Ty, Jiřinko, děvče nešťastné, lžičku z hrníčku paní královny.... Nic jsem neviděla, teď budeme stavět, holky vlevo, kluci vpravo. Hoďte to někam v lese do trávy. Fuj, nekrade se!
Tak nějak se to řešilo. Krmení racků na Mácháči. Do Prahy na letiště a do muzeí se taky jezdilo. Kutná Hora, Terezín, Lidice, Stadice, do Děčína kousek po Labi a na lodičky, Babiččino údolí, Sněžka, Varhany u Nového Boru, Rovensko, Trosky, Kost, Humprecht, Sedmihorky, Doksy, do Jižních Čech. To už byly výlety dvoudenní, třídenní. Na střední se říkalo, že k hanebné pověsti zdejší dvanáctiletky přispěl i pan ředitel, který se při kontrole jednoho takového vícedenního školního výletu stal nechtěným otcem a později i manželem jedné z kontrolovaných pedagogických pracovnic... Jó, zakázané ovoce, chutnalo nedospělým pedagogům velice...

 Výletů ubylo a čím jsme byli starší ubylo i legrace. Přibylo osobních aut, prázdných míst v autobusech na zadních sedadlech. Začaly nám obrůstat vousem tváře, vzadu na hlavě ve vlasech se objevila malá prázdná kolečka podobná zrcátkům. Čím dál víc jsme začali navštěvovat zubaře. Přišla na svět nová generace. Na co se asi děti těší v souvislosti se školními výlety dnes? Jezdí se ještě vůbec někam? Pokud nemám na mysli společné lyžování s rodinou v Alpách a v létě s rodiči do Norska na ryby a na Island na gejzíry....