sobota 1. listopadu 2014

O chlebu v neděli a ve svátek

My, co jsme vystupovali z tramvaje u Pekáren víme své. Další stanice Vápenka o pár kroků výše taky stačila. Ke stadionu, do školy, k Dukle. Proč zrovna Vápenka? Kdysi tam nad Pekárnami někdy stála. Kdo ví, kdo ji pamatuje. Jo, pekárny, to je jiný. Těch pár minut do příjezdu tramvaje na ostrůvku uprostřed ulice před stánkem s novinami a kuřivem stačilo. Z vrat pekáren každou chvilku vyjížděla auta s chlebem a pečivem. Prý to bývala pekárna družstevní a na svou dobu moderní. Patřila k městu a byla na dělicí čáře mezi obydlími rodin Čechů a Němců. Nahoru k Ještědu Češi, dolů do města Němci.
Pekárny, pekárna. Všude jinde spousta vůně a tady super parádní vzduch. A víte, že mně jako klukovi to vůbec nepřišlo? Byl jsem rád, že mi chutnalo, a víc jsem nad chlebem nepřemýšlel. Rohlíky byly gumové a o těch zvláště dobře vypečených z filmu O císařově pekaři jsem si mohl nechat tak akorát zdát. A potom, později jsem si je koupil při návštěvě Žitavy, kdy jsme už mohli jezdit nakupovat k hodným Němcům, které jsme tak odlišovali od těch „zlých západních“. Tak hloupí jsme nebyli, abychom věřili propagandě a tvrzení, že tihle jsou lepší, než ti druzí. Němci byli Němci, tak jako jsou Češi, tím, co jsou. Říkejme si lidi se vším všudy, co k tomu patří.
Chleba, a salámy měli ti „Enderáci“ chutnější než my. Zajímavé, že i tapety, šrouby a příbory, boty a dětské hadříky. Chleba asi ne, to se pletu, přeci jen jsme doma byli zvyklí na chuť pěstovanou v nás celá desetiletí. Něco jako zvyk a železná košile. To samé je s českou hořčicí, polívkou, octem a knedlíky. Ono i to pivo, mlíko a okurky ve sklenici jinak šmakují doma, než u sousedů. Na rozdíl od ovoce z naší zahrady a to, trhané v noci za plotem u cizích. Jó, život je složitej. Faktem ale zůstává, že si človíček snadno zvykne.
Co mu vadí dnes, bude k smíchu za dva roky, ještě není jisté. Asi to bude tehdy, když jeden druhému záměrně škodí. Například, když mu dá na komín cihlu, aby mu kamna netáhla. Je to trošku přirovnání, co tahá za vlasy, ale řekněme si upřímně, je to ještě v nás, v naší mysli. Nenažranost a závist. Neznám horší lidské vlastnosti. Něco jiného je soutěživost, ale ty naše dravčí povahy, ty nám nedají kulturně stolovat.
Chleba, bývá o dvou kůrkách a namazaný padá „pokaždé“ na tu stranu, kde je, no pomozte mi, kde se co na něj všechno ze země přilepí. A přesto, vzpomínám si, že jsme jej nejraději jedli jen tak. Suchý, posolený, nebo slabě namazaný, k večeři s dvěma kolečky salámu s kyselým mlékem a s puštěnou černobílou televizí s dvěma programy. Nad stolem visely mucholapky a u dveří schnul babiččin pes. Jak jsme se měli v táboře míru čím dál tím líp, přibylo i chlebů a výběr začal být „široký“. Byl z různých pekáren a lidé začali být vybíraví.

K máslu přibyli alternativní margaríny s fantastickými vlastnostmi, ale lidi je moc nekupovali, protože to pořád byly jen náhražky za máslo. To jsou slova i mé maminky, která musela za války jíst margarín a pak už nikdy nechtěla jíst fujtajblíky. Čím to povídání uzavřít? Chlebem, houskami a bohatým sortimentem ze kterého dnes až oči přechází. Mě stačí jeden, jeden druh. Musím počítat. Ceny jsou vysoké - něco na šaty, na boty, na léky. Věk raději zapřu. Je taky vysoký...

Žádné komentáře: