Diskrétní zóno! Jak elegantně to zní.
A není to nic jiného, než čmuchat někomu za zadkem a poslouchat, o čem asi doma
mluví… Mám tu zkušenost, že kde se o všech všechno ví, je naše vesnice.
Začínalo to u prádla, co maminka věšela na šňůře. Vyprané, kdyby to šlo už i
vyžehlené. Žádné záplaty, všechny knoflíčky na svém místě, nezaprané a ve
správné štábní kultuře pověšené. Jo, to bejvaly časy! Ženy si tehdy uměly
popovídat. Kam se na ně hrabali profesionální psychologové! Tak rozebrat
souseda, ani hodinář nedovedl budík rozebrat a kádrový dotazník zaměstnavatele
neměl tolik „fint“.
Takový nákup začal ráno v 9:00 a
končil kolem jedenácté. Tolik si toho měla denně děvčata co říci. Co si neřekla
před obchodem, to si řekla přes ,,pangejt“ u plotu sousedova domu. Ani muži si
mnohdy nevážili bezpečné vzdálenosti a hodnotili své ženské protějšky a cokoli,
co je bralo, co jim dávalo pocit důležitosti a nenahraditelnosti. Ten vycházel
z toho, že muži – predátoři – kluci byli pokaždé vždy o něco výš, než
jejich ženy, otrokyně, hurisky. Vše mělo zůstat doma v jeskyni,
v paláci, za ohradou, v doupěti, na pracovišti.
A pak přišli paparazzi, dobře placení
novináři, kteří zcela odmítli ,,bezpečné vzdálenosti a diskrétní zónu“, jako
překážku k novým a novým informacím. Nemyslíte si, že už jich máme dost, že bychom se i bez nich obešli? Jana a
ty, Petra s Pavlem, Petra s Janou, Jana s Petrem, Pavel
s Petrem, děda s kozou… A stále to samé: kdo s kým, jak dlouho,
co na to manželka, jak to budou řešit. A ti, co to psali: my nic, my muzikanti,
je to naše práce. Hovínko jejich práce. Fošnou do hlavy, to se jim stát může
jisto jistě. Na tuty.
Ta čára, co odděluje jednoho od
druhého v lékárně, na poště, na úřadě je nutná, pokud se nechceme vracet
někam na ves z padesátých let a donášet na výbor, co se ve které rodině
děje. Ale co! Možná to vyhovuje těm, co závidí, nedovedou se smířit
s osudem a malou penzí, s tím, že kdosi neuměl, ač na to měl. A donášet je úděl všech, co poslouchají a
nevědí, co si počít s tolikým věděním. Na to nemusí být vázací akt, to se musí
v sobě nosit.
Ó sladká bezpečnostní vzdálenosti,
diskrétní zóno, výdobytku sladké revoluce, růstu sebevědomí a důstojenství
nových lidí! Jaký to pocit, když vám nikdo nefuní do zátylku a nelapá slova
určená jiným. Báječné u bankomatu i na poště. Je spousta věcí, co se změnily.
Lidé krapánek zhubli a nemají úctu k názorům jiného. Rozvádí se, neberou
se, málo si píši dopisy a málo chodí na procházky. Psi a kočky nahrazují děti,
neumí se smířit s tím, že nemohu najít práci a že spousta nemocí končící
smrti.
A tak nad tím vším je stále zóna
diskrétnosti. Proč prát ,,špinavé prádlo“ na veřejnosti. Pokud nejsem
masochista a nelibuji si být za každou cenu v centru pozornosti… Tak
zatím….
Žádné komentáře:
Okomentovat