pátek 26. prosince 2014

Když zafouká, jsou na vodě vidět kola

Píši Vám, připotočným rybám, ač nevím, kde jste se tu vzaly. Potůčky a jejich stráně, po kterých stékají, běží, skáčou z kamene na kámen, ze strany do strany, přes polámané větve, přes různá koření až někam dolů k naší řece. Všude voda, samá voda. Když u nás doma zaprší, zasněží, od Ještěda, z Jizerek zafouká až k Mimoni, pak deštník ženám nestačí. V potocích, na horním toku řek vodník poskočí, radostí.
Voda teče, řine se jako krev, co stéká po pažích a nic vás přitom nebolí. To jenom máte strach, co se to děje kolem - voda, sníh, led a mráz. Po nebi se honí oblaka a nic je nedožene. Plují oblohou, jak černým mořem Vám nad hlavou, celou zmatenou.
Píši Vám, rybám přípotočným, ve spěchu, protože nevím, zda budete mít čas to číst. Vítr silně fouká, takže nevím, opravdu nevím, zda přilepím známku na dopis. Nechť aspoň každá jedna z Vás, z ryb přípotočních, ví, že měl jsem o Vás strach z toho, jak vítr ze severu dovede být urputný. A fouká tolik, že voda nahoře v oblacích a dole v potocích si vyměnila adresy a teď zrovna neví, která má co dělat, kam téct, pod který kořen se schovat.
To máte jako s lidmi. Fouká a ono pořád nic, pak zafouká silněji a lidi běží k doktorovi, místo aby hodili do vody symbol zimy babu na koštěti. Jdou, koupí si v sámošce rum a ještě jeden do zásoby. A pijí. Pijí do němoty a rybky v potocích si hoví, že na ně chlapi zapomněli. Proto Vám, rybí děvčata píši, inkoustu maje habaděj o vodě a Vaší fauně přípotoční, když venku pořád prší a já uvažuji, zda holinky, nebo deštník problém vyřeší.
To víte, že nevyřeší. Je to jenom faleš a klam v očích dravce na obzoru na dvou hodinách. Vidím v nich chlad a motiv zabít rybu přípotoční… Nehledě na to, jak větu poskládat hezky česky. „Mám hlad!“ křičí dravčí oči přesto, že pořád prší a voda skáče sem a tam, z jedné strany na druhou, o které jsem Vám právě psal. Je to složité. Voda mi tluče zespoda od sousedů do vrátek a na stodolu. A to jsem nějaký ten pátek zpětně tady marně virgulí hledal vodu.
Taky se smějete? To já se směju stále, když neprší a nefouká a tašky z baráku nelétají na sousedovu zahradu. Ach, Vy malé rybičky. Chtěl bych být čápem a strašit Vás. Klap, klapy klap a lechtat Vás zobákem na žábrách, přípotoční uličnice, rybky podměrečné bez občanky, nevycválané. To já, já už jedl i velrybu, rybí prsty z mletého, rybu v rosolu.
Jó ryba, to jsou zavinutí zavináče i pečenáče. Za mého mládí byli ti pečení nakládáni do vína. Aspoň jsme si to jako hoši mysleli. Pak přišla Velká francouzská buržoazní a smetla ze stolu křepelčí vajíčka, mravence v cukru, kobylky v hořké čokoládě, kočičí jazýčky v mléčné a hle! Nic se nestalo. Ještěd pořád stojí, tam kde stál a tramvaje jezdí dolů do města kolem rohu, na kterém jsem ještě před chvílí stál a diskutoval s Bohoušem, co nedávno umřel ve sprše na infarkt.
Jsme tady jen k tomu, aby každou chvíli, někdo z nás si jen tak umřel? Nevím, mé drahé rybky přípotoční, zda se tomu říká báječný život, ale já si už doopravdy myslím, že je tomu jinak. Že je to o něčem, kde vítr fouká odjinud a kamsi dál.

 Tak zatím... Budu muset končit, budeme mít filé s bramborami a já musím prostřít. Mějte se a nevystrkujte hlavy z vody, ať o ni nepřijdete. Lidé tu žijí všelijací a já, já jsem jedním z nich, z těch, co milují ryby na všechny způsoby.

Troška z historie mého města – Liberce a okolí

Liberec to nebylo jen město úzkých ulic a suchých WC v mezipatře činžovních domů uprostřed městské zástavby, čadících komínů a umně pospojovaných drátů vedoucích od domu k domu.
Co mě vzrušovalo víc, byly ony prazvláštní, tajuplné bílé čáry nad sklepními okénky ukazující zúženým koncem do sklepů, kamsi ke dnu činžovních domů a libereckých vil. Bylo mi sedm, osm let, tolik, co uběhlo od války ve městě a každá z těch vápenných šipek, kreslena pevnou rukou mířila neomylně – za poklady skryté Němci před Rusy a mizela hluboko, kdesi v podzemí…
Otec se tomu smál. Mám prý bujnou fantazii. Šipky ukazují, kde kopat a hledat zasypané Liberečany. „Zasypaní? Zasypaní jen tak? Jak k tomu došlo?“ Táta mi to vysvětlil. Němci se báli, že spojenci budou město bombardovat a na ty, co se schovávají, se mohou sklepy zřítit… Záchranné týmy budou podle šipek orientovány a zachrání zasypané. Žádné poklady, jen lidské životy. Včas najít, vyhrabat, ošetřit...
Bylo mi to všechno málo. Špatné vysvětlení. Chtěl jsem víc. O to víc, že tyhle šipky z vápna mířící nad sklepními okénky doprovázely Liberečáky městským životem ještě nejméně další tři desítky let. Možná, že ještě dnes vykukují někde zpod omítek. Tak kam ti Němci ukládali svůj vzácný majetek, když do sklepa, pod bílé vápenné čáry ne? Sklep ne, zbývala tedy jen půda - za trámy, pod tašky. Pokrývači by mohli vyprávět. A nejen ti. I my, chlapci oněch let, jsme prošli onou zkouškou, co s těmi tam nalezenými poklady. A nebylo jich málo.
Co s dýkami, pistolemi, šavlemi a medailemi zabalenými v mastných papírech, aby vydržely, než se původní majiteli vrátí? Doklady, legitimace, plány nemovitostí, fotky, patrony, porcelán, obrázky, sklo, knihy s Hitlerem, příbory, mince, noviny, ale i boty, hračky, přístroje k léčbě revmatismu, vlajky s hákovými kříži, deníčky, různé sbírky, známky, uniformy, hodinky a další, další věci. Co se nevešlo za trám, našli jsme pod podlahou půdy, pod prahy, venku v kůlně pod dlaždicemi… Přidali se i rodiče. I je tenhle legální lup fascinoval. Když našel kominík, topenář, pokrývač, fasádník, musím přece najít i já. To si tehdy každý říkal a našel.
Našli jsme i my s tátou. A to jsme byli až druzí, kdo nakonec podlehl a koupil konfiskát z druhé ruky. Našli jsme sice jen naolejovaný papír, balíček a k němu doklady k domu a legitimace k medailím z fronty. Dali jsme to vše sousedovi Matouschovi, aby to poslal do Německa Wagnerům. Kdo ví, zda to dostali.
Všichni nalézali. Hráli jsme šachy německými figurkami, bojovali s dýkami hitlerjugend, šavlovali se zbraněmi německých oficírů, nosili vojenská vyznamenání za vítězství na hlavních směrech bleskové války německých vojsk. Na hlavách jsme nosili jejich čepice, přilby. Fotili jsme se  jejich foťáky, prohlíželi si staré německé pornofotky, fotky z fronty, z budování třetí říše.

 Ano, to byly ona poválečná léta her a málo přemýšlení, s čím si to zahráváme, co nás baví. To vskutku nepoznali naši vrstevníci tam, odkud přišli naši rodiče, aby osídlili opuštěné české pohraničí – Sudety. Čas, který nikdy nebyl ohraničen daty a přesto tu byl. A byl něčím, co nás formovalo k tomu, čím dneska jsme. Lidmi s kořeny v Sudetech, Čechy mající své zvyky a rituály. Těmi, co žijí u hranic a vzpomínají.

Sousedé

Jsou tu a těžko si vybereme jiné. Tak trochu sourozenci, rodiče, ti, co už před léty odešli, co se v budoucnu nastěhují do sousedství…
Ano, těžko si vybereme, poručíme s kým sdílet jeden plot, chodbu za panelákovými dveřmi. Koho denně míjet, zdravit, koho poslouchat, vidět. S kým dýchat jeden vzduch, poslouchat, aniž to bylo řečeno nám osobně. Vidět, co vidět nemusíme, a přesto vidíme, cítit, zakopávat o co zakopávat nechceme. Ach, ti naši sousedé... Co sousedé, my! Oni jsou ti vysmátí, něco, jako by byli příbuzní. I oni slyší, co by neměli, vidí, sdílí naše prohry, vítězství. Sousedi milí…
A pokud tu jsou vády, chodba neumytá, boty uprostřed chodby, padající plot, větve, tráva, kočka či pes, co si dělá, co chce, je tu váda… Křik a stres. Rohožka odkopnutá, je tu cosi, co být nemá, hrubá slova. Čtvrtá cenová skupina. Podobná té bývalé, nádražní restauraci, kde polívka voněla až ven, ale kde i padla facka, jak při tancovačce na bále. Kde jsou bývalí domovníci důvěrníci, občanské výbory, co hlídali svá teritoria, aby se v nich sousedé neprali? To byla jen řečnická otázka. Od jisté doby, po revoluci v lidských vztazích, v dobách kdy jsme jí i věřili, se lidé vracejí a svá území si opět tvrdě kolíkují, psa učí novým. A tak se ze dvora, od boudy k boudě nese zlostný hlas psíků. Na plotě je nová cedule jako kráva – kdo je rychlejší, tady bydlím já a koušu…
Sousedé, to je i to vystávání u branky, klábosení za každého počasí, o čemkoli, až zebe tělo, chrastí kosti a brambory doma v hrnci na plotně už jsou bez vody. Sousedi jsou ale i dobří, téměř jak někteří rodinní příslušníci. Dá se s nimi vyjít, člověk se těší, že slečna pána potká a pár slov prohodí, očkem ohodnotí, nasaje pach intimního parfému, voňavého mýdla, čistého šatstva, kultivovaného, verbálního projevu.
Ne vždy, by si jeden zapsal do deníčku, co ho potěší a co by si rád z náhodného setkání na památku téhle chvíle uchoval. Navždy. Budiž, přeháním, stačilo pozdravit a pozdrav opětovat, pole, louku, kytku, sousedovi pochválit a jít…
 Milí, drazí sousedi, je to vždy individuální, kus po kusu, hlavně se neurazit. Vy, právě vy jste se nám povedli. Opravdu, bez legrace. Není nad dobré sousedské vztahy. Opravdu stačí pozdrav, pozvednout ruku, sklonit hlavu, lehce se uklonit, jak to dělali naši tatínci. Letmo se dotknout klobouku, jen málo, trochu cvrnknout ukazováčkem do stuhy. Dědové ještě prsty do špičky nakroutili knír a mlsně, jako staří kocouři mlaskli, když viděli krásné dílo přírody.

Co bych si tak přál, nebo, co bych přál vám v novém roce

Pokud pominu zdraví, tak to ostatní snad zvládneme sami. Co vy na to? Pokud nebude válka. To by mohl být hlavní a ústřední motiv starostí roku 2015. Tam, kousek od nás to na mír příliš nevypadá, svět za humny je v pohybu a není od věci Picassovu holubičku míru vidět víc než na jednom z domů na Šaldově náměstí v Liberci, a to nejen jako relikt minulé doby…
Čas nebezpečí světového konfliktu se vrací a může být opět za dveřmi. Co s tím? Jak mohu já, vy reagovat na tohle fatální nebezpečí? Snad nebýt lhostejní, nepřeceňovat, nepodceňovat projevy extremismu, hrubosti, násilí, znát míru reakcí, nebýt sebestřední, nevidět jen sebe, vnímat druhého. Nepodceňovat zlo, nesedat si na zadek, nestahovat kalhoty, neházet flintu do žita... To vše tady bylo, to vše pravděpodobně znovu přichází.
Náš Liberec, kraj širokého okolí, tradic a zkušeností, by nám měl být informací, že i k nám do našich domovů vstoupí tyhle problémy, které se vracejí do Evropy. Říkám do Evropy a myslím tím naše domácnosti, které hospodaří, žijí blízkým i vzdáleným světem. Nežijeme na ostrově. Naše děti studují, cestují, poznávají svět.
Svět už není jen vzdálený Afgánistán, ale i blízká a vzdálená Čína, Amerika, Rusko, Ukrajina. Tam všude se rozhoduje o tom, co budeme zítra jíst, jak kvalitně budeme trávit volný čas, kdo si koupí naše zboží, co odtamtud dovezeme. Svět je dnes malý prcek. Kde kdo ho pohlavkuje, ale zároveň jsme to i my, kdo v něm musí pospolu žít. A Liberec je takový malý vzoreček toho, jak to venku ve světě chodí. Ta naše rozhádaná radnice, hranice s mohutným bohatým Německem i velikým Polskem za zády.
Čas, ta spravedlivá veličina měří všem stejně. Počká si a jednou přijde a zeptá se, co jsi člověče dělal. Jak to, že ses nepřipravil… Co víc si přát, než být připravený na stáří, nemoc, nedostatek peněz, na osamění. Naše město, náš kraj je úžasné místo kde žít. Zamysleme nad tím, že i my můžeme být osloveni zlem a náš domov se může stát místem, o který bude mít zájem někdo jiný. To není fikce, ani malování čerta na zdi, jen malá exkurze pár let zpátky a doufám, že ne do budoucnosti.

 Já jen, že naše problémy mohou přerůst do problémů jiných kategorií, a ty se jen těžko řeší na hejtmanství, nebo na radnici. Přál bych si, abychom je nikdy řešit nemuseli. Na druhou stranu - zavírat oči před nimi bychom ale také neměli. Zamyšlené předsevzetí pro rok 2015. Pro mne, Liberec a široké okolí… Být připraven nenechat se chytit se spuštěnými kalhotami. 

sobota 20. prosince 2014

Kniha po Vánocích – malé zamyšlení

Nedovedu si představit, že by pod stromečkem nebyla knížka. Vánoce bez knížky, to je jako -, jako mít brýle a bez obrouček, nebo mít dům bez oken a dveří, bazén bez vody.
Dnes už je svět o kousínek dál a knížky už tolik nefrčí. Jó, když za Rakouska Kramelius a F. L. Věk šli po Příkopech starou Prahou, pak jistě nic jiného v hlavě neměli, než jak obecenstvo českou knížku povzbudit. Pánům nezbylo než poslat do vsi drába a nakukovat lidem za komín. A tam, vedle malých kun, za trámem zšedlém volskou krví, krčil se malý formátem Špalíček, text z nám blízké Žitavy. To bylo slávy, když pašerák hned vedle cukerínu zpod pláště z batohu vytáhl pár Špalíčků a potěšil tak srdce všech, co si knihy ze Žitavy objednali.
To ještě nebyla knižní distribuce byznys nad byznys. To byla jen krve kapička, co se měla později stát řečištěm krvetvorby tepen a žil, co si prošli martýriem psaní knih. Neboť i knížky patří snad již odjakživa k lidem, co rádi čtou a přemýšlí. Však taky jedna z nejhezčích staveb mého Liberecka je knihovna. Ze skla, betonu a dřeva, plná knih a lidí ze zlata, co knihám rozumí a dělají co umí, aby i lidé dneška na knížky nezapomínali. A kupodivu se jim daří. Snad je to i tím, že je součástí synagogy, modlitebny lidí knihy nejstarší i nejčtenější – Bible. V tom marastu, kdy lidé přestali věřit na pohádky, mi připadá, že se vracejí a opět čtou. Jakoby něco hledali. Krásu přírody, hor, starých hradů, čistých vod, něco, co zbylo v opuštěných továrních halách po lidech, co tu žili před námi. Snad hledají i svou budoucnost. Ne tu, co jsme nacházeli my v knížkách J. Verna a jeho fantasmagoriích, ale v kategoriích jiných, co člověk člověku dluží, aby dosáhl štěstí, vyrovnanosti a pohody.
Je možné, že kniha opět zvedá hlavu a znovu osloví děti pod stromečkem, jejich rodiče, studenty, dospělé… Všude pak světlem za okny zpod rozzářeného stromečku někoho uchvátí. Děcka leporelem o šnecích domečku, dospělé víc, než kuchařkou Ládi Hrušky. Abychom jsme se do budoucna nemuseli divit, cože to lidi čtou a na čem ujíždí generace příští.


 Protože je pořád co pěkného číst, vraťme se jako před lety ve škole v tělocvičně na značky a čtěme, popřípadě i pišme. Vzpomínky, příběhy, nápady, co dozajista nejsou věci plytké. Pište víc, než co koupit na neděli, na svátky. Ať knížka ve vaší ruce, tak jako rýč na zahrádce, nám změní a zkrášlí život. Všem, co jsme tu jenom krátce ať ozdobí stůl vázou s květinou, ubrusem s krásným vzorem, chutí jídla, vůní čistoty, shledání matky s dítětem, s krásnou knížkou...

Vzpomínky, kratochvíle a předsevzetí do nového roku

Kdy vzpomínám? Tehdy, mám-li na kahánku a potřebuji povzbudit. Jiný se oblékne do tepláků a jde si zaběhat, další si sedne k něčemu, co ho baví a začne se tím probírat. Musí být s čím srovnávat. Deset deka tehdy, deset deka nyní. Cesta tam, jak dlouho trvá a kolik obnáší cesta zpátky. Vděčné téma – děti, rodiče, dva roky vojny, děvčata a úspěchy v práci. Jiné snažení a nemoci. To by byl dotazník našeho vzpomínání. Vypadla nám z něho škola, přátelé a příbuzní. Pokud si odpovíte, pak srovnání už bude snadné a normální.
Jednoduchý ale není další postup. Problémem je zůstat objektivní a nezaujatý. S tím jsou už potíže. ,,Nezávislá“ nás co chvíli masírují a přesvědčují v duchu toho, kdo je štědře platí. Podfukáři jsou všude a za peníze hory přenášejí. Mají ale smůlu. Všechno už tady jednou bylo a kdo zná alespoň trochu dějiny, neměl by uvěřit tak snadno a být oselm v lidské kůži. To už tady bylo mnohokrát a nejsme v tom jediní.
Stále dokola opakovaná lež se stává pravdou. V tom byli ti před naší dobou mistři. Lež často slaví úspěch. Demonstrace na podporu problematické Ukrajiny, proti prezidentovi, na podporu banditů z pásma Gazy... A tak, než mladý člověk sáhne po transparentu, nebo po rudém listu papíru, kterou mu ,,někdo“ připravil, měl by se poradit alespoň se svými mozkovými buňkami nebo s rodiči, zda do toho má vůbec jít. I když i v hlavním závodu Textilany platili v sedmdesátých letech rovněž za nošení transparentů na 1. máje.
Pestrý je svět. Přesto jsou mezi námi lidé, co zrušili televizi, nečtou noviny, a i přitom vychovávají děti, myjí se a ráno snídají. Asi byste je od ostatních lidí nepoznali. Údajně je jich čím dál víc. Víc, než by chtěl pan Babiš, politik, vyrábějící své masopotraviny, ochoten připustit.
Svět byl plný hádek i v minulosti. Lidé se pro hlouposti div neprali, jen aby dostali možnost koupit si, co chtěli. Nevážili si Železné opony, která jim sice bránila vystrčit hlavu na západ, ale zároveň nás chránila před třetí světovou válkou.
Stáli před radnicí a zvolili si odpůrce bývalého režimu. Dnes stojí na pracovních úřadech dlouhé fronty s žádostí o práci a finanční podporu. Ovšem ta nej- hrozba není v sociálním zabezpečení, ale z hrozby systému, mezinárodního terorizmu a přípravy na reálnou třetí světovou válku.
To jsou ony kratochvíle, kdy kdosi bez nás plánuje náš příští osud, který ohrožuje společnost většiny člověčenstva. K tomu věčné a stálé úplatkářství, bohatství jedněch na úkor zvyšování chudoby druhých. Začněme psát spravedlivější dějiny naší společnosti. O důvod víc, proč se vyvarovat chyb, které dělali ti před námi...



Vybrat si dobrou hospodu

Nevstoupíš dvakrát do stejné hospody. A všiml jsem si téhle skutečnosti ještě dřív, než jsem začal chodit do školy. U nás doma, to je v kraji na západ a severněji od Ještěda, téměž již v kraji půlnočním, vždy byly a jsou zajímavé hospody. Občerstvovny, kam mě mohli rodiče, vzhledem k mému předškolnímu věku, vzít a občerstvit. Jedna z prvních byla restaurace vedle frýdlantského zámku, z níž si pamatuji tisíce letních much, radujících se z krásného počasí a lehce přístupných poživatin.
Blízký Obří sud. Legenda a tvrdé lavice, poloviční porce a snaha personálu, posunovat vám ty houskové knedlíky a játrové knedlíčky v polívce k ústům třeba i osobně tak, abyste uvolnili místo co nejdříve jiné hladové rodině…
Perun naproti poutnímu kostelu v Hejnicích. Kdo tam jednou jedl, později i spal, nezapomene. Touhle hospodou, dá se říct, kráčely dějiny nás, místní chudiny. Hotel Ještěd? Žádný Hubáček. Poctivé staré židle, starý porcelán, příbory, nástěnné obrazy. Výhled z okna, vítr a mráz, teplý čaj, kafe, koblihy, grog, svařované víno.
Tradiční Radniční sklípek. Žádný dovoz hotovek, vše domácí. Vůně svíčkové, ledové pivo, kouř z cigaret a malinovka pro děti… Hotel Praha naproti - bramboráky, kvasnicové pivo a přes náměstí vývařovna Potravin a dršťkovou a vepřovou se zelím. Nádražní restaurace v Liberci a jídelna. Ta vůně silné, stále doplňované hovězí polívky voněla až ven. Být tehdy bezdomovci, tak se od dveří a oken této vyhlášené jídelny 4. cenové skupiny naproti poště na krok nehnuli…
Zlatý Lev v Jablonci nad Nisou a větší v Liberci. Imperiál sice trochu nóbl, ale chodili tam a točili filmaři. Zelený strom v Machníně, Dělnický dům v Hrádku nad Nisou. Hospody ve Stráži pod Ralskem spojené s koupáním. Slušná hospoda v Českém Dubu na náměstí. Černá Louže na cestě z Rynoltic. Hospody v lese, na půl cestě odkudsi kamkoli. Z Liberce za Mníškem U Kozy. Na Ferďáku, hospody mezi Vratislavicemi a Jabloncem, lesní chaty u Jizerských rozhleden. Hospody na náměstích v Turnově, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, vedle fotbalových hřišť, u přehrad a koupališť. Hospody v zatáčkách, před nebo po velkém stoupání jako u Hodkovic na cestě k Liberci.

 Pajzlíky, do kterých by nikdo neřekl, že se tam scházeli milenci. Na konci tramvajových linek v Liberci a v Jablonci. Hospůdky, třeba v mém oblíbeném Jablonném, v Pražské ulici, v každém větším městě. Měly a mají dodnes něco svého, co jinde nemají. Občas si schovám jejich jídelní lístek, tácek pod pivo. To abych, až jednou tudy možná opět půjdu, se mohl zastavit a vrátit ve vzpomínkách na to, co jsem tu snědl, vypil, o čem se bavil s přáteli. Dobrou chuť v té vaší, kam jsem ještě netrefil, ale budu se těšit, že se tam jednou potkáme.

úterý 16. prosince 2014

Prosincová přání



         
Nevím, co váš kněz, ale náš rabín tvrdil, že pokaždé je všechno jinak. Něco na tom bude, i když židovská chanuka se od křesťanských vánočních svátků zas tak neliší. V letošním roce se svátky něčeho jako dobro, radost, světlo, budoucnost a zrození překrývají. Budiž světlo i v přáních, co si posíláme. Pro správnost musím říct, že v těch, co se posílala před dnešní dobou internetovou.
Svatí Barborka a Mikuláš jsou ti, kteří prosincovou přehlídku přání zahajují. V první polovině 20.století převažují na pohlednicích čerti a andělé, koše, pytle, ponožky plné dárků, ale i řetězy, metličky, biskupské hole, vysoké čepice, bílá vousiska, křídla, rohy, ocas, kopyta…
Pláč dětí, které si nejsou jisté, zda nezlobily a nebudou muset od rodičů s čertem do pekla.
To, co je vidět na přáních, to vše se děje v reálném světě, pátého večer. Dramatické scénky, inkviziční metody, nádherná antrée k časům příštím vánočním, stromky, dárky, setkání rodin, prastaré zvyky, modlení, koledy, písně, čas klidu a míru, vzpomínek, hodnocení uplynulého roku. Přání radosti, štěstí, zdraví, pohody a dlouhých příštích let, které by měly být lepší a lepší a to vše na pohlednicích, těch úžasných obrázků minulého století.
Počínaje posledních desetiletím 19. století a následnými padesáti lety zaznamenal svět skutečný boom vánočních pohlednic. Papír v dobrém snese všechno. Barevná litografie, umělecká díla autorů světových jmen. Od jesliček po svatou rodinu, od očekávaných dárků po shluky andělů, sněhuláků  po loučící se postavy odcházející do války….
Prazvláštní přání jsou ta, co posílali vojáci 1. světové války ze zajateckých táborů. Z ruské fronty psané i na březové kůře, z italské na tenkém prkénku z olivového dřeva… Taková vánoční pohlednice mohla být z čehokoli. Kdo měl na inkoust, násadku a pero tak si sedl a psal.
Konec světové války neznamenal jen zánik většiny evropských monarchií, ale popustil uzdu výrobě pohlednic, které vtipně ovlivnily i prosincová přání. Malá umělecká díla Josefa Švába z Prahy byla někdy tak trochu na hranici dobrého vkusu, na rozdíl od pohlednic jiných českých umělců, Kvěchové-Fischerové a  Josefa Lady. Ti postavili laťku tak vysoko, že ji těžko někdo překoná.
 Okouzlení z Vánoc, té zvláštní intimní atmosféry, svátků mírů, klidu a světla se člověk nikdy nenabaží. Svátky, kdy rodiny mají být pospolu, jsou plné mystiky a očarování dětských očí, které se chvějí očekáváním, dospělých, kteří slzí při vzpomínkách na ty, kteří s námi už nejsou, kteří nás opustili.
Splňme si vzájemně jedno přání. Buďme k sobě slušní a vstřícní. A mohlo by nám to zůstat i po vánocích.

Mikulášské setkání v Machníně 2014




Už to vypadalo, že obec zemřela. Kdysi vesnice, jako každá jiná, živá, mrtvá, rozvrácená, zdravá, nemocná je tu znova, zdá se, že je na nohou a dýchá…. Blízká i daleká, milovaná i zatracovaná. Dnes už to zní tak divně: „Odkud jsi?“ „Z vesnice.“ Vesničko má, chci bydlet ve městě.
Machnín, Karlov, Bedřichovka, Hamrštejn. Tady někde se Liberec loučí v kotlině a Nisa teče nížinou obloukem k Chrastavě, k hranicím mezi Polskem a Německem na Odře a Nise. Žijeme krok od hranic v českých Sudetech… Už to tak ani nikomu nepřijde. Jsme tady konečně doma, ve svém.
Sešli jsme v prvním patře nad poštou v čase vánočním. Náplava i rodáci zamilovaní do své obce, nad starými fotkami, kronikou, zápisy. Tajil se nám dech a jihnul hlas nad rodiči, co tu všechno, dávno let zpátky dělali. Knihovna, divadlo, kino, spartakiády, brigády, koupaliště, manifestace, bourání stavění, školní akce, velká voda, kostel, hřbitov, turistika, červený kříž, hasiči, fotbalisti, návrat k tradicím…
Stál jsem v té velké místnosti a boty mi vrzaly. Naposledy jsem v ní byl v roce 1957. Už je to víc 57 let. Vedle mne spolužák Jarda Kalenský. Oba v pionýrském kroji, na levé ruce černou, smuteční pásku. Před námi na stole fotografie zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého a kondolenční listina, kde přibývaly podpisy jeden za druhým. Smuteční hudba a davy machníňanů vzdávající čest zemřelému už druhému dělnickému prezidentu Československé republiky…
Stojím na stejném místě téměř po 60 letech. Nic nepřipomíná dobu, kdy mi bylo deset a bylo mi líto, že za chvíli mě vystřídá jiný žák naší machnínské školy. Nyní jsme tu a říkáme si, jaké to bylo tehdy a tady žít…. Vzpomínáme a jako bychom to nebyli my. Jak čas šel, obrousil ostré hrany spoů, jako by nebyly a vidíme už jen tu prazvláštní tvář tehdejší doby. Máme to v povaze a odpouštíme si. Naše děti stejně už dávno nevědí, co rodiče a prarodiče spolu tehdy měli. Žijeme, a mnohým živým i mrtvým jsme dávno odpustili Horákovou, Slánského, kolektivizaci.
Vesnice a my. Jak rychle běžel čas kolem nás! Co spolužáků už tu není, rodičů, sourozenců, sousedů a známých. Kde jsou machnínské hospody, krámy, koupaliště, pan Matouš, Wirnitzer, fotbalisti, národní správci, učitelé, machnínští policajti, rolníci, drobní živnostníci, holiči Jůza, Studený, paní Lanková? Herci místního ochotnického divadla, pan Kurka z knihovny, holubáři Němeček a Paleček, včelaři Jílek a Reichl, herec a zpěvák Jirka Koutný...
Seděli a stáli jsme v té velké místnosti bývalého MNV v pátek pátého prosince roku 2014 na Mikuláše a čekali, co vše se bude dít. Mládí,  ten čas jahod, malin a třešní nezralých přišlo za námi, naštěstí jen pozdravilo a pohladilo po skráních všechny, co přišli. Bylo nám moc a moc hezky. Byli jsme mezi svými, v obci Machnín, kousínek od řeky Nisy co teče dole pod okny….

sobota 6. prosince 2014

Prázdný dům

Kdysi dávno, určitě jsem ještě nechodil do školy, jsem utrpěl šok. Stará paní Kalenská z naší ulice si přede mnou zcela familiárně vyndala z úst kompletní falešný chrup a s těmi prázdnými splasklými ústy mi řekla: „Jiříčku…“ Na nic víc jsem nečekal. Můj život spočíval v rychlých končetinách, v tom, jak rychle se ztratím ze zorného pole predátora.
Něco tak ohromného jsem dosud neviděl. Prázdná ústa, strašlivé porcelánové zuby mimo místo, kde byly doma. Byl jsem nepřipraven, zděšen, ohromen. Plakal jsem až doma: „Mami, co to bylo, jak je to možné? Mohl jsem být snězen?“, tak nějak jsem se zhruba ptal a brečel…. Maminko, mámo, nevím, čím jsi mě uchlácholila a přesvědčila, že tohle zlo není, to čeho bych se měl bát. Že stará paní Kalenská je jenom stará paní sousedka s klapačkama a že je vystrašená víc než já, tím co provedla. Uvěřil jsem a chodil příště jinudy. Riziko to bylo příliš velké. Stále tu byly ty aktuální pohádky o drakovi, Červené Karkulce, Mařence a Jeníčkovi….
Opuštěné štoly, horní díla, továrny a v poslední době i domy a celé ulice mi stále víc a víc připomínají sousedčina prázdná ústa a pohled do černé, prázdné trávící trubice skrze hrdlo, jícen, někam do prostor tajemné říše středu. Ano. To jsou chvíle, kdy se má mysl vrací o hodně let zpátky a živě si vybavuje opuštěná, bezzubá sousedčina ústa.
Prázdné opuštěné domy a ulice města Žitavy v sousedním, bývalém východním demokratickém Německu. Buď mu země lehká. Ano, v našem nejbližším okolí v Žitavě existuje něco, co má blízko k některým vylidněným územím na západě USA. Něco, z čeho jde strach, co dřímá v nás, co může být předzvěstí něčeho, co nás jednou pohltí.
Každý jeden dům od hranic na Třídě přátelství až po poslední ulici v Žitavě je morem zasažen a odumírá ve stoje, v oknech záclony… Lucerny na ulicích svítí, dům jako by ještě žil. Dýchá. Zaprášená okna svítí do tmy, oči, které tu zůstaly. Ostatní už dávno vyhasly. Prázdný dům, ulice, celé nábřeží, secesní vila, činžák továrna, vše tu odpočívá a čeká, že se tu objeví ten správný dentista – zubař a do úst vloží správné implantáty a z paní Kalenské zas bude kus ženské.
Nic není horší než dům bez lidí, bez rozsvícených oken v podvečer, když se zešeří. Co lidí tu ubylo! Odjeli za lepším a domy tu zůstaly. Prázdné, jak rozsypané kostky hry domino. Po oknech, která nevětrají, stéká déšť a skla ve slepých oknech plných pavučin pláčí. Kličky chřestí o parapet, jak hadi v poušti o kamení…. Tašky na střeše se dům od domu navzájem straší, která z nich odletí a šplouchne do řeky Nisy.

 Bolí mě vidět, jak se krásné město vylidnilo, vidět prázdná okna, bezzubá ústa, prázdné dlaně. Snad to nepotrvá věčně a město Žitava se opět objeví v plné své kráse u nás za dveřmi.

Bezdomovec


           Má generace poválečných dětí radostí nepoznala strasti současné ,,vyspělé“ společnosti. My, děti přeživších válku, jsme měli dětství plné -ismů, manifestací, slibů, pravd i milosrdných lží. Nám se stavěly do cesty jen slabé chvíle společnosti, touha po moci, vzdálené i blízké cíle, svět rozdělený v nás touhou mít se dobře a žít, jako žili ti na druhé straně hranic, za oponou zvanou železná.

Ani ve snu by nás nenapadlo, co stojí taková implantovaná svoboda, čím zaplatíme, co nám kdo vezme, abychom si směli otevřít dveře k něčemu, co nám scházelo. Dosud byla oním klíčem rudá stranická knížka, která otvírala dveře ke kariéře, k cestě se na západ, abychom viděli, jak TAM se žije. Jak TAM je. Co stojí džíny, magneťák, barevná košile...
Má generace nositelů rudých šátků a dvouleté základní vojenské služby, ta, co vekslovala s tuzemskými bony a chtěla se mermomocí podívat na západ, se jednoho dne probudila. Stála tam, kde chtěla stát a nevěřila, když slyšela, že každá strana má svůj rub a líc. Je to setsakra pravda. Divili jsme se čím dál víc.
I moje město se rozdělilo na ty, co na to mají a na ty, co známe pod názvem ,,bezdomovci“ - ti, co spí na roštu odpadového tepla na chodníku naproti hotelu Česká beseda nebo v roští pod rododendrony. Nechali by je tam spát i ti, kteří Besedu - spolek na ochranu Čechů před dominantními Němci u nás v Liberci uprostřed 19.století zakládali?
Obracím se na vás všechny. Nechceme se vrátit do dob vedoucí úlohy jedné strany, manifestací za mír a za bezjadernou Evropu. Tak nějak jsme to plánovali: ven z RVHP, ven z Varšavské smlouvy. A jak to dopadlo? Splnilo se přání většiny, žel chybičky se vloudily. Nežádali jsme o bezdomovce, žebráky, poslance, co kradou miliony,

A tak se bezejmenný bezdomovec, den co den spávající v teple na chodníku před libereckým hotelem, stal synonymem „úspěchu“ revoluce – neúspěchu při jeho hodnocení. Bylo – nebylo. Je a hlavně, jak bude až děti povyrostou… Ale jen se dívat, asi nepomůže. Pomoci budeme muset rozhodně sami. Stále je o čem přemýšlet, že?

V předvečer dnů vánočních

Vražda. Neměl jsem ani potuchy, že to byl vladyka v lýkových střevících (ty střevíce jsem si přibásnil), co žil už v 15. století, který se dobrou prací a chováním vypracoval na rytíře. Jeho kariéra skončila ve funkci hejtmana jičínského kraje. Ne našup, ale v generacích. Jeho potomci vymřeli, už jako baroni, po meči v roce 1948 a po přeslici v roce 1978.
Víte, kde měl ve Varnsdorfu svoje role, pole kamarád? Hned vedle pana z Bubna, říkal můj táta vesele a já mu věřil. Proč ne? Později, už jako velký chlap, jsem si vše vyhledal v katastru. Šlechtická tituláž se už nenosila, ale pan Bubna, lépe z Bubna existoval a asi v dětech žije i dneska. Tím svým „z“ před jménem a „bubnem“ za ním mne pobavil a já tátovi věřil.
Heřman z Bubna v 16. století bojoval v barvách rakouského trůnu v tureckých válkách a přivezl si domů lví kůži, na které se dal po smrti uložit hrobu. Ověřeno. Proč z Bubna, nevím, nezjištěno, ale jistá spojitost s bubnem tam bude.
S posledním bývalým šlechticem jsem se potkal na jednom z českých hradů, kde pracoval jako kastelán. Protože mělo záhy začít pršet, absolvovali jsme prohlídku zámku bez dotazů. Kastelán taky pospíchal a my s tátou šup na motorku. Já do sajdkáry a hurá domů. Škoda. Šlechtic byl evidentně upovídaný a jistě by nám řekl nějaké ty veselé vzpomínky ,,z natáčení“.
Stále jsou tu s námi lidé, kterým se taková vyprávění líbí. Já si vzpomínám, jak jsem jako dítě viděl v Národním divadle ,,Lucernu“. Pohádka? Houby! Revoluční kus našich dějin. A ještě bych dnes každému dal ke čtení – Sedláky u Chlumce s drábem za zadkem. Ten sice zvyšoval motivaci jak, koho a proč volit, ale je tu stále polovička lidí, co si myslí, že to, co bylo, bylo lepší. Že pan S. by byl super prezident a Kléma, že byl ještě lepší. Já si to nemyslím. Žádný svatý by se Čechům nezavděčil.
Ale i tak půjdu příště volit. Pořád tu ještě jsou pánové Korytář a Půta. Třeba to ti mladí kluci myslí dobře a budou z nich bezva premiéři a prezidenti… Třeba si posty rozdělí a na poštovním známkách bude jeden z nich. Proč ne, když už máme Cimrmana v zubatém kolečku? A, B, třeba bude i C.

Svět se opravdu mění jak na obrtlíku. Škoda, že musíme všichni jednou umřít. Bylo by veselé chodit s Žižkou na manifestace, s Janem Husem na barikády, s Janem Masarykem za děvčaty a s Havlem na pivo a kouřit na WC. Ale je dobře, že to nejde. Vynálezci by raději nic nevynalézali, humanisté by se raději dali postříleli v soubojích. Nechme spát bývalé šlechtice, co začínali jako lapkové u silnic a večer, až dojde i na prasátka a pod stromečkem budeme rozbalovat dárky, přejme si konec všech rozepří a voňavý nevšední sen vánoční.

Muzea po novu

Byl jsem v muzeu - másla. Zní to prapodivně, ale je to pravda. Nejvíc, co mi tam chybělo, byla moje máma. Ta, co si v životě už nechtěla než mazat krajíc chleba máslem. Margarínu si užila za války dost a dost. Tak ta s námi v muzeu másla nebyla. Umřela v roce 2000, před vznikem muzea v době, kdy jste Bílým Kostelem vždy jen projížděli a neměli proč zastavit.
Muzeu jako muzeum - není to pravda. V Bílém kostele při Lužické Nise, co by kamenem dohodil od Chrastavy, za dveřmi rodinného domku stojí hned za dveřmi něco ze dřeva, v čem se tluče mléko tak dlouho, až je výslednou hmotou máslo. Lahodné, voňavé, čerstvé… A to se dříve ještě tvarovalo v dřevěných, vyřezávaných miskách. No, paráda jen to vidět, smět ochutnat a přivonět...
V komůrce vlevo od dveří pokračuje muzeum máslovými vychytávkami a fíglemi, které výrobci másla používali, aby svými produkty byli na trhu ještě zajímavější. Fikaná kouzla kolem másla, kouzelný finální výrobek. Muzeum nevelké, ale díky lidem, kteří jej provozují moc pěkné. Ode mě by dostalo michelinskou hvězdičku.
Těch soukromých muzeí je v současnosti plný sak nebo-li pytel. Většina z nich je ze soukromých sbírek aut, motorek, venkovského sbírání našich sousedů. Ach, to sbírání! S čím se to tak dá srovnat? Jak velká muzea chřadnou, tak ta malá lokální kvetou. Je to úžasné, co lidí se tak baví a zároveň rozdává radost ostatním. Však to ti velcí muzejníci vidí už taky a snaží se jít za lidmi s malými expozicemi. Teď ještě spojit síly a máme zpátky, o co jsme přišli v předchozích létech. O hrdost a lásku k dějinám, které jsou i k tomu, abychom se k nim vraceli a poučili se z chyb, které udělali naši předci před lety tím, že je nebudeme opakovat. Vyvarujeme se tak chyb, za které se samo sebou platí.
Muzea, expozice, výstavní síně a galerie se opět vracejí k našim vesnicím a městečkům, k jejich lokálním dějinám. To urputné bránění se průměrnosti a snaha mít v obci a kolem sebe něco výjimečného, hezkého! Je úžasné kolik lidí máme kolem sebe, kteří něco výjimečného umí, co amatérských fotografů, sochařů, keramiků, malířů, hudebníků kolem nás denně projde a my to nevíme. Připravme tam, kde to půjde možnost ukázat, co umí. Bude to obrovský skok kupředu, a hlavně, bude to čin inspirující, který posune vesnici, městečko, hodně kupředu. Stmelí mladé i staré, lidi rozdílných zájmů a ti se budou o to víc cítit doma.

Dříve to bylo divadlo, pěvecké spolky, dnes to jsou sběratelské expozice, láska k dějinám. Za pomoci těch velkých kamenných muzeí, budujme třeba jen domácí pekárny a bude hej. Budou k nám jezdit jako do Loštic a bude nám veseleji a líp. Budeme spolu mluvit a to je to hlavní! Abychom se dovedli sejít a promluvit si o tom, co nás trápí a jak to řešit teď hned. 

Kouzlo prostřednosti

Však se i vám jistě přejedly knedlíky na všechny způsoby. Králík a maso z kuřete, z vlka, maso z velryby, kamzík, klokan, z aligátora kůže… Dost. To jen jednomu už málem hrabe z toho všeho kolem. To tedy byl podzim!
Kdo uši má a poslouchá, málem neuvěří. Liberec, vedle Jablonce, vesnička má středisková pod horama. To jsme si letos užili... A k tomu tanečky a guláš z prasete. To nudle v bandaskách žily klidněji. Dnes se už můžeme jen smát těm, co to pojali vážně a osobně si prstíčky smočili. Škoda, že už nenosíme kroje. To by bylo smíchu před radnicí! Samá rolnička, špičatá čepice a škorně se špičkou nahoru zahnuté. Jako ten Žito, co uměl na hradě čarovat a varoval kde koho, že se jim cosi sype pod rukama.
Kůl v plotě? Ale jděte. To byla jen slabá chvilka. Ještě, že jich pár do skanzenu máme. Evropou obchází strašidlo, dříve jsme říkali – komunismu, dnes těch, co pod turbany mají vyzobáno a na těle semtex z Pardubic. Už to nejsou ismy, drogy, pančovaný alkohol, ale nefalšovaný bojovník za islám, s kudlou v ruce, co uhání do Evropy jak rudý partyzán.
Kde jsou ty doby pasivní konzumace socialistického realismu, prostřednosti a šedě kolem nás. Kouzlo splynutí s davem a - nevyčuhovat. Být dobrým občanem a poslouchat přitom svobodnou Evropu. V tom jsme byli kabrňáci, majitelé kont a tuzexových bonů. Chvála bohu na nebesích, tomu všemu bylo a jest odzvoněno. Obdiv a závist těm, co zbohatli a uměli si od státu půjčit. Nemá se to - podvádět a krást. Ale jim to prošlo. Hurá sladká amnestie! Nám se dostalo aspoň satisfakce, jít a zvolit si pár Jánošíků co jim zatnou tipec. To bude jednou změna, snad už napodruhé...
Možná, že je to někomu jedno. Nevím, co bude, ale až přijde doktor z patologie a zavolá: „Dalšího prosím, hned to bude, meju si ruce.“, vše, co přijde, bude překvapením a já se těším, že se přestane nosit prostřednost, že lidi kolem nás nebudou chodit v maskáčích, ale v prima oblečení a postaví se prostřednosti (a podpoří radnici).

 Přestaneme řešit prezidenta a budeme se věnovat konečně tomu, jak má město vypadat. Pryč se špínou z laviček a špinavých zákoutí, ošklivých cest, nefunkčních chodníků a konečně se začne něco dít. Dejme se překvapit. Komunikujme. Těším se, že to bude k věci a že to bude vidět.