Když zafouká, jsou na vodě vidět kola

Píši Vám, připotočným rybám, ač nevím, kde jste se tu vzaly. Potůčky a jejich stráně, po kterých stékají, běží, skáčou z kamene na kámen, ze strany do strany, přes polámané větve, přes různá koření až někam dolů k naší řece. Všude voda, samá voda. Když u nás doma zaprší, zasněží, od Ještěda, z Jizerek zafouká až k Mimoni, pak deštník ženám nestačí. V potocích, na horním toku řek vodník poskočí, radostí.

Voda teče, řine se jako krev, co stéká po pažích a nic vás přitom nebolí. To jenom máte strach, co se to děje kolem - voda, sníh, led a mráz. Po nebi se honí oblaka a nic je nedožene. Plují oblohou, jak černým mořem Vám nad hlavou, celou zmatenou.

Píši Vám, rybám přípotočným, ve spěchu, protože nevím, zda budete mít čas to číst. Vítr silně fouká, takže nevím, opravdu nevím, zda přilepím známku na dopis. Nechť aspoň každá jedna z Vás, z ryb přípotočních, ví, že měl jsem o Vás strach z toho, jak vítr ze severu dovede být urputný. A fouká tolik, že voda nahoře v oblacích a dole v potocích si vyměnila adresy a teď zrovna neví, která má co dělat, kam téct, pod který kořen se schovat.

To máte jako s lidmi. Fouká a ono pořád nic, pak zafouká silněji a lidi běží k doktorovi, místo aby hodili do vody symbol zimy babu na koštěti. Jdou, koupí si v sámošce rum a ještě jeden do zásoby. A pijí. Pijí do němoty a rybky v potocích si hoví, že na ně chlapi zapomněli. Proto Vám, rybí děvčata píši, inkoustu maje habaděj o vodě a Vaší fauně přípotoční, když venku pořád prší a já uvažuji, zda holinky, nebo deštník problém vyřeší.

To víte, že nevyřeší. Je to jenom faleš a klam v očích dravce na obzoru na dvou hodinách. Vidím v nich chlad a motiv zabít rybu přípotoční… Nehledě na to, jak větu poskládat hezky česky. „Mám hlad!“ křičí dravčí oči přesto, že pořád prší a voda skáče sem a tam, z jedné strany na druhou, o které jsem Vám právě psal. Je to složité. Voda mi tluče zespoda od sousedů do vrátek a na stodolu. A to jsem nějaký ten pátek zpětně tady marně virgulí hledal vodu.

Taky se smějete? To já se směju stále, když neprší a nefouká a tašky z baráku nelétají na sousedovu zahradu. Ach, Vy malé rybičky. Chtěl bych být čápem a strašit Vás. Klap, klapy klap a lechtat Vás zobákem na žábrách, přípotoční uličnice, rybky podměrečné bez občanky, nevycválané. To já, já už jedl i velrybu, rybí prsty z mletého, rybu v rosolu.

Jó ryba, to jsou zavinutí zavináče i pečenáče. Za mého mládí byli ti pečení nakládáni do vína. Aspoň jsme si to jako hoši mysleli. Pak přišla Velká francouzská buržoazní a smetla ze stolu křepelčí vajíčka, mravence v cukru, kobylky v hořké čokoládě, kočičí jazýčky v mléčné a hle! Nic se nestalo. Ještěd pořád stojí, tam kde stál a tramvaje jezdí dolů do města kolem rohu, na kterém jsem ještě před chvílí stál a diskutoval s Bohoušem, co nedávno umřel ve sprše na infarkt.

Jsme tady jen k tomu, aby každou chvíli, někdo z nás si jen tak umřel? Nevím, mé drahé rybky přípotoční, zda se tomu říká báječný život, ale já si už doopravdy myslím, že je tomu jinak. Že je to o něčem, kde vítr fouká odjinud a kamsi dál.

 Tak zatím... Budu muset končit, budeme mít filé s bramborami a já musím prostřít. Mějte se a nevystrkujte hlavy z vody, ať o ni nepřijdete. Lidé tu žijí všelijací a já, já jsem jedním z nich, z těch, co milují ryby na všechny způsoby.