Nedovedu
si představit, že by pod stromečkem nebyla knížka. Vánoce bez
knížky, to je jako -, jako mít brýle a bez obrouček, nebo mít
dům bez oken a dveří, bazén bez vody.
Dnes
už je svět o kousínek dál a knížky už tolik nefrčí. Jó,
když za Rakouska Kramelius a F. L. Věk šli po Příkopech starou
Prahou, pak jistě nic jiného v hlavě neměli, než jak
obecenstvo českou knížku povzbudit. Pánům nezbylo
než poslat do vsi drába a nakukovat lidem za komín. A tam,
vedle malých kun, za trámem zšedlém volskou krví, krčil se malý
formátem Špalíček, text z nám blízké Žitavy. To bylo
slávy, když pašerák hned vedle cukerínu zpod pláště z batohu
vytáhl pár Špalíčků a potěšil tak srdce všech, co si knihy
ze Žitavy objednali.
To
ještě nebyla knižní distribuce byznys nad byznys. To byla jen
krve kapička, co se měla později stát řečištěm krvetvorby
tepen a žil, co si prošli martýriem psaní knih. Neboť i knížky
patří snad již odjakživa k lidem, co rádi čtou a přemýšlí.
Však taky jedna z nejhezčích staveb mého Liberecka je
knihovna. Ze skla, betonu a dřeva, plná knih a lidí ze zlata, co
knihám rozumí a dělají co umí, aby i lidé dneška na knížky
nezapomínali. A kupodivu se jim daří. Snad je to i tím, že je
součástí synagogy, modlitebny lidí knihy nejstarší i
nejčtenější – Bible. V tom marastu, kdy lidé přestali
věřit na pohádky, mi připadá, že se vracejí a opět čtou.
Jakoby něco hledali. Krásu přírody, hor, starých hradů, čistých
vod, něco, co zbylo v opuštěných továrních halách po lidech,
co tu žili před námi. Snad hledají i svou budoucnost. Ne tu, co
jsme nacházeli my v knížkách J. Verna a jeho
fantasmagoriích, ale v kategoriích jiných, co člověk
člověku dluží, aby dosáhl štěstí, vyrovnanosti a pohody.
Je
možné, že kniha opět zvedá hlavu a znovu osloví
děti pod stromečkem, jejich rodiče, studenty, dospělé… Všude
pak světlem za okny zpod rozzářeného stromečku někoho uchvátí.
Děcka leporelem o šnecích domečku, dospělé víc, než
kuchařkou Ládi Hrušky. Abychom jsme se do budoucna nemuseli divit,
cože to lidi čtou a na čem ujíždí generace příští.
Protože
je pořád co pěkného číst, vraťme se jako před lety ve škole
v tělocvičně na značky a čtěme, popřípadě i pišme.
Vzpomínky, příběhy, nápady, co dozajista nejsou věci plytké.
Pište víc, než co koupit na neděli, na svátky. Ať knížka ve
vaší ruce, tak jako rýč na zahrádce, nám změní a zkrášlí
život. Všem, co jsme tu jenom
krátce ať ozdobí stůl vázou s květinou, ubrusem s krásným
vzorem, chutí jídla, vůní čistoty, shledání matky s dítětem,
s krásnou knížkou...
Žádné komentáře:
Okomentovat