čtvrtek 22. května 2014

Ten strach byl okouzlující


Moje maminka měla utkvělou představu, že při dětských hrách to budu já, kdo se zavře do skříně, do lavice a budu se odtam dívat na ty, co mne hledají dokud – dokud mi nedojde vzduch. Co k tomu dodat? Mizerné dětství a mizerné hry. Kdykoliv jsem se báječně schoval, tak první z těch, kdo mne našli, byla moje matka… Co dodat?
Tak tomu bylo dokud si nenašla práci v Liberci, v ulici, co už není, ale stále jí projíždí liberecká tramvaj. V Jánské ulici, v krajském podniku zemědělského zásobování. Nám, co něco víme o jednom ,,S“ v názvu republiky a ústavě z roku 1960, je jasné, ve kterém roce tam moje maminka pracovala – respektive, odkdy jsem se mohl „svobodně“ schovávat, kdy a kam jsem chtěl.
Většina ,,krajských“ podniků, po zřízení Severočeského kraje s krajskými úřady v Ústí, se tam přestěhovala po roce, kdy jsme se stali ,,socialistickým“ státem a získali jedno ,,S“ v názvu republiky navíc. Málokomu z libereckých úředníků se chtělo do Ústí. Tudíž i má milá máti mne opět záhy při dětských schovávačkách nalézala první.
V té době literární hrdinové Čuk a Gek ve stejnojmenné ruské knížce, která nám byla školou doporučena ke čtení, jeli transsibiřskou dráhou v uzavřené ,,krabici“ za tátou do Moskvy. Nic víc, než, že to přežili. V Moskvě se s tátou ve zdraví sešli. Někde v tom textu byla i silná socialistická pointa vítěze revoluce v Rusku. Ve škole chodili připraveni k tabuli, měli silně motivované skutky. Revoluční čtení pro děti od druhé do čtvrté třídy národních škol si přečetla i moje zlatá maminka. Měli jsme doma něco, co měli letci v Anglii než vzlétli nad kontinent k boji – briefing. Nadporučíci i poručíci ze Švejka, než zaútočili na Rusy měli porady, jak naložit s osudem, který je silně ohrožen světskou mocí, kdy mocní tak výrazně zasahují do práv a povinností jednotlivce. Musel jsem mamince svatosvatě slíbit, že se nedám za žádných okolností cestou Čuka a Geka, nebudu slavný a nebudu nikomu ze sebe dělat hrdinu.
Bylo pár let po válce, našim režisérům filmů otrnulo a uvěřili, že vyhráli jenom naši a tak jsme byli zahrnováni válečnými činy, které konali lidé vzoru Čuka a Geka. Takové zábavy mne však maminka se svou fobií z uzavřených prostor ušetřila. V pionýru mne prozatím ponechala, leč kontrolovala. Ze všech skříní zmizely klíče, zadní stěny skříní byly z ,,nepochopitelných“ důvodů uvolněny. Já to všechno přežil. Hry na schovávanou a jejich pozdější variace byly už dávno mnou i paní matkou přečteny a odhaleny dřív, než jsem upadl v jejich tenata.
Dubová a malovaná selská truhla šla z domu a maminka snad jediná v zemích budujících socialismus a uvítala výrobu nábytku z dřevotřísek, se stěnami z tvrzeného papíru. Mě už to bylo jedno. Už mě nikdo nikdy nikde nehledal… Maminka v klidu zemřela a já se nestačil divit, jak hlavní postavy románu Čuk a Gek, v češtině i v originále upadli téměř v zapomnění… Pokud ji z oněch let doma v knihovně máte neváhejte. To musíte číst!

Zbouchnul jsem holku




Nevím, jak cizinec, ale Čech by měl porozumět. Oba jsme byli v zeleném a kousek od zabláceného tanku. On byl Maďar, který neuměl Slovensky a učil se rovnou mluvit česky. Tak už tehdy chodilo. Maďarští kluci z jihu Slovenska budou nejlepšími  šoféry v Čechách. Svazarm jim, coby organizace pro spolupráci s armádou, zaplatil autoškolu – samo sebou v maďarštině. Řada z nich pak se mnou jezdila sanitkou a vozila z naší miniaturní vojenské nemocnice v Milovicích choré vojáky do Prahy, do Střešovic, do ústředního vojenského špitálu.
Narukoval jsem v Liberci a sešel se s nimi u tankové divize v Milovicích. Já jako nosič raněných, oni většinou jako řidiči tanků. Ti, co byli slabší konstrukce nás vozili v ruských sanitkách osvědčené výroby. Problémem, aspoň v prvních měsících dvouleté povinné vojenské služby onoho požehnaného léta 1966, byla komunikace. Maďarština se v ničem nepodobá jazyku praotce Čecha. Počínaje budíčkem, rozcvičkou, stále stejnou snídaní a výcvikem, nás provázela vášnivá slova, věty, gesta maďarských, hunských předků našich kamarádů, kteří nám nerozuměli ani půl slova. My jim taky nic. Byl mezi námi Čechy jeden, co později významně napomohl rozdělení Československa a vzniku samostatného Slovenska s maďarskou menšinou. Nedivím se mu. První rok s Maďary mi napomohl zorientovat se v národnostní politice a dát klukům od Dunaje možnost plavit koně na Žitném ostrově a nemuset na vojnu do Čech.
Nepředbíhejme. Než mi Tibor řekl: „Egon, zbouchnul jsem holku“, uplynulo hodně vody v Dunaji i v Nise. Je s podivem, proč zrovna Maďaři, co doma, ve škole a v učňáku už tehdy mluvili jen maďarsky, museli na vojnu do Čech, kde to pro ně bylo mimořádně náročné. Vše pro ně v jazyce černých Mašukulumbů nebo sibiřských Eskymáků. Ani jedno slovo nebylo, co by se podobalo češtině. Při každém poplachu jsme aspoň ty od sanit chránili mezinárodním znakem červeného kříže. Řidiči tanků byli většinou mláceni francouzskými klíči zbylou českou osádkou. Jak se později ukázalo, bylo to lepší a účinnější než mnohostránkové slovníky a kurzy češtiny.
Zhruba po roce jsme už znali základní sprostá maďarská slova a věty, kam nás naši spolubojovníci posílali ve dne i v noci. A oni konečně začali chápat, kam se zraněnými pojedou. Že nemusí do Hradce Králové, když do Prahy se jede jinudy. Někdy to byla legrace, jindy šlo o život. Ale to prostě byla vojna. Učila nás to, co bychom v civilu nepoznali. Hledat řešení při vypnutí proudu, když se kamarád topil v hlubokém rybníku a osádka tanku z něho nemohla ven. A pak mi už kamarád Tibor řekl, že ,,zbouchnul“ českou holku z Nymburka, pár kilometrů odtud. A tak to nakonec byl on, kdo tu po dvou letech zůstal a já, který odtud spěchal pryč.
Život je krásný téměř v každé podobě a ti, co dva roky oblékali zelenou je dnes nezatracují. Nebyla to promarněná léta.  Aspoň mně ty dva roky jako úplně ztracené nepřišly. Naučil jsem se leccos. I několik maďarských slov.…..                                                                                 
Egon Wiener

Nedejte se naštvat




Nechat se naštvat a vyvést z pohody. Kdo tohle umí velmi dobře jsou stále instituce - úřady, radnice, nemocnice, čekárny, ale i jízda v autobuse. Tam všude místo holubic je vran, krkavců, kukaček a městských holubů na tisíc. Spolehni se, příteli, je spousta způsobů jak tě naštvat, a je jedno, zda tě naštve úředník nebo úřednice. Žijeme v Sudetech. V pohraničí a stále tu jsou ti, co si mysleli, že po Němcích tu budou létat pečení holubi do úst a jimi schované poklady budou pod každou podlahou. Nejsou a nebyly. I takoví museli platit daně, chodit do práce, při chůzi dávat nohu před nohu.
Horší je, když tě zabolí třeba v koleně. Už nejsi mladý dravý pták, spíš tak rybka na přehradě, co čeká, až ti kus chleba vypadne z dlaně a nakrmí tvou hladovou a prostořekou pusu. Existují i nemocnice a pokud se nepletu, ty si v ní právě svlékáš kalhoty a jistě máš v síťovce leccos, ale ne pyžamo, pantofle a hygienické potřeby. Můžeš pak slyšet, co máš mít a co ti schází. Dostaneš úbor z půjčovny divadelních kostýmů z 19. století, dobrý tak zuřivcům do klece ze železného proutí. A choď si po špitálu bos, než ti přinesou pantofle, či cosi, co se hodí sem, kam tě dostal úřední šiml už jen tím, že tohle je nemocnice odkud máš vyjít uzdravený a odpočatý.
Ono se něco musí, něco se má, něco je dáno, něco je tu proto, aby se s tím nehýbalo. Třeba teploměr brzo ráno. Mě to nevadilo. Byli jsme pokaždé jen dva, co vstávali tak brzo. FJ I. Já a císař. Mě se chtělo a on to měl v povaze… Ostatní by spali, ale věrnost trůnu je to, co je u nás v Čechách šlechtí, byť byl císař dávno na ,,forhontě“ a sr….ly na něj mouchy.
Jsme my to ale roztomilé povahy! Tomu, kdo nic nemá, děláme problémy a bohatým, jako třeba u nás zrušeným šlechticům bychom ,,vrátili“ všechno i bábu s kozama a dědka s dluhama. A k tomu řeči, že vrátit vše je správné, že by se nám špatně spalo vědět, že jsme nevrátili Opočno, obrazy, zbraně, špulky od nití, tampóny do uší, záclony, vybavení kredence, vše, co se staronovým pánům hodí do krámu. Promiňte – do zámku…
Naštvat pána a vyvedení z míry, to vše je společné pro stav mysli naší společnosti, která je zralá nikam nechodit. Nevolit. To se nepodařilo ani těm, kteří vládli dříve a že i těm, co vládnou nyní… S čím se rozloučit nejde, jsou prach a broky ve staré flintě a stará páska z roku 1938 nebo 1948 na levé  paži. Ty druhé byly pásky revolučních gard. Ani se neptejte, jaké měly renomé. Švédská vojska v Praze za třicetiletí by byla hodnocená stejně…
Nenechte se naštvat, a zůstávejte s námi dál jen s dobrou náladou… A protože láska prochází žaludkem, tak i s pěknou flákotou. Potom už je svět krásný a voní po pečené kachně se zelím.

sobota 17. května 2014

Umět tak krást

Zloději nám kradou slepice, prádlo ze šňůry.... Kradou nám čas. To, co by moje matka brala jako krádež, jsem v praxi zažil jen co malé dítě. Ty opravdové zlodějiny teprve měly přijít.
„Co by nám asi vzali?“, slyším, jak říká máti a sundává ze šňůry tátovy kalhoty a moje košile. „Tyhle hadry?“, vrací kolíčky na šňůru a suché prádlo hozené přes rameno pospíchá domů. Nezamyká. Tehdy se u nás na vesnici nezamykalo. Ani v podnájmu u Fořtů a ani oni nezamykali. Víc, než jiní jsme měli doma knihy, ale ty se nekradly nikdy. „Motorku ti taky nikdo neukradne“, povzdechla si tehdy často máti. Já se taky divil. Nám klukům by se hodil řetěz, baterka, možná řídítka. Máma chtěla dát motorku pryč, táta ani za nic. Mě to bylo šuma-fuk. Já sedal v „sajdkáře“ připevněné na boku „Jawy“ a nechtěl jsem. Jezdilo se každou neděli a mně to křížilo plány být s klukama a kout plány, co bunkrama, kterých se zbavila naše armáda a tudíž patřily nám. A my jeli zase do Sobotky, na Kost a na oběd do Turnova.
Táta měl takové velké rukavice až pod lokty a vypadal v nich jako čaroděj, nevím, zda patřily do výbavy motocyklisty. Spíš je za války používali němečtí vojenští kurýři, taky na motorkách. Já se krčil v sajdce až u dna, takže jsem viděl, než bok lodičky, jak se správně sajdce mělo říkat. Táta jen křičel, abych se díval na ten krásný svět kolem. Někdy nosil na očích i svářecí brýle, ale s těmi ani on, osvícený člověk, nic neviděl. A tak si přinesl odkudsi soustružnické brýle, kterými je vidět daleko, ale zase jenom rovně, kupředu.
To dělají ty dnešní televizní seriály. Tam se hřeší o sto péro, krade, chodí za manželkami druhých, udávají se kamarádi a objevuje se všechno. A to vše pár let potom, co jsme doma nezamykali přesto, že jsme měli i černobílou televizi. A tu zatracenou motorku. Zapomněl bych na oblíbené králíky. Ty měl na vesnici komunista i propuštěný třídní nepřítel přesto, že králíkárna stála u plotu a případný opilec, je měl stále na očích.

Jablečné záviny rozdělily národ na diváky konzumenty a na ty, co koukají, a mají zlost, že jsou vůči seriálům imunní. Inteligence nás postupně opouští. Nikde se moc o tom nemluví, neboť se za to nahoře stydí. Taková statistika je neúprosná. Lidí bez plánů a fantazie, co si pouští TV od rána to mají u mě blbý...S nimi bych si na písku nehrál. Dneska na písku, zítra ....

Výběr polévek byl menší

Ach ta paměť! Zavřít oči a zkusit jít po vůni, která mi neomylně řekla: „Jsi chlapče v nemocnici, ve škole. Tohle je školní chodba. Takhle voní nádraží, voda dole u Nisy, barevna v textilce, hala nástrojárny v Totexu, školní jídelna, autobus plný bezdomovců...“
A jsme doma. Stačí si vybavit maminku v kuchyni, a dál, dál nemusím říkat nic.... Souhlasila. Bylo nám deset a v břízkách, tam mezi Chrastavou a Machnínem, jsme se rozhodli si sami uvařit v kotlíku. Polívka s chlebem, v pískovcových dunách... Jak se nám to zdálo být romantické! Žádná civilizace kolem, žádná obalovna, benzinka, nebo chatičky v zádech. Čistá příroda, znásilněná asi asi před patnácti lety Němci, co tudy chtěli vést dálnici do Berlína. Stačili strhnout zeminu, navézt písek, kameny a prohrát válku. Od projektu a okolí tudíž odešli ze dne na den. Svět kolem zarostl břízkami a houbami.
Neznali jsme romantičtější kraj, než ten, co tu vznikal. Žel už za pár roků stavební činností do jedné zmizely břízky, a ti nejmladší už nemají ani tušení, jak vypadal tenhle kraj mezi Bedřichovkou, Machnínem a Chrastavou. Úplné moravské Podyjí....
Vraťme se k naší klukovské výpravě s vařením poledního menu v kotlíku na ohni. Voda nebyl problém. Buď tu bylo čisté písčité jezírko, dnes zabahněné chrastavské Oko, nebo potůček, co teče dodnes chalupářskou kolonií z Bedřichovky do Machnína. Kotlík jsme vybrali ten největší. Hlavní jídlo byla polévka. Ach, ta paměť! V krámě jsme si koupili hrachovou i tu druhou, gulášovou kostku. Myslím si, že tím výběr končil. Ty kostky byly dost velké, asi jako polovina kostky současného toaletního mýdla, nebo tak nějak. A výběr byl ze dvou druhů. Ještě, že byly magi kostky. Ty byly určitě menší. Někdo chtěl vzít domácí nudle, nebo rýži.
Byli jsme čtyři kluci. Mrázek měl sirky. Moje máti mi je chtěla dát po půlhodinové přednášce taky, ale když slyšela, že Petrovi je maminka dala, byla naštvaná. Petr Mrázků to měl do břízek nejblíž. Ruda, já a Jarda o něco dál. Chtěli jsme do hrachovky ze dvou kostek dát houby, ale žádné jsme, jako na truc, nenašli. Zato jsme do vody dali šťovík, Ruda nezapomněl na sůl, já přidal listy pampelišky, Jarda listy kopřivy. Ty pampelišky jsme vyhodili z kotlíku první. Míchali jsme klacky a hliníkovými lžícemi po Němcích. Oheň hřál a Ruda, jehož táta byl myslivec, odpovídal za mezinárodní konvenci, jak nerozšiřovat lesní požáry. Což si starý Reichl přišel později, když už jsme byli doma s plnými žaludky zkontrolovat.

Zatím jsme pořád míchali a míchali. Přemýšleli jsme, co tam do té zelené vody s napadanými uhlíky ještě přidat. Nebylo co. Všude kolem břízy, písek, tráva, brouci. Uvažovali jsme o žabích stehýnkách, ale už nevím proč, nedošlo na ně. Asi ze stejného důvodu jako na šneky a ptačí vajíčka. Neměli jsme zkušenosti lovců, ani kuchařů. Nakonec došlo k hodování z kotlíku a nebylo to špatné. Bylo to takové uzené, očouzené a snad i slizké a pořád jsme něco vyplivovali.

Na cestě kolem světa

Jen jednou v životě jsem se odvážil vydat se na cestu po stopách Vasca di Gamy. Obeplout, co se dá a hledat země, co přede mnou nikdo neobjevil. Byli mi čtyři, skoro pět let... Měl jsem za sebou už první stanici, výstup a přestup na další. Plán mi dokonale vycházel. Ze stanice Machnín do stanice Liberec, odtud z pátého na třetí podchodem. V Turnově přepřahání lokomotivy, směr Praha, Mnichov, Paříž, Marseille, eventuálně Lisabon a dál loděmi. Tam, kam Kolumbus, nebo Amerigo Vespucci.
Problémem byly ty tři vysoké schůdky do vlaku v Machníně na zastávce ČSD a otevření těžkých dveří. Kupodivu, ta co prodávala lístky a stahovala závory, mi do nich pomohla a otevřela dveře. Přesvědčil jsem ji, že ve druhém kupé na mě čeká teta, se kterou jedeme do zoologické zahrady. Z batůžku mi koukala mapa Evropy, polní láhev a kolem pasu jsem měl pro všechny případy korkový záchranný pás, ale byl jsem přesvědčivý. Nejvíc mou misi odnesla právě ta dobrá duše v železniční uniformě. Půl roku -20% z platu a ostuda, že naletěla čtyřletému klukovi, co ještě nechodí ani do školy.
Chytili mě na třetím nástupišti, když jsem se snažil překonat tři schody do rychlíku na Prahu a dál do západní Evropy. Nápadný byl prý rovněž liberecký dialekt němčiny, kterou jsem odpovídal na dotazy cestujících i drážního personálu. Snažil jsem se být nenápadný turista. Tohle zase odskákala moje babička z Hrádku nad Nisou, která se mě snažila naučit německy, kterou znala líp, než jazyk český. Ze všech nejvíc to ale schytal táta za ty bláznivé příběhy – pohádky, co mi vyprávěl před spaním a doplněné tím, co všechno jednou objevím, čím vším budu, budu-li se učit a pustí-li nás režim ven, za hranice k teplým mořím. Máma mě doma seřezala, táta to odnesl varováním a dostal k tomu červenou kartu na měsíc, ale tomu já prý ještě nerozumím.
Já vlastně byl tak trochu za hrdinu. Místní drobní řemeslníci, ženské na mateřské, úředníci z chrastavského Totexu a i babky, co měli doma jen jednu krávu se chlubili, že bydlí v obci s tím malým klukem, co chtěl za kopečky do cizinecké legie. Nevím, kde to sebrali, ale byla to jedna z eventualit, kdybych neměl dost peněz na objevnou plavbu Pacifikem a musel si jít přivydělat.
Musím se přiznat. Tady někde se střetla realita s dětskou bujnou fantazií. Chtělo se mi do světa, ale stýskat se mi začalo hned na chodníku. Nedovedl jsem si představit, co to znamená být bez mámy a táty. Věděl jsem, že můj čas ještě nepřišel, ale první kroky „kudy kam“ už jsem měl za sebou a čekal mě – nás široký svět pohádek, velikých vln, čistých řek a vysokých hor. Na cestu kolem světa, jsem později zapomněl a hledal jsem něco levnějšího. Našel jsem dobrou knížku a dlouhá léta četl a četl. Těžko dnes posoudit, co je pravda a co fikce.

Prší, prší

A co nejvíc překvapí je, že i přesto, že z nebe padá voda hlava nehlava, šeřík voní. Je květen, máj a oslavujeme tak nějak divně, jako by nebylo co. Prací. Zní to famózně. Ale v neděli se má odpočívat a státní svátek – světit. Počesku slavit, odpočívat. Jít někam, kam se má jít. Mezi ostatní. Bavit se s ostatními lidmi, co podobně odpočívají. Znáte to. V Čechách a odpočívat! Když neprší, tak se jede na chatu, na chalupu dřít, nebo někam do centra nákupů a tam plnit vozíky čínským haraburdím.
Chtělo by to víc hrdosti. Dnes je den osvobození. Sednout si s mladšími a vzpomenout těch, co za osvobozením šli, bojovali o ně a třeba se už domů nevrátili. Vyvěsit vlajky? Byly i průvody, vojenské přehlídky. Manifestace jsme zavrhli jako hlupáci, co si nevidí na konec nosu, ve stylu „co dělali komunisti, bylo špatné“. Tak jenom koukáme, jak na obrazovkách televizorů v průvodech za něco manifestují lidé v Berlíně, v Paříži, v Londýně.... Tam všude jsou lidé jako my. Mají své problémy, ale nejsou tací poseroutkové, aby si dali pivo, klobásu, zahráli si karty a „revoluci“ nechali na studentech a na hercích.
Venku prší. Důvod pro to, zůstat doma. Mnozí už ani neví, proč jsou dnes doma, proč nemusí do školy, do kanceláří. Takový je život. V roce 1945 nám svobodu přivezli na tancích Rybalkovovi rudoarmějci od Berlína. Ze Sachsenhausenu s nimi jel na jednom z tanků osvobozený vězeň, můj otec. Přes vězeňské hadry, mu dali prostřílenou uniformu, aby na korbě tanku v Krušných horách nezmrzl. V Praze voněl šeřík a lidé jej házeli na tanky a rudoarmějce, v Praze, tak jako v Plzni, prostě na osvoboditele.
Mohli být v Praze mnohem dřív, ale politici se dohodli jinak. Tak nějak to na světě, co svět světem stojí, chodí. Nahoře se dohodnou a na novinářích je, komu nasadí psí hlavu.... A tak jedni jsou oslavováni celé dny, ostatní jen, aby si z ruského velvyslanectví nestěžovali. A to jsme sami sobě ještě za hrdiny. Stačí, že ne všechny úřady vyvěsily vlajky... Tibetskou ano, ale na naši zapomněli....

Prší, mnozí sedí doma a bilancují. Máme jasno. Existují jen černí a bílí. Vybrali jsme si správně? Asi ano. Málokdo si troufne veřejně nesouhlasit, pochybovat. Co na tom, že jsme se už sekli s podporou války – bombardování Srbska, uznání podloudnické republiky Kosovo, politického jara v arabských zemích, multikultury a soužití s islamisty v jeden pokojný, mírumilovný svět. Náš svět je jiný. Máme své tradice, své obřady a své rituály a tanečky. Dějiny, na které můžeme být i sporadicky hrdi. Ale to, co nás posunulo dál, bychom asi měli slavit. I když venku prší. Nebude pršet pořád. Jsou i dny, kdy sluníčko svítí....      

Ze srdce

Dnes, po mnoha letech, kdy už tolik nespěchám a jsem vděčný za každou lavičku na cestě, si stále jasněji vybavuji pocity z cest, kde bylo krásně, a kam jsem se rád vracel. A mohl bych vyprávět. Byl to Taškent, Praha, Machnín, Liberec, Ostrava nebo, kde bydlela babička a kam jsem jezdil na prázdniny? Na miskách vah jsou ty nejoblíbenější. Mníšek u Dobříše a Hrádek nad Nisou, který sousedí s německou Žitavou.
Městečka mých babiček jsou úplně odlišná a vůbec v ničem se sobě nepodobají. Jako mé babičky. Však taky jedna byla Češka a druhá sudetská Němka. Babička z Čech neuměla slovo německy a babička z Hrádku uměla česky tolik, že v Mníšku pod Brdy by jí nerozuměli. Jejich městečka si byla podobná jen v jednom. Za mého mládí byla vždy plná lidí, kteří pracovali a v sobotu odpoledne a v neděli si po práci užívali legraci. Chodili na fotbal, do cukrárny, do kina a do hospody přes ulici na jedno.
Já si dělil prázdniny na dvě části. Tu větší jsem trávil v Hrádku nad Nisou, ve městě na Lužické Nise. Řeka protékala za plotem babiččiny zahrady se státní hranicí dvou spřátelených zemí, po určitou dobu plné ostnatého drátu a vojáků se psy. Ale to si pamatujeme už jen my, staří.
Hrádek bylo městem barev a mnoha cizích řečí. Zde se opravdu mluvilo hodně německy díky neodsunutým Němcům, kterých v Hrádku nad Nisou zůstalo oproti jiným místům v Sudetech mnoho. Slovensky, díky Slovákům kteří po válce dosídlovali vylidněné Sudety i „cikánsky“, protože se k nám stěhovalo mnoho Romů z Rumunska a Slovenska. To byly doby, kdy ještě Romové znali svůj jazyk.
Hrádek byl ale především o vůních. Vyráběla ji i jediná chemička ve městě, později pojmenovaná po prezidentu Antonínu Zápotockém. Ta vůně, co se linula Hrádkem a nejbližším okolím, byla z třísla získaného z kůry později dosychající před domy a čekající, až skončí v kamnech. Ti, co si ji koupili nemohli si vynachválit, jak báječně hoří...A že těch lidí ve městě bylo! A tak město vonělo dnem i nocí silicí. Za deště, za slunce, o nocích, i když se ranní větřík proháněl městem od Donína po Loučnou, od Papežů až nahoru po hřbitov. Tak tomu bylo po celá poválečná desetiletí.
Pro ty, co město neznali a přijeli sem poprvé, to byl silný kulturní šok. Byl to zápach, nebo to vonělo? Jsem jednoznačně za vůni. A nebyla to jediná vůně mého milovaného městečka a radostných prázdnin. Patří sem vůně sušeného heřmánku a květů lip. Co strání je kolem kopců svírající město, tam všude rostl heřmánek, kvetla lípa. Co stromů tady roste, ale lípa a dub ve městě kralují. Na šeřík bych zapomněl! Ten voněl záhy zjara, kdy kvetly i třešně a jabloně. Městem tekla i barevná řeka a podle toho, jak na jejím horním toku barvili v textilkách látky, byla voda červená, žlutá, hnědá nebo modrá.


K tomu nádherná zeleň okolních lesů, modrá obloha, květiny v oknech u babičky v Loučné, rudé třešně na obsypaných stromech. To byly moje prázdniny v barevném a voňavém městě, které jsem měl a mám tolik rád. To město se jmenuje Hrádek nad Nisou a má láska k němu je trvalá.

čtvrtek 8. května 2014

Špulka od nití

Někde v šuplíku starého kredence na půdě, mám dřevěnou špulku od nití. Hrál jsem si s ní léta, ač nejsem retardovaný, ale v době předtelevizní, před chytrým Googlem a čínskou ekonomickou expanzí, si hrála se špulkami od nití značná část dětí, mezi kterými jsem byl i já. Musím ten šuplík občas otevřít a podívat se, zda tam špulka ještě je, zda si ji nevzal nějaký ten nenápadný vývojář z Dálného východu a nevzal si s ní moje dětství, kterým mě stará dřevěná špulka doprovázela.
Mládí a vzpomínky neučesané. Vytlačil jsem z nich všechno, co mě dusilo, všechno, co bolelo, vše, co se nemělo stát. Nemoce, smrt, křivdu, nadávky, konflikty, bouře i křik. Zůstala jen ta špulka, se kterou jsem se dělil napolovic se sousedovic kočkou, a která patřila víc jí, neboť si s ní hrála už jako kotě. Já se přidal až později a měli jsme asi oba oba pádný důvod hrát si s ní sami, bez pomoci dospělých.
Já byl silnější, kočka byla rozumnější. Zůstalo to mezi námi a od té doby kočky nemusím. Co aut na klíček, na setrvačník, nebo jen tak strkacích, jsem té hloupé kočce nabídl, jen aby si se mnou hrála a na špulku zapomněla.... Věděl jsem a mrzelo mě, že i ona ví. Zachoval jsem se jako vládce světa, Timur a z jeho party spousta jiných. Chán Kublajchán mající jen luky a šípy a kožený plášť pobitý stříbrnými cvoky.
Pak přišla škola a s ní věk plný překvapení, cesta do Prahy, muzea, galerie, kostely, výšiny. První ruská psiska, co letěla kolem Země, a pak Jurij Gagarin. Svět dostal novou dimenzi. Válkám je konec, Rusové nás před Němci a Američany vždy ochrání. Přišla i horká léta pionýrských táborů, známostí a chutí, být včas u stolu. Byl jsem hrdý na svůj pionýrský šátek, na slib, na ruské i české pionýrské písničky. Co to bylo za prapodivnou dobu? Věřil jsem všemu, co o nás psaly noviny a říkali v rádiu, později i v televizi. Miloval jsem zprávy, které potvrzovaly, jak jdeme od úspěchu k úspěchu.
Když čtu tehdejší noviny ptám se: Vážně mi nepřipadalo hloupé tak naivně věřit? Kde byli táta s mámou? Miloval jsem ruské – židovské autory, jejich obrazy, hudbu, zpěv, jejich hrdiny, dějiny.... A přitom jsem stále kontroloval v šuplíku almary na půdě za dveřmi dřevěnou špulku od nití. Zda je tam, kam jsem ji schoval, abych si ji, až jednou bude čas, vytáhl zase ven a hrál si s ní....

Mládí... Jak dlouho trvá nevíme. Já mohu říct, že neskončilo, že na ně žádné -ismy neplatí. Jen starší a starší tváře rodičů dokladují, že už není čas na pohádky, že i nám nastal čas vylézt na žebřík a trhat plody stromů, které jsme zasadili. Jen stará špulka od nití se nemění. Já změnil tričko, trenky, podkolenky a boty. Na cestách mi pomáhá hůl, hlava už taky není, co bývala a pomalu zapomínám. A špulka čeká, až ji jednou jedno z dětí mého domu objeví....    

Zákupy – 120 minut v květnu 2014

Proč zrovna syn Napoleona zvaný Orlík dostal ke svému jménu titul vévoda zákupský, a proč se zrovna následník trůnu Rakousko-uherského oženil na zámku v Zákupech, to vše je zahaleno rouškou romantické záhady. Co se ale měsíc, co měsíc děje v podzámčí zámku Zákupy nemá v severních Čechách obdoby.
Organizátoři z nedaleké České Lípy posíleni profesionální hlídací agenturou provozují v okolí zámku svým rozsahem nebývalé všehotrhy. Na parkovištích s mnoha sty místy k parkování najdete auta z celé České republiky i blízkého zahraničí. Takzvaně „zaběhnutá“ burza má své rutinní tanečky, odlišné od jiných burz. Třeba to, že mnozí prodejci si zaberou svůj claim - vyhrazené místo - už den předem a spí v autech, aby jim jejich „vyhrazené“ místo nikdo neobsadil. I tak nemají nic jisté a nemusí to vždy skončit, jak si kdo naplánoval.
Auta s prodejci přijíždí po celou noc a neosvětlené plochy často vedou k hlučným sporům a hlasitým názorovým střetům. Ráno v šest hodin je většinou již vše na svém místě, včetně desítek pořadatelů. Zákazníci přicházejí o něco později i s dětmi. Vždyť je to pouť! Mají zde všechno: cukrovou vatu, nafouknuté balónky, opékané klobásy, kukuřici, dětské odložené hračky, oblékání....
Rodiče zde najdou náhradní díly pro své miláčky, sběratelé překupníky a majitele krámků se starožitnostmi. O nemilá překvapení není nouze. Starou šavli tu, místo někoho, kdo ji našel na seníku, prodává zbohatlík z krajského města za hříšné peníze, jako ještě včera v krámě na hlavní ulici. Ale co s tím kdo udělá? Tihle pánové si berou šekové knížky a slušnou hotovost i do krematoria. Co kdyby....
Vedle těchto „udělanců“ se bursa v Zákupech vyznačuje značnou terenní nerovností a tudíž, když nakupuješ – nezakopni. A ber si vždy dvoje boty. Ty slušné v autě sundej a vezmi si ty, co nosíš do lesa, ke králíkům, do kravína. Máš záruku, že když nekoupíš nic, nezničíš si ani boty. Zde také neplatí, že když už jste posekali trávu, tak ji taky shrabete a odvezete. Nevím, kdo odpovídá za kadibudky, ale jsou lidi, co by raději umřeli, než by je v Zákupech použili. Viz Tycho de Brahe nebo moje Jana.
Nevím zda Zákupy aspirují na čtyři hvězdičky největších burz Čech a Evropy, ale vím jistě, že na to i přes jistou snahu pořád nemají. Burza by měla mít aspoň dva dny a trochu profesionality. A to ti „dobrovolníci“ nemají a odmítají. Tohle jim prý stačí. Neradují se ze života. Evidentně by všichni byli raději v sobotu v šest ráno pod duchnou v posteli se svou milou. Na rozdíl od tisíců lidí, kteří si tuhle burzu oblíbili a jedou sem v časnou ranní hodinu.
Žel, i přes nízké vstupné a platbu za místo k prodeji, je zde víc kazů na kráse, které by se daly odstranit, a přetrvávají. Doufám, že liberecká burza, která té zákupské šlape na paty, ji v rámci konkurenčního boje donutí napravit problémy, které tahle setkání dosud provázejí.

 Ať tedy všechny burzy světa doprovází sluníčko, pohodoví organizátoři a lidové ceny. Ať všichni najdou, co hledají.    

Charakter a morálka

Když se tak dívám na to, co se kolem mne děje, musím si přiznat, že nebudeme lepší těch, co žili před námi. A schovat se za alkohol, drogy? Neuvěřím, že to mohou být polehčující okolnosti a vzory současné mládeže. Fotbalisté, hrdinové dneška, jak to jde a pokud se nikdo nedívá, stojí na straně rozvášněného davu a křičí rasistické a antisemitské nadávky....
Charakter a morálka. Čemu je doma a ve škole učí? Před padesáti léty, každý z nás, kdo nosí kalhoty, nebo sukni, musel do kina. Ladislav Rychman nám představil svůj film „Starci na chmelu“. Noviny psaly o filmové veselohře, filmu o mládeži se zpěvy. My už ale věděli, že jdeme do kina na první český muzikál, jehož sláva se bude nebes dotýkat. Jeho „leitmotiv“ byl skryt ve dvou slovech – charakter a morálka. A je tomu právě padesát let....
Ve „Starcích“ se zamyšlení týká jednotlivce i kolektivu, mezi dnešními a včerejšími mladými. A to vše před kulatými padesáti lety. Jak se kdo poznal, zhodnoťte po tolika letech sami. Rychmanův o dva roky mladší film „Dáma na kolejích“, další evergrýn české muzikálové tvorby, jako by téma „Starců“ posunul o dvanáct, třináct let. Jako by zmoudřelí mušketýři po dvaceti letech se scházejí a ono se, kupodivu, nic nemění....
Otázka morálky, cti, věrnosti a charakteru byla tehdy, „za Starců“, jako dnes stěžejní. Jen málokdo má z takových otázek strach a zabývá se jejich dopadem. A tak dnes, pokud jsme přežili všechno, co přišlo v následujících padesáti letech, položme si tu samou otázku, jako hrdinové našich prvních muzikálů: Kam až jsme dospěli? Jsme vskutku dospělí? Dospěli jsme?

Z maturantů jsou „dospělí“ lidé, jejich život se rozplynul ve stereotypu společenských závazků.... Kde zůstala láska, čest, morálka, hořkost, trpkost porážky, pocit z vítězství? Kam jsme došli po padesáti letech my, veteráni půl století, kteří dětem předávají své zkušenosti? Poučili jsme se i filmy, které mají být zárukou kvality té nejčistší myšlenky o charakteru a morálce? Asi to slavné nebude a pokud nás budou hodnotit naše děti nečekejme, že nás budou šetřit. Moc jsme toho opravdu za padesát let ve společnosti nezměnili a pokud ano, je toho hodně, nebo málo? Pusťte si televizní noviny, zprávy o tom, jaký život jsme mladým nabídli. Není asi tím nejlepším z hlediska charakteru a morálky...

sobota 3. května 2014

Lesem se nese

Už to mám, už vím, proč chodím rád lesem a poslouchám. Jít lesem je jako jít po zamrzlé řece. Na zamrzlé řece i v lese to pod nohama praská, láme se a puká. Zdá se to být až nebezpečné. V lese nejde udělat krok, aby vás někdo neslyšel. Snad jenom po mechu se jde, jak po polštářích, ale vemte si, jak jít pod borovicemi, nebo lesem plných smrků a neslyšet, jak pod vaší vahou praská vše, co je suché.
Chodím tam rád a poslouchám, co se kolem děje. Většinou nahoře ve větvích a v korunách fouká, o trochu níž je teplo, sucho a dole u mne v mezipatře jde už o les, co dobře znám. Při zemi roste borůvčí, kořeny, které místo, aby byly v zemi, mě chytají za kotníky. Leží tu spousta větviček, listí, ztvrdlé hlíny, všechno, co kdo ztratil, hledal, aniž by to našel. Ztráty a nálezy každého lesa.
Les je jako řeka. Stále šumí, něco si povídá. To dělá vítr, hlasy dětí, kamení, co se drolí odkudsi padá kamkoli. Jinak je, když sněží. To ztichne les i řeka v ohromení. Ticho se dá krájet, houstne v míse a kyne na koláč, až už není les ani řeka, jen bílo, jako v bílých nocích leningradských. To trvá jen krátce a následuje sto otázek, co bude, co přijde, až sníh roztaje a voda ze sněhu poteče krajem.
Jinak je v lese za kuropění, časně u vody, když se z ní kouří, jako ve fabrice. Nejhezčí je v lese podzim. Ten čas toho moc od lesa nevezmeme a přece, kdo není úplně slepý vidí, že se les chystá do peřin. Zjara z nich vstává a je legrace, být u toho, když si svléká spoďáry a pere v řece všechno, co věší na šňůry. Kvete tím pádem vše. Jíva, smrk i bříza, mohutné habry i útlé stromy u vody, z jejichž větví se pletou o Velikonocích pomlázky. Pokaždé je to jiné. Jako ten králík, co dává kožku do sběru a peče se na sto způsobů. Tak nějak se had zbavuje kůže.
Milá je snůška vajec těch uřvanců, co vám létají kolem hlavy a krmí hladové krky do doby, než vyletí z hnízda se vším všady. Všude kolem je to samý pulec, ještěrčí děti, mloci a nenajedení komáři. Plno brouků, včel a much, všech, co vám pijí krev a ještě bzučí, že jsme jim nic nenechali.
Nám je ještě hej. V řece jsme se o rozbité sklo neřízli, klíště nechytli. Něco zlého se muselo stát. Les i řeka je dnes místem spousty lidí a ti se chovají úplně jinak, než by měli ti, co jsou v lese doma. Ti jsou tu doma. Zvěř, ptáci a ryby. Lidé by je chtěli nahradit. Pod jejich nohama praskají větve jinak, než pod mými, jinak zní ostatním les v dešti, když padá sníh. Les je dnes jako volný ring, či veřejný dům plný bezdomovců. Les ztratil imunitu, význam slova azyl, něco jako kostel, kůr, zákristie, kříž, nebo Davidova hvězda. Les je často už jen tovární šatna, přípravna výroby.

Každý, kdo do lesa vstoupí, nese do něj pomyslnou pilku a řetěz na pařezy. Les je dnes tak trochu jako nákupní galerie, výstava psů a koček, ochutnávka psích konzerv, velké flambování. Že jsem to přehnal? Les zůstane chrámem jen tehdy, jestliže jím budete chodit jako mezi vejci po vyznačené trase, kde zajíc i veverka budou vědět, že se jim nic nestane. Dík, že to respektujete, že zatím můžeme chodit lesem, kudy chceme v létě i v zimě. Že voda v řece pořád teče a les je stále azylem zvěře a lidských myšlenek. Díky i vám, že to tak berete a les zůstal tím co vždycky byl. Ostrovem naděje.          

Jak správně stopovat, na to návod není

Co svět světem stojí a škodovky jezdí, sem a tam se i stopuje. Holky to měly lehčí. Mávly si rukou a auto jim zastavilo. I když to bylo s rizikem, jely.
V Liberci hrála Dukla a na střídačce seděl Josef Masopust. Ještě jsem tam s ním seděl já a dva další kluci ze třídy protějšího gymnázia. Bavili jsme se o cortině, kterou si fotbalista Dukly právě koupil a jak bere stopaře. Rozesmálo nás, že bere i vojáky.... Pár let na to jsem si, ještě před přísahou (do té doby nesměl voják opustit prostor posádky) kousek za Milovicemi, stopnul auto s řidičem v civilu. Malý zázrak. Vše kolem a všichni byli v uniformách Československé armády. Nevím proč, ale chtěl jsem se podívat domů, do Machnína za rodiči, se kterými jsem sice zápasil poctivých osmnáct let, ale musel jsem je tuhle neděli vidět....
Hezky jsme si s řidičem povídali. Mé tři neděle v uniformě a příští dva roky, co mě čekaly, ho rozesmávaly pořád víc a víc... Ale co, jede non stop do Chrastavy, a to je při cestě do Machnína. Byl to úžasný úspěch. Mávnout si a příštích téměř 100 kilometrů dojet na jeden zátah až domů, jako taxíkem.
Štěstí mě opustilo v okamžiku, kdy jsem měl vystoupit. Řidič mě požádal o doklady, vojenskou knížku, představil se mi. Ve mně by se krve nedořezal. Byl sice v civilu a rovněž jel do Chrastavy za rodiči, ale byl taky major, velitel čehosi na velitelství v Milovicích. Nebudete tomu věřit. Já počítal s kulkou do týla, ale on mávl rukou a řekl, ať jdu, že jsem měl prostě štěstí, že jsem si stopnul právě jeho....
Stopovat bylo a je umění. Naše generace stopovala ještě i do Prahy. Dneska to moc nejde. Rychlostní silnice, dálnice, drahá auta a strach o ně, víc než o svůj život, přivedly stopaře na okresky a na periferii zájmu o ně někam, kde je stopař už vlastně výjimkou, kde se to dnešní stopování nedá srovnávat se stopováním předchozích generací.


Jak zaplatit za svezení, za ochotu zastavit a riskovat, že stopař nebude chtít víc, než jen se svézt. Nabídky platit sexem se jen hrnuly. Nejvíc to praktikovaly holky. Ty z internátů kolem osmnácti let by mohly vyprávět a bylo na nich, jak často stopovaly a co je bavilo víc. Když mi po přísaze otrnulo, stopoval jsem velmi často, ale svého majora z Chrastavy jsem už nikdy víc nespatřil. Jakoby bych si ho vymyslel, ale vymyšlený není. To jenom jeden táta nechtěl tomu druhému přidělat vrásky na čele a mě a mojí mámě zkazit víc, než jednu krásnou neděli v říjnu roku 1966....

Drsné vzpomínky na to, jak bylo

Bylo mi osmnáct. Rachel Welchová prohlásila: „Miluji muže a peníze,“ a bylo jedno, že k tomu dodala: „S obojím je život krásnější.“
Bylo mi osmnáct, vyprovodili mne z gymnázia a čekala mě dvouletá prezenční služba v armádě, bůhví v jaké díře tehdejšího Československa. Je fakt, že na školu, na liberecké gymnaziální pracoviště psychopatických učitelů jsem nadosmrti zanevřel a obrázek, který jsem si o zdejších učitelích udělal, už nikdy nezměnil. Maminka přišla s tím, že za flašku, láhev koňaku ji Žeňa odvedle z obchodu, co má muže na vojenské správě zařídí, abych si mohl vybrat, kam mě pošlou odsloužit dvě příští léta. Já hlupák si myslel, že Milovice zní lépe než Humenné, Košice, či Šamorín. Milovice u Nymburka, z Ještědu, co bys kámen dohodil.... Do Prahy hodinku autem, slušné vlakové spojení. 
Rachel Welchová, žena od pasu nahoře idol mého rozpuku mládí, řekla, že jde jen po penězích a starších zajištěných chlapech, což jsem tehdy evidentně nebyl. Už i výběr posádky, respektive koňaku Žeňu a asi i manžela nepotěšil, neboť mi Milovice nerozmluvili a já tam narukoval. Mimochodem z Liberce nás tam narukoval celý, celičký vlak. Faktem zůstává, že Humenné, Košice a Šamorín jsou přece jen o něco dál. 
Obrázek Ještědu a Ráchel jsem si vylepil do plechové skříňky se zelenými trenýrkami a ještě zelenějšími košilemi. Mazák Kubera, dnes politik odněkud z Teplicka, mi je „sundal“ a přidal kliky, abych to vypotil. Milý chlapec, chtěl zůstat na vojně, ale samočistící reflex armády, byť to byla jen tanková divize obrany Prahy, mu to nedovolil. Vidíte. A přitom spousta lidí na bývalém režimu nenechá nitku suchou. Určitě by se takových zázraků našlo víc. 
Pořád jsem čekal, jestli by něco nebylo s tou Ráchel, až se nabaží západního pozlátka a života ve stresu, který nám  byl za socialismu cizí. Nic se nedělo. Bylo mi osmnáct a revoluce se měly dít spíš na naší straně louky pod Ještědem a kolem Prahy. Maturitu v Jeronýmově ulici jsem odpískal, odmaturovaly tam úspěšně později moje děti. 
Ráchel, na rozdíl ode mne, šla z ruky do ruky. Co je to za život ve společnosti, kde si neváží vyspělé ženy a hledí jenom na jedno? U nás nebyly ženy diskriminovány. Byly voleny do lidosprávy, v zaměstnání dostávaly tolik, co muži. Sloužil jsem dál v Milovicích a těšil se domů a na to, že v civilu nebudu jediný, kdo našim mazákům rozbije hubu za zpěvu internacionály. 
Svět kolem dospíval, radikalizoval se a zpíval revoluční písně. Vietnam hrdinně bojoval s USA, studenti v Paříži stavěli barikády a my v Milovicích pili kafe s bromem a těšili se na vycházku do Lysé nad Labem. Kde zůstal Liberec s Ještědem a dívka jménem Rachel?