sobota 31. ledna 2015

Čekání na doktora


Když jsem před pětašedesáti lety byl ještě malý kluk a rozuměl tak slabou polovinu toho, co kdo ode mne chtěl, jezdil doktor do bytu pokaždé, když někdo onemocněl. To se týkalo samo sebou i mě. Doktor měl nové, už poválečné auto, tak se v něm cestou z chrastavské ordinace rád v Machníně předváděl.
Myslím, že se mu líbila moje maminka. Už od kostela troubil, světly pomrkával a mého tátu, co naproti národně správcoval místní truhlárně, původně Simm a Wagner, pěkně štval a táta zase jeho tvrzením, že Sachsenhausen byl mírnější než Birkenau. Přežili oba a když mne ten doktor z Chrastavy prohlídl, řekl něco o tom, že pacholek simuluje a šli hrát karty. Jeho manželka byla tlustá ,,lejdy“, moje máma pravý opak - zelená rosnička. Karty museli hrát čtyři. Já se nudil a někdy jsem jim svázal dohromady tkaničky od bot. V neděli přivezli i děti, ale ty byly malinko starší než já a braly mi hračky. Docela ošklivé vzpomínky.
Tak nějak vypadal můj první doktor přes horečky, zvracení a průjmy a taky přes mé mléčné zuby. Ti další se už vyznačovali tím, že se za nimi v polovině minulého století v Machníně muselo do zdravotnického střediska. Tam léčil i vyhoštěný doktor z Prahy. Asi to tam nahoře bylo málo, tak na něho ušili boudu, že nám osahává šulíny. To byla ostuda! Jo, vošahával, ale za účasti sestřičky, jestli nemáme srostlé předkožky. Tenkrát i moje máma přišla do školy nafackovat udavači – soudruhu řediteli. Skončilo to tak, že doktor požádal o důchod. Ředitel školy matku tajně obdivoval a tu facku bral jako daň za osahávání osoby ženského pohlaví. Já byl s tátou o všem informován, mým prostřednictvím spolužáci a tak dál a dál, až všechno zametl pod stůl vesnický výbor strany na tajném zasedání.
Není nad dobré doktory. Včasným ohledáním mi hradní doktor zajistil pozdější bezbolestné milování. Později, když jsem měl spálu, odvezla mě sanitka do liberecké nemocnice na infekční oddělení, kde dnes stojí nemocniční vývařovna. Tehdy to tam byla paráda. Dospělí k nám nahoru nemohli a tak jsme jim spouštěli z patra provázky a oni nám po nich posílali pamlsky. Úplně jak v zoologické zahradě, když krmíte primáty za dráty opičího pavilonu. Za týden mě pustili, ale knížky, které mě nikdy neopouštěly, si nechali, ty se mnou domů nesměly – byly ,,kontaminovány“.

To mi připomíná dobu, kdy jsem sloužil část vojenské prezenční služby u chemiků, v Liberci v dolních kasárnách. Tam jsme také za pomoci ,,haklů“ a dalších speciálních vozů leccos, co bylo kontaminované, zbavovali zhoubné chemie. V té době jsem dostal silnou angínu a ložiska v krku jsem si na doporučení kamarádů vytřel neředěným ajatinem… Skončil jsem tam, na stejném pokoji jako před deseti lety se spálou. Angínu si nelečte ajatinem. V krku to pak vypadá jako ložiska záškrtu, a lékaři si myslí, že jim zemřete v náručí. Právem. To se v tak krásném městě jako je Liberec pod Ještědem nedělá. Radujme se, z každého nového jitra, sluníčka i deště. Na světě je pro co žít. To mi věřte a nemaroďte…

sobota 24. ledna 2015

Mosty

Znám mostní krasavce z barevných pohlednic, z filmů o přírodě z mnoha světadílů. Mosty z historických příběhů. Pražské, po kterých jsme chodili v rámci školních výletů i těch z jižních Čech, co se nad vodami klenou už stovky let. Mosty přes Nisu v mém kraji. V blízké Žitavě přes Mandavu. Mosty ze železobetonu, ale i ty velmi staré, v jejichž základech jsou vaječné skořápky. Mosty zavěšené mezi stromy nad propastmi, nad kterými se i vám bude tajit dech.
Z vyprávění znám mosty, jako ten z bitvy u Remagenu, prastarý francouzský, který zná každý, kdo se učil francouzštinu. Mosty přes Tiberu, horské mostky v Alpách. V hustém jihoasijském porostu mosty spojují břehy Mekongu. Znám dobře mosty ve svém kraji, přes Jizeru v Příšovicích, most přes Nisu v Machníně a v Bílém Kostele, v Loučné „U Wienerů“.
Ten na Temži uprostřed Londýna u starého gotického hradu. Všechny je znát nemusím. Jsou jistě i v Paříži, Moskvě, Berlíně, široké a mohutné jako vrata do podsvětí. Nerozeznám je od vozovky plné ruchu, od řeky aut, milionu tun vody, co pod mosty teče. Moře vody a zlatá brána ve Frisku, mosty přes řeky a říčky, kterým se jména nedávají. Mostem může být i kus prkna, pár šroubů, základy z kamene.
Most tu je a věky slouží. Nejen, že spojuje dvě odlehlé strany břehu, mosty tu jsou, aby k sobě přiblížili lidi, co po nich chodí z jedné strany na druhou. Staví se na nich barikády (pražský Most barikádníků) nebo i mění špioni, jako v Berlíně nad Sprévou – kus za kus, z ruky do ruky. Z mostů se i skáče s vidinou řešení osobních problémů, z rozchodu se slečnou.
Mosty jsou i u Jablunkova a rozdělují kdysi Československo na dva kusy, Česko a Slovensko. Mosty jsou i vozovky plné děr, jako nebe s hvězdnatou oblohou. Na jedné straně Seiny v Paříži prodávají ,,bukisté“ knížky, na druhé straně mostu nad Sprévou v Berlíně shodili fašisté mrtvé tělo Rósy Luxemburkové do kalných vod….
Most, jako ten v Sarajevu, se stal symbolem nezničitelnosti a porozumění. Mosty jsou i ty, co nestavíme jen z betonu a kamení. Jsou tu, aby se na nich sešla jedna strana s těmi druhými. Je těch mostů i u nás velká potřeba. Coby kamenem dohodil od libereckého krajského úřadu máme i my jeden takový most přes Nisu. Tam všude kdysi stála voda. Hned vedle je stanice tramvaje „Na Rybníčku“.


Mostů je všude spousta a jsou to po většině stavby, na které je radost se podívat. Nechoďme kolem nich, jako by to byla jen samá voda. Most je tu i pro naše potěšení. Není-liž pravda?

Máme doma chytré děti

Myslete si co chcete, ale pokrok je v našich dětech. V těch, které už od 10 let ví víc, než my. Berme to jako hotovou věc. Naše děti jsou chytřejší než my. Dělejme, že to netušíme, krmme je, dávejme jim peníze na vzdělání, perme jim a žehleme. Dělejme, že to děláme proto, že je milujeme, přesto, že jim vlastně už nerozumíme. Tolerujeme je i proto, že až povyrostou vnoučata, ta jim naservírují krutou pravdu o rodičích a dětech bez obalu.
Dárky jim nekupujte, chtějí peníze. Koupí si sice zase jen hlouposti, ale vybrali si je sami. Já tentokrát udělal výjimku. Koupil jsem dceři Sáře náramkové mechanické hodinky. Malé, staré, natahující se tím drobným kolečkem, kterým se nastavuje i korekce času. To bylo ale překvapení! To byl úžas v očích bakalářky, budoucí učitelky! Neznal mezí, jako by viděla loutkové divadlo.
Černý kožený pásek, hodiny velikosti nehtu na malíčku, 17 kamenů, vše od firmy Glashütte, jako nové. Ležely u původní majitelky v šuplíku nočního stolu v krabičce tak, jak je dostala od závodního výboru při odchodu do důchodu před téměř 40 lety. Světe div se, dcera si je připjala na ruku! A hle, nastal problém: „Jak se to nastavuje? A co baterka?“
Přišel můj čas. Slyším se, jak říkám, a je mi dobře: „Čudlík povytáhni, opři o něj palec, ten podepři zespodu ukazováčkem. Palec posuň kupředu a palcem popojížděj kupředu, až lehce narazíš, couvni zpět a kupředu, až znovu narazíš, vrať se zpět.“
A nyní prosím, potřebuji nějakou maličkost já - opravit něco na počítači. Večer, a pak ještě nějakou hodinu po půlnoci jsem zkoušel všechno. Co se dalo, to jsem na počítači zmáčknul, restartoval, sofistikovaně čekal, a nepodařilo se nic. Nic se nedělo – ten ďáblův nástroj mlčel. Bylo to jasné, bezduchý stroj vyhrál.

Naučil jsem dceru natahovat mechanické hodinky, žádný dnešní bateriový šmejd a teď se uvidí! Když se ani po čtyřech hodinách počítač nerozešel mně, nezvládne to mládě, nezkušené děvče. Dnešní děti nemají úctu k autoritám a nepřistupují k problémům s pokorou. Stačilo pár jejích chvatů, počítač něco zachrchlal, rozběhl se a slyším, jak dcera říká: „Tati, tohle nic nebylo.“ Slyším se, jak jí na to říkám: „Poslouchej -“ A ona: „Čím to je, tati, že těmhle věcem nerozumíš? Vnouček Honzík by ti to spravil taky! Díky za hodinky,“ pohodila hlavou a pak už jenom slyším dveře, jak zaklapla a běží dolů po schodech… Asi to neumí s ovladačem ve výtahu, přeci musí být něco, co ti mladí neumějí, nebo mi to dělají „na truc“ a baví je to….

sobota 17. ledna 2015

Křapky se vracejí

Dnes si připlatíte. Auto s hudbou jako z Marsu a ještě něco navíc, hlíva ústřičná, žampióny. ,,Voní, zdravé, to je pochutnání...“ Kdo z nás by lákavou inzerci odmítal? Vajíčka čerstvá přímo od slepic. Co na tom, že žijí v drátěné kleci kdesi v podzemí a vejce od nich jsou bledá, postavená na chemii a umělém osvětlení…
Jsme víc nemocní než jsme byli před 25 lety. Vraťme se do tehdejší doby Do doby, kdy jsme i my kupovali plata vajec, ovšem bez hudby a bombastické reklamy. Říkali jsme těm vajíčkům familiérně „křapky“ a nebyla vždy a pokaždé, kdy jsme si usmysleli tak, jako bylo málo pomerančů, banánů. Dalo se žít i bez nich, ale je potřeba říct – i za to mohli komunisti. Říkám to s ironií v hlase, neboť vše už tu bylo a bude jednou zase.
Křapky a pomeranče naše bytí v NATO a v Evropské unii jistě nezkrátí, ale věčné ,,hledání“ viníka je už naší národní vlastností. A přesto se najdou ti, co křapky zatracují. Já a se mnou mnozí další, rozhodně ne. Otázka zní proč ,,křapky“. O co míň křapou ty dnešní? V čem je rozdíl? Určitě ne v kvalitě. Co jsme zrušili v Česku národní normy a přizpůsobili se „zahraničním“ šuntům – nemáme si na co stěžovat. Na co normy? Máme gripeny...
Tehdy byly i křapky z chovů světlejších - slepičky měly více prostoru. Noviny – Mladá fronta stály padesát haléřů, dnes patnáct korun. To byly další nezanedbatelné rozdíly. V Čechách dnes máme na vylepšení vajíček žampióny a hlívu ústřičnou. Jak mnohé se změnilo a my to nepostřehli! U nás jsme uvítali v ulicích bezdomovce, nezaměstnané, utečence ze země, kde dostali ,,svobodu“.
Teď čekáme už jen na atentáty a bomby stoupenců islámu. Těm, kterým se nelíbí v našich městech třeba i to, že stavíme před Vánocemi před radnicemi vánoční stromy. Vedle toho jsou křapky a vzpomínky na ,,zlaté komunisty“ vyhaslé sopky, které sice podráždí pár zatrpklých a nesmiřitelných, ale dnes, jak vidno, je problém už jinde. Jak se připravit na první atentáty a to, že za sousedy budeme mít mít první Araby, kterým naše zákony nic neříkají a na první místo staví své – náboženské iluze. Julius Fučík, komunistický novinář, nám před svou popravou vzkázal: „Lidé bděte!“ Jiný řekl, že v Madridu se bojuje za Prahu...
Aktuálnost těchto myšlenek pro současnost je zcela na místě. Nevybojují je za nás americká letadla a tanky, nebo ruské jaderné ponorky.

 Naše vlastnost být papežštější než papež je úsměvná a ukazuje na mnohé. Jak jsme si zlikvidovali české zemědělství a část průmyslu potvrzuje, co je známo i o křapkách. Jsou tu, sice pod jiným jménem, s jinou cenou, horší kvalitou, ale jsou tu. Křapky se vrátily, našly cestu domů. Tak by tomu mělo být u všech ztracených synů a dcer naší země. Bez ohledu na to, ve které straně platili příspěvky. Pokud to jde u ministrů a svět se nezhroutil,, pak přijdou i jiné věci. Buďme na ně připraveni.

Na aktuální téma

Měl jsem z něj strach. Tlačil kárku s koštětem, lopatou a železnou tyčí. Metař roku 1958, město Liberec, jeho střed. Potkával jsem jej den co den. Měl jsem z něj ukrutný strach. Strach z jeho nesrozumitelných vět, z češtiny a němčiny, z gest, mávání rukou. Obcházel jsem jej, ale jako naschvál jsem pokaždé nevědomky přeťal jeho rajón úklidu ohraničený radnicí, náměstím F. X. Šaldy a náměstím Jana Nerudy.
Tam všude jsem ho už z dálky slyšel, potkal a zůstával stát jako opařený strachem. Jako králík před zjevením hada škrtiče. To vše se odehrávalo tak rychle, že si dnes, po šedesáti letech uvědomuji jen absurditu svého chlapeckého chování. Obec zaměstnala zřejmě nemocného starce, aby jej ochránila a měla stále na očích. Byl to jistě humánnější počin, než jej zavřít do ústavu a čekat až umře…
Bál jsem se to doma říct. Co taky? Že na ulici je chlapík s vozíkem podoben a čertu že ne on, ale já se bojím? Otec by se s diagnózou, kdo je na vině, dlouho nepáral a já by odešel s brekotem. Bylo mi deset. A jako kluk z vesnice jsem se i choval. Dojížděl jsem do města do školy, do šesté třídy, ktará už u nás v Machníně nebyla…
Jó, pošetilé mládí, dětství, čas, kdy za vším stály nadpřirozené nevysvětlitelné síly, spekulace, a spiknutí. Později jsem si z hrůzou uvědomil, že podobně uvažují mnozí dospělí a pak jde z jejich chování hrůza. Konspirace, tak jak ji známe i my v současném světě, je smrtonosná zbraň, klacek na všechny v rukách nezodpovědných politiků, kteří znají jen jedno řešení, to nejjednodušší a nejrychlejší.
Ano, tak to nějak chodilo a mělo chodit stále. Dokud se z dítěte nestává tvor slyšící „trávu růst“, vidící spekulace, všude strach, tam, kde schází seriózní vysvětlení. Podléháme často, kolektivnímu šílenství, manipulaci, privitivismu, až po pseudonárodní - kdo neskáče, není Čech, až po rádobyvtipné televizní reklamy. A tak si dávám záležet, abych i já nevstoupil jinému predátorovi do cesty, do jeho teritoria, islamistovi do jeho ohrady.
Jo, tyhle konspirace, tyhle rychlé roty, jednoduchá rychlá jednání, úsudky podle kabátu, podle díry na punčoše... Je mnoho věcí, co si ještě neumíme vysvětlit a správně na ně reagovat. Přeci jen se ledy pohnuly a lze říci, že lidstvo se brání, uvažuje hlavou, a ne kolenem, či jinou částí těla, která se hlavě nepodobá. Ať vás to nikdy nepotká.
S pozdravem

                                                   Egon Wiener

pondělí 12. ledna 2015

Na straně půlnoční

Na severní straně leží kraj, kterému naši předkové neřekli jinak, než kraj půlnoční. Na sever od Ještědu a ještě dál, na straně odvrácené od Prahy, Turnova, od Dubu, od kraje Jizery, Stráže, Lípy, Bezdězu, Vltavy a Labe za horami, kde pramení Jizera, jsou kopce Krkonoš, Sudetské pahorkatiny proťaté úzkými stezkami cest prvními Čechy, Lužickými Srby a německými kolonisty. Tam stojí hrady později známé jako Grabštejn, Frýdlant a města Lužice, pevné to součásti našeho byvšího domova.  Lužice už v rovině, svažující se k severu, v planinách končících ve slaných vodách Baltu, Severního moře, ostrovů Laponců a Finů, sobů a losů, tundry a studených větrných věčně zmrzlých plání.
Ptáci tohle všechno vidí. Nemusí, než pohnout křídly a ptačí zobák povznést nad problémy lidí dole v hlubokých lesích, na neúrodných polích, v kalných řekách, kde žijí chytré ryby. Tam všude svítí ve dne slunce, v noci měsíc a studené hvězdy. V zemi prostých, tvrdě pracujících lidí, co staví pánům hrady, lidem z měst městské hradby, vysoké věže a v nich střílny vojákům pohybujících se jako stíny v železných čepicích s halapartnami v rukách. To byl svět původních lidí, oblečených do zvířecích kůží s botami z tulení kůže, spících na promrzlé zemi.
Jak je ten svět kolem nás divný! Za Ještědem by měl být kraj půlnoční. Měl by zde končit svět i lidská civilizace. Tam někde nahoře na severu, kam ukazuje hrot kompasu, by měli žít již  jen lvi, divocí šelmové, vousatí pračlověci, nestvůry a s nimi přírodní živly. Nic, co by  lákalo sbalit si kufry a šupky za tunel do Raspenavy a dál za Habartice pustou zemí podél Nisy a Odry k přístavům v jejich ústí… V jejich píscích pak těžit jantar plný zbytků mravenců, much a snad i kousků plavuní.
 Jo, bejvávalo na světě krásně hlemýžďům i nádherným želvám v přesličkách, v zemi kapradí. Jo, to tedy bylo vzrůšo, když svět patřil zlým zvířatům, později teplým kožíškům. Lidská práva tu nepatřila k hájeným. K vykonavatelům práva se tu hlásila zvířata s několika řadami zubů a tesáků, které vylézaly ven z hrozných tlam. V téhle zemi- nezemi, válka Severu proti Jihu byla jen odpoledním čajem s trochou citronu.
Liberec leží na pohádkové straně od Ještěda v křovinách šípkových růží, trnek, lopuší a vzácných moruší. Kdo se o tohle koho prosil v kraji vůkol Nisy a kolem a dál k bájné Odře? Cožpak si neumíme vládnout sami v symbióze s nemocemi, na které nemáme léky? Člověk, jakmile mu poklesla brada, odhalil zuby a začal se bránit. Zná desatero, žel nežije podle něho. A dnes je vlastně jedno, žije-li tady, nebo tam. Půlnoční dnes pro něj znamená jen jedno - podívat se na Vánoce v určený čas do kostela. Jinak ho kraj na sever od Ještěda zas tak moc nezajímá. Škoda. Přál bych mu, aby mu jednou zamrzla voda na plážích Egypta, sežrali ho komáři v Bruselu a v Itálii či Francii jej o všechno obrala Cosa-Nostra. Byl by hned klid a věděl by, kam příště jet. No přeci na stranu půlnoční, daleko za Ještěd, směr severní….

Zcela neznámým osobám

Nesnáším konspirační teorie, ale stále znovu a znovu se objevují. Jsou silou, která dokáže nejen naštvat a rozeštvat, ale nastartovat obranyschopnost organismu. Být ve střehu, připustit si chorobu blíž k tělu. Není to nic víc, než rakovina mlčení, kolaps, kocovina, beznaděj a zloba, snaha chytit, uchopit, co není. Unavuje to, ukazuje na slabiny. Jen těžko se dá rozumně argumentovat s nositelem těchto myšlenek. Nedají se vyvrátit, ale ani podepřít, protože se z teorie stalo náboženství a jeho vyznavači mají jasno. Jejich je neposkvrněné početí panny Marie a co řekne papež, nebo i to, co se „nositeli myšlenky“ zdálo..
Na zemi existuje společenství, proč už rovnou neříct, vyvrhelů, kteří co nejvíc ze všeho chtějí lidské oběti, války, mor a plynové komory. Pojmenovat je, mít tu odvahu říct, jsou to cyklisti, malí do 150centimetrů, blonďáci… Srážka s takovým člověkem, který je přesvědčen, o těchto skutečnostech, ani „dání mu přes hubu“ k ničemu nevede. Nikdo ho nepřesvědčí o opaku. Je  jako ti, co uvěřili v konec světa v danou hodinu. Je to hrozné, ale tohle myšlení je tikající bomba v mozku nebožáka, který se dožije své smrti. Je to exploze, která zničí a pohltí svého nositele, aniž se on dočkal potvrzení své zvrácené konspirační teorie, že za všechno mohou hrbatí.
Soudit něco, co neuchopím, a dávat za to vinu Laponcům, židům, černochům, má svoji diagnózu. Dá se to léčit hospitalizací, žel léčba je dlouhodobá, ústavní a výsledek nejistý. Choroba má svůj zdroj. Rodí se tam, kde prostředí má svého přenašeče komára, krysu, člověka. Je v nestabilitě prostředí a pojmenovala skupinu lidí, co se z jakéhokoli důvodu nemůže bránit. Dost dobře to mohou být šilhaví, koktaví, ale mohou to být i zubaři, pokladní, nástrojáři, zedníci. Rozhodně to nejsou templáři – jsou už vyhubeni, židé téměř, možná indiáni, kteří měli k dokonalosti našlápnuto, ale ještě na konspiraci v rámci planety nedosáhli.
Mrzí mě, že se stále rodí noví a noví popírači všeho, pohrobci nacistů, carské policie, gestapa, všech těch, co posílali na šibenici své spolustraníky a v rámci konspirace hledali nepřátele ve vlastních řadách. A pokud našli, jásali, veselili se, oslavovali smrt a popravu jako vítězství nad konspirací těch, co chtěli alternativu, jiné zřízení, jinou svobodu, než jim nabídli bratři, soudruzi, straníci.
Ismy, ismy, ismy... Pokud někdo něco ví, tak ať to na adresu těch nešťastníků řekne, z plna plic: Franta krade, chce pořád víc, schází se ostatními v hospodě ,,U Vola“, sabotují dodávku jetele a chtějí zničit JZD… Pak ano, ať prokurátor koná. Jinak už s těmi teoriemi jděte do … Tam zcela jistě patří i vaše teorie spiklenecká. A vy si skočte k doktorovi, ať vám něco napíše – pomáhá studená voda…

středa 7. ledna 2015

Není jen Liberec, je tu i Chrastava




Víte, když žijete delší dobu v Praze nebo v jiném velkém městě, jen těžko si zvykáte, že v malém zná každý každého, že jeho vady a spády už znala vaše maminka a jeho zase zná kostlivce ve vaší ložnici pod vaší postelí.
Snad i proto jsem se stal členem klubu Společnosti za starou Chrastavu s trochu noblesnějším jménem, než jak jej tady prezentuji. A udělal jsem dobře. Zatím se probíráme prastarými nemovitostmi, křížky a už brzy doufám přijde na ty živé, na kostlivce ve skříni. S nadsázkou, prosím, jen s nadsázkou! Jsme různorodou partou, které nejde o slávu, peníze, funkce, restituce. Je radost být v této bezva společnosti lidí, co by si mohli užívat v lepších klubech a oni ne! Angažují se ve prospěch dávného, nám tolik milého městečka daleko od centra, od Prahy, Říma, Paříže, doslova na hranicích S Polskem, kousek od města Bogatyně.
Jsme společností spíš starších lidí, ale dá se říci i světa znalých. Snad proto nás těžko někdo opije rohlíkem. A tak tu máme od všeho něco - vodu, doly, kopce, svaté kříže, muzeum, výstavy, ale i spolupráci se sousedy z Bogatyně. Hledáme ty, co toho vědí více než ostatní, pamětníky i současníky. A přijde-li mezi nás  omladina, pak nás to povzbudí a dokážeme ještě víc. Něco na tom bude, že kdo nezná své dějiny je na tom špatně a jen těžko obstojí, až se bude muset vyjádřit a rozhodovat o věcech současných i budoucích.
Svět se hýbe po spirále, jednou jsi nahoře podruhé dole. Touha po majetku, po slávě je pořád na stejném místě. Vše se opakuje. Dějiny sudetských měst a městeček jsou si přitom podobné jako vejce vejci, jako lidé, co v nich žijí. Žádní andělé ani čerti, žádný Kolumbus, nebo Vasco di Gama. Dívat se pozorně kolem sebe i za plot přes silnici do zahrady, kolem lesa u vody. Všude tady v chaloupkách a v domech žijí svérázní lidé mající své sny – svá velká poblouznění.
Je dobré že jsme v každém malém i velkém městě a nedáme si naši historii nikým vzít. Neděláme to pro slávu, jen pro ono těžko definovatelné teplo na hrudi, které se děje chlapům, když jim na rameno poklepe velitel brigády, Vinnetou, nebo předseda vlády… A o to nám všem jde, když je za námi vidět kus práce a babka s nůší na zádech řekne: „Do háje, chlape, ten svatej Ján na kopci, po opravě ale prokoukl! Je jako nový!“

neděle 4. ledna 2015

Vzdělání – bůh suď


Asi to nevíte, ale základní vojenská služba a sbírání známek mělo v mých mladších letech vliv na to, čemu se dnes říká povšechné vzdělání. V době, kdy sám učitel toho zrovna sám moc nevěděl a jedno, byl-li to soudruh, pan učitel, nebo si nechal říkat „pane profesore“, byla jakákoli forma doplňkového vzdělání vítána. A dnes obzvlášť, připustíme-li, že „wikipedie“ nahrazuje rodiče, školu, informace z knih a jiných zdrojů poznání. Jsem asi schizofrenní, pokud se dovolávám něčeho, co jsme nazývali „vojna“, která pro nás v aktuální, reálné podobě znamenala děs a běs, včetně jakékoli snahy dostat se z ní s „modrou knížkou“, popřípadě ji vůbec nenastoupit.
     Sbírání známek sice leze do peněz, ale ona ani lahev piva není za cvrnknutí palcem do čepice. Suma sumárum, kdo se chce cokoli naučit, musí obětovat buď čas, peníze nebo energii. To zdaleka ale není vše. Chce-li poznat, co život obnáší a nechce-li se jako idiot celé dny bez práce dívat doma na univerzitní diplom, pak mu je nutno pomoci. Dvouletá či jednoletá povinná služba v přípravě na obranu v kolektivu odvedenců, je jistá doba pokračujícího studia – vstřebávání pozitivního vědomí kolektivního řešení úkolů. Její formou, je povinná vojenská služba. 
     Poštovní známky a jejich sběratelé... Sbírání vzdělání nezaručí, ale cokoli, co povznese ducha, co potěší, patří na náš stůl hned vedle květin, talíře s dezertem, se sklenicí piva, s jablkem... Známky mají svůj řád, důvod, proč byly vydány a každá má svůj osud. Lidský život je o osudové lásce, osudovém setkání, o něčem, co dává smysl našim činům a obzorům. Poštovní známka je okénkem do světa, výtahem, schůdkami pro nás, co sbíráme suvenýry, které mluví k srdci a evokují tím, že co nekoupíš v sámošce, najdeš na poštovní známce.
     Hledači pokladů, poznání a harmonie vědí, že nic není dokonalé. Služba, ani sebedokonalejší sbírka nenaplní hlavu, která je prázdná. Co s tím? Ta otázka stále trvá.