Když jsem před pětašedesáti lety byl ještě malý kluk a rozuměl tak slabou polovinu toho, co kdo ode mne chtěl, jezdil doktor do bytu pokaždé, když někdo onemocněl. To se týkalo samo sebou i mě. Doktor měl nové, už poválečné auto, tak se v něm cestou z chrastavské ordinace rád v Machníně předváděl.
Myslím, že se mu líbila moje maminka. Už od kostela
troubil, světly pomrkával a mého tátu, co naproti národně
správcoval místní truhlárně, původně Simm a Wagner, pěkně
štval a táta zase jeho tvrzením, že Sachsenhausen byl mírnější
než Birkenau. Přežili oba a když mne ten doktor z Chrastavy
prohlídl, řekl něco o tom, že pacholek simuluje a šli hrát
karty. Jeho manželka byla tlustá ,,lejdy“, moje máma pravý opak
- zelená rosnička. Karty museli hrát čtyři. Já se nudil a někdy
jsem jim svázal dohromady tkaničky od bot. V neděli přivezli i
děti, ale ty byly malinko starší než já a braly mi hračky.
Docela ošklivé vzpomínky.
Tak nějak vypadal můj první doktor přes horečky,
zvracení a průjmy a taky přes mé mléčné zuby. Ti další se už
vyznačovali tím, že se za nimi v polovině minulého století
v Machníně muselo do zdravotnického střediska. Tam léčil i
vyhoštěný doktor z Prahy. Asi to tam nahoře bylo málo, tak
na něho ušili boudu, že nám osahává šulíny. To byla ostuda!
Jo, vošahával, ale za účasti sestřičky, jestli nemáme srostlé
předkožky. Tenkrát i moje máma přišla do školy nafackovat
udavači – soudruhu řediteli. Skončilo to tak, že doktor požádal
o důchod. Ředitel školy matku tajně obdivoval a tu facku bral
jako daň za osahávání osoby ženského pohlaví. Já byl s tátou
o všem informován, mým prostřednictvím spolužáci a tak dál a
dál, až všechno zametl pod stůl vesnický výbor strany na tajném
zasedání.
Není nad dobré doktory. Včasným ohledáním mi
hradní doktor zajistil pozdější bezbolestné milování. Později,
když jsem měl spálu, odvezla mě sanitka do liberecké nemocnice
na infekční oddělení, kde dnes stojí nemocniční vývařovna.
Tehdy to tam byla paráda. Dospělí k nám nahoru nemohli a tak
jsme jim spouštěli z patra provázky a oni nám po nich
posílali pamlsky. Úplně jak v zoologické zahradě, když krmíte
primáty za dráty opičího pavilonu. Za týden mě pustili, ale
knížky, které mě nikdy neopouštěly, si nechali, ty se mnou domů
nesměly – byly ,,kontaminovány“.
To mi připomíná dobu, kdy jsem sloužil část
vojenské prezenční služby u chemiků, v Liberci v dolních
kasárnách. Tam jsme také za pomoci ,,haklů“ a dalších
speciálních vozů leccos, co bylo kontaminované, zbavovali zhoubné
chemie. V té době jsem dostal silnou angínu a ložiska v krku
jsem si na doporučení kamarádů vytřel neředěným ajatinem…
Skončil jsem tam, na stejném pokoji jako před deseti lety se
spálou. Angínu si nelečte ajatinem. V krku to pak vypadá jako
ložiska záškrtu, a lékaři si myslí, že jim zemřete v náručí.
Právem. To se v tak krásném městě jako je Liberec pod
Ještědem nedělá. Radujme se, z každého nového jitra,
sluníčka i deště. Na světě je pro co žít. To mi věřte a
nemaroďte…
Žádné komentáře:
Okomentovat