Myslete
si co chcete, ale pokrok je v našich dětech. V těch,
které už od 10 let ví víc, než my. Berme to jako hotovou věc.
Naše děti jsou chytřejší než my. Dělejme, že to netušíme,
krmme je, dávejme jim peníze na vzdělání, perme jim a žehleme.
Dělejme, že to děláme proto, že je milujeme, přesto, že jim
vlastně už nerozumíme. Tolerujeme je i proto, že až povyrostou
vnoučata, ta jim naservírují krutou pravdu o rodičích a dětech
bez obalu.
Dárky
jim nekupujte, chtějí peníze. Koupí si sice zase jen hlouposti,
ale vybrali si je sami. Já tentokrát udělal výjimku. Koupil jsem
dceři Sáře náramkové mechanické hodinky. Malé, staré,
natahující se tím drobným kolečkem, kterým se nastavuje i
korekce času. To bylo ale překvapení! To byl úžas v očích
bakalářky, budoucí učitelky! Neznal mezí, jako by viděla
loutkové divadlo.
Černý
kožený pásek, hodiny velikosti nehtu na malíčku, 17 kamenů, vše
od firmy Glashütte, jako nové. Ležely u původní majitelky
v šuplíku nočního stolu v krabičce tak, jak je dostala
od závodního výboru při odchodu do důchodu před téměř 40
lety. Světe div se, dcera si je připjala na ruku! A hle, nastal
problém: „Jak se to nastavuje? A co baterka?“
Přišel
můj čas. Slyším se, jak říkám, a je mi dobře: „Čudlík
povytáhni, opři o něj palec, ten podepři zespodu ukazováčkem.
Palec posuň kupředu a palcem popojížděj kupředu, až lehce
narazíš, couvni zpět a kupředu, až znovu narazíš, vrať se
zpět.“
A
nyní prosím, potřebuji nějakou maličkost já - opravit něco na
počítači. Večer, a pak ještě nějakou hodinu po půlnoci jsem
zkoušel všechno. Co se dalo, to jsem na počítači zmáčknul,
restartoval, sofistikovaně čekal, a nepodařilo se nic. Nic se
nedělo – ten ďáblův nástroj mlčel. Bylo to jasné, bezduchý
stroj vyhrál.
Naučil
jsem dceru natahovat mechanické hodinky, žádný dnešní bateriový
šmejd a teď se uvidí! Když se ani po čtyřech hodinách počítač
nerozešel mně, nezvládne to mládě, nezkušené děvče. Dnešní
děti nemají úctu k autoritám a nepřistupují k problémům
s pokorou. Stačilo pár jejích chvatů, počítač něco
zachrchlal, rozběhl se a slyším, jak dcera říká: „Tati, tohle
nic nebylo.“ Slyším se, jak jí na to říkám: „Poslouchej -“
A ona: „Čím to je, tati, že těmhle věcem nerozumíš? Vnouček
Honzík by ti to spravil taky! Díky za hodinky,“ pohodila hlavou a
pak už jenom slyším dveře, jak zaklapla a běží dolů po
schodech… Asi to neumí s ovladačem ve výtahu, přeci musí
být něco, co ti mladí neumějí, nebo mi to dělají „na truc“
a baví je to….
Žádné komentáře:
Okomentovat