Znám
mostní krasavce z barevných pohlednic, z filmů o přírodě
z mnoha světadílů. Mosty z historických příběhů.
Pražské, po kterých jsme chodili v rámci školních výletů
i těch z jižních Čech, co se nad vodami klenou už stovky let.
Mosty přes Nisu v mém kraji. V blízké Žitavě přes
Mandavu. Mosty ze železobetonu, ale i ty velmi staré, v jejichž
základech jsou vaječné skořápky. Mosty
zavěšené mezi stromy nad propastmi, nad kterými se i vám bude
tajit dech.
Z
vyprávění znám mosty, jako ten z bitvy u Remagenu, prastarý
francouzský, který zná každý, kdo se učil francouzštinu. Mosty
přes Tiberu, horské mostky v Alpách. V hustém
jihoasijském porostu mosty spojují břehy Mekongu. Znám dobře
mosty ve svém kraji, přes Jizeru v Příšovicích, most přes
Nisu v Machníně a v Bílém Kostele, v Loučné „U
Wienerů“.
Ten
na Temži uprostřed Londýna u starého gotického hradu. Všechny
je znát nemusím. Jsou jistě i v Paříži, Moskvě, Berlíně,
široké a mohutné jako vrata do podsvětí. Nerozeznám je od
vozovky plné ruchu, od řeky aut, milionu tun vody, co pod mosty
teče. Moře vody a zlatá brána ve Frisku, mosty přes řeky a
říčky, kterým se jména nedávají. Mostem může být i kus
prkna, pár šroubů, základy z kamene.
Most
tu je a věky slouží. Nejen, že spojuje dvě odlehlé strany
břehu, mosty tu jsou, aby k sobě přiblížili lidi, co po
nich chodí z jedné strany na druhou. Staví se na nich barikády
(pražský Most barikádníků) nebo i mění špioni, jako v Berlíně
nad Sprévou – kus za kus, z ruky do ruky. Z mostů se i skáče
s vidinou řešení osobních problémů, z rozchodu se slečnou.
Mosty
jsou i u Jablunkova a rozdělují kdysi Československo na dva kusy,
Česko a Slovensko. Mosty jsou i vozovky plné děr, jako nebe s
hvězdnatou oblohou. Na jedné straně Seiny v Paříži
prodávají ,,bukisté“ knížky, na druhé straně mostu nad
Sprévou v Berlíně shodili
fašisté mrtvé tělo Rósy Luxemburkové do kalných vod….
Most,
jako ten v Sarajevu, se stal symbolem nezničitelnosti a
porozumění. Mosty jsou i ty, co nestavíme jen z betonu a
kamení. Jsou tu, aby se na nich sešla jedna strana s těmi
druhými. Je těch mostů i u nás
velká potřeba. Coby kamenem dohodil od libereckého
krajského úřadu máme i my jeden takový most přes Nisu. Tam
všude kdysi stála voda. Hned vedle je stanice tramvaje „Na
Rybníčku“.
Mostů
je všude spousta a jsou to po většině stavby, na které je radost
se podívat. Nechoďme kolem nich, jako by to byla jen samá voda.
Most je tu i pro naše potěšení. Není-liž pravda?
Žádné komentáře:
Okomentovat