sobota 28. února 2015

Tak už to začalo, Uherský Brod únor 2015

Hodinu a půl trvalo zásahové jednotce těžkooděnců policie z Brna než dorazila na místo činu. Připadalo mi to, jako z husitských válek, když se těžkooděnci topili v bahně a vítězní husité jásali nad výhrou. Tady nešlo o výhru, ale ti před šestisty lety dopadli stejně, jako ti dnešní, dobře cvičení a dobře placení. Přišli doslova s křížkem po funuse.
Všichni byli mrtví a pan ministr čekal na své hochy. On, odpočatý, doletěl vrtulníkem, oni se dokodrcali po hodině a půl auty, asi šlapacími. Koho potrestat, koho odvolat, degradovat, nechat topit na služebně uhlím, odebrat mundurný?
Stejně arogantní byl krajský velitel, který na dotaz redaktora, proč nebyl průběžně informován starosta napadané obce, odpověděl, že jim starosta nevelí… Jak může takový policejní úředník, tak jednoduchý vůbec sloužit v uniformě? V civilizovaném prostředí by nemohl být ani na vrátnici a pokud ano, tak jen ze soucitu, aby nestál frontu na pracáku.
Nebo ti dva hoši z místní služby, co do lokálu vrazili s pistolemi v neprůstřelných vestách. Jakmile viděli, že po nich „důchodce“ pálí, spočítali si, že jim bude lépe v závětří za dveřmi na chodbě. Budiž, nejsou prý na zásah cvičení. Fuj! To jako doktor nebude léčit v místní ordinaci a pošle pacienta na umření do střediska – tam jsou odborníci. To jsou policajti? Prdlajs, místní strážníci! Zametat bobky by jim slušelo a nechodit lidem na oči. To ten kluk, co hodil na vraha židli, ten byl statečný. Policajty, co čekali za dveřmi v plné polní a se zbraněmi, ať příště pošlou na břeh rybníka hlídat kachny za poloviční plat a s cedulkou: Na víc nestačím, nejsem cvičený, školený.

 Neproškolený? Máme kousek od nás občanskou válku, islamisty, co se vrací z Asie do Evropy a díky Schengenu to k nám mají půl hodiny vlakem. Mohou přijet. Jak vidno, jsme na ně báječně připraveni. Politici se nenávidí navzájem do morku kostí, potichu vyzbrojujeme Ukrajinu (opět na špatné straně barikády), přidáváme peníze soudcům, kteří to nejvíc potřebují a vracíme půdu „černoprdelníkům“, co s ní budou jen a jen spekulovat. Starouškové jsou v ,,péči“ azylových domů podle vzoru nejez, nepij, lež a plať 15.000 měsíčně. Nějak to zní podobně tomu, co říkal prezident Havel ve svém novoročním projevu: „Naše země nevzkvétá...“ Ale to bylo před mnoha, mnoha lety… Všichni kolem mne fotí, tak jsem si jednou zafotil s nimi. Byla to jen momentka.

Musím si odskočit…

Po Chevalierovi už nebude autora, aby záchodky popsal lépe. Začíná to pokaždé plenkami z bavlny a v našich dobách končí papírovými „pemprskami“ a novou továrnou stojící na zelené louce, na dohled z oken Hrádku n./Nisou.
Ne všichni využíváme komfortu papírových plen. Po vzoru zvonokoských vyhledáváme i jiné možnosti, jak ulevit potřebám, po tisíciletí si podobných jako vejce vejci. A protože člověk na sobě pracuje, nedivme se Číňanům, že přišli na svět s toaletním papírem. Odkoukali jsme od nich porcelán, hedvábí i střelný prach, ale kouzlo toaletního papíru jsme si téměř 1000 let nechali utíkat doslova mezi prsty, většinou právě ruky.
Patent, doslova revoluční a rovněž super hygienický pro Evropu, zprvu ale jen pro Británii objevil Angličan J.H., oblíbenec Alžběty I. Pro neznalého připomenu padající vodu shůry, malý vodní vír, jako víla - bylo tu a vše je náhle pryč, včetně zápachu. Nic neříkejte, zní to mravnostně a chutná, jak mléčná čokoláda, radost z dobře odvedené práce, kdy přítelkyně voda spláchne vše, co už splnilo své poslání a mělo by se vrátit přírodě v jakékoli podobě. A to je dar malých Číňanů. Rýžový papír postupně přeměněný v roli, voda, mýdlo a ručník. Malý velký zázrak, pohoda...
Je tolik krásných a účelových věcí, které krášlí svět, ale záchodky a komfort, který je doprovází patří ke špičce ledovce. Bez nadsázky. Viděl a slyšel jsem dámy a mnohé z mužů krátce poté, co se vrátili. Byli to jiní lidé. Krásní, zbavení toxických látek a problémů.
Ono se o tom příliš nepíše, snad ze skromnosti, snad proto, že tenhle problém přichází tak náhle, že není čas psát sáhodlouhé referáty, rešerše. Nebo proto a to bude hlavní důvod, že člověk je tvor, co zapomíná. Uleví se mu a spěchá za jiným dobrodružstvím a do jiné náruče. Vděčnost nám je v tomhle případě cizí, ale zase jen do času, kdy se něco v těle děje a systém hlásí, přibrzdi a urychleně hledej. Buď připraven, že budeš opět spěchat a bušit, kopat do dveří, pokud bude odepřeno se vyprázdnit…

 Každý jednou musí, pán i jeho kočí, s podivem i jejich kůň. Záchodky, dalo by se říct jsou vynález Boží. Po jejich použití se cítím jako znovu zrozený, sebejistý. Doufám že i vy máte podobné pocity….

Máme se dobře, čuňátka nejsou jen v Táboře


Když mi někdo v česko-polském pohraničí řekne, nekupujte doma, české výrobky a podpořte české kapitalisty, nemůžu. Při dobrém svědomí nemohu. Ze zkušenosti a odpovědnosti za zdraví své a spolustrávníků to nejde. Ti zatracení Poláci vyrábí a prodávají přeci jen lepší potraviny, než ti naši.
Ona už jenom ta hesla - kdo neskáče, není Čech, zaručeně český výrobek, zlaté české ručičky, nějak vyčpěla, pokud vůbec někdy něco znamenala. Potvrzením toho, o čem mluvím, jsou polské obchody v příhraničí přeplněné nakupujícími Čechy a Němci. O to víc soudného člověka mrzí ta denuncující kampaň pomlouvající potraviny z Polska, která byla podpořena sdělovacími prostředky České republiky. Samo sebou, že český nákupčí v Polsku může podlehnout nabídce masa pro psy, nakoupí je a prodává v Česku jako jakostní potravinu. Lumpové jsou v každém národě, ale odsud až posud. A že mám pravdu, potvrzují i mnozí z vás. Zákazníci z Čech se do polských obchodů rádi vrací nejen kvůli kvalitě především, ale i pro cenu, která je nižší a o hodně.
O nic nejde, než o zklamání, kterého jsem se dočkal, když jsem si koupil v Čechách skleničku červené řepy – plátky. A ještě k tomu pod značkou – Viva – Gourmet. Výrobce PT Servis konservárna spol. s.r.o. Purkyňova 1000, Tábor, jak ,,hrdě“ hlásá nápis na skle. Zapomněli dodat, že červenou řepu zapomněli omýt a shnilé kousky odřezat… Pak měli teprve konzervovat a draho prodávat. Kde jsou zlaté ručičky? Kde vzít příště tu důvěru a opět si něco z Tábora koupit? A to nemám tušení a nechci raději ani vědět, zda není v těch dalších ingrediencích posypová sůl. Víte, že by mě to ani nepřekvapilo? Říkám si proč, proč asi? Vždyť slyším co týden, že se ředí víno, nafta, benzín, džus, okrádají vás restauracích, taxikáři podvádí darmo mluvit. Ti co staví dálnice, ti co píší diplomové práce, ti co staví a ,,vysoutěží“ velké zakázky.
Kdo proboha v té naší republice nekrade?... Budou to děti v mateřské školce, ti co žijí v domovech s pečovatelskou službou? Asi ano. Kdo nic nemá nemůže být okraden. Mnozí se nevydrží dívat na televizní zprávy a televizor už nemají. Dějí se a nejen v Čechách ukrutánské věci. Lidé se vraždí, islamisté sekají hlavy nevěřícím, Palestinci unášejí civilisty vykopanými tunely. Ukrajina preferuje dodávky zbraní před humanitární pomocí. Společnost stárne a pohodlní. Mladí Slováci písemně deklarují, že v době konfliktu zůstanou doma a jsou neutrální…

Svět je jako ta červená řepa z kdysi husitského Tábora. Co tě nezabije, to tě posílí. Řepa s hlínou ve sklenici. Zvykejme si. Na Ukrajině nemají čím topit, neteče voda. Z toho pohledu se máme v Čechách, jako prasátka v žitě. Vedou ovšem prasátka v konservárně PT Servis v Táboře, která své výrobky i úspěšně prodávají. 

Moře to není jenom spousta vody


Byla vždy vlastně jen dvě moře, o kterých byla řeč. Baltské a Černé. Pro nás z východu dosažitelné s Čedokem nebo na pozvání až někdy 15 let po válce. Psal se rok 1960, rok Afriky. Doba významná i tím, že koloniální velmoci přišly o své africké kolonie. My z východu naopak získali přístup ke dvou mořím, k Baltu a k Černému… My získali, kapitalisti z Wall Streetu ztratili. Tak nějak nám to vyprávěl zvuk rozpálených kamen té kruté zimy a my naslouchali přikrytí až po bradu.
Děti nebylo možno odtrhnout od hradů z písku a mořských travin. Moře bylo úchvatné divadlo plné změn. Podobně o něm mluvil můj otec na schůzích ROH, když se jej na zážitky od moře zeptali ostatní odboráři, co mu to potěšení schválili a cestu příslušnými razítky umožnili. My děti jsme byly na soupisových listinách seřazeny podle věku.
Nejsevernější mys – Cap Arkona. Celý z bílé křídy, vysoké vlny, křičící rackové, na horizontu východoněmecké zámořské lodě mířící do švédských přístavů… Já stál dole u moře a vdechoval z plných plic vůně moře, inhaloval mořskou sůl všemi póry. Celý svět kolem, tu jedinečnou atmosféru mrazivého Baltu. Do vody se nikomu nechtělo. Byla studená jako led, ostrá jako Samurajův meč a páchla po uhynulých rybách a po všudypřítomných zelených chaluhách.
Jó, moře,“ povzdychl si hrdina Nerudova fejetonu a vzpomínal na něco, co nám opravdu schází. Máme jinak všechno, kopce, řeky, stráně, lesy, rybníky. Pracovité včely, včelí parazity, vietnamské obchodníky, české a rómské pracovníky. Co je to ale proti slané vodě, proti mořím, mušlím, zkamenělinám. Moře je vlastně ta největší veličina slané vody, co nikdy tam na severu Ruska nezamrzá…
Tak nevím. Žárlím na ty, co skotačí u moře, a ptám se, kdy k nim dorazí vlna tsunami, rub a líc všech taškařic. Jednou jsi dole, podruhé nahoře... Slané jsou ty vyplakané slzy, slaná voda se nedá pít. Moře pro nás bylo droga. Baltské a Černé, to bylo ale málo vody. Každý chtěl Atlantik, oceán, ostrovy plné kopry, banánů tam, kde žil Sandokan...
Naše mládí, to byl sen spatřit Caracas, Pireo, Nový Zéland, návštěvě Stolovou horu, Amazonku, Panamský kanál... Doma pořád jen ta samá Nisa, něco vody ve Smědé. Jeřice v Chrastavě to byl potok sotva s vodou na dně. K tomu v Německu FKK, nudismus na písku, který zebe.
Byť kolem byla slaná voda, bylo to pořád málo. Chtěli jsme moře Gauguinovo – Tahitis děvčaty od pasu nahoru nahými. Chtěli jsme k němu letět půl dne letadlem a pít kokosové mléko, jíst dosyta datle, fíky a k tomu vidět vysoko nad mořem Jižní Kříž.

Moře, to není jenom spousta vody. Moře pro nás bylo milionem chutí, touhou letět, létat, mít slunce v očích, mít spálená záda, milovat... Sen, který se jednou třeba i splní. Nechat si oněm vyprávět a snít.

Fotografie – fenomén předávání informací má víc jak sto let


Dnes vám každý vyfotí na přání kdekoho. Úplně naopak tomu bylo za našich prababiček. Před sto lety nebylo babičky, aby si neschovávala kdesi v šupleti pár fotek na kartonu. Těch tvrdých, co vydrží věky - vydržely a mám jich pěknou hromádku. Dívám se na ně, prohlížím, obracím je a čtu, kdo je vyfotil. Je to úžasně zábavné čtení.
Začalo to před víc než 150 lety. Později nebylo městečka a ve velkých městech ulice, kde nebyl fotografický ateliér a ten měl zákazníky úplně všude. Od posledního ševce, co neměl na zaplacení a za fotky platil opravami bot po knížete, či hraběnku, která bydlela za městem na kopci, na zámku a jejíž erb se objevoval na rubu všech příštích fotografií, fotografického ,,závodu“, který této příležitosti využil a pasoval se na dvorního dodavatele fotek – jeho milosti. Slušná reklama, báječný pokus, jak se zviditelnit. A na věky.
Vedle jména fotografa máme na rubu vedle erbu – knížecího pláště z hermelínu ryze české jméno – Gustav Hawlitschek – Haida (dnes Nový Bor). Ulrich už byl na tom lépe. Zadní část jeho fotografií svědčila, že to byl už „pan fotograf“. Řada ocenění, erbů a doprovodného textu hovoří o úspěšnosti. To samé můžeme říci o Karáskovi z Jablonce nad Nisou, který zákazníku oznamuje, že uchovává desky (negativy) k pozdějšímu přiobjednání fotografií. Ještě lépe na tom byli fotografové v Liberci jako například Hubert Ginzel, poskytující své služby „u císaře rakouského“, Staroměstské náměstí 3-4. Ernst J. Miller, co do počtu medailí na rubu fotek asi tak stejně, ale sídlící na Novoměstském náměstí 261-1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou. A někdo z rodiny fotil zřejmě i v Hrádku nad Nisou. Franz J. Müller - hned vedle pošty.
V Hrádku nad Nisou bylo fotografů požehnaně. Heinrich Michler a mnozí z rodiny Gotšajnů hned pod nádražím. V Jablonném v Podještědí to byl na náměstí A. Hackel, v České Lípě H. Lindner, J. John v nedalekých Hradčanech č. 82, Šimon v Turnově, v Rochlicích a ve Vratislavicích A. Schar.
Popravdě je ten rub starých fotek často zajímavější, než jejich líc zachycující tváře našich předků urputně hledících do fotografického aparátu. O nich se na kartonech z druhé strany fotek nepíše. Není tam místo. To zaujímá reklama páně fotografa s vyjmenovanými úspěchy a adresa jeho závodu. Schází mi e-mailová adresa, telefon už někde uveden je. F. Müller z Liberce, dvorní fotograf velkovévody Karla Ferdinanda měl už číslo telefonu 351, Carl G. Springer rovněž z Liberce měl číslo telefonu 436. Naproti tomu v Jablonci nad Nisou a v Lípě telefony uvedeny nejsou, ale počet získaných výstavních medailí ano.

Svět propadl fotografování. Všichni se rádi fotografovali počínaje těmi ode dvora ve Vídni a v Praze, až po ty z poslední usedlosti naší vlasti. To bylo tak zhruba před sto lety. A abych nezapomněl, váš mobil prý umí fotit taky. Ten můj je starý už pár let, tudíž je předpotopní. Noe by mne s ním na archu nepustil. Svět se opravdu mění, ale fotka na kartonu přetrvá mne, vás i věky...

Jak mne bolela záda a co z toho vzešlo


          Vy mladí už nevíte, co to bylo po roce 1960, kdy zanikl Severočeský – liberecký kraj a vznikl útvar pro nás nový – spádový ústecký kraj. Dvě hodiny autem skrze města, městečka a vesnice, nekonečné kilometry tam a zpět. A to mi maminka ještě po staru připomínala, vem si na sebe něco lepšího, to je, jako bys jel do Prahy. A tak jsme jezdili s každou blbostí na porady, na kobereček, na vlastní hodnocení. Ústí nad Labem bylo pro nás stále důležitější, dokonce víc, než si má maminka vůbec uvědomovala, ale jezdit tam pokaždé v čisté košili mi připadalo padlé na hlavu.
Každá návštěva nového krajského města znamenala pokaždé ztracený celý den a znechucení nad tím, jak nám nadřízení dávali znát, že Ústí nad Labem je krajským městem a Liberec jen městem okresním provinčním. Je to za námi. Máte to ale štěstí, vy dnešní uličníci, co jste přišli už po nás do hotového. Hejtman sídlí opět doma v Liberci, odevšad to máme kousek, silnice jsou bezpečnější, širší, vyhýbají se vesnicím i městečkům. Auta mají airbagy. My měli plechy z desetin milimetrů a vatu do uší. A když gubernátor navštívil Liberec chtěl k tomu bonus. Zhlédnout vzorkovnu Skloexportu, Bytexu, oběd na Ještědu, navštívit nějakou tu lékařskou kapacitu. Nám domorodcům přestal vozit drobné pozornosti, malá zrcátka a jabloneckou bižuterii, poté když jsme mu vysvětlili, že se tu vyrábějí…
Aby mne pochválil, protože nikdo jiný nebyl zrovna k mání, oznámil mi, že jsem za dobrou práci vybrán na zájezd do Murmanska, ruského přístavu, který, ač za polárním kruhem, nikdy nezamrzá. Letí se do Moskvy a potom se z ní jede týden spacími vagóny – vlakem tam, až na konec civilizovaného světa tam, kde moře nikdy nezamrzá, blízko severního pólu… Za co, pomyslel jsem si v první chvíli a hned jsem si odpověděl, že za dobrotu. Naposledy, když tu šéf byl, nedojel by domů do Ústí, kdyby se na jeho bolavá záda nepodíval a nevyléčil je můj dobrý známý MUDr. Franta Pohan. A to měl být vděk??
No budiž, poskytl jsem šéfovi písemně stanovisko MUDr. Pohana, že mám záda v rozkladu, a že sedět ve vlaku týden tam a týden zpátky nepřipadá v úvahu. Obratem mě šéf z Ústí informoval, že ví, že MUDr. Pohan je kreativní a vyhoví mým přáním, a že tedy jeho doporučení neakceptuje. Tak jsem si pomyslel, že znám i jiné dobré liberecké kapacity, které zainteresuji. Ať se šéf z Ústí urazí nebo ne, nepojedu. Obvoďák byl můj spolužák a doporučení jíst dietní stravu mi vydal, šašliky z kozího masa mi zakázal, stravu ve vlaku nedoporučil a v latině se rozepsal, co vše by mi hrozilo, kdybych požil...
Tenhle papír zabral. Způsobil, že ze strachu o mě a mé pozornosti, které by ztratila, rozhodla se jet šéfova sekretářka, které to původně zakázal manžel. Zákaz padl, jel šéf i ona. Hlas tamtamů oznámil tuto radostnou zprávu ve všech okresech. Zavládla v nich radost a snaha vybavit šéfa na cestu suvenýry, jen aby si to ještě nerozmyslil. To nejhezčí ze skla šlo z Jablonce, z Hrádku nad Nisou šly prezervativy s tím, ať si to tam, v polárním kraji, všichni všechno dosyta užijí. Lůžka jsou v těchto vlacích pohodlná, ale týden tam a týden sem jednoho naučí mnohému.
A tak vám, moji drazí nástupci v rolích úspěšných vedoucích, co nemusíte jezdit na porady do Ústí nad Labem přeji, aby se to už nikdy neopakovalo. Abyste nemuseli do Murmanska za polární kruh, neboť tam je zima až praští a všelikeré svody na cestě se vás mohou zmocnit, aniž byste to plánovali.

Přeji vám jen takové služební cesty, co přinášejí do vašich myslí pohodu a mír. Služební cesty by měly rozšířit vaše magisterské vzdělání, obohatit obzory, diety a zeměpisná poznání, s nimiž byste měli doma seznámit své děti a partnery. Sluší se to. A pozornost, jako květiny nebo lahvinka nikoho neurazí. 

neděle 22. února 2015

Všichni něco sbíráme

Babička ty hrnky schovávala už i sama před sebou. My děti jsme se na ně mohly koukat jen přes sklo výstavní skříně. Když měla dobrou náladu, tak jsme musely udělat krok vzad a ona dveře do skříně otevřela a my viděli co v ní je v celé kráse. Přeháním, ale tak to aspoň viděla babička, stará paní, co pracovala celý život na statku, ruce sedřené, vlasy barvy popela, srdce ze zlata. Naše babička. Slyším to ještě, dnes: „Kluci, honem! Pojďte se podívat. Sluníčko svítí na kredenc a barví naše hrnečky do zlata!“ Opravdu. Slunce se klonilo na západ, jeho paprsky zářily a opravdu ve skříni bylo vše jak ze zlata. „Babičko, hrnečky svítí, svítí!“ To bylo to, nač babička čekala. Hladila nás po vlasech, a ani mluvit nemohla…
Až po čase, když už babička nebyla a s bratrancem jsme se jeden druhému chlubili, jak nám rostou sbírky, co jsme kde nového sehnali, jsem si uvědomil, jak jsme si všichni blízcí, když shromažďujeme krásné věci, když něco sbíráme. Jsme si všichni tak trochu podobní s mou babičkou, co měla hrnky ze zlata, které zlatilo samo pozdní slunce svými paprsky, když zavolala a my přiběhli, abychom byly svědky zázraku. Jak moc jsme se celý život s bratrancem snažili, aby naše sbírky a sbírečky pozdní odpolední slunce ozářilo zlatem a já mohl zavolat: „Jakube, Sáro, pojďte se podívat!“.
Často si říkám, proč každý něco sbírá? Pak si odpovím: Babičko, už běžím, chci je vidět - a babička září štěstím. Máme to v povaze. Když můžeme soutěžíme se sousedkou, kdo umí lepší koláče, kdo má doma lepší kytky, komu na šňůře visí bělejší vyprané košile. Aspoň tak já viděl ,,sbírat“ moji matku.

 I já se mohu pochlubit. Má porcelánová zvířátka, malinkatí sloni, motýlci, kachny, pejsci, brouci snesou odbornou kritiku, kolegů i laické veřejnosti. Jsme prostě a jednoduše národ, kde každý něco sbírá a rád se tím i chlubí. Já navíc ještě hledám místo, kam ty mé kousky porcelánu postavit. Hledám to správné místo, kam dopadnou v podzimním odpoledni paprsky slunce. To abych nezapomněl na tu starou paní, co měla vlasy barvy popele a ruce ztvrdlé prací. Na její oči a na ruce, co nás děti hladily. Na slunce, které svítí a hřeje teplem lidi, kteří něco sbírají…

Na prskoletu

Některá slova už asi mladým nic neříkají. Motorka s obsahem 0,5 litru. Něco, co jezdí na benzín, je slyšet a nejsou na to potřeba v patnácti papíry… Tím bylo, myslím, řečeno všechno.
Doba ještě neotěhotněla vším tím novým a tak dostupný moto-stroj byl často zplozen už dřív před, nebo za války. Doma za pomoci otce, později už továrnou, co deset po válce začala myslet i na patnáctileté chlapce, co si léčí akné a potřebují cosi hlučného, co jezdí stále hodně hlučně z kopce do kopce,…. Snad každý jsme si tím prošli.
Vemte to tak. Počítače a mobily nebyly, konkurovali akorát hasiči, fotbalisti, pokaždé děvčata. Co dělat s načatými večery? Výběr se zúžil na tu slabou motorku. Mohli se svézt i dva i když…. Má bývalá paní si o výfuk spálila nepěkně nohu, když se s přítelem jeli v noci vykoupat na koupaliště v ,,Kryštofáku“.
Jinak se havárky na ,,prskoletu“ daly přežít. Způsobovaly jen odřeniny a nekomplikované zlomeniny. Zapomněl bych, jeden smrťák přeci jen byl i u nás v obci, později vlastně přibyly i další…. A přitom naše rychlost, nic moc. Byli jsme z dálky viděni, více slyšeni, ale náklaďáky byly silnější.
Jezdilo to nic moc, ale kam se hrabalo šlapací kolo! Mopedy ovládly svět mladých, svět počátku šedesátých let dvacátého století. Nebylo obce, aby někdo z ,,národní fronty“, většinou Svazarm nebo tělovýchova neorganizovaly krátkodobé kurzy ku získání kartičky opravňující k řízení ,,padesátky“. A tak se ozýval už z dálky ještě za zatáčkou hlas vaší slabé, ale hlučné motorky.
Co tomu říkali naši vesničtí tatíci už nevím, ale byl nás plný i jinak tichý bedřichovský les, polní i lesní cesty kolem Chrastavy, okolní strže, cestičky kolem Nisy pod hradem Hamrštejnem, kolem uhelné elektrárny v Andělské hoře ,,pod horami popílku“ , ve stržích mezi Chotyní a Hrádkem nad Nisou. Tam vyrostl i Petr Čemus, později vzor nás všech jezdících na slabém motocyklu.

 Motorkářská terénní „šestidenní“. To bylo jako pro ženský krasobruslení. Tam byly i naše stroje, naše sny. Ach jo. Zas někdo napíše, že jsme starci… Vzpomínání. Však oni jednou i ti naši dnešní mladí vzpomenou a hodí na „papír“ jaký to bylo báječný surfování na jejich internetu, mobilem, tabletem a že nemuseli z domova vytáhnout ani paty... Omlouvám se všem mladým, co mají i jiné aktivity, ale přijde nám to divné. MY byli pořád venku, dva roky na vojně, zadky si vozili maximálně na motorce, protože auta neměli ani naši tátové. Co z mladých vyroste?Co jejich fyzička? Budou schopní čelit případné výzvě, postavit se zlu? Aby to nedopadlo jako na Ukrajině. Fyzicky slabí nevítězí...

Poctivé jaro

Pokud může být a všude to čtu – poctivý řezník, proč by nebylo možno uctít i poctivé jaro. V posledních letech to chodí tak, jako by jara ani nebylo a po zimě přišlo hned léto. Prý to je globálním oteplováním. Čert to vem, bude to tím, jak jsme pořád uspěchaní a chceme všechno hned. Čas ohýbáme, ale příroda je mocná čarodějka a zkouška může přijít kdykoliv. Říkejme jí třeba „black out“. Zatím tomu tak není, ale co není dnes, může přijít zítra.
Letos to vypadá, že jaro, jak se říká, je za dveřmi… Jsou tu jisté příznaky: zima končí chřipkami, na silnicích se objevují výtluky, které mráz a sníh odhalily jako součást budoucích jarních prací. Dál od nás v Polabí a Pojizeří vyjeli do polí. Naše Ponisí bylo kdysi v meandrech Nisy nekultivované a my, děti, jsme s jarem žily s řekou po celém jejím toku, především tím, co v ní všechno na jaře plavalo za harampádí. Po úklidu se většinou vše hodilo do Nisy, ale podobně to dopadlo, když roztál sníh v kopcích Jizerských hor. Když voda opadla, vše kolem řeky vypadalo jako po stěhování národů. Řeka smrděla a její břehy byly náhle úrodné, jako břehy Nilu v Egyptě.
Nikdy jsem nebydlel od řeky Nisy dál než 300 metrů. Mám to z první ruky. Naslouchal jsem jí a mohu vyprávět. Jaro se hlásí brzo v noci z hluchoty noci, kdy stojí čas, kdy ani hodiny netikají. Přichází kolem čtvrté ráno. Ptáci se budí a klevetí, psi se rozštěkají, do toho kočky, ve městě tramvaje, lidé na vesnicích jedou do práce na starém kole. Vítr, co v noci obyčejně spí začne k ránu foukat, sluníčko posílá na zem první paprsky. V Lukášově jsou už z autobusu vidět krásné exotické krokusy.
Jako kluci jsme se na kole jezdili dívat se na něco, co se taky hned nevidí. Na petrklíče na stráních Záskalí. Začalo to sněženkami a bledulemi. Celé chomáče jich babky z Litoměřic prodávaly kdysi v Liberci na nádraží. Ještě dřív, ještě na sklonku zimy to byly ,,kočičky a kocouři“. Celé větvičky. Můj Machnín, byla jedna veliká kočička kolem Nisy. Chlupaté bílé – samy se nabízely do vázy. Rodí se mláďata. Kdo měl od něčeho párek, mohl se těšit na potomky.

 Přišlo jaro. Čekejme poctivé jaro, žádné náhražky. Nic, co by mělo štítek, vyrobeno v Číně, Tajwanu, jižní Korei. Těším se na jaro, tak jako vy. Je za kopcem. Zítra, možná už pozítří...

pátek 20. února 2015

Kdo ví

Náš domek si původní majitel postavil na konci 20. let minulého století. V těch letech se na to příliš nekoukalo, ale my už měli v domě splachovací WC. Nebylo pro malého kluka nic horšího, než zvednout ,,dřevěnou pokličku“ a podívat se dolů do útrob, kam vše padalo.
Nechci psát o tom, co děti děsilo, co dělat směly, a co měly přímo zakázáno. Dívat ano, ale otevírat parádní skříň – prosklenou zvanou skleník se nesmělo. A přitom tam bylo všechno. Stával jsem před těmi prosklenými dveřmi, prstem jsem ukazoval dovnitř a nahlas citoval maminku. Bylo mi pět a musel jsem si k delší a hlubší prohlídce přistavit štokrle, abych viděl víc. Bylo tam všechno a já nesměl. Nesměl jsem si na nic sáhnout.
Porcelánové tanečnice se sukněmi z bílého krajkoví. Psi, kočky, kachny ze skla a kouzelné miniatury z porcelánu. Spousta malovaných skleniček, co měly tenké nožičky, pár půllitrů s víčkem a s vybroušenými obrázky, a ač je nikdo nepoužil i spousta upomínkových popelníčků, pohárků na pití minerální vody v lázních. Svatí, tak dvacet čísel vysocí, mořské mušle, zvlášť hezké vánoční ozdoby. Koule, kde uvnitř padal na Sněžce sníh. Rámečky z ozdobného kovu s fotografie příbuzných. Medaile dědečka z první světové války, značkový servis na kávu, čaj, malované talíře, sošky z rozličného materiálu, suvenýry z návštěv poutí, Prahy a kopců, rozhleden a lázní, které příbuzní navštívili.
Nevím, na co jsem zapomněl, ale tam dole vespodu byly i drobné zbraně pruského vojáka, co si před sto lety ve spěchu zapomněl zabalit a tak u nás zůstaly. Dědeček, který rád vyprávěl, už o nich řekl tolik, že by se jen z těch slov dala postavit Babylónská věž. To tvrdila zas moje maminka.
Ještě nebyla televize a tak mě naši nechali dívat se do starých ilustrovaných knížek, do skleníku a snít dětské dobrodružné sny… Do skleníku mě přestalo bavit dívat se, když tam babička uložila zemřelého dědečka v urně. Nebyl tam dlouho. Kdosi, koho babička znala, jí polopatě vysvětlil, co je a co není morbidní.
To už jsem štokrle nepotřeboval, ale skleník jsem občas v zorném poli měl, to když se doplňoval přírůstky z daleké ciziny - pštrosí vajíčko, Eiffelova věž, gondoliéra z Benátek, opál z Austrálie, miniaturní lyže z Tater… Dnes, když kolem projdu se ani nezastavím. Je toho tolik, co musím, kde mám včas být.

 Skříň za to nemůže. Já a doba jsme se změnili. Skleník už navždy bude jen odložištěm lepšího nádobí, skleniček a lahví. A stěhovat se? Nevím, zda by i s tím vším vybavením neskončil mezi starým haraburdím. Tak zatím! Mějte se a nic nevyhazujte. Čas se pohybuje po spirále - jednoho dne se probudíte a kdo ví, dost možná nepůjde televize…. 

Dnes opět prima film v televizi

Vám mladším už to nic neřekne, ale kdysi, téměř před sto lety V. I. Lenin označil film, jako mocný nástroj k ovládání mas. V kině Lípa v Liberci bylo tohle moudro a hraběcí rada velkými písmeny zvěčněno přímo nad vchodem ještě koncem 80.let minulého století. Vám mladým se nedostalo oné pověstné masáže, jak dostat filmové diváky na sovětské filmy, jejichž návštěvnost v českých kinech byla téměř nulová.
Byly to filmy nákladné, s vynikajícím českým dabingem, ale nekoukatelné. O mrtvých jen dobře, ale i při dobré vůli katastrofa. Pár skalních fanoušků, ostatní jen, aby se schovali před deštěm, jaderným výbuchem. Ach, ta porevoluční euforie! Týkala se i filmu. Ruský film zmizel z kin jako mávnutím kouzelného proutku a nahradil jej film USA, vítězných mocností, západních sousedů. Kina praskala ve švech, Češi se nemohli vynadívat. Ale, jak to tak bývá, nic netrvá věčně a i láska k něčemu, jako je americký film, musela zákonitě skončit.
Problém je, když si, jako minulou sobotu, pustíte doma televizi. Stojíte před programem a nevíte, co s načatým večerem. Všude brak, výprodej snů a přání nadržených středoamerických středoškolských studentů. Děs a běs na obrazovce české televize. A nepřišlo to samo od sebe. Přišly k nám filmy, a jak to chodí, od dobrých až po ty, co by snad ani Rusové nenatočili. A to je co říct!
Takový turkmenský film se odehrával zásadně na poušti. Tak, jako někdo kdysi rozhodl, že budeme chodit do kin jen na sovětskou filmovou produkci, a ne na produkci indickou, dnes někdo rozhodl, že budeme ze zeleniny jíst jenom kapustu a sem tam hlávku zelí – promiňte - film z produkce USA, sem tam natočený v kooperaci s vítězi druhé světové války. Samo s sebou, ne s Ruskou federací…

 Umění, a je v něm politika. Kdyby ty americké filmy byly ke koukání, prosím, ale opravdu, jsou nám tak cizí, že dokouká jen ten, kdo je neprospí. Lenin by se divil, jak v době mobilů a internetu mají tak rozhodující televize na programu pořady, které působí kontraproduktivně. Část televizních posluchačů, těch starších, to přímo nabádá k reakci, srovnání s dobou, kdy nám byl podsouvám film svým námětem cizí. Srovnání nedopadá nijak dobře ve prospěch režimu, který říká, nebudeme jako oni, opačná strana. Kvůli tomu jsem klíči nezvonil….

Strýček námořník


To máte tak. Když se z kluka, co se narodil kousek od liberecké radnice stane námořník, důstojník 1.třídy a později i kapitán, někteří kolem mu to i závidí. Ne všem se splní jejich životní přání.
Vedle v Sasku už černé holinky podupávaly po kočičích hlavách sousední Žitavy a tatínkův bratr si prosadil, že tam půjde do učení a vyučí se, coby budoucí lodní mechanik. Děda prý jenom mávnul rukou, že strýček bude prvním mašinfírou na parníku, co popluje po Nise, a že je škoda, že se toho nedožije.
Hitlerovy holinky a norimberské zákony v uměle vytvořené sudetské župě vše obrátily naruby, ale strýc se ještě stačil vyučit, aby z něj byl lodní mechanik. Přesto, že mu bylo sedmnáct a moc neplánoval, ocitl se včas daleko za hranicemi v Anglii a prý dělal Angličanům starosti. Podílel se velmi aktivně na potopení lodi ,,Patrie“, což mimochodem zachránilo život spoustě lidí, co utíkali před vyhlazovacími tábory do Palestiny. Když jej Angličané pustili z vazby, tak jenom, aby oblékl znovu námořnickou blůzu a bojoval s Němci až do konce války. Byl mezi těmi, co prošli v roce 1945 oním slavným průvodem zahraničních vojáků po Václavském náměstí. A přitom znal sotva pár slov česky…
Ze strojníka lodních motorů zaoceánských parníků povýšil na prvního důstojníka a na rukávech mu postupně přibývalo pásek, které byly stále širší. Později, už jako vysoký úředník ministerstva námořnictví, aby nepřišel o kapitánský patent, musel občas na loď znovu plout po mořích. To pak z celého světa přicházely krásné barevné pohledy klukovi, co se taky narodil kousek od liberecké radnice, ale kterému scházela vize pokořit moře a oceány.
Co si přeji, že mi pošle napsal a myslel to doopravdy. Bylo mi deset a napsal jsem mu do Jokohamy v Japonsku, že chci vycpaného, aligátora – tak do metru. Poslal mi ho z Maracaiba, z Venezuely. V té době u nás nebyly pomeranče, chtěl jsem bedýnku pomerančů, ty velké z Izraele, z Haify. Přišly. Krásně zabalené, každý zvlášť v bedýnce po dvanácti kouscích. Bože, jak voněly! A chutnaly jako med.
Když byl v Rotterdamu psal, že tu mají největší trh s exotickými ptáky, zda ještě platí, když jsem mu psal o papouška, co umí mluvit. Že mi ho tedy posílá, ale učit mluvit ho musím já… Papoušek do Čech opravdu došel. Ale existovaly veterinární zákony, že nejprve musí do karantény. A protože to byl papoušek vzácný, buď jej vrátí, nebo, když táta nezaplatí a bude souhlasit, že jej dají do zoologické zahrady. A tak jsem se léta chodil dívat na mého papouška, co na lidi pokřikoval: „Dej mi pětník!“ Víc česky neuměl a kde se to naučil jsem se nedopátral..
Když strýček v roce 1968 přijel do Liberce, přijel prý domů. Tak mi to opravdu řekl a kdyby ta naše Nisa byla splavná, nejraději by tu postavil přístav, pověsil admirálskou uniformu na hřebík a Liberec by proslavil, co přístav první třídy. Nemohl se rozloučit a odjet.

Za strýčka ale opět rozhodly cizí vojenské holinky. Vrátil se tam, kam my jsme nesměli. Doma byl ale opravdu tady v Liberci. Strýček i teta už umřeli a sestřenice pracuje v nemocnici v poušti ve městě Berševa. Ta už je doma tam, mezi lidmi jednadvacátého století, kam občas dopadají palestinské rakety…..

Tramvaje v Podještědí - trošku ze široka, ale k věci


Nechci s vodou k řece, ani tahat sovy do hlavního města Řecka, ale psal mi Honza Kovanic. Pražák. Co byste chtěli od chlapa co se přestěhoval? Asi mu byl Liberec malý. Teď brečí, že mu Liberec schází. Bodejť by nescházel! Mně schází taky. Jedu do Jablonného, a když chci si koupit Liberecký deník - není. Mám si koupit Českolipský. A tak to bývá se vším.
Domov nám schází, byť jsme na dohled kopce, co mu říkají Ještěd. Jsme přeci sakra patrioti. Na co doma nadáváme a právem, v Turnově už tolik nevadí. V Boleslavi už jenom chválíme. S nadsázkou. Jistě, Kíťo, na tvé panování se nedá zapomenout nikdy. Ale budiž, patříš, jako mnozí jiní mezi legendy, pověsti a pohádky o tomhle našem krásném městě plném hloupostí. V dobrém i ve zlém… Vždyť jsme mohli mít i prezidenta. Stačilo málo, volit prezidenta postaru a s trochou dobré vůle rentgenolog z Liberce postoupil o krůček a byl na tom stolci, co kolem něj muži nosili lýkové střevíce a a pásli volky.
Jó, Liberec! Třeba tramvaje - Honza Kovanic jimi jezdil před padesáti lety lyžovat pod Ještěd, nahoru klasickou lanovkou, a cestou „zlomlyž“. (Pamatujete Jindru Honzíka, redaktora České televize? Před ,,revolucí“ točil na Ještědu reportáž – „Zlomlyž“). To byl sníh i na úpatí opravdový, úplné hromady. Čas, kdy sníh padal normálně ze střech v Pražské ulici a skoro zabil babču v šátku a mně shodil následný vítr čepici. To byla doba, kdy ta spojka z Pražské ke kavárně Nisa (co je s ní, je začarovaná?) smrděla močí. Byla mrtvá. Nevím proč, dneska je v ní opět život, ale nějak mrtvý…
Na tramvaje máme v Liberci super odborníky - Bovara klub, co dělá zázraky a vrací vraky na koleje. Kdyby se dnes tramvaje nepodobaly jezdícím bilboardům bylo by to fajn, ale čím dál víc jezdí po kolejích ve městě jako reklamy z amerického filmu. Jak by to bylo krásné počkat si opět na obyčejnou tramvaj, bez ,,síťového“ tisku po všech oknech a jezdit si jako pán v kočáře a ne jak v obrněném vlaku na pomoc roztříštěné Praze v květnu roku 1945. Cestující v nich vypadají jako indiáni na válečné stezce. Máme to zapotřebí?
Liberec a díry v asfaltu, v kopcích naproti terminálu, po zbourané Textilaně, kde ke všemu, tu krásnou velkou plochu protíná nově napříč bývalým továrním areálem tramvajová linka do Vratislavic. Rozdělila tak ten plac na dvě nesourodé části. Bude zajímavé, kdy to začne vadit investorovi, který tu jednou bude chtít stavět, ale jak praxe ukazuje –Liberci nehrozí, že by tu někdo chtěl něco stavět. Sotva. Stěží. „Město pod skalkou“ Liberec rozhodně není. Město obřích hypermarketů to ano, pořádně ucpaných silnic taky. Tak to ale nemělo a nemá být.
Přesto Honza Kovanic, pražák nedá na Liberec dopustit. Zůstal mu v srdci a jeho pocity jej vedou k tomu, že městu to špatné už dávno odpustil a vidí jej tak, jako já, vy a asi všichni ostatní.. Je krásné. Jasně, bylo už krásnější, plné turistů a kupujících z řad návštěvníků LVT. Bylo už centrem průmyslu, obchodu se sklem, textilu i koberců… Máme na co vzpomínat. Měli jsme tu vojáky, letiště, Holanďany, Textilanu, tramvaje po celém městě, Ypsilonku, Láďu Bareše, kavárnu Nisa, sportovce i umělce…
Honza Kovanic nebude sám, kdo tohle město nepohřbil, vzpomíná a věří, že se vzpamatujeme, že tramvaje budou jednou zase vypadat jako tramvaje, budeme chodit do kavárny Pošta, do Nisy, a že palác Skloexportu nebude jen palácem mrtvých hlodavců… Však už dole pod nádražím, co byla plynárna vstává město z mrtvých dík klanu rodiny Vajnerových, co dnes investují do poznání. Máme tu novou galerii a ještě hezčí muzeum, botanickou a novým grandiózním vchodem vstoupíme do zoologické zahrady. Nikdo nám nevezme prvenství v Česku v pohřbívání žehem, budujeme hospic, na technické universitě studuje tisíce mladých lidí, z nichž žel jen málokteří najdou uplatnění v zaniklém textilním průmyslu.
Vážně se uvažuje, jak dál s nemocnicí, co do budoucna s jedním z největších zaměstnavatelů v Liberci. Víc a víc jsme nemocní. Snad jednou v blízké budoucnosti bude vstup do špitálu už na Šaldově náměstí a nemocnice tak bude přístupnější než dosud. Dejte vědět, jak dopadne letiště, co s tou dopravou po Liberci a co s bezdomovci. Ale od toho tu máme nové radniční vedení i poslání městských komisí plných lidí se zájmem o to, kam město kráčí.
Počkejme si taky, co s obviněním hejtmana Půty, a jak bude Liberecký kraj vypadat za dva roky. Čím přilákáme do Liberce turisty – za zády s krásnou saskou Žitavu? Pokud spojíme síly a budeme jako ti Svatoplukovi synové, pak se jistě dočkáme překvapení. Záleží hodně na těch nových na radnici. Ti staří by si měli dát od politikaření pauzu, vymezit si především prostor pro napravení křivd a škod z minulosti. I když oni taky nebyli všichni špatní, že….

Jaro je za dveřmi a spousta lidí začne zametat před vlastním prahem, začnou vonět květiny a kvést stromy. Na řadu přijdou okna a do oken peřiny k vyvětrání. A pak ještě vzít do ruky pilku a odřezat staré suché nefunkční větve…

sobota 14. února 2015

Zima

Na zimě mého mládí bylo krásné to, že po ní pokaždé přišlo jaro. Na vesnici, zrovna tak jako ve městě, nestály žádné paneláky, tudíž krajinu nerušily trubky dálkového teplovodu. Všude se topilo poctivě uhlím a dřevem. A to se muselo složit okénkem úzkým hrdlem do sklepa,a pak donést ke kotli ústředního topení, nebo po schodech vzhůru do pater k jednotlivým kamnům. Tam už muselo být přichystáno k zatopení. Popel od předešlého topení vybraný, papír a dřevo na zátop připravené. Papír - nejlépe noviny. Žádný luxusní křídový, ten snad ani nehořel a konečně, dřevo naštípané na třísky…
Proč to popisuji až tak do podrobna? Proto, že topení a praní bylo pro mé současníky v jejich mládí dost podstatnou činností, která se až mnohem později změnila otočením kolečka radiátoru na něco, co úžasně šetří čas, jako automatické pračky. To se to potom sportuje, jezdí na lyžích, sáňkuje a jezdí na kole!
Nevědí, co to bylo za práci topit - udržovat teplo, prát na valše, vyvařovat, namáčet, ždímat v ruce. To je a bude stejné tak, jako že si současné děti mohou dík televizní reklamě myslet, že mléko dává fialová kráva…
Pro nás, co toho pamatujeme víc, byla zima i zimou v oblečení. Toho bylo po druhé světové válce málo. I boty byly často nekvalitní a mně, jako desetiletému, v nich omrzly prsty na nohou. Tehdy vítězila u spotřebitelů syntetika. Sice nekousala, ale nehřála…
Zima byla pro nás o lyžích čistě dřevěných vepředu se špičkou, vázáním z řemínků, brusle byly na kličku, málo kdo měl tzv. kanady. Sáně byly tak, jako lyže, samosebou z půdy po Němcích. Oblečení na lyže to samé, v čem jsem jezdil na jaře na kole: mámou pletená šála, čepice, rukavice a podkolenky, co dům dal. Na zádech batoh s jídlem, co mi doma zabalili.
Zima taky byla lepší pro měšťáky, než pro kluky z vesnice. Nikdo z nich neobcházel s klackem kolem domu, aby shodil ze střechy sníh, otloukl rampouchy a jednou týdně na vozíku odvážel popel někam za vesnici do strže. V zimě se moc nevětralo. S mokrým prádlem se chodilo na půdu, a když se šlo pro uhlí -... Ve sklepích se dařilo před zimou potkanům. Co já pamatuji, tak jsem se těch potvor opravdu bál. Než jsem se dostal k uhlí dělal jsem ohlušující rámus, aby se ti potvoráci někam zdekovali. Mohu doporučit. Rámus nesnášejí a zhnuseni prchají.
Naše domky po Němcích – konfiskáty deset let po válce už potřebovaly opravit, ale rodiče váhali. S novým krajem se ještě nezžili a pořád se báli, zda se Němci později nevrátí a co pak? Co bude s nimi? Takže čert vem nové fasády!

 Jak krásné jsou dnešní čisté, odvětrané sklepy starých domů ve městech i na vesnicích. Lidé už vědí, že se Němci nevrátí a tak zvelebují své domovy a ani zima už neznamená, že děti budou muset tak, jako my, dělat i to, co nechtějí. Určitě raději surfují na počítačích, nebo sjíždí horské hřebeny celé Evropy, odpočívají na písčitých plážích teplých moří. To je určitě zábavnější, než připravovat na druhý den topení. To mě jen tak napadlo...

Drobné mince a pár slov o nás

Patřím ke generaci konce první poloviny dvacátého století. Generace, která v dětství neznala televizi, počítače, mobilní telefony, lyžování v Alpách a koupání ve Středozemním moři. Tím je řečeno hodně.
Je malý zázrak, že řada z nás dosud žije, čte a píše dopisy, něco sbírá a stále s něčím otravuje. Sbírá i tak, že z předmětů sestavuje kolekce. Rusové to vše překládali jedním výstižným slovem - kolekcioněr. V jedné historické době spojili sběratele mincí a známek v jedno. Za posledního Mikuláše, ruského cara při nedostatku stříbrných mincí vytiskli ze silnějšího papíru známku, na jejímž rubu byl text o možném použití jako drobné mince… Nápad to nebyl úplně dobrý. Papír je papír a kovovou minci papírem nenahradíš.
Po měně v roce 1953 jsem měl takovou malou peněženku, kam se vešla jen nová krásná papírová tříkoruna. Jedna, nebo i tři. Bylo mi šest let a mít s sebou ve škole peněženku, to bylo panečku něco! Však mi jedna ze spolužaček záhy zcizila, peněz se zmocnila a peněženku hodila z mostu do Nisy. Jenomže netušila, že krádež je něco, co nemám rád.
Ředitel školy podrobil spolužáky výslechu, téměř jako by šlo o svévolné opuštění republiky. Kamarádi se vraceli z ředitelny a červenými dlaněmi, rudýma ušima a límci vytaženými vysoko nad temeno hlavy. Ač neměli co říct, soudruh ředitel, toho roku nový – na umístěnku z Prahy - si dal záležet. Druhá spolužačka se přiznala ve dveřích ředitelny hned potom, co se ta první při dotazování počůrala. Ředitel ji seřezal rákoskou a poslal pro maminku, která prodávala v trafice kousek od školy. Ta milou spolužačku zfackovala mezi námi přihlížejícími a šklebícími, radostně se pošťuchujícími, jako dav přihlížející popravám a lámání kolem o pár set let dřív na náměstí „De Greve“ v daleké Paříži.
Jó popravy, mučení a fyzické tresty. To si to lid obecný, včetně nás děcek, uměl užít… Potom se celá škola vydala hledat a lovit pod most mou peněženku. Vylovena byla delikventkou a předána mi byla se slovy: „Já tě jednou uškrtím,“ doprovázeno úsměvem děvy, co jí ještě nenarostly druhé zuby.
Jak by se taková kauza asi řešila dnes? Jistojistě za pozornosti spousty vysokoškolsky vzdělaných psychologů, TV Novy, Barrandova, Primy, ČT-24. Mám pocit, že by se zajímal i Brusel, norské Oslo, islamisti, péče o dítě, Klokánek, Jehovisti. Peněženku by v rozbouřených vlnách pod mostem nikdo nehledal na facebooku by mi vyhrožovaly ukřivděné Jihočeské matky…
Je zřetelně vidět, jak hluboko za ta léta klesla hodnota české koruny a pocit odpovědnosti za svěřené úkoly. I počty dětí v machnínské škole od té doby klesly ze 150 na počet prstů ruky a nohy. Ono se řekne drobné tři koruny, ale ve skutečnosti vysypete na stůl dějiny jedné epochy, jedné ne tak vzdálené doby, kdy i drobné mince, něco znamenaly.


sobota 7. února 2015

Na dvorku, kousek za městem


Slepice měly vadu - holé vypelichané zadky. Peří jim tam prostě nedrželo. Králíkům, jak to tak bývá, když se šetří na vakcínách, se moc nedařilo. To samé se dá říct o včelách. Kočky raději chodily k sousedům, pes dobře neslyšel. Zato holubi byli poštovní a domácí jedničkou. Měli své jisté, jak říkala jeho žena. Bral si ji za ženu snad šestnáctiletou.
Pro reemigranty navrátivší se do republiky z východu byl ukázkovým příkladem toho, kdo je v rodině pán a živitel. Do práce mimo dům chodit nemusela, doma jí bylo víc než dost. V rodině to chodilo takto: on, potom dlouho nic, pak zvířectvo, staří rodiče, děti, ona. Už dávno ne trojčlenka, jaképak školy. Pole, louky, dřevo na zimu, uhlí, uvařit, vyprat, vyžehlit, postarat se o toho, kdo marodil.
Na dvorku v noci vládl pes. Kdo šel k plotu a netušil, co bude následovat, mohl si s klidem pustit do kalhot. Pes si počkal, nadešel a skočil na plot. Neštěkal, nebo jen trošku, spíš vrčel a slintal. Pod lampou veřejného osvětlení, co zkresluje barvy se kolemjdoucí lekl a dělilo ho málo od toho, aby zkolaboval. Kdo „blba“ čekal, kopl do plotu a řekl: „Fuj! Ty jsi mě zas vyděsil!“ Druhý den, když potkal majitele psa, omezil se na konstatování: „Já ti toho „blba“ jednou zabiju. Zas mě vyděsil, div jsem se…“.
Pán ho neměl rád. Bál se ho, bál se ho i utratit. Bál se o své holuby, kteří mu dělali čest. Vraceli se na dvorek a smáli se psovi zavřenému přes den v kotci, jako v žaláři. Pes tomu rozuměl, stárnul, ale jeho sen byl ty mrchy zakousnout a nechat jen tak ležet, aby se na ně mohl dívat a pána dovést k šílenství.
Byli to poštovní holubi, co létali hodiny a hodiny nad Evropou, Českem a mohli si tedy vybrat. Kupodivu se k pánovi vraceli. Bylo to snad tou malou hlavičkou, ještě menším mozkem a v něm bylo pomálu závitů. Žrádlo a sex jim mezi stěnami holubníku bohatě stačily. Paní je ráda neměla. Vinila je z toho, že slepicím padají vzadu brka, včelám a králíkům, že se nedaří. Pán doma moc nemluvil. Proč taky. Pokud něco řekl, nebylo proč vést diskuzi. Jen kočky to na rozdíl od ní a dětí chápaly. S nimi se taky nikdo nemazlil.
Děti. Děti se dobře učily. Prarodiče brzy umřeli. Louky na seno byly vděčné, dobře přístupné a tráva tam schla snad úplně sama. A brambory? Nebude věřit, ale to, co se říká o hloupém sedlákovi a bramborách je v zásadě krutá pravda… Brambory měl špicové na salát, do polívky, na bramboráky. Párkrát měli i prase. Žralo šlupky z brambor a zbytky. Řezník Brauner jej zabíjel a já to viděl. Říká se, když něco klape, pak je to symfonie. Tak tohle byla. Já tam byl a slyšel na dvorku, když na řetězech tahali napůl rozseknuté prase. Hrozně to vrzalo…
Potom se vše nějak zvrtlo. Umřela mu dcera, moje žena, pes pošel, kočky přejela auta, staří odešli k pánubohu. Druhá dcera se vdala. On zemřel na rakovinu, holubi někam odlétli a babička už nebyla ona. Začala víc mluvit, líp se oblékala, dvorek osiřel. Našly se jiné kočky. Přišly, pobyly, postupně je přejela za plotem auta.

 Zvenku nic nepoznáš. Dům, dvorek, plot, lidi, co v něm bydlí. Svět kluše dál. Nic se nemění. Lidé jsou jako mravenci. Syn Milan vyměnil okna, zateplil dům….

Domy veselé, smutné, velké i malé


Viděl jsem domy, ze kterých se mi až tajil dech, třeba Puškinův prospekt v Moskvě, mrakodrapy amerických měst. Domy o tisících patrech, chodbách, schodech, co vedly vysoko, co nejvýš, až do nebes. Ermitáž v Rusku, paláce měst severní Itálie, moderní mrakodrapy Dubaje, Koreje, Vídně, Šanghaje. Viděl jsem domy kapesní, maličké na jedno použití – vyspání - s kravičkou, políčkem, zahrádkou o jedněch dveřích, ve kterých neměli ani kliku, ani zámek, jen madlo bůhví z čeho, na přitažení dveří pro toho, kdo vcházel nebo odcházel. To byly domky, či lépe pohádkové chýše, ale byly tu i domky roubené, podstávkové, ze dřeva a z kamene. Panská sídla, sypky, studně, holubníky, kadibudky, schody, okna, vikýře, střechy, branky v plotě, brány, smírčí kříže, patníky a rozcestníky.
V domcích bylo i veselo. Nebylo rádio, a tak se zpívalo. Domy se pořád něčím zkrášlovaly, bobtnaly luxusem, rostly do šířky, rostly do výšky, tlačily se pod zem. Na stěnách plno obrazů, na podlaze vzácné kožešiny, krásné perské koberce, skleníky plné jižního ovoce, akvária se zlatými rybičkami. Domy a domky našich babiček plné něhy a pradávných vůní, květin na stole i na oknech. Oheň, který co chvíli vyletěl z kamen do výše.
Vedle domů, kde žijí a radují se lidé, viděl jsem kostely, synagogy, nádraží, přístavy, galerie, mosty, hvězdárny, věznice a stadiony. Domky, domy, paláce, lidi, co nevěděli, co nevěděli, zač utratit peníze.

Mé město Liberec a města kolem, města továren severních Čech, škol, institucí, domů dělníků, ředitelů, účetních, doktorů, tkalců a tkadlen, kasárenských bloků, vyhlídkových věží v horách Ještědu a Jizerských hor. Mé město plné úzkých uliček, sněhu a popílku, tramvají a aut, město, kde se stále něco děje. Před sto lety tu stála sem tam garáž, pár fiakrů a bryček. Dnes místo povozů, nejezdí ani nákladní vlaky, jen těžké tiráky. Město se otřásá průjezdy automobilových monster. Najdou se tu i oázy klidu v parcích, na lavičkách hřbitovů, před kulturními institucemi. Staré domy jsou jako hrady, domy ze dřeva i z hlíny. Žili v nich lidé, jako my dnes v panelácích – mladí, staří, veselí i smutní…

Žerty, stranou


Co hrad, to nějaký hluboký příkop, co školní výlet, to bohaté a dlouhodobé zážitky. V paměti mi zůstali medvědi z jižních Čech. Ti vycpaní v hradních expozicích i ti živí v příkopech, jako ukázka nesnadného přístupu do hradu. Už tehdy mě fascinovalo, jak to všechno, co nám průvodkyně vypravovala, bylo chlupáčům jedno. Vůbec, ani trochu jsme je nezajímali…
Po padesáti letech jsem si dobu školních výletů připomenul. V Zákupech jsem se po mnoha letech setkal opět s medvědem - „střežil“ hradní příkop. Evidentně unaven a otráven okolním světem, nevěnoval pozornost návštěvníkům. Ležel na zádech, prackama si hrál s něčím mezi nohama. Jeho pozornost poutal jeho vlastní medvědí penis. Byl to pohyb mužům známý a nezaměnitelný. Míša dozajista onanoval. Ne rychle, ale s rozvahou, líně, maje čas věděl, že mu nic neuteče. Sluncem oslněn, po dozajista dobrém obědě s příslibem, že i večeře bude hodnotná.
No prostě, zíral jsem. Po chvíli i další návštěvníci, co nevěřili vlastním očím. Jen ta, co provází zámkem za úplatu, mávla rukou a řekla: „Nic jiného jej nezajímá. Žrádlo a tyhle prasárny…“ To se dotklo mého ega a slyším se, jak říkám: „To singl zvíře ubohý. Snad by pomohl časopis s obrázkem Tater, aby přišel na jiný myšlenky.“ „Nebo medvědice“, jiný řekl: „Dát mu tam televizi.“ Co účastník prohlídky, to jiný záměr. Zůstalo při tom, že jsme se smířili s tím, že vlastně o nic nejde a ať si poradí domácí.
Když jsem ještě chodil do školy, měli jsme to kousek do liberecké zoologické zahrady. Mezi naše oblíbené patřili primáti, až tam vzadu - u opic. Chodili jsme tam v podstatě jen kvůli nim. A oni, jako by se na naše návštěvy těšily. Někdo jim nosil rohlíky, buřty, my papír od laciného Romaduru nebo od olomouckých tvarůžků. Hoši z téhle party červenoprdelatých akrobatů už na nás čekali. Jejich pohyb na umělé skále, po provazech a po drátěné kleci se s našim příchodem evidentně zrychloval. Všem stoupal adrenalin v krvi.
Měli jsme pro ně obaly od smradlavých syrečků a ty je uváděli do extáze. Jen si přičuchli k prstům, přestali mít zájem o cokoli jiného. Sesedli se v koutku a začali onanovat. S opravdovým zaujetím, ne nepodobní svým lidským protějškům. My, kluci z toho byli celí urvaní a do té doby, než nás zřízenci vyvedli ven, jsme se bavili. Samotní zřízenci z toho byli paf, nechtěli věřit, jak snadno jsme opice uvedli do stavu beztíže, nirvány. Pod slibem, že to nikomu neřekneme, jsme tak experimentovali dál. Tuhle metodu ,,zábavy“ jsme uskutečnili vícekrát a bavili tím užaslé, náhodné návštěvníky zoo v Liberci.
Dnes, po tolika letech se jen divím, jak nám tyhle rošťárny prošly beztrestně a bez následků. Dneska by to bylo večer ve zprávách TV Nova a druhý den v Blesku na první stránce, včetně velikosti bot mé maličkosti…

 Svět se změnil, za padesát let uznává jiné hodnoty. Ke škodě věci se ale neumí smát, dělat si legraci sám ze sebe. 

středa 4. února 2015

Zrcadlo




Kdy jsem se poprvé viděl v zrcadle, už si nepamatuji. Musel to být šok. Do té doby jsem byl pořád tím malým klukem, kterému ostatní jinak neřekli, než: „To je hezký chlapeček!“ Potom to přišlo. Zrcadlo mi vyjevilo kdo chodí v mých kalhotách, kdo si obléká mé šaty. Byl to kulturní šok, ráno umývat tvář kluka, co se mi nelíbila a při tom se poslouchat, jak říkám: musíš k holiči, máš lupy, špinavý krk, nohy... Každodenní tělesná údržba v době, kdy k umyvadlu a k zrcadlu musíte nejprve vylézt na stoličku a vodu na mytí vám namíchá dospělý. Bylo to ponižující a vedlo ke ztrátě sebevědomí v útlém věku.
Slyším to i přes bariéru let, co mě od dětství dělí. Stojím na štokrleti a zápasím. Mýdlo, kartáček na zuby, zubní pasta, ručník, hřebem a proti mně koupelnové zrcadlo. Je mi pět a šklebím se v něm, nebývale rozježený zjev, naštvaný na celý svět. Je mi k pláči. „Pospěš si, nejsi tu sám!“, slyším z každé strany. Je ráno a všichni se chovají, jako by se právě probudili. Kluk ze zrcadla se na mě kření, pěna ze zubní pasty mu dělá fousy a vlasy se podobají hnízdu, kde bydlí špačci. Nechci být dospělý… Ruda od sousedů si může nos utírat do rukávů, ale já musím nosit kapesník. Nechci být dospělý. Hlasitě zdravím sousedy, aby mi rozuměli, ale oni se většinou ani nesnaží odpovědět mi.
Nejhorší je čištění uší. Taky u zrcadla, abych se prý strefil. Kolikrát jsem na kluka v zrcadle vyplázl jazyk, strčil si palce do nosu, vykulil oči. Nic to nebylo platné. Byl tam pořád. Táta mě jednou přistihl a řekl mi, že zrcadlo je takový fotografický ateliér, čemuž jsem samo sebou porozuměl, až když mi došlo, že se tam dělají na počkání fotky. Momentky. Bez přípravy, takové ty opravdové, nepřikrášlené.
A zrcadlo? Pomalu se stávalo součástí mé garderoby. Zvykl jsem si, že tu je a pořád šmíruje. Přišla další léta a mé zrcadlo zaujalo celé tělo. Dá se říci, celé svalstvo. Na pažích, hýždích, na prsou, stehnech i zádové. To už jsem věděl, že krásné tělo, dívčí ideál je vzdálený sen, co naplní jen ten, kdo pro to něco udělá. Zůstalo u malého zrcátka s hřebenem v zadní kapse kalhot. To už jsem věděl, že tahle malá zrcátka mají značnou směnou hodnotu v tropických krajích, v teplých mořích v rukou obdarovaných malých i velkých černoušků.
Namočit vlasy a hřebenem, za pomoci kapesního zrcátka, učesat nad čelem neposlušné vlasy. Co všechno za ta léta na mě zrcadlo ví, co jepičích příběhů jsme řešili. Dnes k němu chodí starý pán a už nevidí nic z toho, co by si přál. Se zrcadlem po sobě pokukujeme a vedeme sem tam řeči nezávazné a plytké. Oba už špatně vidíme, zrcadlo i já. Zrcadlo slepne, pán chřadne.
Přesto, že zestárlo, je zrcadlo tady stále. S tou svou sloní pamětí nemůže, než konstatovat, že se na světě nic nemění. Zrcadlo, buď pozdraveno a odpusť mi, že jsem tě nutil lhát, že jsem to já, kdo je na světě nejkrásnější. Bylo mi šestnáct a měl jsme zaplacené taneční kurzy…

Udělejme místo i pro druhého




Víte, co jsem jako chlapec dělal nejraději? Chodil tátovi naproti k autobusu, kterým se vracel z továrny. Je už to víc jak šedesát let. Nikdo se nebál pustit malého kluka samotného naproti tátovi dlouhou ulicí. Polovina minulého století byla přeci jen bezpečnější, než léta o šedesát let později…
Všeho jsem nechal a běžel cestou od kostela dolů, až k mostu přes Nisu. Před Braunerovým řeznictvím jsem to strhl vlevo, až mě píchlo v boku. Zabrzdil jsem, zhoupl se v kolenou a posledních pár metrů, zhruba tak od Táborských se mi za patami jen čoudilo. Ukryl jsem se za rozložitou jabloní, tváře rozpálené do ruda. Když táta vystoupil z autobusu dělal, že mne nevidí, to aby nějak neochudil rituál: „Tati, mám tě rád!“ a skočil jsem mu kolem krku. Kolikrát mi spadla z hlavy tehdy módní rádiovka. Táta ji nosil taky – nosili ji tehdy všichni chlapi. Tak nějak to chodilo i třikrát do týdne u zastávky ČSAD v Machníně…
Vzdálená, pro někoho malicherná příhoda mi přesto stále připomíná dávný čas, lásku a toleranci, kdy se i hříbě učí vnímat, co se mu později vrací, na co jen stěží zapomíná. Tady se formuje budoucí chování každého z nás k ženě, k dětem, rodičům odkázaných na drobky lásky, co popadaly ze stolu. To docela malé obejmutí, pomačkání a vyzvednutí do výšky se později vrací, jako ptáci z afrického exilu. Tehdy zbytná slova jsou jako tětiva v nataženém luku, co zabrní v prstech, než šíp vyletí k černému kruhu. Autosérum z vlastní krve,medikament, co léčí bolesti zubů i artrózu…
Táto, jak moc jsi mi pomohl pochopit dnešní svět! Svět, kdy je tak málo času na pohlazení, obejmutí a pevné stisky dvou dlaní. Svět, který se už nepodobá světu hodnot, kterých jsme se dobrovolně vzdali před řadou let. Vrací se závrať, pachuť hořkého sněhu a je jen na nás, zda chceme zabrzdit, ohlédnout se a něco napravit… Nemusíme vše a doslova. Nevěšme se nikomu kolem krku, má-li zlomenou klíční kost. To dost dobře možné není. Dejme šanci dětem. Budou muset žít v jiném prostředí, než jaké bychom jim přáli. Svět kolem je už ve všem jiný. Schází tolerance, váhy, mincíř, s jejichž pomocí by šlo srovnat čas příští s tím dnešním. Obejmout se snad už jenom na letišti?
To rodičovské s tátou, mámou nám opravdu schází, a není nic, čím jej nahradit. Jsou věci v životě tak běžné a samozřejmé, že nelze, než s nimi souhlasit. Říká se, že i domácí zvířata vycítí atmosféru v rodině a adekvátně reagují. To by znamenalo, že vzpomínají a vědí, co je správné a harmonické. Nevím, jakou schopnost regenerace máme ještě my.
Něco mi říká: Synku, drž! Obejmu tě! Nevyděsí se? Není pozdě „škemrat, doprošovat se“ pěkně po vzoru velkého Brežněva hubana sem, hubana tam? Není pozdě reinkarnovat objetí jako dar, hodiny, co měří čas, oči, které vlhnou, když dcera odchází bydlet o ulici dál? Je krásné obejmout a vracet se. Proč nevzpomenout?

Vchodové dveře



Přejdeme-li ulici, pak obvykle stojíme, pro toho kdo bydlí v domě, za dveřmi. Jó, o dveřích a o lidech, co vešli dveřmi dovnitř, bych mohl psát romány. Dveře a zápraží, mezi veřejemi. V otevřených dveří stojí panímáma a sype, rozhazuje zrní drůbeži. Obraz, jak od Mánesa, sluncem prozářený a pozlacený obilnými klasy,… Pohoda, krajíc chleba namazaný máslem, kameninový hrnek, po samý okraj plný ještě teplého kravského mléka…
Dveře, co visí na jednom, z posledních ohnutých železných pantů. Ten obraz o dvě století dřív nikdo nenamaloval. Za dveřmi v chodbě dým, před domem na kamenném dvoře, leží bezduché tělo hospodáře. Pohled mrtvého naposledy spočinul na dveřích… Za nimi v sednici hledají vojáci hraběte Gallase schované peníze a párají peřiny…
Uběhlo jen pár století. Dveře jsou na svém místě. Selka už dala slepicím, psovi, kočkám, holubům v povětří. Zavřete dveře. Zaklaply tiše a klika, už nějakou dobu barokní, svým těžkým širokým kováním je šperkem, co je zdobí, je vskutku kusem, co se kováři povedl, kusem kovu kumštovním. Závěsy rovněž. Krásné kovářské dílo, dveře zapuštěné do kamene trny z hrubého železa. Dveře samotné jsou jak paluba zaoceánské lodi, dřevo, jako z trámů starého kostela opracované truhlářem beze škol, ale se zručností a fortelem, co ví, co je krásné a účelné. S písničkou o dřevě tajně vloženou mezi krásně poskládané fošny přetvořené ve dveře domku, stavení, poplužního dvora. Jsou vskutku písní o dřevě, o tajném přání být tu s námi do konce světa, mostem, co překlene čas.
Být dveřmi do komnat, dveřmi se srdíčkem v budce, kam spěchá snad každý, pán i pasáček ovcí. Dveřmi do sklepa, i těmi co vedou na půdu, ke kravám, kozám, drůbeži. Dveřmi, či jenom vrátky, širokou bránou do dvora, k poplužnímu dvoru, do krechtu s brambory, do ledárny, kde led neroztaje po celou dlouhou dobu požehnaného příštího léta. Být dveřmi do kosmu.
Stojím u dveří a očima se těším pohledem na ten kumšt ze dřeva a kovu, na dveře, co pamatují matku císaře Josefa a jeho inspekce v našich krajinách. Dnes vám desítky firem nakreslí, jak mají vypadat moderní venkovní dveře domu. Dveře s klikou i bez kliky, z plastu, s okýnky i bez oken… Stojím a říkám si, že jsou bezesporu hezké, ale schází jim to povídání kolem. Legenda. Starý příběh, který by dveřím dodal šmrnc a vůni starého dřeva, chlad studeného kovu, certifikát jakosti i krásy a půvabu mladé selky, co hází zrní drůbeži a sedláka, který umírá na kamenném dvorku, když hájil dveře svého domu.
Dívám se na dveře, a než stisknu kliku, promítám si v hlavě film o dřevu a železu, o dveřích, o lidech, co brali za kliku. Byla to spousta lidí, tisíce osudů, snů a přání. Dveře jsou jak dceřin památníček. Plné krásných básniček a veršovánek s obrázky kreslenými neumělou rukou. I to mohou být staré, vchodové dveře, které se už rozpadají. Dveře umírají tiše…