Zima

Na zimě mého mládí bylo krásné to, že po ní pokaždé přišlo jaro. Na vesnici, zrovna tak jako ve městě, nestály žádné paneláky, tudíž krajinu nerušily trubky dálkového teplovodu. Všude se topilo poctivě uhlím a dřevem. A to se muselo složit okénkem úzkým hrdlem do sklepa,a pak donést ke kotli ústředního topení, nebo po schodech vzhůru do pater k jednotlivým kamnům. Tam už muselo být přichystáno k zatopení. Popel od předešlého topení vybraný, papír a dřevo na zátop připravené. Papír - nejlépe noviny. Žádný luxusní křídový, ten snad ani nehořel a konečně, dřevo naštípané na třísky…

Proč to popisuji až tak do podrobna? Proto, že topení a praní bylo pro mé současníky v jejich mládí dost podstatnou činností, která se až mnohem později změnila otočením kolečka radiátoru na něco, co úžasně šetří čas, jako automatické pračky. To se to potom sportuje, jezdí na lyžích, sáňkuje a jezdí na kole!

Nevědí, co to bylo za práci topit - udržovat teplo, prát na valše, vyvařovat, namáčet, ždímat v ruce. To je a bude stejné tak, jako že si současné děti mohou dík televizní reklamě myslet, že mléko dává fialová kráva…

Pro nás, co toho pamatujeme víc, byla zima i zimou v oblečení. Toho bylo po druhé světové válce málo. I boty byly často nekvalitní a mně, jako desetiletému, v nich omrzly prsty na nohou. Tehdy vítězila u spotřebitelů syntetika. Sice nekousala, ale nehřála…

Zima byla pro nás o lyžích čistě dřevěných vepředu se špičkou, vázáním z řemínků, brusle byly na kličku, málo kdo měl tzv. kanady. Sáně byly tak, jako lyže, samosebou z půdy po Němcích. Oblečení na lyže to samé, v čem jsem jezdil na jaře na kole: mámou pletená šála, čepice, rukavice a podkolenky, co dům dal. Na zádech batoh s jídlem, co mi doma zabalili.

Zima taky byla lepší pro měšťáky, než pro kluky z vesnice. Nikdo z nich neobcházel s klackem kolem domu, aby shodil ze střechy sníh, otloukl rampouchy a jednou týdně na vozíku odvážel popel někam za vesnici do strže. V zimě se moc nevětralo. S mokrým prádlem se chodilo na půdu, a když se šlo pro uhlí -... Ve sklepích se dařilo před zimou potkanům. Co já pamatuji, tak jsem se těch potvor opravdu bál. Než jsem se dostal k uhlí dělal jsem ohlušující rámus, aby se ti potvoráci někam zdekovali. Mohu doporučit. Rámus nesnášejí a zhnuseni prchají.

Naše domky po Němcích – konfiskáty deset let po válce už potřebovaly opravit, ale rodiče váhali. S novým krajem se ještě nezžili a pořád se báli, zda se Němci později nevrátí a co pak? Co bude s nimi? Takže čert vem nové fasády!

 Jak krásné jsou dnešní čisté, odvětrané sklepy starých domů ve městech i na vesnicích. Lidé už vědí, že se Němci nevrátí a tak zvelebují své domovy a ani zima už neznamená, že děti budou muset tak, jako my, dělat i to, co nechtějí. Určitě raději surfují na počítačích, nebo sjíždí horské hřebeny celé Evropy, odpočívají na písčitých plážích teplých moří. To je určitě zábavnější, než připravovat na druhý den topení. To mě jen tak napadlo...