Zrcadlo

Kdy jsem se poprvé viděl v zrcadle, už si nepamatuji. Musel to být šok. Do té doby jsem byl pořád tím malým klukem, kterému ostatní jinak neřekli, než: „To je hezký chlapeček!“ Potom to přišlo. Zrcadlo mi vyjevilo kdo chodí v mých kalhotách, kdo si obléká mé šaty. Byl to kulturní šok, ráno umývat tvář kluka, co se mi nelíbila a při tom se poslouchat, jak říkám: musíš k holiči, máš lupy, špinavý krk, nohy... Každodenní tělesná údržba v době, kdy k umyvadlu a k zrcadlu musíte nejprve vylézt na stoličku a vodu na mytí vám namíchá dospělý. Bylo to ponižující a vedlo ke ztrátě sebevědomí v útlém věku.

Slyším to i přes bariéru let, co mě od dětství dělí. Stojím na štokrleti a zápasím. Mýdlo, kartáček na zuby, zubní pasta, ručník, hřebem a proti mně koupelnové zrcadlo. Je mi pět a šklebím se v něm, nebývale rozježený zjev, naštvaný na celý svět. Je mi k pláči. „Pospěš si, nejsi tu sám!“, slyším z každé strany. Je ráno a všichni se chovají, jako by se právě probudili. Kluk ze zrcadla se na mě kření, pěna ze zubní pasty mu dělá fousy a vlasy se podobají hnízdu, kde bydlí špačci. Nechci být dospělý… Ruda od sousedů si může nos utírat do rukávů, ale já musím nosit kapesník. Nechci být dospělý. Hlasitě zdravím sousedy, aby mi rozuměli, ale oni se většinou ani nesnaží odpovědět mi.

Nejhorší je čištění uší. Taky u zrcadla, abych se prý strefil. Kolikrát jsem na kluka v zrcadle vyplázl jazyk, strčil si palce do nosu, vykulil oči. Nic to nebylo platné. Byl tam pořád. Táta mě jednou přistihl a řekl mi, že zrcadlo je takový fotografický ateliér, čemuž jsem samo sebou porozuměl, až když mi došlo, že se tam dělají na počkání fotky. Momentky. Bez přípravy, takové ty opravdové, nepřikrášlené.

A zrcadlo? Pomalu se stávalo součástí mé garderoby. Zvykl jsem si, že tu je a pořád šmíruje. Přišla další léta a mé zrcadlo zaujalo celé tělo. Dá se říci, celé svalstvo. Na pažích, hýždích, na prsou, stehnech i zádové. To už jsem věděl, že krásné tělo, dívčí ideál je vzdálený sen, co naplní jen ten, kdo pro to něco udělá. Zůstalo u malého zrcátka s hřebenem v zadní kapse kalhot. To už jsem věděl, že tahle malá zrcátka mají značnou směnou hodnotu v tropických krajích, v teplých mořích v rukou obdarovaných malých i velkých černoušků.

Namočit vlasy a hřebenem, za pomoci kapesního zrcátka, učesat nad čelem neposlušné vlasy. Co všechno za ta léta na mě zrcadlo ví, co jepičích příběhů jsme řešili. Dnes k němu chodí starý pán a už nevidí nic z toho, co by si přál. Se zrcadlem po sobě pokukujeme a vedeme sem tam řeči nezávazné a plytké. Oba už špatně vidíme, zrcadlo i já. Zrcadlo slepne, pán chřadne.

Přesto, že zestárlo, je zrcadlo tady stále. S tou svou sloní pamětí nemůže, než konstatovat, že se na světě nic nemění. Zrcadlo, buď pozdraveno a odpusť mi, že jsem tě nutil lhát, že jsem to já, kdo je na světě nejkrásnější. Bylo mi šestnáct a měl jsme zaplacené taneční kurzy…