pátek 13. března 2015

U nás doma na pavlači


"Nejsem kominík!", musím se co nejdůrazněji ohradit. "Nejsem!", trval jsem na tom i přesto, že můj hlas čtyřletého kluka nikoho nezajímal. Proč jsem se tak bránil? Bránil jsem se nařčení, že chodím nemytý, černý, špinavý, jako kominík. Nejdřív jsem všemu věřil a šel jsem si mýdlem umýt černé oči. To mi byly tři roky - ve čtyřech jsem se už bránil. Dospělí se smáli. Patrně jsem jim připadal směšný. Sám sobě jsem si připadal tak akorát jako – kominík.

Opravdoví kominíci chodili dva, aspoň u nás na vesnici. Nikdo mě nebude učit počítat, do dvou umím od narození. Táta to okomentoval první: „Všechno dělá dvakrát. První dárek rozebere jen, co ho rozbalí, druhý potom, co si s ním chvíli hraje končí stejně. Bude z něho kominík.“ Věci kolem komína jsem začal brát velmi vážně. Každý problém ve věku čtyř let je vážný. Podcenit jej znamenalo vnitřně vyhořet a i proto jsem se alespoň začal oblékat jako kominík.
Kdeže jsou pošetilosti mládí a dva kominíci na jeden komín, sen být popelářem, kosmonautem. Co si pamatujeme, je stejně jen to krásné – lásky, vítězství, úspěchy. A bylo to tehdy věcí všech. Vše se probíralo na pavlači, na schodech, v krámě. Bylo víc času, nebyla ta prokletá televize a v ní seriál za seriálem. Co hodin odestála maminka u plotu, co času „prožvanila“ se sousedkami, co dětských chorob a ženských trápení vyřešila přes plot zahrádky...
Řeklo se doma a přece to bylo věcí všech kolem. Dnes jsme chráněni zákony – kdo o to stojí? Já ani ne. Víc se pak pomlouvá za zavřenými dveřmi a i to je z pohledu čtyřletého kluka - nepřípustné.

Zdraví vás kominík, co se nakonec kominíkem nestal. „Nešly“ mu výšky, měl závratě...

Žádné komentáře: