sobota 30. května 2015

Libercem a jeho okolím se proháněly i motorky




U nás, v okolí Liberce a Jablonce nad Nisou, bylo v minulých letech mnohé o motocyklových závodech. Ploché dráhy byly od Hrádku nad Nisou až po Jizerské hory a úpatí Krkonoš.
         Jako kluk jsem společně s řadou z vás, nebo s vašimi rodiči, stával na betonu Husovky v Liberci nebo za hranicemi okresu a naslouchal burácení všech těch dvěstěpadesátek a pětistovek. Když vzpomenu na oblečení závodníků, zamrazí mne ještě dnes. Vybavení tak do lesa na roští, ochrana těla leda tak proti klíšťatům.
         Motorky se sajdkou, skútry, mopedy... Auta byla v menšině a to dost výrazné. Motorku měl tehdy téměř každý. Kdo má dnes auto, to byl dříve motorkář. Byla to jiná doba. Co šlo, to se vozilo na ploše vagónů. Nápravy nákladních aut a silnice si přišly na své až mnohem později. Odhaduji to na polovinu osmdesátých let dvacátého století. Od té doby je přejití silnice kdekoli silně adrenalinový sport.
         Motorky zažily renesanci až po sametové revoluci. Žel nedožily se toho české značky. Zákazníci byli oslněni zahraničními názvy. Nepřirozenou cestou došlo i v tomto odvětví k radikálním změnám. Cestující z vlaků přestoupili do pohodlných a bezpečných autobusů, z otevřených tramvají do futuristických kupé nových vozů, z „čézetek“ a JAW přesedli na silné chromované stroje japonských a amerických značek. Současnost došla od robustnosti k neonovým barvám, pohodlným sedačkám, komfortu pro řidiče. Být svědkem těchto proměn je úžasné, jako cestovat spolu s dětmi ve filmu Cesta do pravěku. Cestování i sport v této oblasti za jeden lidský život pokročil tak daleko, že to, co dnes vidíme kolem sebe, je malý zázrak.
         Vše bylo na řidičích motorek kožené od hlavy po paty, rukavice, boty, čepice. Jako malý kluk v nich viděl bájné rytíře. Ty, co si oblékli v mých snech těžkou zbroj, dali se vysadit na silné oře, chopili se dřevce, uvedli koně v cval a útočí…. Často padali s koně do oranice a to mě mrzelo. Jejich stroj, ještě před chvílí ohromné síly zdroj, se rozpadl, zkroutil, zhynul a rozkouskoval se na náhradní díly. Máma opravdu říkala: „Klidně si běžte, jeďte se podívat na lidský neštěstí.“Silné, těžké, s třásněmi a pomalované jak cirkusácké sáně, říkal táta a toužebně se za nimi ohlížel. Máma dodala vždy a neomylně: „A chlastají.“ Měla na mysli dozajista silné motory motorek.
         Vidím Gustava Havla a jeho zatáčky. Kostky na silnici plné jisker, obloha ze které prší, nebo praží slunce. Pokaždé extrémní počasí a pak to přišlo. Když má něco chlap řezat musí to být pětistovkou. Nakloněn nad vozovku, že stupačka je jako trsátko na kytaře. A pak ty „hodiny“ veletoče a řidiči, mí hrdinové, kteří to přežili. Franta Šťastný - sešili ho z mnoha kusů a on byl zase jako nový, znovu sedl na motorku a zase jel.
         Ach, ty silné stroje, to jejich burácení, na to se nedá zapomenout, to je jednou jisté. Byla to tenkrát doba plná porážek, ale i vítězství. Motorky řvaly, byly hlučné a silné, dospělí i my mladí jsme se v nich viděli. O mnoho let později se motorka stává životním stylem. Závidím jim jejich motorky a vítr kolem hlavy. Vítr, co zpívá a mluví k vám nesrozumitelnou řečí. Závidím jim houkačku, měkké posezení a ne ty jejich pohledy, když stojí ležérně opřeni o dvě kola a konverzují jen tak, na půl úst.
         Jsem v duchu s nimi, ale zároveň si přeji, abych je nikdy neviděl ležet na cestě u motorky čekat na sanitku… A proto jim přeji míle bez nehody…

Centrální park v Liberci




         Na počátku padesátých let jsem byl svědkem výstavby parku naproti židovskému hřbitovu, později proměny hřbitova na park nad jedním ze závodů n. p. Severka v Ruprechtické ulici. Nyní, a v to silně doufám, uvidím propojení tří-čtyř menších parčíků v centru města v jeden centrální městský park. Těším se a doufám, že úmysl pokoří všechny odstředivé síly a park poroste do krásy.
         Parky jsou oázou v pravém slova smyslu, vodou, která chrání před žízní.  V Liberci stále jsou místa, která zůstala věrná svému poslání a v létě mají to, co mají mít. Snad jenom kašen a soch, těch opravdových, je málo. Stálo by za to ušetřit na krásnou pískovcovou kašnu a pár barokních soch... Ono tu vlastně všechno je – v kostelní zahradě na Malém náměstí...
         Spojení parčíků okolo Libereckého zámku v jeden centrální park bude vypadat neskutečně hezky a pokud se v daleké budoucnosti otevře pasáž obchodního centra Plaza k překlenutí křižovatky lávkou pro pěší končící v prostoru centrálního parku za zámeckou kaplí, nebude na sever od Alp nic krásnějšího.
         Otevření prostoru od radnice přes Plazu do centrálního parku a k tomu morový sloup před bývalou galerií... Přátelé, dovedete si to představit? Něco jako italská Florencie, vše kolem sestříhané, parková úprava jako třeba u zámku v Dobříši, no prostě to pravé ořechové, třešinka na dortu - zásadní změna proti dnešku. Viděli jste tu hrůzu z přerostlých dřevin u staré galerie? To bolí srdce a věřit se nechce, že nejsou peníze na něco hezkého, co pohladí duši.
         Stojíme asi před důležitým rozhodnutím – letos nebo nikdy. Zatím všechny ty jednotlivé parčíky většinou slouží jako veřejné záchodky pro pejsky. Sáčky, které tam mají být, aby exkrementy mohly být odstraněny tam nejsou. Co se dá ukrást, ukradeno jest nebo bude – stará galerie má ještě všechna okna nerozbitá. Zatím. Squateři a bezdomovci jsou už připraveni tam vlézt. Nedělejte to, prosím! Tohle už nesmí dopadnout jako ta díra po Textilaně, jáma s ekofaunou pod kremákem a Skloexport s Libereckým zámkem a hlodavci.
         Jak se vám spí, bývalí radní, kteří máte tohle na svědomí? Alespoň nebraňte vytvoření centrálního parku a co ušetříte na mrtvém Spaciu, věnujte do reinkarnace středu města a jeho zelených plic. Liberec by se mohl zmátořit a opět začít vypadat k světu. Nač utrácet za sochy od světových špiček v oboru? Opravme baroko, které stojí v zamčené a nepřístupné kostelní zahradě. Dejme centrálnímu parku, co mu dávají jiná velká města svým zeleným zahradám a jak se říká napříč politickými stranami. Podpořte projekt centrálního parku se vším, co je s parkem takového významu spojeno. Bude to chtít víc, než jen při hlasování zvednout ruku – možná i zvednout zad....

neděle 24. května 2015

Čajka, majestát v oblacích

Nevím, zda námořníci dávají častěji svým lodím jména jako Albatros, Vlaštovka nebo Racek. Já, podle knížek, co jsem přečetl v dětství, bych řekl, že Čajka. Až později, když pojmenovali v Rusku auto funkcionářů čajkou, upřednostnil jsem jméno racka. Když jsem se dozvěděl, že je to jedno a totéž, že je čajka rackem, tak jsem byl jen rád…
Když jsem letos v květnu viděl přes přední okno auta známou siluetu ptáka v letu, byl to opět po letech racek. Racek tentokrát blízko Hradce Králové. Ten úplně první byl drzý a neomalený nádražní zlodějíček a pobuda, co obtěžoval cestující vlakem do Prahy. Ti přestupovali kdysi v dávnověku na nádraží v Turnově z vlaku z Liberce na spoj do centra Prahy.
Mně bylo pět, šest let, prázdniny začínaly a maminka mě vezla daleko do Mníšku pod Brdy a racek se stal fetišem mých prvních prázdnin a vzpomínek na krásné dětství. A racek, to bylo něco tak velikého, majestátního ve vzduchu, že mi to v té mé hlavince zůstalo napořád. O rok později, na lodi ve vlnách Máchova jezera, jsem jich viděl i víc. Tehdy jsem se rozhodl, že na štítu mé dětské zbroje budu mít racka, krásného racka, který se nebojí.
V té době se čtení stalo mou univerzitou a zdrojem informací. Racek mě doprovázel Černým mořem i pobřežím v Oděse u mých přátel. Byl hrdinou mého mládí. Tam, na obzoru pod plachtou bílou, na lodích i lodičkách pokaždé blíž ke ztroskotání, než ke klidnému přistání v zátoce, kde na ně čekali. „Takovou bych chtěla, abys měl košili, bílou, jako racek.“ říkala mi matka a myslela tím, že se vracím domů jako „komeník“.
Křik racků není příjemný, ale to pokaždé převáží jeho klady. Idealizuji si jej, čekám, že jednou se změní v orla, a nebo bude jako delfín chránit lidi před utonutím na otevřeném moři. Racek je racek a dnes od něj už nechci nemožné. Každý jsme své poslání splnili a jsme spokojení, čeho jsme dosáhli. Já určitě. Mými přáteli si tak jistý nejsem, řeči ptáků stále nerozumím.

 Dnes už si nehraju na vojáky s přilbou, na níž se skví dřevěný štítek v podobě racka. Rackův křik mi nevadí. Slyším v něm křik všech těch velkých i malých statečných ptáků, který mě provází životem. Asi to tak má být. Racek má být slyšet a já mu dnes závidím jeho křik, moře, oceán, vzduch nad jezerem. Prostor od moře k moři je světem bez hranic. Až odejdu já, zůstane navždy a sílu racka probouzí v dalších chlapeckých snech tak, jako probouzel v mých…

Motorky

Silné, těžké, s třásněmi a pomalované jak cirkusácké sáně, říkal táta a toužebně se za nimi ohlížel. Máma dodala vždy a neomylně: „A chlastají.“ Měla na mysli dozajista silné motory motorek.
Já už byl ve věku, že děvčata, co se mnou chodila do školy měla místo za řidičem pokaždé jisté, když pán tvorstva kývl prstem. Což dělali řidiči motorek běžně a děvčata se podrobovala zkoušce benzínem, ráda a často, pevně se držíce řidiče vzadu jeho pasu. Ach, lásky brunetek provoněné spáleným benzínem a splodinami hnanými výfukem kolem mladých těch těl v kůži z hovězího dobytka. Vše bylo na řidičích motorek kožené od hlavy po paty, rukavice, boty, čepice.
Já jako malý kluk v nich viděl bájné rytíře. Ty, co si oblékli v mých snech těžkou zbroj, dali se vysadit na silné oře, chopili se dřevce, uvedli koně v cval a útočí…. Často padali z koně do oranice a to mě mrzelo. Jejich stroj, ještě před chvílí ohromné síly zdroj, se rozpadl, zkroutil, zhynul a rozkouskoval se na náhradní díly. Máma opravdu říkala: „Klidně si běžte, jeďte se podívat na lidský neštěstí.“
Já pořád vidím Gustava Havla a jeho zatáčky. Kostky na silnici plné jisker, obloha ze které prší, nebo praží slunce. Pokaždé extrémní počasí a pak to přišlo. Když má něco chlap řezat musí to být pětistovkou. Nakloněn nad vozovku, že stupačka je jako trsátko na kytaře. A pak ty „hodiny“ veletoče a řidiči, mí hrdinové, kteří to přežili. Franta Šťastný - sešili ho z mnoha kusů a on byl zase jako nový, znovu sedl na motorku a zase jel.
Ach, ty silné stroje, to jejich burácení, na to se nedá zapomenout, to je jednou jisté. Byla to tenkrát doba plná porážek, ale i vítězství. Motorky řvaly, byly hlučné a silné, dospělí i mladí my mladí jsme se v nich viděli. O mnoho let později se motorka stává životním stylem.
Ubylo závodů z kopce do kopce a přibylo těch, co si mohli koupit západní stroj včetně oblečení. Dnes závodí a jejich koně „pod kapotou“ jsou dobře živeni a jejich ržání uslyšíte i tam, kam jezdí maminky s kočárky. To mi vadí. Vím, že hluk patří k životu těch, co na to mají. Oni mi nezávidí stáří, já jim jejich motorky a vítr kolem hlavy. Vítr, co zpívá a mluví k vám nesrozumitelnou řečí. Závidím jim houkačku, měkké posezení a ne ty jejich pohledy, když stojí ležérně opřeni o dvě kola a konverzují jen tak, na půl úst.

 Jsem v duchu s nimi, ale zároveň si přeji, abych je nikdy neviděl ležet na cestě u motorky čekat na sanitku… A proto jim přeji míle bez nehody…

Lidé dobří, hoří

Zdá se mi, že jsem na moře vzdálen současnosti. Běh světa letí jako splašený kůň, čas nic nezastaví a pokrok je tu zřejmý. Mám v ruce tu nejzajímavější starou pohlednici z těch nejzajímavějších. Pohled pro fajnšmekry – město budoucnosti.
Přátelé, nemáte ani ponětí, co to nejen se sběrateli udělá, když drží v ruce litografický skvost z papíru, velikosti normální pohlednice. Začněme tím, že mu stoupne adrenalin, potom cukr, zčervenají líce, začnou se mu chvět prsty, zjihne hlas… Mám pokračovat? Raději ne. Stačí, aby se šel každý z vás podívat do krabice po babičce zda takový pohled krabička skrývá. Není tam, odpovídám téměř jistě. Je jich dnes jako šafránu, vzácného koření… I tak se dejte vést a poslouchejte.
My, co je máme, uchováváme je v pouzdrech a pokud musíme, neradi je půjčujeme, máme o ně strach. Oprávněně. Mluví jasnou řečí, srozumitelně i po stu a více letech o snech a přáních dědů a pradědečků, kteří stáli u jejich zrodu i těch, kteří je kupovali a posílali do všech stran.
Na první pohled je pohlednice krásná a stará, jako spousta jiných, ale je tomu jinak. Jak bude město vypadat v budoucnosti. Jak se budou ve městě lidé přepravovat z bodu A do bodu B. Tam, kde dosud bylo prázdné náměstí, je poklidná cesta přes most, kopec nad městem, nábřeží bez lidí, přehrada na Harcovském potoce, tam všude náhle kypí život plný fantazie tak, jak je vidí autor. Město za sto let. Urbanisté, městský architekt, každý z nás, kdo měl tyhle pohlednice v ruce oněměl. Co všechno si ti naši předci přáli, co chtěli mít! Dopravu, kterou by jim v jejich městě, městečku záviděl celý svět.
A teď poslouchejte. Nad tím vším, co město tímto činí pozoruhodným letí též balón, vzducholoď. Letadla ještě autoři kreseb tak moc neznali, takže pokud se tam nějaká objevila, byla to ta krásná letadla Bleriotova, nebo Kašparova. Visutá dráha, auta, hodně aut, tramvaje a tunely. Mít tunely napříč městem, kopcem, všude kam patří – i dnes to je snem všech účastníků hromadné i individuální dopravy. Neschází ani vzducholodě podle ilustrací románů spisovatele Julia Verna, automobilové nehody, válečné lodě na přehradě v Liberci.
A všude lidé, moře lidí v kvaltu - pohybu, plná nádraží. Lokomotivy, ty prastaré a parní. Jste v muzeu a zároveň si plníte i sen být pravnukem. Je to k nevíře, co energie je v téhle pohlednici, v každé z nich na obyčejném papíře. Jak vidno ani tehdy, nebylo našim praotcům šumafuk, jak bude vypadat doprava v našem městě, v jejich městě, jak se bude z bodu A dopravovat do bodu B jejich vnuk.
Suma sumárum, nejsou to velké fantasmagorie, jak by se na první „pohled“ zdálo. Jsou to jen sny a zbožná přání, která nemají nikomu ublížit. Plní vroucí sen přepravovat se jako lidé, mít pohodlí, možná se i zasmát. A proto, přátelé, vzhůru do nepohody! Broďme se ještě chvíli tou naší někdy neutěšenou dopravou a oddejme se snění našich dědů o cestě, která jisto-jistě zůstane jen snem – pohledem budoucnosti, na který nemáme dost peněz.

 Ale řekněte, nebylo by to krásné? Určitě ano. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Je to krása sehnat úžasné pohlednice budoucnosti.

Z dějin jedné z ulic v Liberci

Ta ulice byla, a co si budeme namlouvat, stále je v záplavové části Liberce. Ale co, tehdy to lidé, kteří tam bydleli tak úzkoprse nebrali. Voda přišla a vzala s sebou, co by stejně přišlo na zmar letos, za dva roky. Televize, elektrické pračky, auta, drahá elektronika v té ulici nebyly, tak o co šlo. Šlo jim o život, aniž o tom věděli…
Táta se narodil v den, kdy se narodila i republika – 28.října. Kdy se narodil Walther Pichler z německé rodiny bydlící v témže domě ve stejné ulici nevím, ani kdy Žid Otto Jelínek. I ten bydlel s mým tátou z německo-židovské rodiny v domě ve stejné ulici… Jak to tak mezi kluky bývá, byli to nerozluční kamarádi bydlící tam dole pod radnicí v jedné z ulic u Nisy. Chodili do stejné školy U Soudu, později do české měšťanky, nahoře u stadionu v Růžodole. Dětství, společné rošťárny, oslavy narozenin, dokonce i svátků - těch státních i náboženských, které toleroval kněz i rabín.
První polovina dvacátého století, měla teprve začít. A začala tím, že kluci se pohádali o děvče z české rodiny, která s nimi chodila v Růžodolu do školy. Můj táta byl z nich nejstarší, a že nebyl vybaven jazykově, neoslnil svou češtinou učitele natož slečnu. Vyhrál Walther Pichler. Žel, toho oslovil i Konrád, chlapík z Vratislavic. Jelínkovy zase oslovil někdo  z Prahy, jestli se nechtějí odstěhovat do Palestiny. Tátovi rodiče v tom lítali a jasno neměli vůbec. Táta se stačil vyučit u Neumannů tkalcem. Oba dva kamarádi dál studovali. Jeden na průmyslovce, druhý na gymnáziu na Husovce.
Liberec ve třicátých letech byl Šanghají Evropy, Asie i jižní Ameriky. Babylon řečí, ambiciózních politiků, masových shromáždění, pochodů nezaměstnaných, protestů, bubnování, pískání na flétny, pochodů s hořícími pochodněmi. Kluci dospívali a kolem nich, i v jejich ulici to  kotli vřelo. Staří si stěží odpověděli na pozdrav, a tím končila i dřívější vřelost. Prohodit spolu pár slov, to už byla věc zcela výjimečná.
Pak přišla listopadová křišťálová noc roku 1938. Té noci se do Liberce vrátil středověk. Strach, plameny, dým a bezmocnost. Synagoga ještě hořela a děti z židovských rodin už do libereckých škol nesměly.  Dědečka zatklo gestapo, jeden po druhém mizeli lidé z liberecké ulice, z domu, kde vyrůstali.
Zůstali jen Pichlerovi a ti si pomohli. Starý nábytek vyhodili a mohli si vybrat po těch, co před oslavujícími sousedy na poslední chvíli stačili utéci do protektorátu.  Liberec se stal součástí třetí říše. Liberečtí Němci rukovali a Walther Pichlerů také. Padl u Moskvy. Do Liberce se nevrátil po válce vůbec nikdo z rodiny Jelínkových. Z rodiny mého otce tak napůl.  Pichlerovi skončili ve sběrném táboře ve Stráži nad Nisou - starém Habendorfu a později někde v Německu. Jelínkovi v Osvětimi, odkud nebylo návratu. Táta se oženil a po válce se mu narodil syn.
Do té ulice jsem pak už chodil jenom já. Je stále v záplavové zóně, ale co, lidé v ní dnes bydlící to tak neberou. Mluví česky, chodí do práce, někteří jsou nezaměstnaní. Netuší jak dramatická byla doba, první polovina 20. století i tady, v Liberci…

neděle 17. května 2015

Halířova tvrz – svět jinýma očima

Vy, co se zajímáte o historii Liberecka, tušíte správně. Stála kousek od nádraží ČD v Machníně. Pokud se ale chcete přesvědčit, máte smůlu. Nic po ní nezbylo, než pár děr do země a jedna, kterou jsem před víc jak čtyřiceti lety pomáhal zaházet větvemi a zaonačit, aby už nikdy nikdo po nás nenašel, co z Halířovy tvrze zbylo…
Tu díru vykopal někdo, kdo si dal práci, aby nic kolem nepřipomínalo, že tu někdo byl. Hlína kolem cesty dolů byla mokrá, plná prázdných šnečích ulit. Kořeny stromů a sem tam větší kámen udržely tvar šachty. Byl jsem o 40 let mladší, hubenější, ohebnější, takže to, co mi stálo v cestě rychle ustupovalo. Komín - studna, jak chcete, byl stále víc a víc přístupnější. Skoro jsem se začal bát. Provaz, kterým jsem se jistil, se odmotal skoro celý. Můj partner nahoře o mě měl větší strach, než jaký jsem měl já.
Synovi nebylo ještě deset a jeho svět byl tehdy ještě s tím mým hodně podobný, ale to, co jsem uviděl, nebylo určeno pro dětské oči. Kosti bílé, kosti špinavé od hlíny, lidské lebky, pánve, obratle... Připadal jsem si jako kdysi, když jsem byl s machnínskou školou na výletě v kostnici u Kutné hory. Měl jsem dojem, že sem ty kosti někdo sesypal. Bylo jich moc.
Ani jedné jsem se nedotkl. Nechtěl jsem, abych dopadl stejně jako můj tatínek, který jako kluk přinesl mamince lebku z právě rušeného morového hřbitova naproti Křížovému kostelu na Malém náměstí v Liberci. Ta jej i s lebkou pakovala zpět, jak se říkalo ,,štandopéde“. Tentokrát to následující generace nepopletla a kostí jsem se ani nedotkl. Zanechaly ve mě ale ohromující dojem.
Před pár lety jsem byl návštěvou v Augsburgské synagoze. V jedné vitrínce ležel starý grafický list, který mnou otřásl. Na obrázku byli místní Židé v ohradě zahnaní do jam vykopaných v zemi, odkud jim koukaly jen hlavy a v zoufalství vztyčené ruce. Ti lidé tam byli za živa upáleni...
Myslím si, že stejný osud potkal i nešťastníky na dně studny Halířovy tvrze v Machníně. K jedné takové tragédii došlo v době husitských válek, kdy vojáci katolického spolku Lužického šestiměstí topili poražené v Nise i pálili v machnínských stodolách…. Pravděpodobně stejně nemilosrdný osud stihl těla těch, jejichž kosti skončily na dně studny. Šplhal jsem co nejrychleji vzhůru, ke slunci, které pronikalo korunami mohutných dubů blízkého lesa nad fotbalovým hřištěm Jiskry Machnín.
Co jsme se synem před chvílí ze šachty vytáhli, vrátili jsme zpět, aby vše zůstalo jak bylo, odhadem někam do patnáctého století a tam bylo zapomenuto, netknuto a ponecháno odpočinku. Tak jak to má být. Mrtvým klid, pokoj a mír.
Řekli jsme si, že o nálezu nikomu nic nepovíme. A přitom zůstalo téměř padesát let. Nikdo z nás o šachtě s kostmi nepromluvil. Samotná lokalita doznala za ta léta takových změn, že nehrozí její další devastace. Kolem rostoucí stromky zestárly o půl století… Ti tam dole, leží v pokoji a není, kdo by „znesvětil“ jejich pozůstatky.

 Teď, když víte to, co my. Nechme si každý, co víme, navždy jen v paměti. Kolem nás i v našem nejbližším okolí se mohly odehrávat dějinné události, tragédie, které ač neovlivnili děj světa, jsou součástí dějin obyčejných lidí, žijících svůj osud v „utajení“, bez nároků na záznam v učebnicích dějepisu. O to víc si važme regionální historie, všech těch starých soch a památek, které každodenně potkáváme. Nejsou to jen slova, ale i předměty - umělecká díla, která jsou mírou snažení generací před námi.

pátek 15. května 2015

Pátraní - po věcech důležitých i méně důležitých


Co máme za důležité, je dáno věkem. Zůstat dítětem, mít jeho touhy a přání se nepodaří každému. Patřím k těm, co nehledají, aby uškodili. Hledám pro zábavu, ne pro jedovatou slinu. Nezávidím. V mých příbězích nehledejte spásu světa, spíš touhu a cíl – vzpomínky.
Z Liberce je to do Chrastavy zhruba 10 kilometrů. Na samém konci Bedřichovky (dnes součást Liberce) snad ještě stojí vesnické stavení v zuboženém stavu. Nikdo v něm už desítky let nebydlí a pokud vím, ještě nedávno v něm měli svůj domov býci na výkrm.
Nebylo tomu tak vždy. Stavení stojící na úplném konci Bedřichovky má číslo popisné 1. Nedalo mi to a objevil jsem listinu z roku 1791 vydanou hrabětem Clam-Gallasem, v níž správa panství povoluje stavbu této usedlosti sna přilehlém pozemku. To vše se schvalujícím podpisem pana hraběte Clam-Gallase.
Seznámil jsem se s usedlostí č.1 na Bedřichovce v roce 1953, kdy jsem začal chodit do 1.třídy machnínské školy. Do 5.třídy chodilo takové velké děvče - Bidlo, jsme mu my prvňáci říkali. Jinak měla své poctivé jméno – Květa Šarešová. Do třídy se mnou chodili kluci i ze vzdálenějších částí naší obce - z Bedřichovky, Karlova, Hamrštejna. Spolužáci z Bedřichovky mě vzali na výpravu k nim, že uvidím věci! Musím předeslat, že ač prvňáci, vzhledem k tehdy nízké poválečné kriminalitě jsme se mohli volně pohybovat i v intravilánu obce v odpoledních hodinách bez toho, že by rodiče měli víc, než strach, že si zlomíme ruku, nebo nohu.
Naše výprava mířila z Machnína na sever k Bedřichovce a lesem až k rybníku ,,Šarešák“. Cíl měla tajný -najít na divokých skládkách kolem lesa něco, co se hodí. Dospělí se zbavovali věcí po Němcích na takové skládky vyhazovali zajímavé věci. My kluci jsme šli hlavně po zbraních, mečích, šavlích, dýkách, přilbách, opascích, medailích a vyznamenáních. Skládky té doby byly plné překvapení. Bylo tu možné najít prapodivné hasičské i lékařské přístroje, vybavení celých dílen a kuchyní.
Bedřichovský les a jeho okolí, vypuštěné vodní nádrže a rybníky skýtaly nepřeberné množství informací o životě těch, co tu žili před námi. Stáli jsme na břehu rybníku Šarešáku. Byl vypuštěný a z bahna vyčnívala dvě kola a hlaveň děla. Děla, co ještě donedávna stála na silnicích už dávno skončila ve šrotu, ale tohle dělo dospělí ještě neodvezli.
Domů jsme se vraceli pokrytí bahnem, ale šťastní. I takové byli totiž hračky naší generace, která přišla na svět v prvních letech po druhé světové válce.
Ještě k té Bedřichovce. To nebyly jen černé skládky, ale i vzpomínky dospělých na Klementa Gottwalda, který tu několikrát přespal u německých soudruhů. Komunistů a antifašistů nebylo v téhle oblasti Liberecka málo a právě ti nemuseli do odsunu.

Bedřichovka je rovněž místem, kde se v Rakousko-Uhersku počátkem předminulého století rodily první hrací mechanické orchestriony a flašinety. Bylo to sice v těch nejprimitivnějších podmínkách, ale prvenství jim nikdo nevezme. Později výroba pokračovala v blízké Chrastavě a dosáhla světové úrovně. Určitě by stálo za to zjistit, ve kterém domku na Bedřichovce začínali s výrobou a umístit tam tabulku s touto informací. To jsem si myslel tehdy, jako malý kluk. Dnes si to myslím rovněž...

sobota 9. května 2015

Liberec, věkem vzdálený

Pan Mikuláš Dachs starší si zastrčil nůž do pouzdra. Však se hodí. Z Hamrštejna to je podél Nisy do Liberce dobrých pět hodin chůze. Koňmo snad ještě déle. Cesta je špatná, voda z řeky zaplavila cestu i cestičky. On má namířeno dál, do Prahy na volbu českého krále.
Pečetidlo, jehož pomocí přivěsí své jméno k ostatním a zvolí českým králem Jiříka, pána na Poděbradech, má dobře uschováno v koženém váčku pevně připevněném sponou k opasku, kde sdílí místo hned vedle těžkého meče. Pan Mikuláš opouští nerad hrádek Hamrštejn, správní středobod pánů z Frýdlantu, jichž je leník. Leník, který stál při svém pánu v dobách nejtěžších. V husitských válkách, kdy nepřítel dobře prověřil jeho hrad. Co střel tam bylo vypáleno, co šípů našlo svá těla, co krve proteklo řekou Nisou pod hradem, co křiku bylo slyšeno od těch, co byli mučeni a páleni dole v Machníně ve stodolách a topeni v Nise. Raději nevzpomínat.
Pacholci vedli koně za uzdy a bylo slyšet, jak kov naráží na kov, cinknutí podkovy o kámen, prasknutí větve, která neodolala váze koně a jezdce. Střídavě na koni, střídavě pěšmo dorazili do městečka, dá-li se tak říci chumlu dřevěných budov kolem náměstíčka s kašnou. Vše kolem je o lese a vodě, která se sem z blízkých hor valí nekontrolovaně a pokud místní něco chtějí od půdy do které zasili, pak musí výš, výš od vody. Celé to dolní houfování je k ničemu. Rok co rok voda z tajícího sněhu nutí hospodáře stěhovat městečko výš a výš.
Pan Mikuláš pojedl, popil vína, čeleď místního piva a vyrazili na cestu. Cestou, spíš necestou k Turnovu, po cestách, kam se nechtělo ani lapkům, sběhlé holotě lapající obchodníky i panstvo na cestách do půlnočního kraje, tam za Frýdlant, kde zemi nesvírá horstvo, ani prudkost toku řek. Pán na Hamrštejně spěchá, jeho pečeť ještě není připojena k desítkám dalších. I on připojí své ano a na šňůrce bude viset i pečeť Dachsů volících Jiříka za českého krále.
Zná povinnosti správce. Musí být neúplatný, nesmí ustupovat a na svém slovu musí stát. Takový byl Jiřík, budoucí král, tím byl a je i on, správce Dachs, z malého hradu na pomezí českého království. I zde hájí zájmy svého pána a neselže. Dává tak příklad dalším, kteří přijdou, a budou hájit zájmy koruny a pána. Stalo se. Dodnes je pečeť pana Dachse připojena k pergamenu stvrzující volbu Jiříka králem českým. spolu s jinými.
Jsem hrdý na to, že jeden z nás od Machnína, z vesnice u Liberce, byl přitom a volil správně.

Z kraje za Ještědem, směr cesty k „půlnoci“ Egon Wiener. 

Můj tatínek, opět a nanovo

Kde se v lidech, tak jako v mém tatínkovi, bere ta úžasná snaha tvořit? Tuhle otázku si kladu celý život. Jsou úspěšní, šli po cestě, která jejich dětem ukázala, že nejdůležitější je vůbec začít, nazout si boty, vzít do ruky hůl a jít.
Tatínek si doma boty zul, vlezl do bačkor a řekl mi: „Dneska budu pokračovat.“ Už třetí den se trápil s plynovou troubou, kterou předělával na elektrickou. Bylo mi s bídou pět let ale rád jsem tatínka při téhle práci pozoroval. Nebyla televize, nebyl ani písemný návod. Nepamatuji se, že pracoval podle „schema“ – to nikdy nenašel, ač pokaždé hledal: „Někde tu musí být!“
Táta si z Prahy do Liberce přivezl řadu plynových spotřebičů, které postupně předělával na elektrospotřebiče. Nyní šlo o plynovou troubu a já právem očekával, že pro mne po „repasé“ jak říkal, změně opravovaného spotřebiče dostanu cokoli, co tátovi jednoduše zbylo. Právě toho se maminka, jediná, kdo se v rodině pro tohle neuměl nadchnout bála nejvíc: „Ach bože, táto, co ti toho zase zbylo, kluk už toho má víc, než normálních hraček. Ještě se mu něco stane…“
Maminka měla pravdu jen v tom, že jsem opravdu už měl plné dvě krabice nedefinovaného množství různorodé protektorátní, prvorepublikové i rakouské techniky: matek, šroubů, víček, klíčů, pružinek, relátek. Nyní jsem se těšil na šamotové korále, které původní plynová trouba neměla, ale elektrická se jimi vyhřívala. Otec jich sehnal z jiného spotřebiče víc, tudíž mi rozšíří sbírku a bude co tvořit. Neboť když táta ničí i staví, já budu stavět kosmické letadlo podle jedné obrázkové knížky, tuším Verneovky, nebo podle pana Trosky, už nevím.
Pořád ale bylo málo materiálu a tak jsem tátu chválil, že jsem slyšel od sousedky, jak mámě říká, že to, co on umí je zázračný. Vymyslel jsem si jenom to slovo zázračný. Hradcová říkala - moc nebezpečný. Tátu to těšilo. Už měl za sebou repasé budíku, radia, co dostalo lampy z přístroje, který kdysi vysílal léčivé vlny, keramického ohřívače, soudkovitého teplometu, žehličky, něco na vlasy. A mé krásné autíčko! Auto na strkání bylo potom „na baterky“. Jelo asi 2 metry, ale jen proto, že baterie mají malý výkon. Mám čekat pár let a pak budou kluci, co se k nám chodí bavit koukat, co táta umí.
Maminka měla tátu moc ráda. Smála se i plakala, to aby neviděl. Moc mu přála, aby se mu děcka nesmála, co zase vymyslel. Chodil i natahovat hodiny na kostel u nás na vesnici v Machníně. Něco vymyslel a přinesl domů jedno z ozubených kol těch hodin. To pak jsem musel jít s tátou až na věž a dívat se jak tam to kolo vrací a hlásit mamince, že táta už neblbne, že nic neschází.
Jak já jsem tatínka miloval! Moc nemluvil. Vzal mě za ruku, mačkal mi ji a koukal někam mimo mě. Než jsem se narodil táta ve válce ztratil mnoho svých příbuzných a já mu některé z těch dětí, co se nevrátili z Osvětimi a Terezína připomínal. Věděl jsem to od maminky, která mi dávala spíš pohlavky, abych nebyl jako táta a neměl hlavu v oblacích. Měl jsem je rád oba. Připadali mi jako slunce a měsíc, teplo i mráz. Měli se moc rádi a já jsem se jim pletl do života.

 Moc mě naučili. Táta, že vše se dá opravit, máma, jak se chodí po zemi. Oba dva toleranci jednoho k druhému, umět žít a umět odpustit. Sbohem, především tobě, táto, věčný opraváři.

Mamince – opět a znova

Táta byl táta. To je víc, než máma přesto, že písmenek nemá táta víc. Prý na frontě umírali za války vojáci a šeptali: „Tati...“ Asi bych to udělal i já.
Má maminka mě měla ráda, ale táta byl o kousek víc. Smála se, když se táta mračil, křičela, když jí cosi šeptal. Bylo mi k pláči a nechtěl jsem jít spát. Táta za mnou přišel, nic neříkal, sedl na mou postel, hladil mě po tvářích a seděl tam, až usnul. Já brečel do polštáře, až jsem usnul taky. Máma mi dala napít, půlku hystepsu a řekla: „Čest práci.“ Ne, tak to nebylo! Četla mi, nechala rozsvíceno, ztišila v kuchyni radio. Pletla mi vedle v pokoji šálu, svetry, rukavice. Tím se hodně ušetřilo.
Do školky jsem nemusel tak, jako děti sousedů. To bylo něco nového. Potom mě vodila za ruku do školy a styděla se, že jsem cestou pravidelně zvracel a chodil jako mátoha. Je fakt, že se se mnou doma učila a nic neponechala náhodě. Sledovala vše, co se kolem mě i táty šustne a byla připravena vždy zakročit. Byla plná ohně, ale i něhy. Takové zvláštní, které jsem moc nerozuměl. Vlastně mě naučila spoustu věcí, které jsem neuměl a byla to ona, kdo mi šeptal mi do ucha, když jsem byl nemocen: „Všechna nemoc ke mně!“ a čekala, aby mě převlíkla až se vypotím.
Nikdy jsem jí neřekl, která z děvčat se mi líbí, sprostou anekdotu, něco, co kluci ve třídě říkali. Ptal jsem se jí jenom, jak se co píše, v tom byla nepřekonatelná. Ač měla jen základní vzdělání, v české gramatice byla sólistkou Národního divadla. Vařit neuměla. Na to tu byly všechny mé babičky, maminky spolužáků a školní kuchařky. Byla trochu jako školní inspektor, či agent 007 s právem zabíjet. Policejní rada Vacátko, proutkař, co objeví studni a ví, kolik vody je v ní.
Ono to vše bylo dáno dobou, režimem a splynutím s ním. To matka neuměla a vím, že se jednou chlubila, jak na ni místní organizace žen napsala hodnocení: „Nezapojuje se do života obce, ale syna vede dobře“. Což i mě připadá infantilní, ale budiž. Místní komunisté zase do hodnocení mého táty psali ještě lepší hodnocení. Dnes jsem na ta jejich tehdejší hodnocení hrdý. Všichni tihle samolibí kádrováci jsou už dávno mrtví.

 Nezávidím jim jejich tehdejší svět. Podezírání, rozvracení všeho kolem sebe, za vším vidět zlo a nenávist. Díky svým rodičům jsem si zachoval možnost srovnávat. Byli ti nejlepší, které jsem měl. Oba dva měli schopnost přemýšlet a vyvarovat se gest, nenávisti a závisti – nemocí, na které není lék. Díky mámo i tobě tati. Oběma moc.

pátek 8. května 2015

Ptáci nad Jablonným – nevšední účtování

Není hezčí podvečer v Jablonném v Podještědí, než sedět večer za domem a dívat se. Pokud máte před sebou modrou oblohu, zelený pás, louky, v dálce stromy, pak se hodiny díváte na to, co jste nikdy neviděli.
Jak na vojenské přehlídce na Martově poli Bonaparte tiše zavelel a k nebi vzlétly letecké pluky císařských vzdušných sil. Formace po dvou, čtyřech i po sedmi. Jeřábi, čápi, volavky, poštolky. Neviděl jsem nikdy nic podobného. Snad rybník plný ryb. Obloha je rozdělena čárami proudových letadel. Nad deset tisíc metrů, bez nejmenšího hlasu, jako by Kašpárek oněměl v loutkovém divadle uprostřed děje doma u Králů, svět ztichl a poslouchal i sousedovic pes.
Tam, vysoko nad námi dravec něco křičí, asi se bojí těch velkých letadel. Vítr nefouká, nic se nehýbe, než ti tam nahoře, kteří se posouvají v čase. V pořadí, nejblíž draví ptáci, volavky a čápi, nad nimi proudová letadla a nad nimi bílé pásy, mraky, a nad vší tou krásou boží cestuje slunce oblohou, jako sněhovou plání na saních tažených polárními soby. Opona se zvedla někdy po poledni, do křesel usedli diváci. Já a paní. Představení bylo vyprodáno a na lístky se stály fronty. Byli tam i překupníci a nabízeli lístky za horentní ceny, abyste mohli vidět, co nikde jinde k vidění není. To není obrazovka plochých televizí, to je dioráma, okno do světa plného překvapení. Mnohorozměrný svět vzdáleného hukotu obrovských letadel, ptáků, kteří v úžasu na ty menší křičeli. Divadlo, kde můžete i klidně spát, protože do posledních minut těch krásných chvil svítilo slunce řízené počítačem diváckých srdcí nás dvou.
Obloha nad Jablonným. Nikdy neuvidím víc. Zmínil se mi o ní soused, pan František Kunc a já mu moc nevěřil. Říkal jsem si, že se jen tak chlubí. Ne, nechlubil. Kouzlo mámivého představení se opakuje každý podvečer a kdo stihne začátek je pohlcen a není k nasycení. Vidět Neapol a zemřít po tomhle zážitku zapadajícího slunce není aktuální. Žebříček hodnocení už není v Itálii, posunul se podstatně severněji. Za Lípu směrem na Žitavu, kousek od Novýho Boru, k Mimoni a Zákupům. Divil by se i Orlík syn Napoleonův, co vše mu osud odepřel, když si jeho tatík krásu Podještědí v náruči Jablonného odzkoušel!
Dnes tu žijí lidé jako tehdy. Obloha je plná dravců, co komín to rodina čápů, o zahrady tu pečují pilné včelky a čmeláci… Je tu vše pro člověka, co přijde a chce se dívat. Svět divů, kouzelné trubičky se sklíčky barevného spektra. Všude voda, rybníky a vysoká obloha. Kočky, co nosí sousedům ulovené hlodavce a psi, co si nedají pokoj ani v noci. Motorkáři, co si cestou k Mimoni myslí, že silnice patří jen jim. V samotné Mimoni služby, jak mají být i díky rámaři Koubovi. Snad kdyby ještě k tomu, co umí, uměl zarámovat tu krásu pozdně odpolední oblohy nad Jablonným.

Díky stvořiteli, přírodě a všem silám, které hýbou zemí, dík, dík za tu krásnou podívanou. Ve všední den, jako v sobotu, nebo v neděli. Každý den je tu svátek, svátek nádherné přírody, pracovitých lidí, sousedky nad námi i sousedů dole za novým plotem i naproti přes ulici. Je tu krásně a k tomu každý podvečer a večer bonus té zázračné oblohy, která je jako něco, co bývalo na poutích v obálkách za korunu – štěstí. Kupte si štěstí! Jablonští nemusí. Těm stačí jen zvednout hlavu, vypustit starosti, dívat se na oblohu a snít. Ostatní už přijde samo… Pak stačí jen otevřít oči a jít za voláním. 

čtvrtek 7. května 2015

Kapitola z doby prvohorní, kdy ani ti nejchytřejší ještě mezi námi nebyli


      Jestli něco nebylo dříve košér, bralo šanci jedněm a podarovalo ji druhým, pak to byla vedoucí úloha komunistické strany - v současné době jsou to opět nám všem drahé peníze. V době mé i vašich otců to byl i původ uchazeče. Znělo to krásně: Studovat může i syn zedníka!, Jsme si všichni rovni, není tu sociální propasti! nebo Já jsem synem dělníka, kdo je víc?. Dosud žije hodně pamětníků, tudíž mnoho těch, co si pamatují, jak to fungovalo – nefungovalo, i jak se podvádělo. I mé pozorování je dáno optikou chlapce, který v té době chodil do školy, dva roky pobyl na vojně, chodil do zaměstnání, oženil se, rozvedl se a ovdověl…
Padesátá léta byla po celé Evropě časem i bojem o to, která ideologie zvítězí. A bylo o co bojovat. Pokud to opět zjednoduším, tak buď stoupenci tržního hospodářství (peněz), nebo vedoucí úlohy strany, což bylo o výhodách, potažmo i o penězích. Doba přála vítězům, silným a lépe připraveným. Tehdy to byli komunisté. Volby patřili jim, záhy vláda i parlament, tudíž i vedoucí úloha ve společnosti až do převratu v listopadu 1989.
Nešlo to zprvu jenom hladce, stálo to životy a lidé se záhy začali ze sna o šťastné budoucnosti probouzet. K tomu přispěla i normalizace období, kdy na pomoc udržet Husákovo vedení vstoupila do republiky vojska Varšavské smlouvy. Rodiče sice chodili volit, a volili z 99% Národní frontu, ale i v té byla vedoucí úloha komunistické strany 100% uplatňována. A tak nezbylo, než postavit vajíčko po vzoru Kolumba na špičku. Pokud by nebylo studentů, herců a novinářů, pak by se nepodařilo pozvednout z letargie ostatní. Revoluce, která vrátila vše k formě parlamentní demokracie, zrušila privilegia a vrátila vše na startovací čáru.
Následná léta znamenala přerozdělení majetku, peněz a moci. Takzvaná „kuponová privatizace“ pohřbila řadu továren a vedla k naplnění neznámého pojmu „nezaměstnanost“. Ta postihla celou republiku a současně otevřela diskuzi, zda volba tržního hospodářství formou rozprodeje národního majetku nebyla ukvapená a náš vstup do NATO totéž. Proti tomu stojí svobodný pohyb osob po zemích EU, jejímiž jsme členy, jednotná měna, možnost získat práci ve všech zemích EU.

Přesto politická nesnášenlivost pravice a levice, silná kritika Moskvy a Washingtonu vede k veřejné diskuzi o tom, v čem se dopouštíme chyb, proč se společnost opět rozdělila na privilegované majitele peněz a ty, co nemají práci, vzdělání, finanční prostředky…

Jen pár slov, která podepíšu


 Přestávám se stydět. Mám na to věk. Bylo mi pět a dostal jsem na zadek: „Schovávat se mámě za sukně, kolik ti je?“ Nestydím se, bylo hůř. Každý jsme si zažili své, každý jsme přiložili ruku k dílu. Nejsme před svatým Petrem, abychom skládali účty, ani ve zpovědnici. Žijeme a nikdo z nás není dokonalý. Čeho se štítím je závist, upírání práv druhému, myslet si, že pravdu mám jen já. A pak ta rychlá rozhodnutí! Pletichaření, ztráta míry pro vyváženost, umět si říci dost, velkorysost, soucit, nebýt malicherným, umět něco, jako podat ruku i poraženým. Připustit i jiný názor, než svůj. Jo, do téhle tabulky se vejít! To by musel být člověk svatý.

Ctít druhého člověka jako sebe sama. To dovedli snad první křesťané, náboženství dálného východu. Kdo se dnes může spolehnout, že právě jeho kauzu bude rozhodovat spravedlivý soud? Že jeho dům, silnice, po které právě jede, most přes řeku na obzoru postavili podle norem a že nespadne? Že partner, kterému dal svou ruku jej obratem nezradí, že nebude vychovávat sousedovo dítě? Že ve sklenici okurek neplave na dně myš?
Vážit si něčeho, uznávat hodnoty je i stydět se za ty neobhajitelné. Je špatné držet se máminy sukně, šťourat se ukazováčkem v nosní dírce a čekat jak to dopadne. Tak bych asi neřekl dost partě cikánů vidět ji, jak mlátí bezbranné. Bál bych se o vlastní život. Těžko bych, jako anonym, kritizoval někoho, kdo by právem mohl namítnout, abych si nejdřív zametl před vlastním prahem, udělal něco s vlastním kostlivcem ve skříni, podíval se na sebe do zrcadla.
Kde se vzala, tu se vzala radost ze souzvuku s druhými. Ta revolta, o které mluvím, je vlastně puberta, vzpoura proti ustáleným zvykům. Máme ji, je v nás. Jde o to, aby nepřerostla v násilí, urážky, napadání verbální i fyzické. Potom jde stud stranou a je nutno věc řešit léky, zákony. Můj a zajisté i váš život byl i o setkání s člověkem, o kterého jste nestáli. O studu, ale i o odvaze postavit se zlu, nemoci, zbytečné námaze. Každý si prožil vítězství i prohru, ale rovněž se bál, až na něho něco praskne.

To nejhorší bylo a je setkání, s tím kdo vás odzadu, kam nevidíte, kopne do holeně. Čistě anonymně. Ptáte se proč? Tuhle otázku zodpoví jen lékař. Tady se někdo nepřestal stydět a schovávat se mámě za sukni. Každý si musí přetrpět veš v kožichu. Teplíčko, ale tím pádem i smrádek. A tak jak říkám, každá mince má i druhou stranu, chleba namazaný sádlem padá vždy tím namazaným na podlahu. Budiž, jsou dny kdy svítí, ale i prší, mrzne, mrholí. Patří to k životu, co se dá dělat. Život je o práci, a jde jen o jedno - abychom se za ni nemuseli stydět. Že, ano, přátelé?

středa 6. května 2015

Žijeme jinak




            Dnes, kdy vše ví i malé dítě, si připadá chytrý každý. Dřív byl každý specialista na něco, dnes každý umí s počítačem a tak i vesničtí kluci už nejsou žádní balíci a vědí to, co jejich dědové ani netušili. Tím pádem si umíme vysvětlit i prapodivné zvláštnosti, mající vysvětlení  jinde, než v rozumové oblasti našeho chápání.
            Vesnický švec si pořídil silný velký dalekohled a pozoroval hvězdy. Truhlář pěstoval kaktusy, krejčík plazy a želvu, zedník různé druhy králíků, povozník holuby, spousta vdov se zaměřila na to, že se díky péči o kostel a kapličku dostala na seznam „svíčkových bab“. Další se starali o raněná zvířátka, netopýry, na jaře o žáby. Jiní chytali zpěvné ptáky a prodávali je ve městě na trhu. Další chodili sbírat brouky a chytali motýly, pro vlastní potěšení jiní hledali na blízké zřícenině, co zbylo po husitech po obráncích, hrad hájili.
            Skoro každý uměl číst a tudíž chodil do knihovny, četl časopisy, noviny. Pravdou je, že i každá ves měla svého obecního blázna, zdravotníka, rozumbradu, který postával vždy na svém místě a rady rozdával ke všemu a ihned. Svět takové obce obdobně, tak jako planeta  točil rovněž kolem slunce, ale přece jen buď pomaleji, nebo rychleji podle toho, co v obci radní řešili. Počítačů se zeptat nemohli a tak tu byl aspoň ten rozumbrada, chytrolín, švec, kostelník, pan farář, lékárník, ten, co cvičí papoušky a ten, co v noci v kožichu s lucernou, halapartnou a troubou chodí po vsi a říká si ponocný.
            Vesnice si řešila problémy doma v pěveckém spolku, mezi ochotníky, těmi, co cvičili na dělnickou olympiádu… Ani svého obecního blázna se nikdy nezbavili. Místní bubeník nás o všem poctivě informoval a bubnoval zprávy z obce. Byli i tací, co později odešli do škol, do Ameriky, provdali se do okolních vesnic. Někdo se oběsil v lese, utopil v řece, zapálil si poslední cigáro na v seníku usnul. Řezník, nestačil vraždit prasátka, ovečky a kozy.
            Něco se doma podařilo ututlat a ke spokojenosti vyřešit, něco řešil až okresní soud. Ten, co stavěl už pátý rok „perpetuum mobile“ neměl šanci jej dostavět, ač pilně piloval a pájel… Dnes by mu pomohl každý páťák s počítadlem a ukázal mu, kam až došli jiní s perpetuum mobilem.
            To byla vesnice - ne moje, ale mého táty. Záměrně jsem nemluvil o politice, o jazykové bariéře, o nezaměstnanosti, o patriarchálních vztazích v rodinách na vesnicích. To vše změnil pokrok – počítač, jeho programy – wikipedia, google. Žijeme díky tomu v jiném světě. Ve světě počítačové techniky – i na vesnici.

Bylo nebylo, ve městě, na vesnici




            Milé děti, kterým se nechce spát, doufám, že usnesete dřív, než dovyprávím pohádku o zlé koze a zlobivých kůzlátkách, která dostala, co jim patří.        
Pod Ještědem, v jedné malé metropoli, žila nežila perská koza, bílá, jako čisté sněhobílé prádlo. A že to byla koza povětrná, měla těch kůzlat plnou nůši s kozly Enderákem, Polákem, romským kozlíkem podtatranským, Nikolo-loupežnickým Rusínem. Tady se trochu zarazím. Jde o roli, vypravěče, kterou v tomto příběhu mám. Buď mám děti uspat, nebo je nechat, aby se k příběhu připojily. Rozhodl jsem se vyprávět příběh po svém. Někdo se může při tom šťourat v nose, někdo třeba i usne…            
Takže, jak jsem řekl, měla ta kozí máma potíže, sehnat pro své potomky výživné. Ten, co dělal v severní zóně, jel do Japonska naučit se od zaměstnavatelů jejich písně, Rom odjel dělat policistu do Velké Británie, Polák modlit se do Vatikánu, Syřan bojovat za islám. Tak se to seběhlo, že koza se večer sebrala a šla do radničního sklípku a tam setrvala u piva až do rozbřesku a opakovala to den, co den.
            Mezitím kůzlata dospěla do věku, že by sama na farmě mohla obstarávat mléko na výrobu sýrů. A tak se i ona rozhlížela v nočním městě i v okolí Liberce, kde by co, komu a za kolik dala, aby nedopadla jako máma. A protože nemáme kozí prostituci zvlášť podchycenou, řekněme si to bez obav - zklamal jsem. Nejsem Andersen. Stará koza chlastá, kůzlata ve věku, kdy je všechno svrbí se začala ohlížet za kozly a kozlíci se těší, jak si zaskotačí.
            V pátek byl 1. máj, studený máj, co vyhání milence z mokrých laviček do teplejších peřin lepšího hostince. A co si myslíte, že policie z Pastýřské provedla? Bušila na dveře pěstmi, baterkami, obutá do kanad kopala do dveří a klela. Děťátka, kůzlátka byla silně nad věcí. Policie si nechala obrousit jazyk a mocně se ptala, zda je maminka doma: „Neseme jí obálku ve věci hmotné nouze a dávek alimentačních!“ „Budou peníze!“, řvala kůzlata za dveřmi nadšením.
            Krásný je kraj pod kopci hor jizerských. Jizerskohorská setkání jsou barevná, jak okna velkých slavných bazilik - žlutá, okr, rubín, barva krve neviňátek. Za dveřmi zůstala spousta kůzlátek volajících po mamince, před dveřmi stojí mravnostní policie. Kůzlata se pochlapila majíce už malé koule. Z pohledu policie už jen děti zhýralé poběhlice. Dveře jsou dokořán, kůzlata popila mléko s policií, obsílku z Pastýřské převzala, kopýtkem podepsala. Matka, stará koza se nakonec obrátila na redaktora TV Nova a stěžovala si, že nemá dětem, co do korýtka. A tak pohádka skončila, dřív než začala…. Koze ta hromada peněz, co jí na konto v bance přišlo na rozumu nepřidala a tím končí kozí pohádka.
            Poučení, jako v každé pohádce, je v jejím otevřeném konci. Každý si může vybrat, zda zvítězilo dobro, nebo si  počká, přečte si příští pohádku a uvidí se.

pátek 1. května 2015

Fasády v českém pohraničí – v Sudetech


Za mého mládí, tak šedesát let zpátky, bylo město šedivé, monotónní a čekaly jej horší časy. Opadávání omítek, zatírání prvorepublikových a německých válečných nápisů vápnem, jako i pozdější nápisy z let 1968 – 69 vyjadřující se ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do města.
Bylo 10 let po válce a metropole severu na tom byla stejně, jako blízký Jablonec nad Nisou nebo vzdálenější Česká Lípa. To poslední, nač myslel majitel nemovitosti, byla omítka, plot, výměna oken. Dosídlenci, ale i těch pár starousedlíků nebyli „schopni“ uvěřit, že to velké stěhování národů Evropa ustojí bez války, že se Němci nevrátí.
Lidé v metropoli severu si začali pomalu zvykat na to, že jsou tu doma. Do lesů kolem měst ještě masově nechodili, kráse Jizerek a lyžování na Ještědu dosud nepropadli. To vše mělo záhy přijít. Konfiskáty domků přecházely z první ruky, kde stály bratru pět tisíc, následujícím zájemcům do vlastnictví už za násobky původních cen.
A začalo se hledět i na to, jak chalupa vypadá zvenčí. Sláva to nebyla, to vám povím. Tašky na střeše nic moc, štípaný přírodní materiál z Jablonecka byl moc těžký, nemoderní, nový eternit byl lehký, žel později zjištěno i rakovinotvorný. Barva omítky v v čase první spartakiády, byla bílá, případně šedá. První se v šedou změnila v příštích letech sama, jiná snad ani nebyla.
Bylo, nebylo, nechtějte od desetiletého kluka, aby si pamatoval všechno. Své město miloval a nedovedl si představit jiné, hezčí. Snad později, kdy se už uniformita i jemu se přestala líbit, si uvědomil, že i domy, potažmo ulice mohou kvést barvami jako polní kvítí. A taky, že ano. Žel ne v Liberci. Na ochranu těch, co se i tenkrát snažili připomínám, že barvy nebyly nic moc. Spad z továrních komínů a místní klima měnily každou barvu po pár letech v universální kasárenskou šeď.
Věda, technika, chemie a lidský um stály u zrodu stálých fasádních barev současnosti a ty jsou konečně krásné. A tak se před už rokem 1989 opravovalo a natíralo. Domy dostávaly nové omítky, kuriózně převážně jen do ulice, někdy jen do výše 1.patra. Po roce 1989, kdy se majetek města „zprivatizoval“, noví šťastní a úspěšní podnikatelé, bůh jim žehnej, opravovali svůj majetek už v zářivých pastelových barvách. Většinou nebylo a není toho, kdo umí namíchat barvu, která neuráží, která ladí. Jsou i výjimky, a to pak má jeden radost, že je v Liberci.
Máme z ulic často i barevné úly, domy jako nevěstince, katovny, jedovaté houby, co by odpudily i hady škrtiče, hladové draky nebo červené mravence. Vidím-li takový barevně nesourodý dům bývá mi až špatně. Je mi těch lidí, co tam bydlí, líto víc, než těch, co chodí kolem, kroutí hlavou a tiše se modlí. A není to jen Liberec, kde jsou fasády nesourodé, barvy neladí a spíš urážejí. Hned druhý v pořadí je Hrádek nad Nisou. To si pak říkám, že takové barvy jsou snad gratis. Reklamní a za trest.

Kdo a čím donutil majitele změnit přírodu na Disneyovskou pohádku v podhůří našich hor v povodí Lužické Nisy? Už aby konečně útvar hlavního architekta, který stále ještě není (?) našel a doporučil kompromis, jaká barva se kam hodí. Je smutné obléknout krásné město do karnevalového oblečení v barvách, které nepatří do ulic s historickou tradicí.