U nás, v okolí Liberce a Jablonce
nad Nisou, bylo v minulých letech mnohé o motocyklových závodech. Ploché dráhy
byly od Hrádku nad Nisou až po Jizerské hory a úpatí Krkonoš.
Jako
kluk jsem společně s řadou z vás, nebo s vašimi rodiči, stával na betonu
Husovky v Liberci nebo za hranicemi okresu a naslouchal burácení všech těch
dvěstěpadesátek a pětistovek. Když vzpomenu na oblečení závodníků, zamrazí mne
ještě dnes. Vybavení tak do lesa na roští, ochrana těla leda tak proti
klíšťatům.
Motorky
se sajdkou, skútry, mopedy... Auta byla v menšině a to dost výrazné. Motorku
měl tehdy téměř každý. Kdo má dnes auto, to byl dříve motorkář. Byla to jiná
doba. Co šlo, to se vozilo na ploše vagónů. Nápravy nákladních aut a silnice si
přišly na své až mnohem později. Odhaduji to na polovinu osmdesátých let
dvacátého století. Od té doby je přejití silnice kdekoli silně adrenalinový
sport.
Motorky
zažily renesanci až po sametové revoluci. Žel nedožily se toho české značky. Zákazníci
byli oslněni zahraničními názvy. Nepřirozenou cestou došlo i v tomto odvětví k
radikálním změnám. Cestující z vlaků přestoupili do pohodlných a bezpečných
autobusů, z otevřených tramvají do futuristických kupé nových vozů, z „čézetek“
a JAW přesedli na silné chromované stroje japonských a amerických značek.
Současnost došla od robustnosti k neonovým barvám, pohodlným sedačkám, komfortu
pro řidiče. Být svědkem těchto proměn je úžasné, jako cestovat spolu s dětmi ve
filmu Cesta do pravěku. Cestování i sport v této oblasti za jeden lidský život
pokročil tak daleko, že to, co dnes vidíme kolem sebe, je malý zázrak.
Vše
bylo na řidičích motorek kožené od hlavy po paty, rukavice, boty, čepice. Jako
malý kluk v nich viděl bájné rytíře. Ty, co si oblékli v mých snech
těžkou zbroj, dali se vysadit na silné oře, chopili se dřevce, uvedli koně
v cval a útočí…. Často padali s koně do oranice a to mě mrzelo.
Jejich stroj, ještě před chvílí ohromné síly zdroj, se rozpadl, zkroutil,
zhynul a rozkouskoval se na náhradní díly. Máma opravdu říkala: „Klidně si
běžte, jeďte se podívat na lidský neštěstí.“Silné, těžké, s třásněmi a
pomalované jak cirkusácké sáně, říkal táta a toužebně se za nimi ohlížel. Máma
dodala vždy a neomylně: „A chlastají.“ Měla na mysli dozajista silné motory
motorek.
Vidím
Gustava Havla a jeho zatáčky. Kostky na silnici plné jisker, obloha ze které
prší, nebo praží slunce. Pokaždé extrémní počasí a pak to přišlo. Když má něco
chlap řezat musí to být pětistovkou. Nakloněn nad vozovku, že stupačka je jako
trsátko na kytaře. A pak ty „hodiny“ veletoče a řidiči, mí hrdinové, kteří to
přežili. Franta Šťastný - sešili ho z mnoha kusů a on byl zase jako nový,
znovu sedl na motorku a zase jel.
Ach,
ty silné stroje, to jejich burácení, na to se nedá zapomenout, to je jednou
jisté. Byla to tenkrát doba plná porážek, ale i vítězství. Motorky řvaly, byly
hlučné a silné, dospělí i my mladí jsme se v nich viděli. O mnoho let později
se motorka stává životním stylem. Závidím jim jejich motorky a vítr kolem hlavy.
Vítr, co zpívá a mluví k vám nesrozumitelnou řečí. Závidím jim houkačku,
měkké posezení a ne ty jejich pohledy, když stojí ležérně opřeni o dvě kola a
konverzují jen tak, na půl úst.
Jsem
v duchu s nimi, ale zároveň si přeji, abych je nikdy neviděl ležet na
cestě u motorky čekat na sanitku… A proto jim přeji míle bez nehody…