Zdá
se mi, že jsem na moře vzdálen současnosti. Běh světa letí
jako splašený kůň, čas nic nezastaví a pokrok je tu zřejmý.
Mám v ruce tu nejzajímavější starou pohlednici z těch
nejzajímavějších. Pohled pro fajnšmekry – město budoucnosti.
Přátelé,
nemáte ani ponětí, co to nejen se sběrateli udělá, když drží
v ruce litografický skvost z papíru, velikosti normální
pohlednice. Začněme tím, že mu stoupne adrenalin, potom cukr,
zčervenají líce, začnou se mu chvět prsty, zjihne hlas…
Mám pokračovat? Raději ne. Stačí, aby se šel každý z vás
podívat do krabice po babičce zda takový pohled krabička skrývá.
Není tam, odpovídám téměř jistě. Je jich dnes jako šafránu,
vzácného koření… I tak se dejte vést a poslouchejte.
My,
co je máme, uchováváme je v pouzdrech a pokud musíme, neradi
je půjčujeme, máme o ně strach. Oprávněně. Mluví jasnou řečí,
srozumitelně i po stu a více letech o snech a přáních dědů a
pradědečků, kteří stáli u jejich zrodu i těch, kteří je
kupovali a posílali do všech stran.
Na
první pohled je pohlednice krásná a stará, jako spousta jiných,
ale je tomu jinak. Jak bude město vypadat v budoucnosti. Jak se
budou ve městě lidé přepravovat z bodu A do bodu B. Tam, kde
dosud bylo prázdné náměstí, je poklidná cesta přes most, kopec
nad městem, nábřeží bez lidí, přehrada na Harcovském potoce,
tam všude náhle kypí život plný fantazie tak, jak je vidí
autor. Město za sto let. Urbanisté, městský architekt, každý
z nás, kdo měl tyhle pohlednice v ruce oněměl. Co
všechno si ti naši předci přáli, co chtěli mít! Dopravu,
kterou by jim v jejich městě, městečku záviděl celý svět.
A
teď poslouchejte. Nad tím vším, co město tímto činí
pozoruhodným letí též balón, vzducholoď. Letadla ještě
autoři kreseb tak moc neznali, takže pokud se tam nějaká
objevila, byla to ta krásná letadla Bleriotova, nebo Kašparova.
Visutá dráha, auta, hodně aut, tramvaje a tunely. Mít tunely
napříč městem, kopcem, všude kam patří – i dnes to je snem
všech účastníků hromadné i individuální dopravy. Neschází
ani vzducholodě podle ilustrací románů spisovatele Julia Verna,
automobilové nehody, válečné lodě na přehradě v Liberci.
A
všude lidé, moře lidí v kvaltu - pohybu, plná nádraží.
Lokomotivy, ty prastaré a parní. Jste v muzeu a zároveň si
plníte i sen být pravnukem. Je to k nevíře, co energie je
v téhle pohlednici, v každé z nich na obyčejném
papíře. Jak vidno ani tehdy, nebylo našim praotcům šumafuk, jak
bude vypadat doprava v našem městě, v jejich městě,
jak se bude z bodu A dopravovat do bodu B jejich vnuk.
Suma
sumárum, nejsou to velké fantasmagorie, jak by se na první
„pohled“ zdálo. Jsou to jen sny a zbožná přání, která
nemají nikomu ublížit. Plní vroucí sen přepravovat se jako
lidé, mít pohodlí, možná se i zasmát. A proto, přátelé,
vzhůru do nepohody! Broďme se ještě chvíli tou naší někdy
neutěšenou dopravou a oddejme se snění našich dědů o cestě,
která jisto-jistě zůstane jen snem – pohledem budoucnosti, na
který nemáme dost peněz.
Ale
řekněte, nebylo by to krásné? Určitě ano. Věřte mi, vím, o
čem mluvím. Je to krása sehnat úžasné pohlednice budoucnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat