Táta
byl táta. To je víc, než máma přesto, že písmenek nemá táta
víc. Prý na frontě umírali za války vojáci a šeptali:
„Tati...“ Asi bych to udělal i já.
Má
maminka mě měla ráda, ale táta byl o kousek víc. Smála se, když
se táta mračil, křičela, když jí cosi šeptal. Bylo mi k pláči
a nechtěl jsem jít spát. Táta za mnou přišel, nic neříkal,
sedl na mou postel, hladil mě po tvářích a seděl tam, až usnul.
Já brečel do polštáře, až jsem usnul taky. Máma mi dala napít,
půlku hystepsu a řekla: „Čest práci.“ Ne, tak to nebylo!
Četla mi, nechala rozsvíceno, ztišila v kuchyni radio. Pletla
mi vedle v pokoji šálu, svetry, rukavice. Tím se hodně
ušetřilo.
Do
školky jsem nemusel tak, jako děti sousedů. To bylo něco nového.
Potom mě vodila za ruku do školy a styděla se, že jsem cestou
pravidelně zvracel a chodil jako mátoha. Je fakt, že se se mnou
doma učila a nic neponechala náhodě. Sledovala vše, co se kolem
mě i táty šustne a byla připravena vždy zakročit. Byla plná
ohně, ale i něhy. Takové zvláštní, které jsem moc nerozuměl.
Vlastně mě naučila spoustu věcí, které jsem neuměl a byla to
ona, kdo mi šeptal mi do ucha, když jsem byl nemocen: „Všechna
nemoc ke mně!“ a čekala, aby mě převlíkla až se vypotím.
Nikdy
jsem jí neřekl, která z děvčat se mi líbí, sprostou
anekdotu, něco, co kluci ve třídě říkali. Ptal jsem se jí
jenom, jak se co píše, v tom byla nepřekonatelná. Ač měla
jen základní vzdělání, v české gramatice byla sólistkou
Národního divadla. Vařit neuměla. Na to tu byly všechny mé
babičky, maminky spolužáků a školní kuchařky. Byla trochu jako
školní inspektor, či agent 007 s právem zabíjet. Policejní
rada Vacátko, proutkař, co objeví studni a ví, kolik vody je
v ní.
Ono
to vše bylo dáno dobou, režimem a splynutím s ním. To matka
neuměla a vím, že se jednou chlubila, jak na ni místní
organizace žen napsala hodnocení: „Nezapojuje se do života obce,
ale syna vede dobře“. Což i mě připadá infantilní, ale budiž.
Místní komunisté zase do hodnocení mého táty psali ještě
lepší hodnocení. Dnes jsem na ta jejich tehdejší hodnocení
hrdý. Všichni tihle samolibí kádrováci jsou už dávno mrtví.
Nezávidím
jim jejich tehdejší svět. Podezírání, rozvracení všeho kolem
sebe, za vším vidět zlo a nenávist. Díky svým rodičům jsem si
zachoval možnost srovnávat. Byli ti nejlepší, které jsem měl.
Oba dva měli schopnost přemýšlet a vyvarovat se gest, nenávisti
a závisti – nemocí, na které není lék. Díky mámo i tobě
tati. Oběma moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat