Co máme za důležité, je dáno věkem. Zůstat dítětem, mít jeho touhy a přání se nepodaří každému. Patřím k těm, co nehledají, aby uškodili. Hledám pro zábavu, ne pro jedovatou slinu. Nezávidím. V mých příbězích nehledejte spásu světa, spíš touhu a cíl – vzpomínky.
Z Liberce je to do Chrastavy zhruba 10 kilometrů.
Na samém konci Bedřichovky (dnes součást Liberce) snad ještě
stojí vesnické stavení v zuboženém stavu. Nikdo v něm
už desítky let nebydlí a pokud vím, ještě nedávno v něm
měli svůj domov býci na výkrm.
Nebylo tomu tak vždy. Stavení stojící na úplném
konci Bedřichovky má číslo popisné 1. Nedalo mi to a objevil
jsem listinu z roku 1791 vydanou hrabětem Clam-Gallasem, v níž
správa panství povoluje stavbu této usedlosti sna přilehlém
pozemku. To vše se schvalujícím podpisem pana hraběte
Clam-Gallase.
Seznámil jsem se s usedlostí č.1 na Bedřichovce
v roce 1953, kdy jsem začal chodit do 1.třídy machnínské
školy. Do 5.třídy chodilo takové velké děvče - Bidlo, jsme mu
my prvňáci říkali. Jinak měla své poctivé jméno – Květa
Šarešová. Do třídy se mnou chodili kluci i ze vzdálenějších
částí naší obce - z Bedřichovky, Karlova, Hamrštejna.
Spolužáci z Bedřichovky mě vzali na výpravu k nim, že
uvidím věci! Musím předeslat, že ač prvňáci, vzhledem k tehdy
nízké poválečné kriminalitě jsme se mohli volně pohybovat i v
intravilánu obce v odpoledních hodinách bez toho, že by
rodiče měli víc, než strach, že si zlomíme ruku, nebo nohu.
Naše výprava mířila z Machnína na sever
k Bedřichovce a lesem až k rybníku ,,Šarešák“. Cíl
měla tajný -najít na divokých skládkách kolem lesa něco, co se
hodí. Dospělí se zbavovali věcí po Němcích na takové skládky
vyhazovali zajímavé věci. My kluci jsme šli hlavně po zbraních,
mečích, šavlích, dýkách, přilbách, opascích, medailích a
vyznamenáních. Skládky té doby byly plné překvapení. Bylo tu
možné najít prapodivné hasičské i lékařské přístroje,
vybavení celých dílen a kuchyní.
Bedřichovský les a jeho okolí, vypuštěné vodní
nádrže a rybníky skýtaly nepřeberné množství informací o
životě těch, co tu žili před námi. Stáli jsme na břehu
rybníku Šarešáku. Byl vypuštěný a z bahna vyčnívala dvě
kola a hlaveň děla. Děla, co ještě donedávna stála na
silnicích už dávno skončila ve šrotu, ale tohle dělo dospělí
ještě neodvezli.
Domů jsme se vraceli pokrytí bahnem, ale šťastní. I
takové byli totiž hračky naší generace, která přišla na svět
v prvních letech po druhé světové válce.
Ještě k té Bedřichovce. To nebyly jen černé
skládky, ale i vzpomínky dospělých na Klementa Gottwalda, který
tu několikrát přespal u německých soudruhů. Komunistů a
antifašistů nebylo v téhle oblasti Liberecka málo a právě ti
nemuseli do odsunu.
Bedřichovka je rovněž místem, kde se v
Rakousko-Uhersku počátkem předminulého století rodily první
hrací mechanické orchestriony a flašinety. Bylo to sice v těch
nejprimitivnějších podmínkách, ale prvenství jim nikdo nevezme.
Později výroba pokračovala v blízké Chrastavě a dosáhla
světové úrovně. Určitě by stálo za to zjistit, ve kterém
domku na Bedřichovce začínali s výrobou a umístit tam tabulku s
touto informací. To jsem si myslel tehdy, jako malý kluk. Dnes si
to myslím rovněž...
Žádné komentáře:
Okomentovat